Přejezd hor tropického deštného pralesa

Přechod hor v pralese byla nakonec podstatně autentičtější zážitek, než jsme vůbec čekali. Ocitnout se na městském skútříku uprostřed pralesa, kde polní cestu teprva Číňani stavěj a na obě strany to bylo hlubokým tropickým pralesem min. 40km k nejbližšímu stavení, bylo určitě víc, než jsme chtěli zažít. Obzvláště poté, co začal pravý tropický liják, z cesty byla během 5ti minut řeka. A skútr nešel nastartovat a v bahně nejel...\' A když jsme nakonec na konec pralesa dojeli, zjistili jsme, že nám ujela poslední loď ten den. Nezbylo než přespat s dělníky v jejich pracovním táboře...

Ráno skončily divoké zvuky džungle a v 6:30 začaly ještě divočejší zvuky motorových pil. Přímo pod oknem někdo vyráběl ze solidního trámu střešní latě a to motorovou pilou STIHL s listem tak 90 cm dlouhým. Na to, že to dělal od oka měl ty latě celkem rovné.

První co nás ráno potkalo byla majitelka (mladá, celkem lidskou řečí mluvící fešanda), celá v gala s tím, že jede do města Vealven a přijede ospoledne. V tu chvíli jsme si ještě mysleli, že to je i náš ci a tak jsme chtěli jet s ní. Čekala na ní ale už nastartovaná ta terénní Toyota pick-up (patří místnímu policajtovi) a tak nečekali. Až večer se ukázalo, že sice jeli do Vealveng, ale že jsou dva a ten jejich je naše Pro mui, kde jsme včera měnili taxík. Když odjela, snědli jsme asi 10% donesené snídaně (rýže a 2 hrnce masa tak jako oběd i večeře) a vydali se vyjednávat s místníma dopravu. Našli jsme naštěstí hezkou mladou holčinu, co mluvila lidskou řečí a začalo vyjednávání. 8 místních chlapů částečně hrajících biliárd a částečně opravujících motorky, jedna chudák překladatelka a dva Barangové. My nemáme mapu (žádná místní pravděpodobně neexistuje a nebo je zastaralá) a navíc místní mají geografické znalosti jen v rámci vlastního akčního rádiusu, což je tak 5 km. Nakonec jsme se dohodli, že nás zavezou do Old Vealveng, který je 10km příšernou cestou a kde dle průvodce mají být 2 Guest House a informační centrum. Chtěli za to 25$, což je fakt dost, ale za ten zážiek to stálo. Nebylo to 10 km, ale tak 4, cesta sice na motorkách adrenalinová, ale přežili jsme. Cestou byla na kopci budhistická pagoda kde se asi 8 mnichů modlilo, jinak ale jen prales nebo zelené pláně na místě vypáleného pralesa. Největší překvapení byl ovšem cíl. Čekali jsme větší městečko, bylo to ale přesně 6 chatrčí, cca 3 motorky a jeden vůl, kterého zrovna zapřahali do pluhu jak od bratří Veverků (neplést se sestrami Wewerkovými, ty žádný pluh nevymyslely:) )

Tam nás teda vysadili a jako ať se teda tam projdem. Teď nám teprva došlo, proč se na nás tak šíleně nechápavě dívali, když jsme chtěli do Vealveng. Nicméně džungle a jiná lákadla okolo, tak jsme nasadili aparáty a vyrazili. První překvápko byl konec cesty. Asi 30 m od vysazení tekla říčka, přes tu kláda pro pěší a za ní už jen obrovská pláň a na konci zase prales a hory. Nevíme, co se tu událo, ale ta pláň rozhodně vypadala stvořená člověkem, vykazovala známky dávného pěstování rýže (valy) a nedávného chování dobytka (koláče). Byla ale úplně prázdná a protože bylo bezva světlo (slunce pod mraky) vypadala dramaticky až impozantně. Mohlo to být tak 4x4 km a vzhledem k dešťům poslední dobou je to celé více či méně podmáčené. Řidiči našich 2 motorek se vydali s náma, což jsme kvitovali s povděkem. První a druhou kládu přes řeku jsme zvládli v pohodě, na třetí už byla voda hluboká, kláda úzká a částečně ponořená. Nejdřív jsem to zkusil s foťákem na krku (místní to přešli jak Karlův most), což mě stálo panický návrat, jednu mokrou botu a velký smích Khmérů. Tak jsme dali foťáky do P. vodotěsného batohu a učinili druhý pokus. Já bez zátěže už v poho, P. S obřím batohem též v půlce vzdal a vrátil se. To už se Khmérové fakt řehtali jak jsou ty Barangové neschopný. Batoh nám přenesli a P. To pak už zvládl.

