Výstup na Mt Kilimanjaro 5895 m.n.m.

Vylézt na nejvyšší horu Afriky se může zdát jako bezva nápad, dokud to člověk ovšem nezkusí na vlastní kůži. Pak už si jen říkáte, jestli je normální o dovolené utrácet peníze za neco tak sadomasochistického...

Ráno jsme zabalili a s hodinovým zpožděním pro nás dorazil džíp s průvodcem. Po několika hodinách formalit a objíždění krámků v Arushe ( včetně obřího supermarketu, kde jsem se zase pohádal, že jim nefunguje placení kartou) jsme dorazili ke Kilimandjaro Gate. Začalo shánění nosičů, kuchaře a průvodce už jsme si přivezli. Protože je Silvestr a děsně prší, nosičů bylo málo a tak jsme asi po hodině čekání vyrazili jen s částí věcí. Kdybychom tušili, že kvůli nám čtyřem nakonec poleze nahoru ještě 13 slovy třináct lidí!, asi bychom se více zajímali o to co nesou. Já měl dobrý pocit, že jsem si vzal vážně jen to nejnutnější a batoh co si nesu stan váží jen 12 kg a nosičům jsem dal jen 6 – 7kg. Jenže až nahoře se ukázalo, že pro nás nesou 2x obří stan na spaní (tak pro 2x 5 lidí), stan jako jídelnu, kovový stolek, 4 židle, kompletní sadu nádobí, melouny, banány, pánvičky, hrnce, 10 kg plynovou bombu a tuny dalších zbytečností, které na hory nevozím, ani když jedeme autem s dětma! Je to fakt nechutná mastňárna. Těšit nás může jen to, že dáváme 13ti chudým lidem práci a že někteří jiní turisti jsou ještě zkaženější, protože jim nesou ne rybářské stoličky, ale regulérní křesla a navíc speciální plastový záchod ve zvláštním stanu!

Protože jsme po všech zdržovačkách vyrazili až ve tři, strhl se nám na hlavy za odměnu pravý tropický liják. Cesta pralesem byla velmi upravená, málem by šla jet i na invalidním vozíku. Potřebovali jsme ale překonat cca 1400 výškových metrů a tak jsme poslední 2 hodiny šli za tmy. Don a Jeff šli dost pomalu, já zůstal vzadu s Jefjem, aby zase nešel sám. Pak byl problém se v kempu Machare ve výšce 3000 mnm najít, protože kromě 52 turistů z celého světa (dle zápisu v knize návštěvníků) tu bylo ještě 150 nosičů a dalšího doprovodu! Stany už jsme měli postavené a večeře byla zase opulentní!

Večer jsem ještě fotil úplněk Patrikovým 630 mm objektivem (pro znalce 2x200m*1.6) a pak jsme úplně klidně zaspali Silvestra. Asi poprvé za posledních 25 let:-) Dle večerního briefingu od průvodce Erika nám měli přesně v 6,30 přinést čaj do postele, 6,45 vodu na mytí, v 7 snídaně a 7,30 odchod. Už jsme to znali z Mt Meru, takže jsme si v klidu v osm vstali, čaj si udělali sami venku na stole a někdy po deváté vyrazili.

Cesta už nebyla tak turistická, jako včera. Začalo to docela slušnou mokrou skálou, která byla pěkně nasvětlená sluncem a tak jsem tam nafotil spoustu nosičů s obříma stanama, židlemi a stolama, nůše s potravinami a podobně. Všechno to nosí na hlavě a k tomu mají na zádech batoh turistů. Už včera mi jich bylo líto a tak jsem jednomu odpočívajícímu u cesty vzal jeden bílý pytel, jako od brambor. K mému zděšení v něm opravdu byly brambory! No nedalo se nic dělat a hrdině jsem pytel nesl asi poslední třetinu cesty až do kempu.

Když jsme překonali tu první skálu dnes, a v podstatě opustili prales a vlezli do stejně zelené, ale o něco řidší krajiny, byla tam taková rovinka. Vedle mě šel náš kuchař Alfa a na hlavě zase nesl nějaký pytel. Když jsem se ho zeptal, jak mu je, stěžoval si, že to má těžký. Tak jsem se mu zase nabídl, že mu pomůžu. Tentokrát byly brambory jen v půlce pytle. Zbytek bylo litinové nádobí:--) Už jsem měl ale grif, jak to na krku nést, takže to šlo.

