Africké chození po horách má svá specifika. Tak především každá hora, která stojí za slezení, byla vyhlášena národním parkem. To není ani tak proto, aby afričani chránili přírodu, anébrž proto, aby mohli vybírat 80 – 100$ za každou osobu a den. Dále se tam nesmí bez průvodce (neumí anglicky) a rangera (nosí pušku). Guide si sebou ještě přivede kuchaře, pomocného kuchaře, pomocného průvodce a k tomu 2 – 3 nosiče na osobu. Takže pak nás šlo celé procesí.
První den začal průchodem údolím, kde se volně pásly žirafy, buvoli, zebry a nějaká místní prasata. Jedna žirafa nám dokonce zahradila cestu. Pak jsme nastoupali do 2500 m.n.m. krásnou cestičkou hustým tropickým pralesem, kde je občas k vidění opice a údajně i buvol či leopard. My naštěstí potkali jen výsledky buvolího metabolismu :-). Skončili jsme k našemu překvapení v téměř vesničce, kde byly chatky k ubytování, betonové chodníčky, velká jídelna a splachovací záchody! K večeři nám udělali nejdřív čaj a popcorn jako předkrm, výbornou polívku s chlebem, guláš, palačinky, med, burákový máslo, marmeláda, čaj, kakao, no prostě neuvěřitelná rozmazlenost a mastňárna. Šli jsme spát už v 8, v chatě bylo asi 17 st. a protože jsme si přivezli spacáky do -30, tak jsem se moc nevyspal.
28.12.2009 – Mt Meru Base Camp 3500mnm
Ráno jsme se nějak dýl vypravovali a tak slovenských australanů prskala ještě půl hodiny jak je ti Američani zdržujou. Pak Jeffák nasadil svoje Minaříkovský tempo a vyběhl do dalšího tábora asi hodinu před ostatními. Stezka vypadala velmi podobně jako včera, akorát možná trochu strmější a hodně ze dřeva vybudovaných schodů. Protože jsme šli celkem pomalu, byla to vlastně pěkná procházka a naučili jsme se svahilsky pole - pole = pomalu. Leze se takhle pomalu schválně, protože to pomáhá zvládnout výškovou nemoc. Čím výš, tím je míň kyslíku a člověk se snadno zadýchá. Mt Meru v zásadě slézáme proto, aby si tělo zvyklo. Pobytem a spánkem ve výšce si tělo začne vyrábět víc červených krvinek, čili potom rychleji roznáší kyslík z plic a tím kompenzuje řidší vzduch. Nahoru jsme dorazili akorát před deštěm, dali si k svačině čaj a trochu si odpočali, myslím, že i ve spacáku a se zavřenýma očima. Průvodce slíbil, že nám včas před odchodem řekne (měli jsme totiž ještě v rámci aklimatizace vylézt na Little Meru, což je vedlejší vrchol 3800 m.n.m.).Průvodce slib splnil, asi jako ten čaj ráno do postele, a tak než jsme se vyhrabali, slovenští australani už byli pryč. Začalo se projevovat to, co se zítra projeví úplně.
Protože přestalo pršet, výstup na Little Meru byla vlastně pohodička. Taky proto, že jsem kvůli mlze nechal svůj 12kg vážící batoh dole v chatě, kde ho hlídal Don. Na tom už se projevila kombinace věku (64 let) a výšky (nadmořské) a spal jako mimino. Nikdy nebyl na horách a tak si na třídenní túru do 4,5 km, kde teploty začínají na + 25 a končí na -5, vzal jedny obyčejné kecky a jedny, slovy JEDNY ponožky. Tudíž dnes šel v mokrých keckách naboso!
Když jsme vylezli na Little Meru, najednou se zázrakem rozplynuly mraky a sluníčko začalo pálit tak, že černé kalhoty neuvěřitelně pálily. Cestou dolů se zjevil nádherný výhled na Kilimandjaro, který už se pak samozřejmě nikdy neopakoval a můj stativ, Canon ESO 50D a tři objektivy mi byly úplně na hovňajs. Běžel jsem do chaty sprintem a přeskakoval křoví, ale už jsem to nestihl a Kili zase zastřely mraky. Po opulentní večeři jsme šli spát asi v půl sedmý, protože následující výstupový den měl začít o půlnoci.