Vydali jsme se přes obří pláž a Khmérová nám až tady prozradili, že v dálce je krokodýlí rezervace.
Další brod byl už fakt síla. Kláda malinká, jen do půlky a zbytek skoro po pás ve vodě. Pamatujíce na důsledky nemocí z belhariozního bahna jsem tento brod odmítl, s tím, že to obejdeme. To jsme sice obešli ,ale asi za 1 km byl další brod. Kláda ponořená tak po kolena ve vodě, poslední 3 m bahno. Nedalo se svítit, boty dolů, kalhoty nahoru a šli jsme. Maximálně mi játra nesežere chlast, ale Belharius červíkus.
Po dalším cca 1 km a dvou dalších brodech byla cedule zakazující lov krokodylů, cov dobytka, používání motorů, lov ryb atd., protože je tu krokodýli rezervace. Nikde žádná jiná známka civilizace, až na uschlé kravince a kus dál síť na ryby a kryt z motorky. Krokodýl nikde žádný. Šli jsme pořád dál, při jednom produ Patrik spadl po pás do vody (viz foto). Batoh se opravdu hodí. Došli jsme až k pralesu, nafotili masožravou Rosnatku, ale dál to nešlo pro opravdickou bažinu.

Cestu zpátky zvolili Kmérové jinudy. Nevím proš jsme doufali, že bude méně brodů. Nejenže nebylo, ale přibylo na náročnosti. Totálně plné vody, už jsme pohorky ani nesundavali. Jsou sice nepromokavé, ale ne až po kolena. Nejhorší byl jeden brod, kde přes řeku bylo položeno několik klád za sebou. Řeka, či spíše říčka teče velmi pomalu a vypadá mělká. Protože tohle byl těžký brod, Kmérové nám dali prkno na opírání jako hůl. Nejdřív jeho délka skoro 4 m vypadala nadbytečná, než se ovšem přes 2 m ponořily do bahna. Když jsem statečně říčku po ponořené kládě přešel, s úlevou (a foťákem na rameni) jsem skočil na trávu. Tráva to sice byla, ale plovoucí. Noha mi projela drnem a zapadla do půl stehna do vody. Vyškrabal jsem se zpátky na kládu a pokorně po kládách došel až na opravdický břeh, kde se Kérové chechtali jak zedníci na Chaplinovi. Ta část plovoucího drnu byla širší než tekoucí říčka, dohromady tak 30-40m. Z břehu jsem nejdříve fotil pijavici (tlustá jak španělský slimák, ale uměla se natáhnout na 12 cm a pak Patrika zápasícího s plovoucí trávou a kládami. Nakonec jsme se před bažinatou planinu dokodrcali zpět do vsi a pochvalivali si jaký máme zážitek.

Po návratu do guest House jsme se snažili od místních zjistit, jak daleko je to na pobřeží na druhé straně hor, kam se chceme dostat a kde je národní park Hoch Kong. Údajně je to šíleně daleko, příšerná cesta, velké řeky, 7h cesty na motorce. Jelikož se cena za odvoz během dne snížila ze 400$ na 200$, jelikož nedůvěřujeme místním geografickým znalostem, ráno se chceme vydat zpátky na hlavní (rozuměj polní cestu sjízdnou i teréňákem) a získat nějaké rozumy. Já bych těm místním chudákům těch 2x100$ dal, ale Patrik má pocit, že nás chtějí obrat a že musíme sehnat někoho levněji.

