6.1.2017 Den desátý – přejezd hor v Bolívii
Bolivia Tupiza do Bolivia Oruro
692 km, z toho původně 447 závodních, kvůli počasí zkráceno na 219
Jestli mi něco utkvělo něco ze dvou ročníků Dakaru, tak je to rozhodně tato etapa. Příjezd do Bolívie začal sice velkým bojem o SIM kartu (základní vybaveni fotografa pro přenos fotek teamu a do medii), ale to bylo nic proti přejezdu hor. Už několik dni intenzivně prší a v roce 2017 neexistovala mezi Tupizou a Orurem rozumná silnice. Dalo se to bude objet šílenou zajížďkou, nebo risknout přejezd hor po nezpevněných blátivých cestách. Kocour dobře věděl, že tam se jedním autem nedá a tudíž jsme jeli společně.
Dodneška jsem strašně rad, že zrovna vyšlo řízení na mě!
Začalo to cestou líbeznou zelenou krajinou, farmy, skály idylka. Pak ale začala cesta stoupat prudce do hor a přituhovalo. Všude spousta vody, bahna a brody začaly být běžnou součásti. Sem tam vesnice či menší městečko, ale většinou úplná pustina a výhledy na nádherné hory okolo.
Pak byla delší dobu náhorní planina jak z bible, část o potopě světa. Kam až oko dohlédlo, zaplavena rovina, ze které částečně vystupoval val naší cesty. Brody byly čím dal tím delší a hlubší, některé jsme riskli jen proto, že je před námi někdo projel podobným autem.
Stav cesty se stále zhoršoval, až najednou byla cesta přerušena. Řekou. Která tam ještě včera evidentně nebyla, protože nikde ani naznak mostu a na druhé straně cesta pokračovala. Koryto nová řeky pár metrů pod námi. Tohle ani Hilux nedá.
Místní radili se kousek vrátit, že je tam objížďka. Byla, ale přes naprosto šílený brod. Zprava se valila dvojitá reka, která padala vlevo ze stráně dolu do jezera. Tady když proud vezme Toyotu, tak už ji nenajdeme (pokud se z ní vůbec dokážeme včas dostat).
I Kocour to celkem dlouho zkoumal a to už jede desátý Dakar, prvních asi pět za volantem závodního kamionu. Ale představa, že se budeme 5 h vracet, abychom se vydali na tu ještě delší objížďku, nás nutí valit kupředu.
Kocour projel. Ne úplně snadno, ale projel. Ted já.
Dvojka na redukci, kamera a jedeme. Za chvíli se nám už voda zprava valí přes kapotu, ale Toyota furt jede. V jednu chvíli se v proudu trochu zhoupla, ale tak krátce, že jsem si ani nestihl káknout 😁. Přeci jen něco váží a tak to dala. Uff. Fakt zážitek do konce života.
Pak ještě klesání v podobě blátivých cest, vlevo sráz nahoru, vpravo sráz dolů. Ke konci přejezdu jsme našli něco jako rozestavenou dálnici obehnanou bahnitým polem. Nájezd na ni nebyl, ale my si ho tak trochu ilegálně udělali.
O rok později už bude dálnice přes hory úplně hotova, z celodenního dobrodružství bude nudná záležitost na slabou hodinku a mne to způsobí ohromné zklamání.
Do bivaku v Oruro jsme dojeli za síleného slejváku a totálně pozdě. U vjezdu do bivaku byla nekonečná fronta kamionů, závodních aut, zoufale pobíhajících pláštěnek a potoky vody.
Kocour zhodnotil situaci velmi rychle a nakázal postavit tábor. To se naskládají naše kamiony do čtverce, uprostřed se postaví velké stany a začne se připravovat zavodni kamion na zítřejší etapu. Potud nic divného, snad kromě deště. Ale my v tu chvíli byli uprostřed dalnice! Pořadatelé na nás opakovaně pořvávali, že tady parkovat nemáme, ale na Kocoura jsou krátký. Samozřejmě to tak nakonec udělali všichni, ale my měli už par hodin náskok se servisem kamionu. Ono se to možná nezdá, ale servis závodního kamionu je záležitost každý den na 5-12 hodin těžké práce. Občas jen pneu a turbo, ale někdy taky kardan, praskla nádrž (na 700 litru), která musí ven, vypustit, vysušit, svařit, vrátit.