Jeffa zrovna chytla druhá míza (včera se ploužil jako parní válec) a rozhodl se, že těm pomalejm turistům ukážeme. Takže jsme nasadili tempo a začali je všechny předbíhat. Ozývaly se překvapené poznámky na naší rychlost, obzvláště poté, co se rovinka změnila na kopec a kopec pak zase ve skálu. Nebyla to úplně skála na lana a karabiny, ale přeci jen skála. Viděl jsem, že už jsem si toho naložil až dost, ale chtěl jsem zkusit život Tanzánského nosiče. Aspoň si ověřím, že přeci jen jsou i horší práce, než management v EONu. Vrchol nastal, když jsme s Jeffem přelezli poslední útes té skály a nahoře seděli 4 Holanďané, kteří nám včera zasedli lavičku pod střechou, když začalo pršet. Seděli tam, evidentně spokojení sami se sebou, jak to pěkně vylezli, načež jsme se kolem nich přehnali se dvěma báglama a ještě pytlem na hlavě :-).

Zbytek cesty už byl celkem v pohodě, neb pytel jsem vrátil. Cestou nás pořád předbíhali nosiči a tak jsme zaváděli konverzaci ve Svahilštině. Jambo - ahoj, polie-polie – pomalu, abariyako – jak se máš, poa poa – dobře (čerstvě), iala salama – to se obvzlášť hodí během dne na treku, protože to znamená „dobrou noc“ a nosiče to spolehlivě rozesmálo:-)

Někdy odpoledne jsme dorazili do kempu Shira cave ve výšce 3800 mnm a naše stany už zase stály. Tentokrát kvůli dešti už stál u náš jídelní stan a v něm stůl s ubrusem a 4 stoličky. Zrůdnost. Nicméně velká večeře nám velmi chutnala. Většinou bývá polévka a chleba, těstoviny nebo rýže a omáčka se zeleninou a masem. Nakonec čerstvá zelenina a ovoce.
Když přestalo pršet, objevilo se Kili a dokonce i Meru, tak jsem pobíhal se stativem. Erik nás ještě zatáhl do Shina care, čili jeskyně, podle které se kemp jmenuje. Ještě v 60. letech se cestou na Kili spalo v této jeskyni. Údajně se tam vešlo až 36 lidí, ale nevím, nevím. Bylo to velký jako naše garáž. Nakonec tam zakázali spát, protože se tam topilo dřevem a toho začalo na pláních velmi ubývat.

Ráno jsme jako obvykle vyrazili pozdě, ale teď už přestává veškerá sranda. Přímo z kempu jsme vyrazili do strmého kopce a ve 4 km už kyslíku moc není. Už v poměrně vyčerpaném stavu jsme dorazili na křižovatku, kde nosiči odbočují vpravo a obejdou Lava Tover, což je sopečnou činností vytvořená skála tvaru věže, která
má 4600 mnm.

My jsme tedy v rámci aklimatizace vyrazili rovně, přímo na Lava Tower. Nahoře jsme měli oběd a na ty z nás, co neberou žádný fet proti výškové nemoci, se to začalo projevovat. Zajímavé je, že výšková nemoc má stejné projevy, jako kocovina. Bolest hlavy, nechuť k jídlu, žaludek na vodě a hlavně neochota těla k pohybu. Naštěstí jsme zase z Lave Tover sestoupali botanicky velmi zajímavým údolím do Baranaco campu, který je „jen“ 3900mnm. To údolí bylo zajímavé tím, že ač vede z 4600 m do 3900m je celé porostlé zelení a mezi tím proskakují vodopády. Kromě kvetoucích kytek podobných bolševníku či třezalce je tu velmi častá a nádherná kytka zvaná Kilimandjaro girl. Začíná jako přízemní kytka podobná artyčoku, ale každý rok naroste další vrstva, až jsou z toho i několik metrů vysoké jakoby palmy.

Do Barana camp jsem přišel až úplně poslední, a to hlavně proto, že už toho mám vážně plný kecky. Nic zvláštního se celkem nestalo, jako obvykle jsme už asi v osm všichni byli ve spacáku. Teplota pořád přijatelná, ve stanu myslím neklesla pod 8 stupňů.

Ráno jsme očekávali drsnější den, a tak jsme vstali v 6,30 dle plánu. Tím jsme ovšem zaskočili posádku a tak jsme je museli vzbudit. Většina z nich spí v jídelně (150 x 150 cm). Jako obvykle bylo chvilku ráno vidět na zasněžený vrchol Kili, ale pořád jsem neviděl, kudy se tam vydáme. Mezi náma a Kili byly jen zasněžené kolmé stěny skal.

