Totálně proflákaný den. Ráno královská snídaně na hotelu, pak nějaký zařizování okolo peněz. Z bankomatu lze vybrat maximálně 200.000 šilinků TSH, ale já potřeboval na zaplacení Kili a zálohy na safari 2.000.000 ! Takže po objetí několika bank využití několika karet jsem nesl pakl bankovek asi 7 cm vysoký, neb bankomaty vydávají max. pěti nebo desetitisícovky! Musel jsem si ten pakl vyfotit. Pak jsme zašli vyzkoušet hotel East Afričan ***, kde nakonec Jeff kvůli jeho Mistry objednal pro nás pro všechny prezidentské apartmá :-). Protože tam ale budem 4 a ještě jsme ukecali slevu, bude to jen o 40$ na osobu dražší, než minulý hotel, kde sotva tekla teplá voda a nefungovalo placení kartou. Docela zajímavá byla procházka městem. Sice nás věčně obtěžují nabízeči všeho možného, ale to už je holt úděl bílé huby při každém cestování. Nakonec jsme došli na tržiště se suvenýry, kde mě ani tak nezajímaly suvenýry, jako spíš prodavači (ky) v tradičních hábitech. Hned jsem na ně vytáhl svojí 135mm. Bohužel se místní velmi neradi nechávají fotit, většinou za to chtějí peníze. Tak jsem chodil s Jeffem nebo s Hanou a tam kde oni nakupovali jsem já fotil. Pár hezkých portrétů z toho snad bude.
Na večeři jsme šli z hotelu přes ulici do malého bufáče kvůli Jeffovi, protože v hotelu nemají chlast – v bufáči ovšem taky neměli :-).
__Před touto částí textu byl ještě chronologicky výstup na Kilimanjaro, po kterém jsme se vrátili zpět do Arushi__
6.1.2010 – Arusha – 1500 mnm
Protože ve východní Africe jsou etnicky nejzajímavější Masajové, chtěli jsme se na ně zajít podívat. Zatím jsme je viděli jen z autobusu, jak ve svých typických červených hábitech a s oštěpem kráčí savanou. Godfrey nám slíbil návštěvu Masajské vesnice s průvodcem, takže nás nebudou kamenovat za každou fotku a chtít peníze. Měli jsme ráno u hotelu nafasovat průvodce, jet někam do kopců veřejným autobusem, pak velkej kus pěšky, tam nás náčelník pozve k sobě do kulaté chatrče s ohništěm uprostřed, válečníci nám zatančí tradiční tanec se skákáním do výšky, pak dostaneme tradiční masajské jídlo, všechno si to vyfotíme a pofrčíme zpátky.
Ve skutečnosti zafungovalo jen to, že průvodce ráno přišel do hotelu. Musel hodinu čekat, než se vypravíme, pak se dušoval, že dneska pršet nebude. Prošli jsme věčně ucpanou a smradlavou Arusku pěšky a když už to začalo být zajímavé, začalo pršet jako z konve. Tak jako je masajských 5 minut většinou půl hodiny, tak „Pršet nebude určitě“ znamenalo, že jsme se schovali do rozestavěného domu s vlnito-plechovou střechou a tam jsme cca 2hod. pozorovali tropickou průtrž mračen. Ještě než začalo lejt, tak jsme procházeli bahnitou ulicí, která fungovala jako tržnice. V jednu chvíli jsem si vyfotil jednu boční uličku, na jejímž začátku seděla babka na zemi na dece a prodávala zeleninu. To, že jsem si jí vyfotil , jí tak strašně rozzuřilo, že vyskočila jako mladice, běžela přes celou ulici, něco na mě řvala svahilsky, tahala mě za ruku a byla fakt zlá. Nebylo to poprvé, kdy foťák naštval starou babku, ale tahle byla extra agresivní. Nakonec vzala klacek a začala s ním mlátit o zem u mých nohou. Průvodce jí musel odehnat docela násilně. Tvrdil, že byla ožralá a chtěla peníze. Poučení z toho plyne, že v Tanzánii není radno fotit starý baby. Děti se tu schválně před foťákem naparujou, mladý holky se tvářej stydlivě, starší se schovávají a starý báby mlátěj klackem. Když déšť konečně povolil, šli jsme s čerstvě nakoupenýma růžovýma deštníkama dál. Tak jako v Kambodže i tady dokázal déšť rychle přeměnit blátivou cestu v koryto řeky a tak jsme a tak jsme v sandálech skákali mezi proudy a pokračovali dále do kopců. Masaje jsme více nikdy neviděli, ale dostali jsme se v kopcích do oblasti chudých farmářů, všude pobíhala spousta dětí, banánovníky, chatrče s hlíny, kozy, ovoce no prostě parádní fotografický materiál. Vylezlo zase sluníčko a mě se podařilo přes počáteční nedorozumění s foťákem skamarádit se se starým farmářem. Fotil jsem ho proto, že stál v totálně roztrhané kdysi-bundě (už byl vidět jen vatelín), měl sandály z uřízlé pneumatiky, kolem něj kozy, za ním chatrč a on vesele telefonoval z mobilu :-). Uměl kupodivu bezva anglicky, takže jsme si začali povídat. Anglicky se naučil v šedesátých letech ve škole, od té doby je farmářem. Měl osm dětí, všechny s jednou ženou. 2 synové mu umřeli, jeden se zabil v autě, druhý se nějak udusil či co. Žena mu už taky umřela, nechala po sobě nejmladší tříletou holčičku.
