28.12.2017 Buenos Aires – převzetí techniky
Cele toto dobrodružství začalo mnohem dříve, než převzetím aut v Buenos Aires. Začalo v roce 1988. Byl jsem malý kluk a fascinovaně jsem s tátou a hrdosti sledoval chlapíky jako Moskal a Loprais, jak se perou o přední místa Rallye Paris-Dakar. Kazdy rok to kolem Vánoc bylo jedno z mala okének do světa mimo komunisticky blok.
Když se pak ledy pohnuly a začal jsem cestoval, v roce 1998 přišla rada na Afriku a Libyjské pouště, kde jsme zase hledali stopy Dakaru.
Na začátku roku 2016 mě oslovil kamarád Adam, zda bych nechtěl jet trénovat s předním českým dakarským teamem na Saharu. No samozřejmě, že chtěl!
Jenže v Tunisu, kam team Martina Macíka už leta jezdi trénovat, se zrovna rozpoutaly ozbrojené občanské nepokoje, a tak se již zaplacena účast nekonala.
Sešli jsme se s Martinem Macíkem Sr. u něj v Sedlčanech a Martin svým typickým humorem říká – kluci, mne se nechce vám ty prachy vracet. Když si trochu doplatíte, vezmu vás primo na Dakar. No TWL! Bereme!
Martin nám připravil novinářské doprovodné vozidlo, které podléhá stejným specifikacím, jako zavodni vozy a tudíž může na trat. A zbytek je na nás. Každý den se dostat do bivaku, kde začíná další etapa. Bud po zavodni trati, nebo zkratkou po silnici.
Byli jsme tři:
Já, týmový fotograf Big Shock Racing, který má za úkol dodat denně 10 dobrých fotek, které pak team použije do medii. Jelikož jich nakonec par otiskly i celostátní deníky, jako MF Dnes, tak se to snad většinou dařilo.
Adam – vrchní navigátor. Skvěle se mu dařilo nás dostávat na místa na trati, která byla fotogenická. Ona to není vůbec sranda. Mapa trati je tajná, posádky (i my, novinářské mr*ky) dostávají jen itinerář čili na kterém kilometru kam zabočit. Což se nedá použít, pokud celou trat nejedete. Což my nejedeme, protože na to přeci jen nemáme ani auto, ani zkušenosti a musíme si nacházet zkratky, abychom peloton potkali (a vyfotili) víckrát za den.
Jiřík – hlavni řidič, který dokáže nejen řídit v jakékoliv rychlosti a terénu, ale navíc dokáže řídit i 16h za den. A to bylo často potřeba.
Role nebyly napevno dane, střídali jsme se, jak bylo potřeba. Dakar znamená ujet 8tis km za 12 dní a to v těžkém terénu a rozbitých polních cestách. Běžné bylo vyrazit ráno v sedm a dorazit do dalšího bivaku ve dvě ráno.
Dakar 2017 mel jednu velkou nevýhodu. Techniku nám z Francie dovezli do přístavu v Buenos Aires, ale start byl v Asunciónu, v Paraguay. To je 1400km!! Takže první den a noc a den byl pouze přesun na místo startu.
29.12.2006 - Den druhy – Asunción, Paraguay
Asunción byl jako místo startu zařazen jen a pouze proto, aby se organizátoři mohli chlubit sponzorům, že Dakar se letos pojede přes tři země Jižní Ameriky. Paraguay nemá žádné vhodné terény a 99% trati povede Argentinou a Bolívii.
První dva dny jsme strávili přejížděním mezi bivakem a administrativní budovou, kde rádi francouzský úřední šiml. Každý účastník Dakaru, od závodníků, přes mechaniky, manažery a novináře musí v obří budově od pořadatelů získat tuším 12 razítek. Kontrola pasu, zaplaceného poplatku za účast (neuvěřitelných 8tis EUR/os), očkování, prohlídka od doktora, řidičák, novinářský průkaz, velikost bot atp.
30.12. 2016 Den třetí – Příprava na přejímku
V rámci zaplaceného poplatku jsme do každého auta nafasovali dva přístroje. GPS a Iritrak. Jeden z nich radí nám, kam máme jet, ale pouze v případě, že jsme na trati a pouze formou šipek… Druhy zase hlásí naší polohu organizátorům, včetně rychlosti, otřesu a polohy vozidla vůči zemi. Je to především bezpečnostní záležitost. Pokud nabouráme, převrátíme se na střechu atp., organizátoři pro nás pošlou vrtulník a ten nás doveze do nejbližší polní francouzské nemocnice, které mají dvě nebo tři. Vždycky se jedna staví na další etapě, jedna přesouvá a jedna funguje.