Jak se začali zodpovědnější posádky balit a odcházet, pozorováním vzniklého barevného hada z pytlů, stolů, židlí a nůší jsem vysledoval, kudy půjdeme. Přímo kolmo nahoru po jedné z těch skal. A to nám říkali, že nás žádné horolezení nečeká. Tady už by to bylo místama na lana, ale když člověk vidí, jak 45 kg, 160 cm nosič v pantoflích a 40 kg nůší na hlavě po té skále vyskáče, tak se po laně neptá. BTW – to že ta nůše má 40kg vím proto, že jsem jednou neuváženě pomáhal nůši hodit na hlavu!

Celá ta stěna měla asi 200m na výšku a v zásadě zábavné horolezení kombinované s focením nosičů. Zbytek cesty už nebyl tak obtížný, i když jsme museli překonat ještě dalších 400 výškových metrů.

Vsuvka:
Když jsme byli v Nairobi, tak bylo 22 stupňů. Ten místní řidič říkal, že je to tak strašná zima, že kdo je bohatý a nemusí do práce, tak vůbec nevychází. Ostatní opravdu nosili kulichy a teplé bundy :-).

Barafu camp už vypadá jako vážně vysokohorská záležitost. Holá planina posetá zvonivými kusy břidlice, 2 m od stanu 20m útes, po příchodu sněhová vánice, ve stanu kolem nuly ráno venku -15 stupňů, nad námi jen hrozivě se tyčící zasněžený vrcholek Kili.

Vzbudili nás před půlnocí a tentokrát vážně donesli horký čaj a sušenky do stanu (slibovali to už 8 dní). Navlíkli jsme na sebe všechno oblečení, co máme s sebou, počkali až si Don navlíkne svoje džíny a šusťáky a vyrazili v totální tmě a mrazu směr vzhůru. Protože stejný nápad mělo ten den asi dalších cca 100 lidí (sešli se tu dvě trasy) šli jsme většinou v koloně. Jelikož jsme vyráželi téměř poslední, naráželi jsme na velmi pomalé hady lidí. Ze začátku jsme se je snažili předhánět, ale v týhle výšce zvýšit rychlost ze slimáka na želvu za 10 kroků člověka tak strašně vyčerpá, že po 10 min stojí a rozdejchává to, aby nezdechl ( a had ho zase předežene).

Terén byl krutý. Největší možný stoupák, co se ještě neleze po čtyřech, buď cik – cak po zmrzlém štěrku nebo lezení po skalách. Mráz, tma, nevyspalost a především žádný kyslík z nás udělalo úplné trosky! Velikost kroku v koloně, a to naprosto bez přehánění, byla přesně půl stopy. Dál prostě člověk tu nohu nevytáhl. Čím blíže ke svítání, tím větší byl mráz, tím méně kyslíku a potažmo tím méně sil. Nakonec už to skončilo tak, že jsem musel každých tak 20 kroků zastavit a sednout si na kámen. Jakmile jsem dosedl, opřel jsem si čelo o hůlky a okamžitě usnul !!! Cestou nahoru mně takhle tak 15krát musel průvodce budit – ještě, že jsem tam nešel sám, protože usnout v -15 na kameni by zřejmě znamenalo krásnou a bezbolestnou smrt :--).
Cesta na vrchol měla podle plánu trvat asi 5 hodin. Když v půl sedmé (čili 6,5 hodiny od začátku pochodu) začalo svítat, teprve jsme uviděli, jak vysoko (a jak prudko) to máme ještě do sedla Stella point. Dál už jsme šli čistě ze setrvačnosti a morální síly (nebo spíš tvrdohlavosti). Přes hranu sedla jsme se přeplazili tak něco po sedmé. V tu chvíli jsem doufal, že nás na vrchol ani nepustí, protože šly fámy, že tam už bude led. Nahoře jsme na slunci něco pojedli a v leže nabrali trochu sil. Na Uhuru Peak (nejvyšší bod) už to mělo být jen asi 40 min téměř po rovině (haha, zase jedna Tanzánská definice roviny). Sebral jsem tedy v sobě zbytky morálu a vyrazil. Říkal jsem si, že bych sakra z naší skvadry měl dojít na vrchol první a to nevypadalo dobře, protože na Stella Point dorazil asi půl hodiny před námi 64letý Don, který denně vypije flašku whisky. Tady ale denně zobal lahvičku plnou vitamínů (sám si je míchá, má doktorát ze třech oborů a k tomu ještě další 2 vysoké školy) a bral i něco přímo na výškovou nemoc. Hlavně asi ale má ohromnou vůli.

