Po řece do zaminovaného pralesa

Fotky
Fotky na mapě
Text

Když to nejde po silnici, jde to aspon po řece. 8 hodin na delší pramici s motorem už bylo sice trochu moc, ale vidět život vesnic postavených na řece byl velký zážitek. Už jste někdy viděli plovoucí kostel? Nebo benzinovou pumpu? Řeka je zdrojem života, ale v období dešťů se zvedne hladina o 3 metry. Tudíž vše je buď plovoucí, nebo na vysokých kůlech...

Ráno jsme v pět (a rádi) vstali, neb bylo již zmiňovaných 31,4°C. Máme v pokoji větrák, ale není síť v okně, takže kvůli malarickým komárům musí být zavřené. Další malý problém je futro do koupelny ve výšce 165 – 170 cm, od kterého mám boule a záchvaty zuřivosti. Jinak to bylo ale za 5$ luxusní bydlení!
Trochu jsme znejistěli, když odvoz na loť plánovaný na 5:30 tam ještě v 6:05 nebyl. Nakonec ale přijel a po zakoupení banánů a vody od dotěrných prodavaček v přístavu loď přesně v plánovaných 7:00 odjela. Je to taková samo-domo vyrobená asi 7-8m dlouhá a velmi úzká loď (cca 1m). Vzadu má přidělanou sedačku z náklaďáku a pře ní do podlahy našroubovaný motor a převodovka z téhož náklaďáku. Motor není ničím krytý a tak šaltpáka trčí do prostoru. Chlazené to je vodou z řeky, kterou na jedné straně nasává a na druhé zase z hadice crčí zpět do řeky. Za lodí se táhne cca 2,5m dlouhá hřídel, na které je na konci lodní šroub. Dá se tak případně z vody vytáhnout, když je mělko nebo když namotá pytel (obojí jsme viděli). Protože je konec období sucha, v řece (či kanálu) je málo vody a má barvu a konzistenci toho, co se u nás vozí hovnocucem. Místní řeku používají i jako skládku a kanalizaci, takže představa překlopení velmi vratké lodi nás barangy neláká. Jede s náma ještě párek mladých Amíků, 2 starší zřejmě belgické páry a jedna korejsky vyhlížející Američanka. Zbytek jsou místní všeho věku, od měsíčního miminka, po sedmdesátiletou stařenku.

Mimochodem, v době vlády Pol Pota a jeho armády Rudých kmérů bylo vyvražděno přes 2 miliony lidí (20% populace) na základě jejich vzdělání. Kdokoliv měl vysokou školu, pracovat v politice nebo bývalé armádě, nebo třeba jen nosil brýle či dříve žil ve městě, byl popraven. Pol Pot chtěl zavést čistě zemědělský stát bez měst a výdobytků západního kapitalismu a jako první krok bylo násilné 100% vyklizení všech měst. Koupil jsem si tu o této době knihu, kterou průběžně čtu (zpověď holčičky, které v době Pol-Potovy revoluce bylo 5 let a přišla o většinu rodiny). Vzhledem k tomu, že se právě pohybujeme v místech v knze popisovaných, je to dost silný zážitek. Jeden z důsledků Polpotova režimu je i fakt, že obyvatelé do 15 let tvoří 40% populace. V USA je to 12%! Je tu všude tudíž plno dětí a v chudých plovoucích vesnicích okolo řeky obzvlášť. To je něco pro můj aparát:-). Vesnice jsou plovoucí proto, že hladina řeky za sucha a za monzunu může být až o několik metrů jinak vysoko. Takže během 7,5 hodiny trvající plavby vidíme stovky plovoucích domů (od rákosových chatrčí až po luxusní barevné vícepatráky), plovoucí školy, plovoucí benzínové pumpy, plovoucí budhistické chrámy i křesťanské kostely, plovoucí radnice, obchod a mnoho velmi honosných budov s nápisem Cambodian people´s party (Kambodžská národní strana lidová). Mezitím panuje čilý ruch stovek lodiček od malých práchnivých pramic až po dlohé vratké motorové lodě. Ta naše patří mezi největší, kterých potkáváme málo. Pro malé lodě přeložené zbožím či lidmi je námi způsobená vlna potenciálně smrtelná a tak musíme každou chvíli zpomalit. Jednou to pilot udělal moc pozdě a z lodičky přeložené zeleninou museli urychleně vyskákat obě ženy, protože jinak tam tak nateklo, že jsme je málem převrhli.

