3.1.2017 Den sedmy - Etapa 2 - Argentina Resistencia- Argentina San Miguel de Tucumán
Proklety CP2
Druha etapa už byla opravdická. Zatímco prolog je jen taková projížďka kolem města, druha etapa nás vzala velkou část trasy zpět směrem na Buenos Aires (prejezd).
Cílem bylo město Resistencia, zase zpět v Argentině. Tato část Argentiny je spise rovinatá, zelena a nedávnými dešti dost zaplavena.
Cela etapa měla 454 km. Z toho jen 39 závodních, ale náročné to bylo tak jako tak. Tato etapa skončila nešťastné pro Lukase Kvapila na motorce. Jelo se částečně pouští, ohromné vedro. Jeden z motorkářů se vyboural a Lukas to viděl a jako správný voják mu sel hned pomáhat. To je samozřejmě v pořádku a na Dakaru se to očekává, dokonce čas, který strávíte pomáháním soupeři v nouzi se vám z casu etapy odečítá. Lukas ale zůstal u vybouraného kolegy i pote, co přiletěl vrtulník a než se vrátil na trat, nejen že mu došla voda, ale co hůř, na trati už byly kamiony. Což je vetší průšvih, než to zni. Když se těch 8 tun řítí pouští 140 km/h, dělá to do trati tak hluboké rigoly, že by tam zapadl tank. Motorka se tam po patem kamionu vejde cela. Navíc kamiony nechávají stovky metru za sebou hradbu prachu, ve které se nedá jet a pro motorkáře je to nebezpečné.
Když Lukas dorazil na kontrolní bod 2 (CP2), zrovna jsme tam také byli a fotili. Přijel vyčerpaný, bez vody a evidentně se mu moc dal nechtělo. Nakonec se přemluvil, ale odjel dost vsedě (ostatní v terénu jezdi ve stoje). To se mu také vymstilo a cca 300 m za CP2 vletěl do jamy zasypané jemným prachem (a tudíž neviditelné), vyhodilo ho to přes řídítka, vykloubil si rameno a zlomil si nos. Tím pro něj Dakar bohužel skončil. Dovolil mi ho i v této situaci vyfotit a moje fotky potom oběhly český mediální svět. Za pomoc souperi nakonec Lukas dostal vyznamenani Ministra obrany.
v kategorii kamionu vyhrál Kolomajz! Je těžké, neradovat se z vítezství Čecha, i když jste tam s konkurenčním teamem. Navíc Kolomajz je hrozne vtipný chachar, který se zase večer zastavil na kus reci a pivo (nebo 5)
4.1.2017 Den osmy - Etapa 3 - stoupáme do hor
Argentina San Miguel de Tucumán Argentina San Salvador de Jujuy
780 km, z toho 364 závodních
Etapa nás zavedla vysoko do Argentinských hor, které jsou nádherné a v mnohem připomínají hory na Západním pobřeží USA. Přeci jen jsou to ty stejné Kordillery.
Asi nejzajímavější zážitek byl osud posádky největšího favorita na vítezství v kategorii aut, Nasser Al-Attiyah. Na rozdíl od kamionu auta nemají omezovač rychlosti a tudíž to v terénu valí klidně 200. Nasser to někde v plné rychlosti nassral do nějakého obřího šutru a kompletně urazil pravé zadní kolo i s nápravou!
Tak tedy do levé přední části motoru naskládali hromady kameni, aby se auto převážilo doleva dopředu a dojeli to na třech kolech!
Mluvil jsem s jeho kolegy v cíli měřeného úseku, tvrdili, že auto v pohodě do rána opraví.
Druhy den ale Nasser nenastoupil a šuškalo se, že protože ztratil v této etapě tolik casu, že prakticky nemel šanci celkově vyhrát, taxe v duchu svého jmena nassral a odletěl domu…
(podobně to nakonec udělal i Aleš Loprais, který ale za sebou nechal svou posádku, která musela rozsekané auto dopravit tisíce kilometru po ose do cíle).
Nasserovo auto bylo v možná nejvyšším miste cele rallye, velmi blízko 4000mnm. Zima tam byla jak v morně, kyslík žádný. Vím už z Nepálu i Kilimandžára, že mi tyhle výšky nedělají dobře, ale na Dakaru mi to vadí méně. Bud díky Macíkově taktice cpát se týden předem několikrát denně prášky na ředění krve, nebo je to tím adrenalinem.
Každopádně bivak byl hluboko pod horami, takže stačilo jen sjet nádhernými horskými serpentinami a je to.
Jsme v aute ale všichni tři automobiloví nadšenci a diagnostici-amatéři, takže jsme si rychle všimli divného zvuku z levého zadního kola. Diagnostikovali jsme to na ložisko a vysílačkou nahlásili Kocourovi (přezdívka Martina Macíka Sr.).
Ve výšce 3125mnm nakázal zastavit vedle cesty na kamenné plošince, kde jsme pak nečekaně strávili celou noc! Ložisko v říti, tece z něj olej, který se tam dostava z diferaku. Hrozí zadření, nebo požár. Náhradní ložisko nemáme, protože ho přece na podzim v Sedlčanech měnili a tudíž je to na 100tis. km dobry J
Martin nám nabízel svoje auto, že už to nějak dořeší. Tak to ne, tohle je naše baby a my tu zůstaneme a opravíme to! Takže chlapi se vydali druhou Toyotou po Argentině hledat náhradní ložisko a my hlídali a rozebírali, kam až to šlo. Naštěstí s námi zůstal i Lavor, který má na rozdíl od nás nejen teoretické znalosti.
Dostali jsme se někdy kolem jedné ráno až k tomu, že z vytažené poloosy ložisko bez autogenu na nahřátí nesundáme.
Tuším tak ve dvě, tři ráno, kdy porad ještě kolem nás projížděli opoždění závodníci (10 h po první desítce!) dorazila pomoc. Dovezli vše potrebne! Od organizátorů, kteří používají stejné Toyoty, vyžebrali ložisko. No a k tomu nám přivezli pytel koky, protože bez té se v noci ve třech kilometrech montovat nedá. Svářečku měli taky.
V následujících hodinách už jsem byl užitečný spis jako fotograf a podavač Plzni, ale stejně to byl zážitek.
Za úsvitu bylo ložisko hotové a stihli jsme to akorát na snídani v bivakuJ.
5.1.2017 Den devátý – přejezd do Bolívie
Argentina San Salvador de Jujuy do Bolivia Tupiza
521 km, z toho 416 závodních
Nejzajímavější byl z tohoto dne brod, kam kamiony přijely až za tmy a tak mam takové tmavé fotky cákající vody.
Projížděli jsme kolem Salaru, což je obrovská solná planina, ze které jsou tuny zajímavých fotek. Dnes mi to přijde neuvěřitelné, ale Salar jsme viděli jen velmi zdálky a autem na něj nezajeli! Dakar nečeká, musíme makat. Pojedeme tudy přece zpátky.
Stihli jsme si aspoň s Toyotou zablbnout na brodu, který jsme kvůli fotkám jeli 5x J. Kdyby nás viděl Kocour, asi by nás zabil…
