Život v USA 2003-2004

V letech 2000-2004 jsem žil v USA, konkrétně v San Francisku. Jelikož nebyl Facebook, sepisoval jsem příhody, které mi tehdy připadaly zajímavé a rozesílal jsem to emailem po rodině a kamarádech.

Dneska už mám na nekteré věci jiný názor, ale nechal jsem to tu v původní necenzurované podobě 🤷♂️

Dopady 9.11.2001

Už od prvního okamžiku, kdy jsem viděl newyorský dvojčata padat k zemi, jsem si řikal, co mohlo vyvolat takovou nenávist vůči USA. Obzvlášť když potom ukazovali, jak v Afghánistánu zuřivě oslavovali 20 000 mrtvejch (tehdejší odhad) v New Yorku jako děsný vítězství nad nenáviděným nepřítelem.
Snažil jsem se vydedukovat ze zpráv, co kdy USA udělali Afghánistánu a proč. Dyť tam neni žádná ropa, nic co by mohlo Američany zajímat!
Americký zprávy a média vůbec jsou odjakživa jenom propaganda o tom, jak jsou Američani nejlepší, nejsilnější, nejkrásnější a nejchytřejší, obzvlášť ta černá polovina američanů. (ve skutečnosti jich je asi 15%, ale z televize by měl člověk pocit, že jich je většina). Čili o tom co vyvolalo nenávist k USA nikdo ani necek. My jsme přece nejlepší a každej nás musí mít rád, že.
Bush ve svejch projevech akorát pořád opakoval něco o tom, jak jim teroristi záviděj demokracii a proto že prej to udělali. To je samozřejmě blbost, závist demokracie nepřinutí lidi lítat s letadlama do mrakodrapů, v tom musí bejt něco jinýho. A taky že jo. Bavili jsme se jednou na lodi a Jeffem a Joem o ropě a z Joea vypadlo, že nedávno našli v Turkmenistánu zásoby ropy větší, než má Saudská Arábie, že je toho asi tolik, kolik svět potřebuje na příštích 100 let. Akorát že je potřeba to nějak dostat k moři ropovodem. Tak koukám na mapu, která tam visí na stěně.
Evidentně jsou pouhý dvě cesty dolů k moři. Přes Irák, což je politicky naprosto neprůchodný no a pak přes Afghánistán a Pákistán.
Co přesně Američani v Afghánistánu dělali a čím tak nasrali místní obyvatelstvo nevim a počítám, že se to nikdy nedozvím. Jistý je, že maj zatraceně velkej zájem na týhle zemi, protože Amerika stojí a padá na dostatku levný ropy.
Jeff začal hned rozvíjet teorii, kterou někde čet, že CIA moc dobře věděla, že se něco chystá a že dokonce odvolali sledování několika z těch teroristů-únosců. Nechali je to udělat, protože potřebovali mezinárodně průchodnej argument a důvod k napadení Afghánistánu. Původně prej chtěli docílit ovládnutí Afghanistánu skrz financování Talibanu, ale to se jim vymklo. Tahle teorie mi už připadá trochu přitažená za vlasy…
Od tý doby, co američani vojensky ovládaj Afganistán (přičemž netuším, nakolik to potvrzuje mojí teorii) klesla cena benzínu za minimum za posledních minimálně deset let. Gallon benínu stojí v Los Angeles u pumpy 85 centů (7,86Kč za litr!), přičemž nejlevnější benzín, kterej jsme v roce 1994 tankovali při cestě skrz USA s Martinem stál přes dolar. V San Franciscu stál v létě gallon někde dokonce 2,20$ (21Kč za litr).
Poslouchal jsem poslední dobou hodně NPR, což je nezávislá zpravodajská rozhlasová stanice a jednou tam byla diskuse se třema novinářema, který se nezávisle na sobě čerstvě vrátili z Afghánistánu. Zavolal jedne posluchač a vznesl přesně ten můj dotaz. Proč nikdo nemluví o tom, co vyvolalo takovou nenávist Afghánců k USA?
Vyvolalo to celkem bouřlivou debatu mezi těma novinářema.
Jeden tvrdil: „To není pravda, kupříkladu zrovna minulej pátek jsme o tom měli půlhodinovej pořad na stanici XY“. (Na to hned volal další posluchač, že ten pořad viděl a kromě chození zdaleka okolo horký kaše tam nikdo nic pořádnýho neřek.)
Druhej novinář zase řikal, a to mě dost šokovalo: „ Víte já se touhle tematikou zabývám už od roku 95. A vždycky jsem se snažil ve svých článcích zabývat i příčinou toho stavu. Jenže pokud editor vystřihl nějaký odstavec z mého článku, byl to vždy ten, pojednávající o příčínách nenávisti.
Ten třetí jenom poukazoval na to, že před 11.zářím bylo prakticky nemožné prodat jakýkoliv článek či příspěvek ze světa, protože americkou veřejnost zajímaly jenom výsledky baseballu a poslední skandály prezidenta. Jenom matně tušili, že existuje i něco mimo hranice USA.
No, takže zase nic neřekli, kromě toho, že přiznali drsnou cenzuru. O čemž mám další dvě zprávy.
Jedna byl rozhovor s redaktorem televizní zpravodajský stanice, kterej jsem viděl. Říkal, že dostali oficiální radu od vedení CIA nepublikovat určitý druhy zpráv v rámci státní bezpečnosti. Ptali se ho potom, jak často takovou „radu“ dostávaj a jak moc se těch rad držej. Odpověděl, že v situacích podobných této je to běžné a že rad se samozřejmě v zájmu bezpečnosti státu pečlivě držej...
No a poslední „důkaz“ cenzury byl, když jsem viděl reportáž britský novinářky, která pronikla s kamerou do Afghánistánu, protože její otec byl Afghánec a natočila spoustu toho, co dělal Taliban kamerou skrytou pod hábitem. Nejdřív jsem to viděl na CNN a bylo to celkem zajímavý. Pak jsem ovšem na tu samou reportáž narazil na
http://www.tv-nova.cz/tvarchiv...
kde ta reportáž jako součást pořadu Na vlastní oči byla dvakrát delší a kupříkladu tam byl záběr natočenej z fotbalovýho stadionu postavenýho za peníze OSN. Talibán ho používá jako popraviště. Nažene se tam v neděli po ránu několik tisíc lidí, pak přivedou třeba pár ženskejch který někdo obvinil s cizoložství či chození do školy a uprostřed toho fotbalovýho trávníku na hranici velkýho vápna k těm ženskejm se zavazánejma očima přijde zezadu voják a puškou jim ustřelí hlavu. V tý reportáži to bohužel detailně bylo vidět, což moje oko nikterak nepotěšilo.
Kromě této krvavé scény, jejíž vystřižení se dá pochopit, tam chybělo i spousta nekrvavých scén, jenž se nějak nehodili z jiných důvodů...

