Znaveni tisíc let starými chrámy a jinými atrakcemi pro farangy (rozuměj bíle turisty) vydali jsme se poznat život místních v nejčistší podobě. Chudá rybářská vesnice, kde pobíhají nahé děti na blátě a matky se myjí kýblem vody na ulici nám poskytlo dostatečně autentický zážitek...
Pracovní telekonference se nakonec nekonala a tak jsme se ještě odpoledne vydali na další místní aktrakci, západ slunce nad jezerem. Náš TT (tuktukar) nás tam vezl a projížděl kromě města, které už trochu známe, ještě rybářskou vesnicí. Dřevěné a rákosové domky přímo u silnice jsou téměř úplně otevřené a tudíž se žije vlastně úplně na ulici. Všude plno nahých dětí, zajímavých zákoutí, jak říkal Patrik „100% autentická Kambodža“. Jeli jsme dost dlouho a celou dobu mě děsně svrběl foťák. Za jízdy se ale dá vyfotit leda prd, TT pořád poskakuje a jede moc rychle. Když jsme dojeli až do přístavu, už jsem byl úplně frustrován kolik zajímavých záběrů nahých prcků hrajících si před domem případně jedoucích na mopedu mi uniklo.
Přístav byla nechutně sterilní bílá zděná budova obležená haldou bílých farangů. Hned na nás vyjeli naháněči, že nám prodaj lístek na loď. Představa, že strávím celý večer s bandou uřvaných Němců případně nechutných amerických feministek cestujících po „drsné“ kambodže na vlastní pěst (po 4* hotelích a taxíkem) mě úplně zhnusila. Shodli jsme se s Patrikem, že vrátit se do té rybářské vesnice a nafotit pár autentických skvostů, než nám nahoře zhasnou, bude mnohem lepší zážitek. A taky že jo! Dostali jsme se přímo mezi místní, byli milí, všude samé fotogenické dítě, nádhera. Nakonec jsem ulovil i snímek něčeho, co mě tu fascinuje. Na rachotícím mopedu pro jednoho se řítí například: 3 letý kluk držící řídítka, za ním otec (řídí) pak roční miminko (stojí na sedadle) a nakonec matka. Všichni nejen bez helmy, ale často do půl těla nazí (kromě matky). Dali jsme si u jedné chatrče další mangový koktej a čaj a po ulovení cca 200 snímků vyrazili směr Hilton. TT-čkář nechápal co to jsme sakra za turisty, když místo výletu lodí (za 40$, ze kterých má provizi) se necháme zavést do chudé čtvrti, kde by si ten čaj nedal ani on! (a nedal, nabízeli jsme:) ). O to větší bylo jeho překvapení, když místo obvyklého (jím nabízeného programu – sprcha v Hiltonu a pak návštěva místního tanečního klubu plného farangů a možná místních tanečnic) jsme se nechali zavést do úplně obyčejné místní „restaurace“ (plastové židličky u silnice). Ty Holanďani jsou fakt ňáký divný!!