Takže jsem taky už pouze silou vůle dorazil po sněhu a ledu na vrchol a to asi o 30 m před Donem:-). Pak jsem vybalil nádobíčko (stativ, foťák, objektivy) a ofotil všechno, co tam bylo k focení, čili vrcholovou ceduli, ledovce okolo, Mt – Meru v dálce, pohled do údolí atd. Měli jsme ve skutečnosti z pekla štěstí na počasí, protože ač byl mráz, tak celou noc nepršelo, nesněžilo, nefoukalo a přímo na vrcholu jsme měli jasno, což je dost výjimečné.

Cesta zpátky byla pokračování pekla po deseti minutách euforie z dobytí vrcholu. Najednou začalo pařit slunce jako blázen, muselo být na slunci z původních -15 asi +25, všichni jsme se zpotili a spálili, a všechny ty teplý hadry museli nést navěšený na báglu.

Cestou do sedla klouzal tající led, cestou ze sedla už zase východní cesta roztála a pod nohama se sunula škvára jak na haldě písku. Tak jak byla cesta nahoru nekonečná, tak byla cesta dolů naprosto nekonečná. Sestup je pro mě asi ještě těžší než výstup, především proto, že následuje až po výstupu :-). Cestou dolů jsem usnul asi tak jen 10x, slunce vystřídala mlha a zase zima. Když už jsme si mysleli, že slyšíme hluk výškového tábora, potkali jsme bandu nosičů, co nám prozradili, že tábor je tak 10 min. daleko. Bohužel to bylo 10 tanzanských minut, čili ještě asi 45 minut evropských.

V táboře jsem jenom padl do stanu a zalezl do spacáku snažíc se nemyslet na to, že nás ještě dneska čeká sestup o dalších 1500 výškových metrů. Cesta na vrchol a zpět nám trvala 12,5 hodiny! Celou tu dobu jsme nedostali nic k jídlu, kromě sušených hrušek a švestek z Čermný a pár müsli tyčinek. A to jsem ještě netušil, že nám kvůli pozdnímu návratu chtěli odepřít oběd! Jeffák je naštěstí seřval a tak asi ve tři odpoledne byla polívka a cosi k jídlu. Moc mi jíst nešlo, ale něco jsem natlačil a zase si šel lehnout.

Zhruba v půl čtvrtý jsme se vybabrali a začali druhou část útrpného sestupu. Částečně jídlem, částečně prospáním se a hlavně snížením nadmořské výšky se mi plně vrátily síly a ač cesta dolů měla trvat 4 hodiny, byli jsme v kempu za 3,24 hodiny. Zajímavý bylo, že ač jsme celou cestu prakticky běželi, dole už byly postavené naše stany, stejné stany, které jsme nahoře nechali postavené. Rychlost nosičů prostě překonat nelze. Velmi zajímavá byla poslední část cesty před kempem, protože tam byla hodně vymletá cesta ve skále, plná velkých kamenů a bahna. Zřejmě proto přišel Jeff a Don až víc než hodinu po nás a protože tu nejhorší část cesty šli potmě, vypadali dost unaveně. Jeffa aspoň přešla touha dorazit celou horu a dojít až dolů, aby už se setkal s Mistery, co měla přiletět.

Protože už jsme spali nízko (všechno je relativní…, bylo to 3000 mnm) bylo dost kyslíku a velmi teplo (18 stupňů) tak se nám spalo výborně. Aby taky ne, když jsme včera nastoupali 1300 m, klesli o 2800 m a celkem pochodovali 17h!