Abych se vrátil k těm třem novinářům a opustil svojí protistátní teorii. Jeden z těch novinářů vyprávěl, jak byl svědkem vzpoury ve věznici v Afghánistánu, kde se vzbouřilo někoik tisíc vězněnejch příznivců Talibánu. Když tyhle Talibanský vojáky do toho středověkýho vězení-pevnosti zavírali, nikdo je vůbec neprohledával. Čili po pár dnech jeden z nich vytáh z hábitu granát a zabil dva dozorce. Pořád je nenapadlo je prohledat. Takže o dva dni později se podařilo dalším granátem zabít těch dozorců asi sedm plus jednoho zmocněnce OSN. Vězni mrtvolám odebrali zbraně a prostříleli se ke skladišti munice. Část z nich tu pevnost za času Talibanu ovládala, čili věděli co a jak.
Dokázali tu pevnost udržet snad tejden a Severní aliance neměla dost sil je porazit.
Ten novinář vyprávěl, jak se spoustou dalších zafraničních novinářů kempovali přímo před vchodem do pevnosti a sledovali vývoj událostí. Jendou takhle kolem poledne se přivalil místní otlučenej zrezlej starej taxík-dodávka a z něj vyskákalo asi deset příslušníků americkejch jednotek speciálního nasazení v kuklách, pozuby ozbrojený. Ze všeho nejdřív drsně vyhnali všechny novináře daleko od pevnosti, pak vyrazili granátem vrata a vlítli dovnitř. Ani ne tak postřílet všech těch několik tisíc vzbouřenců, jako spíš speciálníma laserovejma ukazovátkama řídit leteckej bombovej útok. Vlez tam s nima i jeden kameraman.
Dycky někam namířili to ukazovátko a vžuuum---práskj, kus pevnosti chyběl. Pak zase jednou někam namířili ukazovátko a vžuuum-prásk, bomba spadla přímo mezi ně a dva vojáky plus toho kameramana zabila a další zranila....
Následující noc, protože se vzbouřenci pořád nevzdali, bombardovali američani pevnost hlava nehlava, novinář vyprávěl že ač několik mil daleko v hotelu, stejně nemohli spát, za noc snad 20 obřích bomb do pevnosti. (pokud jsou to ty bomby, o kterejch jsem slyšel, jedna stojí lehce přes milion dolarů...). Ráno když se šel na tu pevnost podívat, bylo mu jasný, že to nemoh nikdo přežít. Jen co došel k pevnosti, slyšel slabej třeskot samopalu vycházející ze sutin... Voni to prostě nikdy nevzdávaj...