Bivak odděloval od přejímací budovy střed města, ve kterém byla zavřena hlavni ulice, tudíž zmatek a zácpy.
Bivak je místo, ve kterém pořadatelé zajištují základní potřeby pro účastníky. Počet závodníků, mechaniku, manažerů, kuchařů, fyzioterapeutu a novinářských mr*ek je cca 2-3 tisíce lidi! Proto je potřeba u každé etapy najit vhodný prostor, kde se postaví jídelna, záchody, sprchy, polní nemocnice, novinářský stan a každý team si tam vytvoří svoje vlastní zázemí. Například zavodni team Martina Macíka má kromě závodního kamionu a jedné motorky Lukase Kvapila ještě jeden kamion jako bydlík, jeden jako pojízdnou dílnu a zásobárnu s 2000 litru nafty, 2 doprovodné Toyoty Hilux a jeden minibike na jezdění po bivaku. Team Kamazu má například doprovodných kamionu zhruba 15!
První dne jsme najížděli na krásnou posekanou zelenou louku. Pak pořádně zapršelo a z krásné louky byl tankodrom, viz fotografie.
Večer se za námi stavil velký šoumen, Martin Kolomý zvaný Kolomajz. Přinesl balík vlastnoručně uzených vyhlášených klobás, popil s námi a pěkně se vyprávělo. Došlo mi, že na Dakaru jsou všichni jedna velká parta a dokud nejde o umístěni, tak se vesele vzpomíná na staré casy a pochlastava slivovice.
31.12.2016 Den čtvrtý – Přejímka
Přejímka je dost závažný krok. Pořadatelé dělají závěrečnou prohlídku techniky a kontroluji, zda splňuje všechny přísné předpisy. U kamionu jde například o minimální váhu, která musí být 8 tun. Není problém udělat kamion mnohem lehčí, takže se například dovazuje tím, že se vezou ssebou těžké náhradní díly (třeba diferak J)
To, že to není sranda, by mohl potvrdit například Pepa Macháček, 5ti násobný vítěz kategorie čtyřkolek (nutno dodat, že vítězil v době, kdy to byla úplně nova, málo obsazovaná kategorie a občas byl taky jediný, kdo do cíle dorazil). Pepovi jednou na přejímkách pořadatelé oznámili, ze jeho čtyřkolka nesplňuje podmínky a NEUMOŽNILI mu závodit! Na Dakar se připravujete cely rok, cela sezona vyjde na několik milionu a říct mu tohle den před startem je fakt hnus.
No, naštěstí u nás vše prošlo bez potíží, i když na přední nápravě par kilo chybělo.
1.1.2017 Den paty – Podium
Podium je taková velká estráda pro diváky a novináře. Cely peloton se postupně nažene na dřevěnou rampu, posádka si potřese ruko s hlavním pořadatelem, vyfotí se a jede dal. Cele to trvá asi 14 hodin…
2.1.2017 - Den šestý – 1. Etapa Asunción, Paraguay do Resistencia, Argentina
První etapa byla docela drama, hlavně pro nás tři, totální nováčky. Zjistili jsme, jak těžké je najit trat, když nemate její mapu. A když už ji najdete, protože za auty se práší tak vysoko, že je to vidět 3 km daleko, musíte taky najit způsob, jak se na ni dostat. Cele okolí trati je obehnané armádou, aby tam miliony místních diváků nelezly na nevhodných místech.
Nakonec se nám jedno místo najit povedlo, napoprvé docela slušné fotky. Jen mi bylo divné, že Martin Macík Jr. projel tu naši zatáčku největším smykem ze všech. Povazoval jsem to za projev velké frajeřiny, proste jezdi dveřmi napřed smykem J.
Blbost. Celou etapu mu nefungovalo zapínaní přední nápravy a jel jen na zadek. Proto ten smyk.
Po skončení etapy tedy do noci dlouhé rozebíraní. Ukázalo se, že na lodi přireznul malinký čep, který se hydraulicko-elektricky ovládá z kabiny a zapíná přední nápravu.
Večer pořadatelé na obrovských roštech udělali haldy steaku. Bylo jich dost na to, že jsme si každý dali dva až tři. Pokud jste ještě neměli Argentinský steak v Argentině (nebo Paraguayi, to je fuk!), tak ještě nevíte, co je steak. Fakt.