7.1.2017 - Den 11. - Armagedon v Bivaku
Oruro, Bolívie do La Paz, Bolívie
Celkem 786 km, z toho mělo byt 527 závodních, ale etapa pro záplavy zrušena.
Ráno přestalo pršet, vylezlo trochu sluníčko a tak jsem se navlekl do poslední sady čistých suchých hadru a vydal se s foťákem podívat do bivaku. Tušil jsem, že to tam nebude po dešti nic moc, ale tohle jsem necekal. Takový armageddon bych necekal ani ve filmu s Brucem Willisem! Všude bahno po kolena, v tom se brodí mechanici v igelitech na nohách, zavodni auta z toho nedokážou bez pomoci vyjet a co teprve doprovodná vozidla a občasné obytnaky! Nejlíp asi podle fotek, ale mezi „cestou“ a jídelnou ponton z palet, kadibudky plavou, všichni totálně zadělaný. A mezi nimi já, v čistém oblečení, s foťáčkem v ruce. Až do prvního nešťastného uklouznuti. Pak už mezi nimi já, s prdeli nakládanou v prvotřídním bolivijském bahně :-D.
V těchto podmínkách i pořadatelé nejtěžší rallye světa museli uznat, že tohle nedají a etapu zrušili. Zbylo nám tedy jen těch skoro 800 km do La Paz nějak dojet. Už jsme se těšili na civilizaci, La Paz je přeci jen hlavni město. Sice nejvýše položené na světě, ale i tak.
Co jsme ovšem necekali, bylo množství diváků (a vojaku) podél trati! Trochu je to možná vidět z fotek, jen si musíte představit, že špalír diváků začal cca 20 km před vjezdem do města a postupně houstl. Průjezd až do bivaku trval několik hodin a málem nám praskl močák! Špalír byl tak hustý, že z něj neslo odbočit a zkuste najit klidné místo, když kolem trati stoji (dle údajů pořadatelů) 1,4 milionu diváků!!
La Paz je úžasně zajímavé město, postavené ne úpatí několika hor. Jako městská doprava tu slouží rakouské lanovky! Jako vážně!
Bivak byl v ohromné vojenské základně, takže na rozdíl od včerejšího bahnopekla jsou tu asfaltové silnice, kamenné záchody I jídelna a pres ulici obchodak. Cely areál je ale oblezen fanoušky, kteří se snaží dostat dovnitř a výjezd ven I zpět je zdlouhavý přes policejní kordony.
8.1.2017 - Den 12 - La Paz, Bolivie 4100 mnm
Odpočinkový den
Protože La Paz je ohromně zajímavé město, vydali jsme se na prohlídku. V rámci prevence ponorky jsme se rozdělili. Kluci vzali Toyotu s tím, že vyjedou na nejvyšší bod, kam vede silnice, což bylo lehce přes 5 km nad morem. TO se jim nakonec povedlo, ale trvalo to o dost déle, než cekali. Povedlo se jim totiž projet zátarasem, který mylně povazovali za zataras proti fanouškům. Dakarské auto otvírá jakékoliv brányJ. Tento zataras tam byla ale proto, ze jednou za týden uzavřou několik ulic a probíhá tam trh. Takže se asi hodinu prodírali mezi stánky, odháněli fanynky a cekali, až některé stánky sklidí, aby mohli projet J.
Já vzal fotak a procházel staré město, fotil moje oblíbené portréty domorodců a děti a projížděl se lanovkou. Krása!