Zbytek odpoledne jsem strávil v hamace a dočetl jsem knihu o holčičce, která přežila řádění Rudých Kmérů, koncentrační tábor, pracovní tábor pro sirotky, výcvikový tábor pro dětské vojáky, uprchlický tábor po obsazení (osvobození) Kambodži Vietnamci, pokus o znásilnění Vietnamským osvoboditelem (bylo jí 8 let), útěk po moři do Vietnamu, přepadení piráty při hromadném převozu lodí do Thajska a nakonec i převoz do USA. Dnes v USA žije a sepsala své paměti. Asi nejtragičtější příběh, co jsem kdy četl. Vzhledem k tomu, že to je autobiografie a že se to celé odehrálo přesně v horách, kde teď jsme, celkem citově náročné (stalo se to 1975 – 1980!)

Večer jsem si ještě užil místní bezva sprchu (sud s vodou a hrnec) a během doby, kdy běží generátor za chalupou (6-9 večer) jsme nabili foťáky a telefon. Dneska jsem pustil telefon mimo jiné proto, abych podle GPS zjistil přesně koordináty místa kde jsme. Ještě nikdy jsem neměl tak nulovou představu o tom, kde jsem. To, že mapa do GPS neexistuje, mě tolik nepřekvapilo. Že ale nepůjde sehnat ani papírová mě celkem znervóznělo. Snad se zítra dostaneme do místa, které je na mapě. Jinak to zjistím až doma podle koordinátů GPS na Google maps.

Ráno jsme vstali, tentokrát ne za rachotu motorové pily, ale za smradu pálených PET lahví. Jak říká Klaus: „Ekologie je luxus bohatých národů“. Zaplatili jsme 37$ (jedna noc 5$ pro oba, jedno obří jídlo 7$ pro oba) a na moto nás zase převezli přes tankodrom na křižovatku. Tam bylo zase jen pár místních a potvrdili, že jinak než na moto se do Hoh Kongu nedostanem. Nabídli nám cestu za úplně stejných 200$ pro oba jako ty dva včera. Zoušeli jsme to dlouho ukecal, ale nehnuli s cenou ani kousek! Nakonec jsme teda tím dohadováním „získali“ to, že nás to stálo 10$ navíc (za dojezd na hlavní), vyrazili jsme o cca 3 hodiny později (9:45), ale zážitek stál za to!

Mělo to být dohromady 90 km, první část byla bevadně sjízdná. Červená udusaná hlína a po krajích vysekaný prales a odvodňovací rigoly. Po zhruba 30ti km jsme dojeli k velkému čínskému tábořišti (silnici tu staví nějaká Čínská společnost) a k novému mostu. Dále už cesta začínala být zajímavá. Čím dál častěji velké výmoly, stavební práce, lijány až na zem, občas jsme museli i vystoupit. Nevím jestli jste někdy jeli 90 km na motorce jak ospolujezdec. Tady to bylo o něco komplikovanější, protože terén byl spíš na motokros, řídil cca 50ti kilový malinkatý Kmér, mezi nohama můj 55l batoh, na nohou pantofle, za sebou skoro dvoumetrového 80ti kilového Baranga. To všechno by ještě šlo, kdyby to ovšem byla velká terénní motorka jakou se třeba jezdí Rallye Paříž-Dakar. Jenže na takové stroje místní nemají a tak jezdí na malinatých sútrech, takových se kterými jezdí spěchající úředníci ve městě. Ten můj měl aspoň vzadu pneu do terénu, ale ten patrikům tam měl ještě normální městskou gumu téměř bez vzorku. Navíc helma je vynález, který sem ještě nedorazil, ale s touhle zátěží ten skútr stejně moc rychle nejede. Odhaduji, že to byl motor tak 150ccm, 4 rychlosti, ale automatická spojka. Chlapci tady na tom vyrostli (jezdí se na tom doslova od narození, řídí tak od 5ti let), takže s tím umí vážně bezva zacházet i v tom nejhorsím terénu. Můj řidič byl o něco starší, ale ten Patrikův byl ak patnáctiletý. Jediný ovšem uměl anglicky a tak ten kšeft vyjednal a tudíž chtěl jet. Jeho skútr byl typicky městský, měl ještě i kapotáž a světla a dokonce i SPZ s nápisem Phom Penh. Zřejme ho v hlavním městě ukradl teprve nedávno :)