29.12.2009 – Mt Meru Summit 4500mnm
O půlnoci nás zase nikdo nevzbudil a Slováci se tvářili překvapeně, že jsme se v 00:30 objevili v jídelně na snídani. Asi v 01:20 už byli všichni navlečeni do nepromokavého a tak jako první den slovy klasika: „A chčije a chčije“. Šli jsme husím pochodem v lijáku s čelovkami na hlavách. Přede mnou šel Don, kterej samozřejmě čelovku neměl a půjčené hůlky držel jen tak v podpaží. Motal se v těžkém terénu jako opilec a já šel těsně za ním, abych mu svítil pod nohy. Odměnil se mi několikerým pokusem vypíchnout mi oči hůlkama a neustálím prděním. Když upadl, dal jsem mu svojí náhradní čelovku a protože chtěl odpočívat, nechal jsem ho pod dohledem průvodce a vyrazil za zbytkem skupiny. Už večer se Slováci netajili s tím, že na nikoho čekat nebudou a protože Jeff a Hana byli vepředu s nima, chtěl jsem je dojít. Asi po 1,5 hod. klopýtání, jsme dorazili na Rhino point (3800m) a poprvé se napili. Ukázalo se, že jsme za sebou nechali nejen Dona a dva Rakušany, ale i Jeffa! V té tmě a dešti se mi na něj nechtělo moc čekat, navíc průvodce mně tam nechtěl nechat o samotě. Takže jsme zase nahodili bágly a vyrazili. Tahle část začínala bát vážně zajímavá. Teplota těsně nad nulou, tma jako v pekle a začali jsme klesat po hladké skále. Nebylo vůbec vidět, kam až to vede (naštěstí), kdyby někdo uklouznul. Slováci šli vepředu a občas zastavili, a pak se zase beze slova rozešli, takže mi měli vždycky napůl sundaný bágly, že si vyndáme jídlo a už nám zase zdrhali. Naše otázky, jak dlouhá je zastávka a jestli se můžeme stihnout vyčůrat, ignorovali naprostým mlčením. Pak jsme začali prudce stoupat, nejdříve po jemném štěrku a pak už po skále, občas po čtyřech. Slováci měli pořád strach, aby stihli východ slunce a tak sice šnečím tempem, ale bez přestávky šli a šli a šli. Radek Zelenka, který už byl se Slovákama v Nepálu a je mu 66 let šel těsně za mnou a začal pomalu ztrácet. Protože jsem vyrostl na týmových sportech, hned jsem volal na Slováky, že Radek ztrácí. To, že nechali dole Dona, Rakušany a Jeffa, i to, že na naše potřeby při zastávkách kašlou, jsem chápal jako výraz toho, že k nim prostě nepatříme a jen jsme se přidali. Ale přece tu nenechaj vlastního? A to jsem se mýlil. Ani se nezastavili, neohlédli, nezeptali se ho jestli je OK, prostě šli dál s tím, že je tam s ním průvodce. To jo, průvodce tam byl. Měl tak 40 kg, neměl ani baterku, ani vodu, ani hole, ani jídlo, měl dělat co sám se sebou. Ten tak asi Radkovi bude platnej, jako mrtvýmu zimník nebo rybě koloběžka.
Nicméně Hana šla někde vepředu a tak jsem jí se Slovákama nemohl nechat o samotě. Když jsme byli tak ve 4200m, bylo cca 4,30 hod. ráno, začalo ostře mrznout a už tak kluzká skála ještě namrzla. Pořád jsem měl pocit, že mám spoustu sil, a kdybych chtěl půjdu i rychleji než všichni Slováci dohromady. Však taky kromě Braňa a Katky jsou tak o 20 – 25 let starší. Jednou jsem musel nutně zastavit na focení, protože se úplně vyjasnilo a byl úplněk. Pod náma mraky, nad náma silueta sopky, úplná nádhera. Bylo to tak na to rozbalit stativ, vyzkoušet všechny objektivy a udělat parádní noční snímky mraků shora osvětlených měsícem. Ale Slováky to nezajímalo. Tak jsem aspoň udělal pár snímků z ruky a opřený o skálu. Tím mi ale stejně utekly a v jednom obvzlášť těžkém, téměř horolezeckém úseku, jsem je doháněl. Nedostatek spánku, 12 kg bágl (ostatní jen batůžek s pitím) a samozřejmě výška mě nakonec dostali. Tak 200 m pod vrcholem na mě přišla krize výškové nemoci. Motání hlavy, slabost, žaludek na vodě. Vypadalo to blbě a všichni přelezli nějaký útes a zmizeli mi z očí. Lehl jsem si na zmrzlou skálu a zavřel oči. Tak tam asi nevylezu. Ležel jsem tak minutu a pak si v duchu říkám: „Hovno, vylezu tam i kdybych se měl poblít“. Vstal jsem a svižně se vydal za Slováky co jdou přes mrtvoly. K mému velkému překvapení, mně nemoc úplně přešla! Měl jsem zase sílu a brzy jsem je dohnal. Vypadalo to, že je ještě předběhnu. Šel jsem zase se skupinou, ale začal odpadávat Petr. (Vedle Radka druhý Čech mezi Australany ze Slovenska). Protože už nebyl žádný náhradní průvodce a protože už mě bezohlednost Slovenské party vážně lezla na nervy, zůstal jsem s Petrem pozadu. Vždycky jsme si na chvíli sedli, já ho povzbuzoval, pak jsme zase kus popošli a takhle společně jsme pomalu zdolávali vrchol. Už začínalo pomalu svítat. Jednou takhle spolu sedíme na kameni já zrovna říkám jak už je mi fajn a najednou uprostřed věty blééhééé… Naprosto bez varování a nečekaně jsem bydlil tak 2 litry vody. Snažil jsem se celou dobu hrozně moc pít a vypil jsem už asi 4 litry. No a asi toho už bylo v břiše moc. Kupodivu mi ale pořád bylo fajn a tak jsme s Petrem společně zdolali vrchol, aniž bych se cestou kdekoliv zadýchal. Nahoře už bylo krásně sluníčko a jasno, tak jsem vybalil nádobíčko, stativ, měnil jsem objektivy a lovil snímek do National Geographic :-). Než jsem ale stihnul vytáhnout nejdelší objektiv, Slováci už začli šturmovat dolů! Chtěl jsem na sluníčku počkat na Jeffa, ale průvodce mně tam nechtěl nechat. Tak jsem to musel zase rychle zkřehlýma rukama sbalit a uhánět dolů, až jsem ztratil rukavici (pak se v chatě zázrakem zjevila).