V La Pazu jsem ještě sháněl kondomy (proč, o tom za chvíli). La Paz je evidentně hodně katolicky založené město, protože můj dotaz lámanou španělštinou vyvolával u prodavaček sklopené oči a rudnuti obličeje. A přesně v době, kdy jsem vysvětloval, že potřebuju ty hodně tlusté, přišel Jiřík (blbec), obejmul mě kolem ramen a sladkým hlasem pronesl něco jako „Tak už pojď broučku“. Prodavačka z toho byla tak rozrušená, že mi prodala 5 krabiček malých baleni lubrikačního gelu místo kondomu J.
Šprcky jsem sháněl proto, že jsem mel v kamionu narychlo postavené zařízení na telemetrii. Sbíralo data o rychlosti, poloze, teplotách, přetížení, atp. Jenže v prostoru mimo kabinu je věčně voda, bláto, vedro, mraz, takže jsem zařízení potřeboval ochránit šprckou J
V bivaku mezitím kluci mechanici rozebrali Františka (kamion) na prvocastice, aby ho připravili na druhou část Dakaru.
9.1.2017 13. Den – poušť a lamy
|
La Paz, Bolivia
|
Uyuni, Bolivia
|
622
801
|
322
161
|
Na další etapu jsme měli hodně sil a sebevědomí a tak jsme se rozhodli vyrazit po zavodni trati. Vedla totiž pravou pouští, písek duny a tak. Tudíž se tam najíždělo těžko jinak, než po trati. My na trat teoreticky smíme kdykoliv, doporučení ale je, vyrazit 2 h před startem prvního motorkáře, abychom se tam nepletli. No, jenže v pět ráno nás proste nikdo nikam nedostane…
Takže jsme dojeli do pouště, v dálce uviděli první duny. To budou krásný fotky, jedeme po trati, jinak to nejde. To už bylo v době, kdy po motorkářích vyrazili první auta. A my že pojedeme mezi nimi.
Víme, ze prvních deset pouštějí po dvou minutách. Takže se prohnal Peterhansel, pouští valí tak třeba 180. Klukům jsem vyprávěl, že jsem už kdysi v Libyi v poušti jezdil, tak mi svěřili řízení. Najel jsem tedy na trat a na plny kotel na dvojku jela Toyota tak 4O. Jasně jsme si rozdělili role. Já řídím plnou parou vpřed, Adam kouká do zrcátka, kdy se zase vyřítí další magor, co jede o 140 km-h rychleji, než my a Jirka kontroluje stopky, abychom nepropásli ty dvě minuty.
Takhle se přískokem probíjíme vpřed, směrem duny. Bohužel pak byla trat obehnaná ostnatým drátem, který jsem v úprku před dalším šílencem musel prorazit.
Pak tam byla taková menší dunka, ale prudká směrem dolu. Za kterou jsme uvízli. A to jsem si teda zpotil záda, až mi to žlábek nebral a pak snad udělal i čárku na trenkách! Protože bylo jasny, že nejpozději za 45 sekund se k té duně přiřítí někdo takovou rychlosti, že ji skočí. Nám na střechu. Takže manévrování v kolejích v písku, dopředu, dozadu, redukce, volant, mokry záda.
Nakonec se mi podařilo Toyotu z trati vyprostit a přísahal jsem, že po trati mezi autama už NE!
Zbytek dne jsme jezdili cistě pouští, mimo trasu. Sice z toho bylo hodně casu s lopatami a vykopáváním zapadlého auta, ale furt lepší než Desprese nebo Loeba na strese a pak v titulcích všech zpravodajství „Čeští novináři způsobili nehodu favorita soutěže, nyní sdílejí pokoj se Sebastianem Loebem v polní nemocnici“.
Nakonec se nám ale tah s jízdou po trati vyplatil, našli jsme naprosto LUXUSNI dunu, do které kamionu najížděli kolmo proti svahu, což je spolehlivě vymrštilo do vzduchu a jsou z toho luxusní fotky!
Dunu jsme sdíleli s místním selfie-lovcem, jeho ženou a holčičkou, kteří dobře doplňovali scénu.