Po dalších mnoha kilometrech natřeseného zadku, mozolů na ruce a křečích ve stehnech se silnice prakticky vytratila, dál už to byla jen velmi ztěží průjedzná stezka obklopená kolem dokola pralesem. Místama si představte ve vegetaci a lijánách prosekaný tunel o průměru 2m, místama takové stoupání (nebo hůře – klesání), že jsme museli motorku 2-3 tlačit, abychom jí na kopec dostali. Aby adrenalinu nebylo málo, začal pravý tropický liják! Něco takového se těžko popisuje, ale během 10ti minut se z původně již tak krušné cesty stalo divoké řečiště! Protože je tu velmi tenká vrstva půdy, nedokáže moc vodu absorbovat a tak se valí po povrchu. Nejbližší civilizace (když pominu stany čísnských dělníků) 45 km daleko na obě strany. Navíc v tomhle úseku nebyly ani ty stany. Nezbylo nám než spoléhat na umění Kmérů a jejich strojů a za ocelové oblohy a vodopádů shora pokračovat řečištěm dál. Začal jsem mít strach o vodotěsnost brašny na foťák a tak jsem vytáhl nepromokavou budnu. Kvůli foťáku to mělo význam kvůli tělu nikoliv. Jak řikal Forest Gump, voda padala shora, z boku, zezadu, zepředu a někdy i zespoda. Moje super speciální goretex nepromokavé pohorky již fungovaly jako slušná zásobárna na vodu. Na každé zascávce jsme nejdřív odhazovali, pak už i odřezávali pijavice. Ty svině slizký se chytěj za podrážky bot a pak se příchytkama na hlavě a na zadku děsně rychle přesouvají výš, až pod kalhoty a po ponožce nahoru na kůži. Tam se přisáknou a sajou. Utrhnout nejdou, protož jsou slizký a uměj se děsně natáhnout. Naštěstí byly malinký, tak do 3 cm, ne jako ta 12cm svině co jsem fotil včera. Jednu jsem si dokonce utrhl až těsně pod prdelí zezadu na stehně. Chytil jsem jí přes kalhoty, tak to šlo. Prej jsou neškodný, jenom do rány stříknou desinfekci a nějakou látku proti srážlivosti krve.

Místama mi autentičnost toho zážitku připadala až na hranici zábavy. Žádné bezprostřední nebezpečí nám sice nehrozilo, ale představa, že se ta motorka třeba rozbije a my zůstaneme uprostřed hor v tropickém deštném pralese přes noc. Od začátku deště jsme nejen nepotkali žádné stany, ale ani žádné motorové či nemotorové vozidlo.

Celá cesta nakonec trvala 6 hodin a ač jsme místama tlačili, místama šli pěšky a místama se modlili, aby to ta motorka vydržela (a párkrát jí zvedali položenou z bahna), nakonec přestalo pršet a tropický deštný prales se ukázal ve své plné podešťové nádheře. Ptáci se překřikovali s jinou havětí, mlha z pralesa v kopcích pod námi pomalu stoupala a obzor nekonečné a naprosto neproniknutelné zeleně byl parádně ostrý a kontrastní. Tolik odstínů elené biomasy nezná ani Kateřina Jacques:-)

To, že jsme na konec silnice dorazili v 15:45, byl celkem úspěch. Co nebyl úspěch je to, že poslední (a jediná) loď odjela v jednu. Dál už se jet nedá, chybí tu most přes řeku (po deštích tak 80m široká) a hlavně chybí ochota Kmérů jet s náma ještě dál. U brodu je naštěstí tábořiště dělníků, co z téhle stany staví silnici (zatím jsou ve vázi lámání skal semtexem, jak se navečer ukázalo). Tak nám tu Kmérové-motorkáři s Khmérama – silničářema domluvili nocleh. Nejdříve jsme si sedli u rozsáhlé rodiny u cesty. Měli tam pár mladíků, kultivovaný otec rodiny, babička, matka a tak tříletá holčička. K té mě to samozřejmě táhlo, moje holky mi tu chybí. Tak jsem se s ní začal pomalu seznamovat. Nabízená mysli tyčinka jí lákala, ale bála se mě, tak poslala maminku. Připomnělo mi to scénu z Itálie, kdy Žofka odmítla jít se mnou do zahrádky jedné restaurace, protože tam prý „Šel zlej pán“. Tak jsem se ryhle šel podívat co je tam za „zlého pána“ a byl tam akorát úplně hodnej černoch. Takže pro místní děti jsem tu pro změnu zase „zlej pán“ já, protože jsem divně bílej a asi o 30 cm větší než všichni ostatní.