Fast Food Nation 

Tahle příhoda pochází z knihy Fast Food Nation (Hamburgerovej národ), která odhaluje pozadí bufáčů typu McDonald a podobnejch pajzlů. Nečet jsem to, vybírám jenom co mi Haydn převyprávěl.
• Hranolky u McDonalda nejsou z brambor. Někdo propočítal, že je levnější brambory centrálně rozemlejt a usušit a pak posílat do všech McDonaldů jenom mražený kostky tý hmoty. Zabrání se tak kažení brmbor a navíc ty kostky jsou skladnější. Čili to co vydávaj za hranolky jsou vlastně hranolky z prášku.
• McDonald jeden čas inzeroval, že jejich hranolky jsou smažený výhradně v rostlinným oleji a skupina Hinduistů je za to zažalovala, jelikož zjistili následující: V každým městě je centrální před-smažírna hranolků, kam právě přicházej ty mražený kostky mletejch sušenejch brambor. Tam maj obrovskou káď kravskýho sádla, do kterejch se ta hmota protlačuje skrz síto a lezo z toho cca 20 cm dlouhý hranolky, naprosto rovný a jedna jako druhá. To se pak rozváží do místních McDonaldů a tam se to láme na menší kusy a „ohřejvá“ právě v tom rostlinným oleji. Proto taky u McDonalda můžete dostat hranolku dlouho klidně deset centimetrů. No a ty hinuisty to pěkně dožralo, protože jim náboženství zakazuje dotknout se čehkliv, co má něco do činění s krávou, jejich posvátnym zvířetem.
• Na celoamerickou spotřebu hamburgerů jenom v McDonaldu (firem jako McDonald jsou tu desítky, např Burger King atd., se stejně nechutným sortimentem) je potřeba zabít 200 000 krav denně. Děje se to všechno na jednom místě a protože je to takovej kolos, ne všechno je tam úplně dokonalý. Krávy ženou jakýmsi plotem, kterej se pořád sužuje až je tam místo jenom na husí pochod. Na konci stojí Mexičan s klackem, kterým dává každý krávě elektrickou ránu, která jí má zabít. Na každou krávu má asi dvě vteřiny, čili sem tam ňákou nestihne. Hned za nim to krávu hákem vytáhne za hrdlo ke stropu a stroj z ní během pár vteřin stáhne kůži a přesekne tělo bez kůže vejpůl. Asi nic moc, zaživa.
• Zbytky z těch krav jako vnitřnosti, který se náhodou nepoužijou do hamburgrů a krávy chcíplý přirozenou cestou se převezou do vedlejší budovy, kde se z toho dělá psí žrádlo.
• Hlavy a kosti se melou na moučku a pak se to v granulích používá jako krmivo, a to je obzvlášť nechutný, pro krávy na tý samý farmě. Čistej řízenej kanibalismus.
No a tak dále a tak podobně, samá dobrota. Hamburgerovým národem to stejně nehne a furt tam žerou jako by se nechumelilo. A taky se nechumelí, aspoň tady ne. Jak už jsem tu ale psal, v pajzlech typu McDonald tady jí jenom spodina a chudina. Taky tu reklamní kampaň McDonaldu neni založená na sloganech typu „Tak trochu jiná restaurace“ kde se nás v Čechách snažej přesvedčit jak je to luxusní místo, ale spíš na tom, jak je ten hamburger teď zlevněnej jen na 99 centů...

AOL forek

AOL je největší poskytovatel Internetu v USA a přístup na Internet je možnej jen přes jejich speciální prohlížeč, kterej do uživatelů cpe jednu reklamu za druhou. Ten prohlížeč stojí pěkně za prd, ale kdo si na něj jednou zvyknul, těžko si pak zvyká na Explorer. Než mě najali, všichni používali AOL a já musel použít veškeroej svůj vliv, abych je od toho odnaučil. Jsem teď známej jako vyhlášenej odpůrce AOL. Abych to neměl tak jednoduchý, AOL někde vyšťárali moje jméno a každej tejden mi posílaj Cdčka s několika hodinama zdarma na AOL. Někdy přijde třeba celá krabice, kde je těch CD padesát! Moh bych to samozřejmě vyhazovat, ale já to pro srandu skladuju. 

