Jeff a Don přiletěli s kuframa a taškama, což nás trochu poděsilo. Lézt na Kilimandjaro s kufrem - nic moc. Naštěstí se ukázalo, že jedna hokejová taška ukrývá batohy. Protože bus do Arushi jel až ve dvě (ten v 8 nám ujel), zařídili jsme si minibus s řidičem, aby nám ukázal centrum Nairobi. ($ 50).
Úplné centrum trochu připomínalo Missiou street v San Francisku., vládní mrakodrapy, čisto, hodně potulujících se černochů a 2x Baťa. Když jsme ovšem popojeli kousek dál (cca 1 – 2km) začala pravá Afrika. Bláto, louže na slona, chatrče z papundeklu a vlnitého plechu, neuvěřitelně nacpaná auta lidmi i věcmi atd. Kupodivu přes to všechno bláto a špínu, všichni chodí velmi čistě oblékaní. Na úplném okraji města byla ještě velká skládka, kde se v odpadcích přehrabovali ve vzácné shodě, supi a místní ženy. Kupodivu tu nikde nejsou moc vidět děti.
Ve dvě jsme naskočili do minibusu Toyota, kde mi kupodivu uznali lístek, který jsem dostal jako kopii ručně vyplněného formuláře emailem od cestovky v Arushe. Nakonec se ještě ukázalo, že jsme jeli jinou společností než od které byl lístek . Řidičovi bylo asi 18 a jak se ukázalo, jel tuhle trasu poprvé. Zamotal se děsně v centru, čili nám ještě 3x ukázal totálně autentické tržiště, kde se v bahně prodává asi úplně vše.
Asi po hodině motání v zácpách (jezdí se tu po špatné straně silnice) se navigace ujala jedna pasažérka, která byla zřejmě původně místní, ale teď už vypadala velmi zcivilizovaná.
Cesta byla z počátku extrémně zajímavá. Asfalt skončil cca 5 km za letištěm, čekalo nás asi 400 km skrz bush či savanu, obývanou pouze Masajskými bojovníky a zvěří. Jediná civilizace byla v okolí Keňsko – Tanzánské hranice.
Výhledy z busu byly nádherné. Potulující se Masajové v červených hábitech a s nepostradatelným oštěpem, pracující ženy, nekonečná savana, ale hlavně neuvěřitelně děravá polní cesta. Je absolutní zázrak, že ta Toyota přežila, protože s tím jel jako šílenec a my skákali až do stropu. Mezi Nairobi a Aruskou je na mapě pěkná dálnice a někdo jí asi taky pěkně naplánoval. Nicméně mezi plánem a realitou je tu ještě větší propast, než v Čechách. Tady realizaci nebrání zfanatizovaní tupci typu Děti země, ale spíš ohromná neochota pracovat, historicky pěstovaná hlavně u chlapů. Každých třeba 50 km byl najednou kousek dálnice hotovej, třaba 2 km. Minuli jsme tedy velkou ceduli Road Closed, přejeli buď velkou haldu hlíny nebo řadu kamení, což mělo původně naznačit místním, že tudy se nejezdí -. Jednou jsme dokonce museli zaplatit výpalné. Na jednom zátarasu stál asi dvanáctiletý klučina s nějakým klackem či co, chvíli se dohadoval s řidičem a když mu dal nějaký drobný, klučina odstranil pár větví a už jsme zase frčeli 2 km po asfaltu. V některých částech té cesty už to vážně vypadalo, že se převrátíme. První dvě hodiny to byl vážně zážitek. Druhý 2 hodiny to bylo docela zajímavý. Ovšem poslední tři hodiny potmě, když už žádné Masajské vesnice nebyly vidět, už to byl vážně vopruz.
Za světla jsme potkávali spoustu Masajů, kteří kráčeli hrdě ve svých červených hábitech a nepostradatelným oštěpem podél silnice. Vzhledem k tomu, že Masajští bojovníci nikdy nepracují nevím, kam furt kráčeli. Na Keňsko – Tanzánské hranici nám sebrali pasy a $50 a nechali nás hodinu čekat.
Do Arushi jsme dorazili asi v devět večer a už nás tam čekal maník z Shidolya tours a odvezl nás do katolického kostela. Tam nás čekal Godfrey a řešili jsme plány na výstup na Mt. Meru zítra a Mt Kilimandjaro hned po návratu z Meru. Stodolarovky jenom lítaly.