Skoro celou cestu je to jeden zážitek za druhým, takže mě to stojí posledních 350 fotek co na kartě mám. Kousek pod kachní farmou (částečně plovoucí) a prasečákem (plně plovoucí) bylo dětské koupaliště. Sítí ohraničený kus řeky u břehu, kde se asi šest místních dětí radovalo ze skákání, cákání, potápění a házení po sobě bahnem. Počítám, že kdo přežije takové dětství, má už imunitu na zbytek života:-)
Zajímavý je, že tu všichni vypadají velmi šťastně. Rozhodně se jich tu usmívá výrazně víc, než třeba ve vilové části Vinohrad, o lidech v metru už ani nemluvím. Jestli ona ta příčinná závislost pocitu štěstí na množství hmotných statků nebude spíš opačná, než si všichni myslíme.
Poslední dvě hodiny plavby už byly celkem úmorné, zadek bolel a vesnice už byly řídké. Zábava nastala, když se řeka začala velmi prudce zatáčet a protože se zúžila byl velmi silný proud. Až v tu chvíli mi došlo, že vlastně plujeme proti proudu. Do té doby to byla spíš stojatá (a řádně kalná) voda či bažina. Občas jsem se ale zabavil focením detailů výstřihu té mladinké, obzvláště obdařené Američanky. Kdyby si toho všimla a bylo to v USA, mám na krku žalobu pro sexuální harašení jako Brno:-)

Loď cestou mockrát zastavila, to když nějaký místní zuřivě pískal, že chce nastoupit se svým pytlem rýže, krabicí s nádobím nebo snopem slepic (fakt to tu tak dělaj, 5 slepic svázaných do snopu za nohy:-) ) U větších zastávek přirazil k molu, ale většinou jen zastavil uprostřed řeky a počkal až místního dovezou pramicí. Občas při nakládání dalšíh a dalšího domorodce došlo k slušnému zhoupnutí již tak přetížené lodi. Místní byli ale v klidu, a tak jsme ho taky předstírali.
Naše cílové město Barambang nás přivítalo dlouhým dřevěným schodištěm u mostu a hordou dotěrných dohazovačů na jeho konci. Nabízeli služby místních hotelů a taxiků. Náš požadavek na cestu do národního parku Hoh Kong jim sebral vítr z plachet. pak se ale začali předhánět v různých nabídkách na taxíky, motorky, hotely a busy a to všichni najednou a nekoordinovaně. Nakonec jsme dle mapy zvolili popojet busem do města o 100km více na jih, že kterého by měla vést prašná cesta přes hory na pobřeží, dke ten park je. Nikdo nemohl pochopit, že nechceme jet přes hlavní město Phnom Peng. Vzdušnou čarou je to k našemu cíli cca 200km, přes Phnom Peng cca 3x tolik, ale z hlavním města vede do celé země hvězdicovitě několik dálnic a tak si místní zvykli, že vždycky se jede před P.P. Mychceme ale naopak jet přes hory a vidět místní vestnice a městečka mimo hlavní trasu a projet i pravým tropickým pralesem. Bude to sice trvat déle a po horší cestě, ale bude plno zážitků.

Když jsme vystoupili v městečku Pursat, bylo to poprvé, kdy kam až oko dohlédne a barang po svých dojde neuvidíte ždádného dalšího baranga. Reakce místních je velmi vtipná. Po velmi krátkém zaváhání se začnou smát a plácat s ostatními po ramenou a něco veselého pokřikovat. Není v tom nic zlého, je to čiré nadšení, že vidí něco tak bílého a dlouhého a to rovnu 2x :) Teď ležíme v síti v pralese a právě minulo prvních 24 h od doby, kdy jsme neviděli jediného baranga!
Ale nepředbíhejme. V Pursatu jsme se rozhodli pro neuvěřitelnou mastňárnu a místo Guest House za 3 $ jsme se ubytovali v Hotelu Than Sour Thmei za 15$! Snad těch 150 Kč na hlavu naše rodinné rozpočty přežijou! Spoléhali jsme na to, že se v tom vedru alespoň jednou vyspíme, protože pokoj měl klima. Bohužel se tak nestalo, protože jsem ho před spaním omylem vypnul:)
Prošli jsme se po městě a na tržnici dali nejdříve ovocný koktejl (omylem) a pak bezva rýši s masem (schválně). Ceny jsou tu oproti Siem Reapu zhruba poloviční, tam byla základní barangovská jednotka ceny jeden $, tady je to 2000 Rielů (0,5$)
V hotelu jsme se snažili domluvit si dopravu do hor. Evidentně je to šokovalo a nevěděli co nám poradit, snad jen taxi. Kyž jsme navrhovali, že chceme jet klidně s místníma na korbě nálaďákem, dívali se absolutně naprosto nechápavě. Nevím jestli tomu nerozuměli kvůli angličtině nebo jim to od baranga přišlo tak absurdní. Každopádně nakonec nám domluvili zaxíka za 70$ a pomohli nám po velkém boji sehnat mapu Kambodži, abychom věděli kam jedem. Je to školní nástěnná, je na ní tolik podrobností jako na globusu a nemá vrtevnice. To, co na ní je navíc nesedí s mapou v Lonely Planet průvodci a názvy měst taky jen zhruba:)