V managementu je jeden frajer, kterej odmita prejit na firemni email a stale se drzi AOL uctu i pro firemni ucely. Takovej AOL milovnik. Tak jsem na Vanoce vsechny ty AOL CDcka zabalil do krabice, muselo jich byt pres 100 a poslal jsem mu to s venovanim pod stromecek domu :-)

Yamaha 1100CCM

Asi tak v březnu jsem si koupil postarší motorku na aukci, Yamaha s motorem 1100CCM, což je téměř ta k velkej motor jako má Favorit. Ovšem s asi trojnásobným výkonem. Koupil jsem jí na aukci aniž bych věděl co to je zač, jenom proto, že jí nikdo jinej nechtěl, čili byla děsně levná. Což mi připomíná, jak si jeden náš známej, kterj bydlí v mikroskopickým panelákovým bytě s manželkou a dvěma dcerama jednou koupil štěně čistokrevnýho bernardýna, jenom proto že bylo děsně levný:).
Párkrát jsem se na ní povozil a pak přestala jezdit. Nebyl jsem schopnej to spravit, tak jsem jí odvez po asi třech měsících váhání do opravny. To bylo v červenci. Asi tak v půlce srpna po výměně všech myslitelnejch dílů to konečně spravili. Tak jsem si jí vyzved, zaplatil za opravu víc, než ta motorka původně stála, natankoval plnou a jel se projet. Jedu zpátky, je tak deset večer, a v nejhorší čtvrti daleko široko, kde nedávno s pistolí přepadli Alex motorka najednou chcípla. A když takovej čtyřválec v padesáti chcípne, je to asi jako kdyby vám někdo strčil zelěznou tyč do zadního kola. Prostě to smykem na fleku zastaví. No nicméně jsem to ustál a po čtvrthodině snažení znovu nastartoval. Ujel jsem asi 150 metrů. Pak jsem musel asi 4 km pěšky domů. Nikdo mě naštěstí nepřepad, v tý kožený bundě, která je těžší než já asi vypadám dostatečně nebezpečně:).
Zavolal jsem do tý opravny druhej den s tím, ať si to laskavě vyzvednou tam a tam a opravěj to. Asi po dalším měsíci a půl mi volali, že je to spravený. Tentokrát tam nasázeli spoustu dílů zadarmo a místo asi deseti hodin práce mi naůčtovali jenom jednu.
Pořádně jsem to zase projel a šlapalo to jak japonská motorka.
Pak bylo dlouho hnusně, tak jsem to měl jen tak zaparkovaný na chodníku před barákem. Jednu neděli bylo krásně, tak jsem si pracně oblík bundu, helmu rukavice, pořádný boty a jdu se projet. Vůbec to nenastartovalo...

Videokonference

Protože máme nemocnice rozfrcaný po celý Kalifornii a lítání je teď pěkná votrava, chtěli po mě majitelé korporace vykoumat, jak to chodí s tím videokonferencováním, čili konference, kdy má každej na obrazovce xicht toho kdo zrovna mluví a kameru na počítači, kdyby náhodou taky chtěl něco říct. No a přitom seděj každej na druhým konci kontinentu nebo glóbusu.
Hned jsem jim řikal, že to jako je v pohodě, že to s našima dělám každou chvíli, prostě se zapojí kamerka za pár šupu a mrkvofon a je to. No, ukázalo se že to nejni až tak snadný. Tohle řešení funguje, ale je dobrý akorát pro dva lidi, který maj hodně trpělivosti, stačí jim poskakující hlas s ozvěnou a rozmazanej obraz velikosti krabičky od sirek. Což jim samozřejmě nestačí. Chtěj po mě zapojit systém, kterej by byl schopnej spodit až deset míst najednou, s kvalitou obrazu vhodnou k promítání na stěnu a zvukem kvalitnějším než při telefonním hovoru. Vo tom už jsem věděl úplný prd, čili začala fáze výzkumu. Letěl jsem na třídenní konferenci o videokonferencování do Anaheimu (konference byla přes ulici z Disneylandu) a tahal tam rozumy z kdekoho. Vyšlo mi následující:
Kamera stojí cca 7000$ (250 000Kč). Těch potřebujem deset. Pak je potřeba video server, kterej by to celý spojoval. 15 000$ (550 000Kč). No a pak je potřeba super rychlej Internet minimálně pro to místo, kde bude ten server. To je tak 900$ (32 000Kč) měsíčně.
Čekal jsem, že je přejdou choutky, ale zdá se, že se o tom pořád vážně uvažuje. Ze zákona totiž naši doktoři a sestry musej strávit spoustu času na školeních a ty by se právě daly dělat na dálku, aby se ušetřilo na lítání. Ve čtvrtek mám přednést na schůzi vedení možný návrhy řešení.