Navíc tam zapadla jedna zavodni Toyota nějakých Holanďanů, kterým jsme hrdinsky pomáhali s vyprošťováním.
Při odjezdu jsme krásně zapadli sami a ověřili si, ze „pankáči“, neboli pouštní velbloudi tráva, mají strašně hluboké kořeny a když na nich zapadnete, jejich vykopání je ekvivalent vykopávaní pařezu 100 let staré jabloně!
Uspokojeni foto úlovky jsme si mysleli, že si v klidu za světla dojedeme do dalšího bivaku v Uyuni.
Cestou mi ještě krásně zapózovaly lamy, s horami v pozadí.
10.1.2017 14. den - Uyuni – Salta
|
Uyuni
|
Salta
|
892km
|
492km zavodnich
|
Při přejezdu jsme potkali ve srazu pod silnici na záda převracený doprovodný kamion. Byl to jeden z doprovodných kamionu „elektrikářů“. Tuším, že francouzsky team, který jako první zkusil jet kategorii aut s plně elektrickým autem. Měli dohodu s pořadateli, že čas nabíjení se jim odečítal. Takže jsme vždycky někde v poušti potkali ohromnou dieselovou centrálu, která hučela kouřila a nabíjela zavodni auto J. Pokud vím, dnes (březen 2020) to vážně testuje Ken Block. Elektrikáři měli ale tu smůlu, že než nabili, tak vyrazili kamiony na trat a vyryly tam takové rigoly, že v tom osobak neprojede. Takže večer pak Kolomajz vyprávěl „Tak jsem dneska potkal ty po*sraný elektrikáře! Troubím na ne sentinelem, oni nic! Tak jsem je nabral na nárazník a dobry 3 km jsem ne nabíjel! „ J .
Ač nehoda kamionu vypadala strašidelně, řidič pobíhal po stráni a organizoval místní Bomberos (hasiče) při vyprošťovaní.
Dobrodružství ale mělo pokračovat. Když už to mělo byt pouhých 300 km do bivaku, najednou kolona závodních i doprovodných aut. Velka a stojící kolona. Taková ta, že už byli stolečky a židličky venku.
Dlouho jsme se nemohli dopátrat toho, co se děje. Nakonec se nám podařilo najit místního, co mel v mobilu fotku toho, co kolonu zastavilo. Na fotce byl kostel. Po vodou. Koukala jen špička veze!
Před námi je vesnice, přes kterou vede jediná cesta. A ta je tam zaplavena, že si zvon coura pindoura ve vodě L.
Macík zase zavelel, rozbil se tábor a dělal údržba Františka. Já se z nudy vydal s foťákem do kamenitého srazu nad námi, abych pořídil nějaké letecké snímky. Bylo to dost o drzku, ale drona jsem ještě nemel…
Pak přišla zprava od organizátorů. Vymysleli objízdnou trasu. Která nám dnešní, už tak dost výživné dobrodružství protáhne na 801 km!!
Ted se hodila Jiříkova výdrž. Zalezl za volant a položil cihlu na plyn. A vydržel tam až do rána.
Jediné dva okamžiky, které nás zpomalily, byla hradba 3 motorkářů, kteří už měli plné zuby předjíždějících prášících aut. Docela jim rozumím. Poté, co ujeli těžkou závodní trať, jejíž náročnost by většinu lidí zabila, mají ještě objíždět zaplavenou oblast šílenou kamenitou a prašnou cestou přes bolivijské hory. A do toho je všichni chtějí předjíždět.
Druha zastávka byla ještě vtipnější. Jiřík se rozhodl někoho předjet těsně u krajnice, kde byla drobná louže. Nebyla to louže, byla to zásobárna asi 2 tun špičkového rudého bahna, které se nám v plné rychlosti a krásně rovnoměrně přesunulo na čelní sklo. Total tma během pul vteřiny :-).
Do Salty jsme dorazili až někdy po půlnoci, ale steaky ještě byly :-)