Nakonec nás pozval k sobě na farmu, což bylo asi 5 chatrčí z bláta postavených do kruhu. Nebylo moc poznat, které jsou pro lidi a které pro dobytek, ale protože svítilo sluníčko a všude pobíhalo spousta dětí, vypadalo to téměř idylicky. Některé děti byly jeho vnoučata a zbytek děti od sousedů, co se seběhly podívat na bílé huby. Protože jsme měli plné kapsy bonbónů, děti se ochotně nastavovaly k focení a bylo veselo. Na farmáře jsme si vzali adresu (P.O.BOX v jeho kostele) s tím, že mu pošleme fotky a krabice s oblečením.
P.S. Jeho dítě mělo jako hračku na drátě oběšenou krysu
Cestou zpátky musel ještě průvodce uklidňovat jednoho chlápka, jehož dům jsem si vyfotil, zase starou bábu, jejíž vnučku jsem si vyfotil a zahánět výrostky, kteří po nás házeli okousaný kukuřice :-).
Pak jsme mezi těma dřevěnýma chatrčema oplácanýma kravským trusem najednou došli k neuvěřitelně luxusnímu paláci. Vypadalo to jako luxusní hotelová rezidence pro cizince, obehnaná vysokým kovaným plotem. Byl to ale pouze dům majitele místní cestovky, která organizuje safari.
Před tímhle domem se s námi ještě daly do řeči 4 ženy různého věku a s různým nákladem na hlavě. Došly s námi až k nějakému stánku, kde jsme si ze zvědavosti dali banánové pivo v lahvi. Protože mělo 12% alkoholu, nechali jsme ho těm ženám raději dopít. Nechaly se za to ochotně vyfotit :-).
Cestou zpátky nás průvodce Peter zatáhnul ještě do hospody ve městě na hlavní ulici. Protože už byly asi tři odpoledne, k jídlu měli pouze rybu a to nikdo z nás nerisknul. Takže z původního plánu nezbylo vůbec nic. Bylo to sice extrémě zajímavé, ale úplně jinak, než jsem čekal. Průvodce nám kromě výkladu o různých typech banánovníků a pár bludů byl vlastně dobrý jen k odhánění starých bab. Jinak jsme na tuhle procházku mohli jít sami. Masaje jsme neviděli z dálky, natož domluvená audience u náčelníka a oběd. Ty bludy co nám říkal Peter byly třeba: - lidé v této vesnici se dožívají více než sto let, protože všechno co jedí je bio!
- dneska určitě pršet nebude
v této škole je ve třídě 100 – 120 dětí (třída měla lavice tak na 40, a to pouze pokud si seděli na hlavách).
Večer jsem si stěžoval Gotfreyovi, že takhle jsme si to za 320$ pro 4 lidi vážně nepředstavovali. Protože jsme pro Shidolya V.I.P., dal nám 100$ slevu na soukromý bus do Nairobi a večer nás všechny pozval na večeři. Sice přišel o hodinu a půl pozdě, ale zavezl nás tam svým soukromým autem (Peuegot kombi se třema řadama sedadel z roku 1978). Byla to restaurace ve třetím patře nějakého slušnějšího hotelu, ke kterému ovšem nevedla silnice, anóbrž pouze tankodrom. Dali jsme si typicky Tanzánské jídlo, něco jako Machachra.Byly v tom pečené banány (jiný druh než známe, nejsou sladké a konzistencí připomínající brambory) kuřecí maso a omáčka něco mezi Severínem a svíčkovou. Amíci si dali pizzu a hamburger! Slibovaná živá africká hudba byl jeden maník s klávesama, který hrál všelijakou výtahovou hudbu.
Zajímavý je, že tady vůbec nežijou žádný bílí. Když jsme byli v Libyi, tak tam byli k vidění lidé všech odstínů, ale tady je vážně úplně černo. O to víc jsme tu nápadní a místní pouliční naháněči a prodavači kravin se na nás sypou ze všech stran. Potkal jsem tu pouze jednu bílou hubu, která tu žije permanentně. Trumfovali jsme se před místní pobočkou banky Bardays, která jediná má bankomat, který vydává 400.000 tanzánských šilinků najednou. Trumfovali jsme se v tom, kdo potřebuje udělat více transakcí. Já potřeboval vybrat 2.800.000 šilinků na zaplacení safari, což je asi 2100$.
Chlapík byl původně z Tennesse a dělá tu misionáře.
Arusha má 1,5 mil. Obyvatel, ale rozloha moc velká nebude. Zato trpí úpornou zácpou. Jezdí tu hlavně minivany přeplněné místníma, pak speciální terénní auta upravená pro turisty na safari (zvedá se jim celá střecha tak o metr, takže člověk může v klidu vestoje fotit a lev ho nesežere). Pak tu jezdí náklaďáky (hodně coca.cola) a různorodá sbírka starých i novějších aut. Vzhledem k velmi žalostnému stavu silnic tu převládá Toyota, protože její busy, minivany i offroady toho vydrží nejvíc. Kupodivu tu jezdí taky hodně Peuegotu. Nevím proč, jelikož to byla původně Německá kolonie a po první světové válce to v rámci repatriace dostali Britové.