Z idylického seznamování s holčičkou a její rodinou (posunkama nám nabídli nejlepší rákosovou postel pod plachtou a jídlo) mě vyrušil Patrik. Mezitím ho totiž zatáhl jeden místní k nim do přístřešku, že prej nám tam naši moto-Kmérové domluvili nocleh. Moc se mi od té relativně kultivované rodiny nechtělo, ale Patrik (a hlavně neodbytný Kmér) jinak nedali.

Jak jsme později poznali, celý tábor je hierarchicky rozdělen. Trošku stranou jsou velké přístřešky Číňanů, ty mají dokonce stěny z vlnitého plechu a stojí před nima nové terénní auto (Toyota pickup). To bude zřejmě nejvyšší kasta těch, co práci organizují, plánují a kontrolují. Rodinka s dětmi bude nižší důstojnictvo a odborníci jako pyrotechnik. Za nimi bydlí v přístřešcích řidiči náklaďáků, bagrů, buldozerů atd.
Naše ubytování se ukázalo trochu stranou táboriště. Z jedné strany velká bahnitá louže, z druhé strany smetiště směrem k řece a přilehlé ohniště. Zde bydlí nádeníci, kopáči a pomocníci. Uvitali nás velmi nadšeně, jásali, tahali nás za ruce, měřili si proti nám výšku, snažili se zjistit odkud jsme. Že nereagovali na Czech nás nepřekvapilo, na to tu reagují pouze fotbaloví fanoušci. Že nereagovali ani na „vedle Německa“ a nakonec ani na „Europe“ to už nás překvapilo. Jeden řikal, že umí trochu anglicky a opravdu byl s angličtinou aspoň o tři lekce dál než my s Kmérštinou. Pak následovala klasická situace jako když u nás přijde Američan do hospody na vesnici. Nejdřív ho opijeme kořalkou (ta jejich se prodává v mikroténovémsáčku převázaném gumičkou). Pak se rozhodli, že nás teda naučí Kmérsky, když už oni nemluví anglicky. S přibývajícím množstvím alkoholu se úvodní vřelost a přátelskost měnila ve vlezlost a když už se mi potřetí zdálo, že mi někdo šáhl na zadek, šli jsme radši s Patrikem na průzkum čínské části tábora.

V táboře nižších důstojníků se hrál volejbal. Měli dobře napnutou síť, z provazu a liján čáry a kupodivu měla hra i systém. Nejdřív jsem je fotil a smál se na ně, pak je konečně napadlo vzít mě do hry. A to byl teprva parádní zážitek. Balón sice trochu bačkora, ale pak jsem mu přišel na chuť a byla to sranda. Schválně hráli hodně na mě a přestož skáčou jako péráci, ještě mi zbyla trocha převahy na síti.Blok s oběma rukama do půl předloktí vyvolal ohromný smích, ale nejvíc se řehtali a plácali do kolen, když jsem naučil nahrávače plácat si po každé úspěšné smeči dlaní. Vesele běhali po hřišti i v diváctvu a plácání s řehotem napodobovali. Protože netoče a všechny smeče šly přese mne, za chvíli ze mne teklo jako ze vrat u chlíva. Kméři hrajou bosí a jenom v trenkách, já měl kecky a dlouhé kalhoty i rukávy. Mám totiž od mé drahé nakázáno doržovat všechna opatření proti malárii a tak se příliš komárům neodhaluju. Po volejbale jsme šli ještě na zdravotní procházku k řece, která je obklopená pralesem a tudíž velmi fotogenická.