Pantofle

Tohle je jedna ze záhadnejch poznámek, který jsem si zapsal jakožto námět na děsně zajímavou a ftipnou příhodu a už jsem si nikdy nevzpomněl, co to mělo bejt...
_Zase pocit po 10ti letech... Jestli to nebylo to, jak jsem ve dvě ráno po dlouhý jízdě z LA zastavil na malým parkovišti na vyčůrání a při nastupování jsem si jako obvykle sundal pantofle, protože nejradsi řídím bos. No a po dalších 100km jsem zjistil, že jsem si tu jednu pantofli vykopl z auta ven..._

Zivot na Aljasce

Dal jsem se tuhle do řeči s ředitelem jedný z našich škol (při nemocnici je dycky škola pro chovance). Ve dvaceti se odstěhoval z Chicaga na Aljašku a žil tam na různejch místech přes dvacet let. Tak třeba pár let strávil v eskymáckýým kmeni úplně na severu Aljašky, kde je moře rozmrzlý jenom na měsíc v roce, čili loď se zásobama tam přijede jen jednou za rok. Představa nákupu na rok dopředu, s tím že když něco člověk zapomene tak to rok nemá mi přišla docela vtipná. Přez zimu je tam světlo, teda spíš tmavý šero od jedenácti dopoledne do půl druhý odpoledne. Zbytek dne je tma jako v pytli. 

Jednou se vydal s Eskymákama na vejlet, řekli mu že jedou na návštěvu k příbuznejm. Vzali si ssebou jenom sirky a čaj. Tak von jako že teda jede s nima. Jeli tři neděle na saních se psím spřežením a jedli jenom ulovený tuleně a ryby, jeli po zamrzlym moři a za tři neděle byli u příbuznejch. V Rusku. Normálně přejeli po zamrzlym moři z Aljašky do Ruska. A pak mi bude někdo tvrdit, že Ameriku objevil Kolumbus.
Ptal jsem se ho, jak jsou Eskymáci ovlivněný západní civilizací a co si o nás myslej. Von se tak pousmál, skoro jako shovívavě a řikal, že Eskymáci uznávaj, že západní civilizace přinesla dva úžasný vynálezy. Sirky a jehlu. Zbytek je´nesmysl. Jejich život se za posledních pár set let prakticky nezměnil.
Přes zimu, kdy je venku mínus 50 a 21 hodin denně tma musí mít člověk spoustu čtení a pak nějakej dlouhodobej náročnej projekt na práci, aby se z toho nezbláznil. Tak třeba řikal, že přes zimu kromě několika set knih rozebral do posledního šroubku a zase dal do kupy dieselovej elektickej generátor, aniž by měl jakkoliv předchozí zkušenosti či znalosti tohohle typu.
Pak žil pár let na jihozápadním pobřeží Aljašky, což je pravděpodobně a kupodivu nejbohatší místo na planetě. Dodává totiž veškerý ryby pro celou Ameriku a část Evroy a lidi, který vlastněj velký rybářský lodě tam za sezonu vydělaj třeba 1,5-2 miliony dolarů čistýho. Je to ovšem jedna z nejhorších představitelnejch prací.
Pocákání za čtvrťák
Tohle je poměrně typickej příklad americký povahy. V zábavním parku, o kterým jsem tady už mluvil je místo, kde se z mostíku dá vyhlížet na projíždějící lodičky před jezem. Přímo nad těma lodičkama je přístroj, do kterýho se hoděj drobný, namíří se dělo do vzduchu a z něj vystříkne proud studený vody, kterej pak zasáhne projíždějící loďku. Tý vody je asi tak tři kýble. Ty na tom mostě to děsně bavilo. Když jsme potom projížděli okolo my, Káča na ně pekelně vyzrála a sklidila za to potlesk publika. Těsně před tím mostem totiž vytáhla z baťohu deštník:).

Šlupky na zemi v restauraci

Je poměrně těžký v cizím prostředí najít hopodu, kde by měli jídlo, na kterým by si člověk pochutnal. Jednou za čas se dá zkousnout nějakej experiment, kdy si člověk vybere něco jen tak na blint a pak riskuje, že s největší pravděpodobností to bude blevajs. Jenže když jedu na služebku, je pěkná votrava, když se mi to stane tři dni v kuse.
Začal jsem to řešit tim, že chodím nakupovat do supermarketu dobroty, jako jablka, oříšky, broskvový kompoty, klobásy a tak no a pak to naúčtuju jako oběd.
Ještě v experimentálních dobách jsem jednou zašel do hospody jménem Steakhouse, sednu kestolu a první co mi bez ptaní přinesli byla jídelní lístek a mísu neloupanejch buráků. Tak jsem si řikal dobrej začátek a hned se na ně vrhnul. Co ale mám jako dělat s těma šlupkama? Vzpomněl jsem si, jak i babička kdysi poradila „Když nevíš, kterou vidličku použít na co, rozhlídni se co dělaj ostatní“. Tak koukám kolem sebe a najednou si všimnu, že celá podlaha je pokrytá těma šlupkama! Přišel jsem po křupající podlaze a vůbec mi to nedošlo. Jinak to místo vyapdalo celkem luxusně a jídlo tam stálo tak 20$, čili žádnej pajzl, ale šlupky se tám házeli na zem:). Připomnělo mi to Keltskou putyku v Kašperskejch Horách.