Sestup byl zatraceně krušný, protože jsem v tom kalupu nahoru úplně zapomněl jíst! Na vrcholu místo jídla hektické focení (bylo vidět i Kilimandjaro) a při sestupu na mě přišel brutální záchvat hypoglikemie. I to málo sušenek co jsem ráno snědl jsem vyblil a teď se mi třásly nohy. Šel jsem tedy extra pomalu a tlačil do sebe mysli tyčinky. Nakonec jsme se doplazili do chaty, ještě tak 200m pod vrcholem jsme potkali Jeffa, jak leží na skále. Vypadal sice zuboženě, ale měl rozhodně dost nadšení, aby to vylezl (a vylezl). V táboře jsem do sebe nacpal trochu polívky a chvíli si schrupnul. Cesta nahoru trvala asi 5 hod. a cesta dolů asi 3 hod.
Měli jsme před sebou ještě celý sestup. Protože jsme měli BBB zahrnutý program, to co jsme 2,5 dne stoupali nahoru, jsme měli seběhnout za půl dne (ze 4500m až do 1600m). Slováci už zase spěchali a to, že se Jeff ještě nevrátil je nezajímalo. Zaplaťpánbůc, že na Kilimandjaro už polezeme bez nich!
Nechali jsme je teda jít napřed a ještě další tři hodiny čekali na Jeffův návrat. Už jsem měl vážně strach a tak jsem se mu vydal naproti a asi po 1km jsem ho našel obklopeného 5ti nosiči a průvodci:-). Byl úplně v pohodě, najedl se a pak jsme pomalým tempem sestoupili z druhého výškového tábora (3300m) do prvního (2300m). Tam už nám kvůli pokročilé hodině domluvili odvoz terénním džípem, čehož radostně využili i Slováci.
Jízda na korbě náklaďáku byl parádní zážitek. Jel jsem ve stoje, držel se kovového rámu a užíval si nejen terénu a vyhlídky na hory a prales, ale i na zvířata. Potkali jsme buvoli, žirafy, antilopy, zebry, antilopu neaterbuch?????, která je větší než kráva a váží 300kg, divoká prasata bradavičnatá, africké srny (asi 15ks) a dokonce i opice.
Dole jsme ještě dostali večeři (zase kuře, ale výborné) nalezli do minibusu a jeli zpět. Protože Jeff už nechtěl spát v katolickém kostele, nechali jsme tam jen Dona a jeli do hotelu.
To, že se neuvidíme s australskými Slováky mě nemrzí, ale že už se neuvidíme s Braněm a Katkou, protože s těma si rozumíme. Oni ale zítra jedou na safari a my pozítří lezeme na Kili. Ubytovali jsme se v lepším hotelu s teplou sprchou a šli rovnou spát. Poprvé po 6ti dnech se snad normálně vyspíme.
VSUVKA:
Když jsme v Nairobi měli nasmlouvaného řidiče na prohlídku města, u oběda jsem ho trochu vyzpovídal. Ptal jsem se ho, kolik má dětí a potom jako vtip, kolik má žen. S vážnou tváří mi odpověděl, že zatím má jen na jednu ženu, ale jeho táta že má 4 ženy a 18 dětí. Tak jsem se ptal, jak to funguje. Prý táta má centrální dům a v jeho okolí 4 domy jeho žen a dětí. Každý den každá žena navaří a donese mu to. On si pak vybere, které jídlo je nejlepší a to pak sní:-).