Taxík (slušně otlučená Toyota Camry, automat, volant vpravo) čekal před hotelem už v 7:30. Nejdříve chtěl zálohu 20$, aby si mohl dojet natankovat. Mezitím jsme si dali k snídani nudlovou polívku (mísa jako pro tři, snědl jsem půlku) Hned, jak jsme opustili město, bylo jasné, že si těch 70$ zaslouží. Měli jsme jet 170 km do hor a asfalt skončil po prvních 300m. Pak už jen prašná cesta plná výmolů, mopedů, cyklistů a krav. Toyota i řidič prokázali slušnou odolnost, po mnohla výmolech projetých 60-70 by každý Evropan mířil rovnu do servisu. S nadmořskou výškou klesala hustota osídlení, stoupala hustota vegetace, rostlo pouze množství dřevěných chatrčí na úkor těch pár zděných dole a – k mému překvapení – velmi vzrostla hustota luxusních ternénních nových aut. Toyota Landruiser 90 (2,5 mil. Kč) Nissan patrol pickup (1,5 mil Kč) nebo třeba Lexus SUV (taky tak 2 mil Kč). Vůbec jsem nechápal, kde se tu berou, ale nakonec jsme usoudili, že to bude patřit té čínské společnosti, která tu skrz prales staví silnici (sice prašnou, ale zato sjízdnou). Po 120 km jsme dorazili do městečka Pro Moui, které bylo tvořené hrstkou domů okolo kruhového objezdu a tržiště. Odsud náš taxikář zřejmě pochází, protože zde vyložil bedny se zeleninou a kupodivu zajel pod jeden z domů (skoro všechny stavby tu stojí na dvoumetrových kůlech, kvůli záplavám v období dešťů) a vyměnil auto za jiné (totožný model, jiná barva). Posledních 50 km bylo nejdříve po rychlé štěrkované cestě a pak po vymletých ostrých a prudkých serpentinách, osobákem těžko sjetelných.

Ráno nás hoteliér upozorňoval, že taxikář nás vysadí asi 600m před cílem (kde je Guest House) protože tam je už „špatná cesta“.
Když ta chvílie přišla a taxikář nám zastavil, byli jsme trochu v šoku. Ukazoval na tankodrom směrem do pralesa a mlel něco Kmérsky, přičemž nám vykládal bágly do prašné cesty. Stáli jsme u nějakého přístřešku s pár místníma a naše Kmérština byla málo na to porozumět co nám říká. Nakonec se našel místní co uměl trochu lidskou řečí. Že do města je to po tom tankodromu 4 km a že nás tam dovezou za 2x5$ na moto. Nakonec jsme našli dost odvahy a odeslali taxikáře zpět a zůstali uprostřed toho pralesa s těmi motorkáři. Nepodstatné díly jako kapotáže, stupačky či držadla pro spolujezdce už dávno z motorek opadaly, navíc jsout o mopedy původně zamýšledé pro jízdu po městě na nákup a ne pro přepravu 2 dospělých, 1-2 batohů (Patrik má batoh na fotopotřeby těžší než na věci), a navíc ještě po tankodromu, který bych na horském kole považoval za celkem odvaz. Aby adrenalinu nebylo málo, začalo pršet!

Začíná opravdický dobrodružství! Jupí! Cesta rozbláceným terénem ve vyježděných kolejích, výmolech plných bahínka po výfuk, dřevěných mostcích byla vysokou školou rovnováhy. Nutno říci, že jsem si původně řikal, že bych se cítil líp, kdybych řídil sám, ale takovou bravuru jako můj řidič bych neprokázal. Několik míst jsme museli sesednout, batoh na záda a po svých, vážně žážitek. I přes déšť jsem párkrát vytáhl aparát a cestu vyfotil. Připadal jsem si jako reportér Koktejlu a to je pocit, který už jsem léta nezažil a zapomněl jsem jak parádní může cestování přinést zážitky.