Armenie

Jednou jsem jel na služebce taxikem z letiště, což je dycky dost otrava, protože taxikáři jsou většinou Arabové nebo jiný cizinci a nemluvěj prakticky anglicky a ve městě se vůbec nevyznaj. Tentokrát to byl docela civilizovaně vypadající běloch, tak jsem se s nim skrz tu klec co tam maj dal do řeči. Byl z Arménie a přijel do Ameriky, protože vyhrál zelenou kartu v loterii. To není žádnej fór, to je loterie pořádaná americkou vládou, kde každej rok daj do bubnu asi 20 000 zelenejch karet a losujou mezi uchazečema, kdo je vyhraje. Už jsem viděl či slyšel o asi pěti lidech, který to vyhráli. Já to asi nevyhrál, protože by mi to bejvalo přišlo někdy v září poštou. Navíc už jí dávnou nepotřebuju, protože kdybych tu náhodou chtěl zůstat, tak to pracovní vízum co mám automaticky přejde po dvou letech na zelenou kartu. Jenže co bych tu hledal za štěstí, už takhle toho mám docela plný zuby. Kdysi mi Jeff řikal že v určitým okamžiku peníze přestanou mít prakticky hodnotu ve srovnání s ostatníma hodnotama. Myslel jsem si tenkrát, že je to blbost.
No tak to jsem ale odbočil od Arménskýho taxikáře. Samozřejmě šíleně bloudil, tak jsme měli čas na pokec. Vyprávěl, že Arménie měla cca před  deseti lety přes 4 miliony lidí. Pak jim zkolabovala ekonomika a moc převzala mafie. Dneska má Arménie 1,5 milionu lidí... Všechno ostatní emigrovalo po celým světě, nejvíc do sousedních sovětskejch republik a USA. 

Zpráva o stavu vod na amerických letištích
Jak už mám ve zvyku, podávám tímto další průběžnou zprávu o situaci na letištích. Krátce, po zpřísnění předpisů po 11.září, je to totální votrava. Snažím se teď lítat co nejmíň, protože je to šílená ztráta času. Naposledy jsem čekal ve frontě na rentgen přes hodinu, pak ještě fronta na palubní lístek, pak ještě jedno prohledávání všeho přímo před vstupem do letadla... Ještě to navíc bylo po ránu, čili bez snídaně jsem byl po hodině čekání u rentgenu pěkně nabroušenej. Po 11. září je na všech těch rámech, kterejma člověk prochází nastavená vysoká citlivost, čili ač dříve nezapískal ani kapesní nožík v kapse (kterej teď už nemůžu vozit vůbec), tak teď mi zapískala i blbá přeska od pásku. Což znamená odtažení na stranu vojákem s těžkotonážní puškou a prohledávání ručním scanerem do detailu, čili další zdržení. Navíc se musí vyndat notebook z tašky a nechat ho jet po tom pásu, kde pak na konci sjede po válečkách a narazí do kovovýho rantlu. No a celou dobu co mě prohledávaj na straně je tam bez dohledu.
Cestou zpátky jsem se tomu chtěl vyvarovat, tak jsem si sundal i ten blbej pásek a poslal ho na pásu. Samozřejmě to zase píplo. To už jsem byl vážně nabroušenej, nicméně vim, že už takhle to maj ta ochranka těžký, tak jsem nic neřikal. Myslel jsem si, že to byl knoflík u kalhot, kterej sundat nejde, tak se s tím musim smířit pokaždý. Pozdějch mi někdo řikal, že by to mohli bejt brejle. Tak to teď ve čtvrtek otestuju.

Ukecaná Michelle

Jeffova předposlední milenka Michelle (dle nejčerstvejších zpráv možna předpředposlední) byla šíleně ukecaná. Když jsme jeli na Díkuvzdání loni do Zionu k Jeffový sestře, otevřela hubu na Bay Bridgi v devět večer a zavřela jí ráno v 9, když jsme tam dojeli.. Což bylo dobrý, protože celou cestu řídil Jeff a aspoň nesnul.
Jeff tuhle vyprávěl, jak mu jednou zavolala v pracovní době a něco mu zase dvacet minut vyprávěla. Já to jednou viděl a to vypadalo tak, že Jeff stih na začátku hovoru říct Ahoj a pak 20 minut ani slovo. No tak mu zase takhle něco vypráví a někdo mu přišel do kajuty, že něco potřebuje. To bylo 13:50. Tak Jeff opatrně položil sluchátko na stůl a odběhl do vedlejší kajuty pro něco. Tam ho odchyt někdo jinej, že něco potřebuje, pak zvonil služební telefon, no zkrátka Jeff na ní zapomněl. Vzpomněl si ve 14:15. Tak běží zpátky, zvedne to sluchátko ze stolu a říká, jen aby otestoval jestli tam náhodou ještě Michelle neni: „Haló?“. Na druhý straně se ozvalo nasraně: „To by sis moh odpustit, skákat mi do řeči, já jsem ještě nedomluvila!“ Vona si vůbec nevšimla, že mluví 25 minut s plexisklem na stole.... 