To mi vlasně připomíná, že úplně první, co nás dělníci donutili poté, co nám ukázali kajutu bylo dojít se do řeky vykoupat! Nafasovali jsme ručníky, mýdla, šampony a dovedli nás téměř za ruku k řece. Ač se to moc nemá, řeka byla rychle tekoucí a tak jsem tam nakonec vlezl, i když bez hlavy. Bylo to samozřejmě příjemné, ale časově bohužel před volejbalem.
Po procházce k řece byla večeře. Donesli nám každému mísu rýže a k tomu 3 kastroly různých příloh. Bylo tam hodně zeleniny, nějaké malé ryby a něco co připomínalo brambory. Na to, že jsme vlastně v pralese, dost dobrý. Naše Kmérština bohužel na příliš dlouhou debatu nebyla, navíc kořalka ještě snižovala jejich schopnost komunikace. Navíc jsme je začali podezřívat, že je to taková velká homosexuálníkomunita:)
Zalezli jsme si tedy do naší „kajuty“. Celá stavba z dřevěných kůlů a bambusu je tak 8m dlouhá, nemá stěny, střechu z igeligu. Jenom mezi kuchyní a „ložnicí“ je jedna plachtama oddělená stěna. Podlaha je udusaná hlína, někdo spí v síti, někdo má z půlek bambusu udělanou postel. Naše kajuta zřejmě patří předákovi, neboť má postel z prken a 2 věšáky. Trochu jsme se báli, aby nám tam v noci někdo nelezl, ale zbytečně. S našema kostnatejma zadkama byla noc na prknech krušná, ale naštěstí tam byla moskytiéra, takže jsme se vyspali celkem slušně. Taky proto, že jsme šli spát v 19:05:)

Následují podpisy dělníků z ubikace z polední pauzy následujícího dne :)

Vzhledem k brzkému uléhání jsme vstávali s posádku už v šest. Rýše se zelím k snídani nás nelákala, zašli jsme tedy do místního „obchodu“ pro limonádu a sušenky. Kromě pití v plechovce a 3 druhů sušenek už tam nic neměli, ale nám to bohatě stačilo. Navíc byla limonáda u ledu, což v těch 30°C potěší. Těsně nad táborem se stékají dvě řeky, po kamenech jsme se šli projít po proudu a tam byly peřeje a aza nimi další soutok. Vypadá to, že za rohem doprava bude ještě jeden. Všechna ta voda ze6ti měsíců monzumu se musí z lesa někudy dostat ven :)

Po kamenech jsme došli ještě proti proudu levého přítoku až k peřejím. Cestou byla vysekaná cesta do pralesa (nevíme jestli od lidí či jiné zvěře). Od cesty do pralesa nás ale odradilo, když jsem xichtem narazil na pavučinu upletenou asi z rybářského vlasce. Velikost foceného pavoua odpovídala tloušťce vlákna. Navíc představa pijavic, brr! Po návratu do tábora už se jen tak ve vedru plácáme od ničeho k ničemu. Dělníci odjeli ráno makat, tak je tu klid. Vyčkáváme na odjezd lodi, trochu nás znervózňuje, že ani kilometr po proudu jsme nic splavného neviděli. Údajně nás tam dovezou náklaďákem v jednu.
Ještě jsem si vzpomněl, že včera večer došlo k evakuaci vesnice! Z hor sešel dědula s kloboukem a něco naznačoval rukama a pak se všichni začali přemisťovvat dolů k řece. Táhli nás s sebou a říkali pořád bum bum. Vzpomněl jsem si, jak jsme míjeli malý pásák s asi 3 metrovou vrtačkou a kolem se váleli válečky se šedou hmotou a drátky. Když to řachlo, nad pralesem na kopci se objevil mráček asi jako ta mlha po dešti. Ráno v půl sedmé jsem se tam šel podívat, ale cesta už byla zase upravená buldozerem a sjízdná.
Ve 12:15 už jsme se začali nervózně přesouvat k brodu, předtím jsme se zeptali dohromady asi 6ti lidí, jestli vážně loď jede v jednu a jestli nás tam doveze náklaďák.