Ješě větší zážitek byl, když jsme dorazili na místo. Kolem pekelně rozblácené cesty rozmístěno pár chatrčí a na jedné z nich nápis Guest House. Velmi autentická budova ze dřeva, dole a v přilehlých budovách bez stěn truhlárna Nahoře 6 pokojíčků s luxusníma asi mahagonovýma postelema a moskytiérou. Jedna z budov je parádní altánek se střechou z palmového listí a neuvěřitelným stolem uprostřed. Deska kulatého stolu o průměru 2m je z 15 cm tlustého dřeva. Je to prostě uříznutý koláč z 2 m tlustého kmene, dole tlustá noha ze stejného dřeva. Okolo 8 nádherných mahagonových židlí. Vzhledkem k naprosté chudobě v blízkém i dalekém okoí to vypadá úplně nepatřičně. Do altánku se zouvá, jakožto i do jakéhokoliv jiné budovy ve vsi.
Při procházce vesnicí jsme ještě našli policejní stanici (dvěvěná bouda s nápisem a jedním maníkem ve slipech), škollu (největší budova ve vsi) a nějakou osvětovou stanici s obrázkovými návody, kdy je třeba dovézt dítě k doktorovi (třeba porod, horečka, křeče atd.) a taky návody, že s nalezenou bombou se nehraje. Američané v osmdesátých letech postupně shodili na Kambodžu 519.000 tun bomb a navíc jak britskou vládou podporovaná jedna strana, tak Rudí Kmérové položili postupně tuším 713.000 nášlapných min. Teď jsme zrovna v oblasti kde jich bylo zrovna velmi požehnaně. Ač tu působilo několik mezinárodních organizací na projektech odstaňování pum, stejně se nedoporučuje chodit mimo vyšlapané cesty. Mnoho farmářů při obdělávání nové půdy přišlo velmi draho na zkušenost, že je to rada dobrá. Bohužel půda po vypáleném tropickém pralese je velmi tenká a po 2-3 letech pěstování a odplavování deštěm je nepoužitelná.
Teď už tu pár hodin ležíme v hamakách (sítích) v altánku a libujeme si, jak je to bezva dosat se konečně mimo turistické oblasti. Nakrmili nás tu luxusní verzí rýžo-vepřo-zelo. Vyhlásili jsme to dosud nejlepším jídlem na cestě. Možná to bylo ovlivněno nadšením z ryzosti této vesnice, ale bylo toho pro půl vesnice a bylo to tak dobrý, že jsme to sežrali všechno. K večeři nám přinesli tím pádem to samé množstí, toho už jsme půlku nechali.

Při průchodu vesnicí jsme ješě viděli pár zajímavých úkazů. Mají tu hřiště na volleyball! Zítra si s nima doufám zahrajeme:)
Protože už několik hodin prší, všichni byli zalezlí. Jelikož ale většina domů nemá stěnu směrem do ulice nebo aspoň její půlku, vidíme co dělají. Děti se slezly v jednom z domů, dospělí chlastaj v jiném domě. Je to poprvé, co tu vidíme místní chlastat. S pivem v ruce jsem tu ještě vážně nikoho neviděl (a přitom je všude k dostání). Tito rozverní chlapíci ovšem chlastají něco čirého z drutitky a vesele nám to nabízejí. Patrik na to pití moc není, tak jsme se neseznámili:) Děi se ochotně nechají fotit, tak jsem rozdal pár müsli tyčinek. Měl jsem je původně jako KPZ, jídlo je tu ale na každém rohu, tak nejsou potřeba. Po večeři se místní sešli v altánku, ale zábava nebyla, pustisi si v TV nějakou Thajskou telenovelu, 159. díl. Elektrika tu je až po setmění, jelikož nahoděj benzínový generátor.
Přes den byl trochu rámus, protože v truhlárně vedle Guest House měli puštěné hoblovky a pily. Poprvé jsem viděl jak se dá užíznout z trámu 5 m dlohé prkno jako když střelí a to motorovou pilou STIHL ze západního Německa:) Protože jsme v horách a začalo pršet, klesla teplota na 23°C. Jediné, co by nás mohlo dnes v noci rušit že spánku jsou malaričtí komáři.

Máme trošku problém v tom, že k našemu cíli je ještě 90 km tankodromu a to asi nebude za deště na motorce sjízdné. Snad se najde něco hodně terénního, co nás tam doveze. Dneska jsme ale uprostřed vesnice viděli téměř zapadnout do 70 cm hluboké louže nejdřív terénní Toyotu pick-up a pak i traktor měl trochu problém. Ale aspoň by byla zábava.