Protože už jsme tu prašivou horu chtěli mít z krku, vstali jsme brzo, rychle se zabalili a už jsme pelášili dolů. Ke konci (podle výškoměru) už začala být krásná vyštěrkovaná cestička už zase hustým tropickým pralesem. Bohužel informace o tom, že brána parku je jen o 1000m níže byla v Tanzánských metrech, takže byla spíš 1200m. A posledních 200 výškových metrů opravdu stálo za to. Do jílovité půdy vybagrovali cca 4 m širokou a 2m hlubokou dráhu pro budoucí silnici. Jenže ouha – TIA= This is is Afrika – od záměru k realizaci cesta dlouhá jest! Rigol vybagrovaný v jílovité půdě a k tomu období dešťů a z rigolu je slušný blátoviště, kde je rozmáčený jíl místy až po kolena. Copak my bílý huby s malým batohem a holema, ale chudáci nosičové s těma nákladama na hlavě! Až do doby, kdy jsem si zkusil nést ten pytel brambor na hlavě, mi nedošlo, že si vlastně člověk nevidí pod nohy. Takže chudáci nosiči tu padali jako hrušky, hrnce, batohy se válely v bahně ale pořád běželi všichni stejně rychle. Protože tohle je poslední úsek, tak se musejí snažit, aby dostali velké dýžko. Dole nám mají ještě uvařit. Protože J+H zalezli do džungle na záchod, měl jsem čas fotit padající nosiče. Pak jsem chtěl udělat pár snímků detailních portrétů nosičů a tak jsem vytáhnul 135mm. To jsem neměl dělat. Přechod ze suchého mrazu do 100% vlhkosti a 25 stupňů mi tak zamlžilo zrcadlo i objektivy, že těch pár fotek co mám je úplně zamlžených. Včetně toho důkazu, že Američanky jsou krávy blbý, protože jeden z ubohejch nosičů nesl na hlavě obrovskéj zářivě červenej kufr s madlem a kolečkama (viz velmi zamlžené foto). Když jsme se probrodili do konce k bráně, nakrmili pár bosých, špinavých dětí zbytkama čokolády a müsli tyčinek, byli jsme zablácený až po pás. U brány se na nás sesypali prodejci cetek a triček a umývači bot s kartáčkama :-). Zase jsme se zapsali do knihy lezců jako v každém kempu předtím a pěšky pokračovali ještě tak 2km do první vesnice. Byla to zajímavá a příjemná změna. Z Kili teče říčka, takže jí nechají protékat kukuříčnýma políčkama a kolem domků a evidentně se tu kukuřici dobře daří, protože byla tak 3m vysoká. Domečky klasicky dřevěné konstrukce z větví zaplácaná směsí kravských lejn smíchaných s blátem. Střecha tlustá vrstva banánovníkového listí. Tvar buď kulatý, nebo moderní hranatý. Většinou bez oken, rozměry tak 3x4x2m. Ve vesnici jsme usedli do podobně vyhlížející hospody s teráskou, dali si pivo Kilimandjaro a vodu Kilimandjaro a k tomu kuře na paprice s rýží. Teď už nám bylo dobře. Kili už bylo zase zahaleno v mracích, jako ostatně 95% času.

Po obědě už jsme jen naskládali do našeho známého safary truck od Shidolya Tours a vydali se shánět peníze na dýžko pro nosiče, kuchaře a průvodce. Bylo trochu drama s Mistery, která měla včera večer přiletět a Godfrey ze Shidolya Tours jí měl vyzvednout, ale nepřiletěla a nikdo nevěděl co se stalo. Po asi třech hodinách telefonování, zoufalého shánění pobočky KLM, vysedávání v kanceláři Shidolya a hledání na internetu jsme ji našli v županu s umytou hlavou v hotelu.

Cestou jsme ještě stihli dát si s partou nosičů pivo a předat dýško . Vypadali spokojeně, dostali cca 20% z původní ceny výletu.Vzhledem k tomu, že tu je průměrný plat asi 100$ měsíčně, tak si slušně vydělali. Taky si ovšem pekelně mákli.

Protože jsme kvůli lezení na Meru museli o den odložit výstup na Kili, Jeff měl původně špatný svědomí, že Mistery nevyzvedne na letišti sám a nechá jí jednu noc v Tanzánii o samotě. Aby jí to vynahradil, tak zamluvil prezidentské apartmá v hotelu East Afričan. Je to v zásadě 3+1, takže jsme šli rovnou z mrznutí ve stanu do luxusního hotelu.. Když jsme tam nakráčeli špinavý a smradlavý, asi jsme vypadali troch nepatřičně. Na druhou stranu všechny bílý huby, co už dojedou až sem, jedou buď na safari, nebo na Kili. Zajímavý zjištění (TIA) bylo, že ani v nejlepším hotelu ve městě nemusí nutně fungovat teplá sprcha. Nejdřív tekla jen vlažná (spíš studená) pak s tím něco udělali a začala téct jenom vařící. Takže tak dlouho toužebně očekávaná očista ve sprše nebyla zdaleka tak úžasná. Zato večeře byla výborná a na to, kde jsme byli, ani ne tak drahá.