Prezident x prime minister
Tuhle mi jeden kolega řikal, jestli vim, že náš prezident je v San Franciscu. Dost jsem se divil, protože to bylo asi dva dni potom, co přijali Havla do Vojenský nemocnice s chřipkou, což jsem viděl ve zprávách na ČT1.
Druhej den mi ten kolega přines výstřižek z novin, kde byla fotka Zemana ve starým městským trolejbusu. Zeman nezklamal. Hlavu na stranu, úsměv dementního dítěte, slinu v koutku a o dvě čísla větší zmačkaný sako zapnutý o knoflík vedle. Přijel potvrdit kšeft, kdy San Francisco koupilo dvě stě českejch trolejbusů. Tak řikám tomu kolegovi, tohle není náš prezident, to je jenom předseda vlády! Jeho odpověď mě dost zarazila, ptal se mě totiž, jakej je v tom rozdíl. Tam jsem mu jenom řek, že jeden je blbej a druhej ne. 

Auto s upadlou gumou
Jedu takhle po dálnici a najednou vidím, že někde vepředu se něco děje, protože všechny auta děsně zpomalujou. Pak vidím přes dálnici přebíhat rozzuřeně se točící a poskakující pneumatiku. Tak hledám to auto, ze kterýho se zula a u krajnice nic nevidím. Za chvíli vidim poletovat další kusy, jako půlka nárazníku a plastový kryty. To už bylo zajímavý, protože to poškozený auto nikde. Tak jsem přidal a za chvíli jsem ho dohnal. Byla to Honda Civic, kterou někdo naprosto bezohledně mastil 90kmh po ráfku, až odletovaly kusy. Prvním exitem zmizel. Počítám, že to bylo kradený auto a ten zloděj potřeboval zmizet z dálnice, kde je nejpravděpodobnější, že by ho u vraku chytli.
Před pár dny jsme slyšel v rádiu statistiku, podle který Honda Civic a Honda Accord jsou mezi třema nejkradenějšíma autama v USA. 

Svatý František
Svatý František, což mi nikdy nedošlo, je překlad slova San Francisco ze španělštiny. Nebo možná Svatá Františka, nevim. Každopádně teď žiju ve Svatým Františku, což mi přijde ftipný:).

San Francisco na násypu

Steve je Jeffův kámoš, kterej vlastní autodílnu kousek od lodi, kam všichni vozíme auta když něco potřebujem. Steve vypadá na zachovalýho šedesátníka, furt tam sám maká, přezouvá pneumatiky a po dílně zásadně běhá. Tuhle z něj vypadlo něco, co mě donutilo pochybovat o tom, jestli rozumím anglicky. Říkal totiž, že je mu 86, slovy osmdesátšest let!
Vyprávěl, že když se vrátil z druhý světový války!, otevřel si tuhle dílnu, kterou má dodneška. Ta dílna je tak asi 3km vzdušnou čarou od moře. Vyprávěl, že ze začátku když přezouval na autech gumy, ty starý prostě kopnul přes silnici a tam spadli do moře. Tak řikám, počkej, jak do moře, dyť moře je 3km daleko. Vysvětlil mi, že ty tři kilometry to je jen výplň, kterou tam navozili aby vytvořili stavební pozemky. Kousek za dílnou prej byl solidní kopec, kterej prostě rozebrali a hlínou zavezli moře. Čili ta jeho dílna se prostě posunula do vnitrozemí:).
V ’89, když tu bylo to velký zemětřesení, všechny domy postavený na týhle výplni prakticky lehli k zemi, protože jsou právě postavený na tomhle nestabilním povrchu. Už zase stojej.

Společná lednice

Tahle příhoda je krátká ale výmluvná. Když jsme připravovali mejdlo na Káčinný rozloučení, hledali jsme nějakej dressink na salát. Káča vytáhla nějakej z kouta lednice a očuchávala ho, jestli je eště dobrej. Pak ho dala očuchat mě, tak na to koukám, hledám datum výroby a taky jsem ho našel! Leden 1992!!!! Rozhodli jsme si ho ještě nechat, protože bude mít v lednu desetiletý výročí:).