Když jsme v jednu pořád byli u brodu a náklaďák nikde, došlo nám, že musíme jako všichni ostatní přebrodit řeku po svých a skočit na korbu náklaďáku na hlínu, co stál na druhém břehu. Předtím už jsme 2x viděli brod přejet pickup Číňanů (byl to Ford, ne Toyota), tak jsme vědětli, že je tam maximálně do půl stehen.
Na korbě náklaďáku s deseti dělníkama byla sranda, ale když se po kamenité cestě plné výmolů rozjel, sranda nás přešla a snažili jsme se uhájit holý život. Po asi 6ti km nás předjel pickup Číňanů a naštěstí na něj Kmérové zařvali a stopli ho. Náš náklaďák totiž do přístavu nejel, ale pick-up jo. Rychle jsme s báglama přeskákali na krobu pick-upu a vzápění poznali, že ten náklaďák je vlastně docela v pohodě pomalu. Na korbě už byly ňáký sudy, prkna, pytle a asi 5 lidí. Na nás zbylo místo úplně vzadu u sklápěcí zadní stěnny, odkud se nejlépe vypadává.
Naštěstí jsme to přežili a do přístavu dojeli. Tady cesta vátně definitivně končí, dál už jen široká, klidná řeka a pak záliv.

Ještě nastala přetlačovčka, na kerou ze dvou lodí nastoupíme. Kmérové na nás volali, že tam ne, tam ne, to je loď Číňanů a Číňani jsou fuj! Je mezi nima vážně solidní averze, Číňani tu jsou považováni (a jsou) za mnohem vyspělejší a civilozovanější sortu a Kmérský dělníci je nesnášej.
Nakonec jsme nastoupili k Číňanům a dobře jsme udělali. Řidič mlel něco o 40$/os., což mě děsilo, protože už jsem zdaleka tolik neměl. Loď byla dřevěná prohnilá delší pramice s prapodivně bokem přidělaným motorem, směr se ovládal provazem přivázaným ke hřídeli vrtule (šroub). Nebyly tam ani lavičky, seděli jsme na podlaze. Protože to bylo 22 km a tudíž 2,5 hod., měl jsem čas se seznámit s osádkou. Řídil divný Khmér a měl ještě divnějšího pohůnka. Dále tam byl ještě jeden bosý stařík, Thajec. Vepředu seděli 3 Číňani, slušně oblečení, měli boty a aktovku. Nakonec jsem se s nimi dal do řeči, Číňanka chtěl věět odkud jsme a mladší z Číňanů uměl anglicky. Byl to inženýr, kterej zřejmě plánuje tu silnici. Od něj vím, že ta část silnice stavěná z téhle strany hor měří 38 km, na zbytku cesty do Hoh Kong bude operovat přívoz a dostavovat se to nebude. Nakonec přišla řeč na Khméry. Číňanka si stěžovala jak jsou děsně na prachy, to že Číˇani prej vůbec nejsou. Na důkaz jejích slov mi Číňan prozdradil, že si loď pronajímají za paušálních 200$ měsíčně, jezdí s ní každý den a tudíž jim nemusím těch 40$ platit. Hned to taky oznámil pohůnkovi, kterej se tvářil dost kysele:) Těsně před příjezdem do Koh Kongu začalo zase děsně lejt.
Mezi Koh Kongem a Thajskem v roce 2003 postavili most a tím se Koh Kong stal natolik součástí Thajské ekonomiky, že se tu ceny uvádějí v Thajských Bahtech!
Po dostavění mostu se z původně zaostalé farmářské vesničky o pár domech stalo pulsující přímořské turistické středisko s několika desítkami hotelů a hotýlků a atrakcemi typu potápění, výlety lodí, na kolech atd. Loni nebo předloni ještě dostavěli dálnici a 4 mosty z hl. města Kambodži, čímž se paradoxně až po Thajsku spojil Koh Kong s Kambodžou. Do té doby jsem málokdo dojel, protože cestou byla nejen prašná cesta, ale také 4 úřívozy přes řeky.

Údajně první osobní auto přijelo do Koh Kongu až po mostě z Thajska v roce 2003.
Za doznívajícího deště jsme začali hledat bydlení. Hezký dřevěný Guest House, šup tam. Mají prý ale úplně obsazeno! Král má narozky, je tu plno místních. Zkusili jsme ještě jeden, to samé.
V tu chvíli mám už dost hlad, je asi 4 odpoledne a od včerejší dělnické večeře jsme nejedli. Nevidím, neslyším a jdu přes ulici do hospody. Vypadá civilizovaně, na podlaze dlaždičky, jídelní lístek i anglicky a dokonce tu i mluví anglicky!
V téhle hospodě jsme po třech dnech a 2 hodinách zase uviděli baranga! (rozuměj jinou bílou hubu).
Pracně jsem sundal batoh a bundu a zasedl. Jídelní lístek pravda nevypadá moc autenticky, ale po 4 dnech po pralese a vesnicích bez tekoucí vody už mám autentičnosti dost a chci JÍST!
V tom dorazí Patrik a jídelní lístek okomentuje zvoláním: „Cože?! 120Bt za jídlo (asi 80Kč). Tak já nevim jak ty, ale já tuhle lichvu podporovat nebudu!“
Celkem zariskoval, ještě dost nezná hladového Kořána:) Nicméně se sbalíme a jdeme dál i s báglama. Cestou si od malé holčičky koupím záchranné buráky, kupodivu máčené ve slané vodě.
Zapluli jsme do místní tržnice. Jak říkám, v tuhle chvíli už jsem autentických pravých ryzích zážitků měl až nad hlavu, takže mi nepřipadalo zajímavé objednat si jídle ve „stánku“, kde vaří na otevřeném ohni, na udusané podlaze, bez tekoucí vody a potmě bez elektriky. Měl jsem ale takový hlad, že jsem si něco objednal, hlavně ať už to je . A bylo. Rýže a holé kosti z kuřete a fazolové lusky. V celé porci nebylo tutově ani na kávovou lžičku masa! Stálo to pravda celých 10 Kč a to včetně vody se šťávou (kterou jsem neriskoval), ale po průjezdu neprůjezdným pralesem jsem nechtěl proboha ušetřit, ale konečně se pořádně najíst. Slavnostně jsem se zavázal, že na večeři jdu někam, kde maj v kuchyni podlahu, kde je tekoucí voda (i na záchodě) a kde servírujou masi a ne kosti nebo vnitřnosti. (přísaha dodržena).
Pak jsme prošli město a našli ubytování v Otto´s Guest House, kde malý pokoj stál 3$ a velký 4$! Kvalita odpovídá ceně. Jedna sprcha na patro s plísní na stěně, samo pouze studená voda, celá budova všelijak splácaná ze dřeva a mezery mezi prkny tak na palec. Je ale svátek, všude plno, navíc už jsme utrmácení, tak to berem. Kdybych věděl, že mi za pár hodin přímo po pelesti postele přeběhne černá myš, možná bych si to rozmyslel.

Celý večer debatujem o tom, co zítra. Většina atrakcí nefunguje, je po sezóně, pláže jsou špinavé a kalné a jediná atrakce pro turisty je výlet lodí do pralesa:)
Většinu agentur „na zážitky“ tu vlastní Evropani (Němci, Angličani), takže jsme se s nima bavili o tom, co jsme právě podnikli. Dost je to překvapilo, vypadá to, že přes hory z Pursatu po té „nové“ Čínské cestě jim ještě Barang nepřicestoval. Údajně to konečně otevírá možnost udělat poznávací okruh Kambodžou, dosud to šlo jen hvězdicově přes Phnom Perh. Nakonec jsme to nechali až na ráno. Na večeři jsme zašli do místní lepší restaurace Laurent, vlastněné nějakou Francouzkou. Jídlo sice stálo přesně 10x více (5$ versus 0,5$) než ta hrůza na tržišti, ale taky bylo 10x lepší. Byla sranda pozorovat, jak se čerstvě převychovaný Khmér snaží poctivě chovat jako livrejovaný číšník ve vybrané francouzské restauraci:)
Dal jsem si nejen výbornu Bai Loc Luc (rýže s hovězím), ale taky mango shake, lemon grass zmrzlinu, čokoládový dort a 2 sklenice vína. Tím byla moje touha po návratu do civilizace ukojena!