Spláchnutá peněženka

Odcházím takhle z kanclu na oběd a vzal jsem si ssebou jenom peněženku. Kdo zná mojí peněženku ví, že tu nedám jen tak do kapsy, má rozměry menšího vydání Ottova slovníku naučného. Ne proto, že bych v ní nosil takový děsný peníze, spíš proto, že v ní mám všechny možný karty a průlazy a vizitky který skladuju už od gymplu. No a cesto na oběd jsem potkal záchod a tak ňák jsem zjistil, že se tam vlastně potřebuju stavit. Tak tam vejdu, usednu a teď si řikám, co s tou peněženkou, přeci tady s ní nebudu jen tak sedět v ruce! No na zem jí taky nepoložim!. Jediný místo, který mi dávalo smysl, bylo položit si jí na ty stažený kalhoty, mezi kotníky.* Samozřejmě jsem na ní zapomněl a když se dílo vydařilo, vstávám a najednou slyšim:“ Žbluňk!“. Řikám si sakra, myslel jsem že všem bluňkům už bylo dnes učiněno zadost. Tak se otočim a tam mezi tim VŠÍM vidím plavat mojí peněženku! Zaklel jsem jako kat a pak ještě třikrát. Jen tak mi blesklo hlavou, že je zajímavý, že první zaklení bylo kupodivu anglicky (asi aby mi spolusráči rozumněli:)) a další dvě už pěkně jak mi zobák zarost, totiž narost. To proto že to rrrrrrrr člověku pomůže si ulevit. No tak teď ale co s tím! Dyť já v tý peněžence nosím celej svůj papírovej život! Pas, občanku, tři řidičáky, očkovací průkaz, kreditky, pojištění, soc. security card, prostě všechno! No ale přeci tam do toho sakra jen tak nešahnu! Vymyslel jsem následující taktiku. Díra v americkym záchodě je cca třetinová, než díra v evropským. Aby se do ní všechno vecpalo, při spláchnutí se vytvoří speciální vír, kterej tam všechno pěkně našteluje, čili je možný spláchnout i polystyrenovou kuličku. Takže když já tam tu peněženku nechám, ten vír pěkně oddělí zrno od plev a dokonce mi peněženku vyčistí. Samozřejmě že celá peněženka projít nemůže. Jak vymyslel, tak udělal. Bohužel mi nedošlo, že peněženka sice víru odolá, ten však vytáhne z peněženky všechno, co neni přikovaný... Čili vír vytáhl peníze, kreditky, americkej řidičák, atd atd.... Pak už jsem klel jenom česky...

Tato příhoda je totální fikce a to od * dále...

Jedna pracovni - Kvalifikace dodavatelu...

Jedna z našich největších nemocnic teď přechází na novej systém el. zpracování vejplat, zvanej ADP. Celej systém je dost komplikovanej, lehce nastíním. Dva snímače otisku dlaně jsou umístěný přímo na chodbě nemocnice. Program na sbírání dat ze snímačů je umístěnej na serveru v nemocnici. Program na úpravu dat ze snímačů a přípravu dat pro vejplatovej software je na několika počítačích po celý nemocnici. Centrální Oracle databáze na konečný zpracování vejplat je ovšem na serveru u mě na velitelství korporace, abychom to měli všechno centrálně. Stálo to celý necelejch 10 000$ (360 000Kč) a v ceně byla zahrnutá instalace a zaběhnutí.
Jediný, co jsem musel zajistit já, bylo přidat nějaký disky a paměť do našeho hlavního serveru. Pohoda.
Objednal jsem paměť, disky a speciální hardwarovej klíč na odblokování RAID5 v serveru. To bylo asi 5.11. Naistalovat to měli přijít 20.11., čili času spousta. Přesto jsem si to nechal poslat poštou „Přes noc“, abych to měl včas připravený. No, první balík přišel 11.11., byly v něm ty disky. Další přišel asi 13.11., v tom byly ty paměti. Veděl jsem, že to přijde ve dvou balíkách, jenže pořád chyběl ten klíč, bez kterýho to je celý k ničemu! Počkal jsem ještě další dva dni, pak jsem zavolal do Dellu, kde je ten zatracenej klíč! Mluvil jsem přímo s tím chlápkem, kterýmu jsem diktoval tu objednávku. Doznal se, že tam zapomněl ten klíč připsat. Idiot. No nic, pořád mám ještě tejden, že jo. Tak že to hned pošle. Poslali to až ve čtvrtek, no nic, v pátek to přijde, do úterý času dost. V pátek nic nepřišlo, tak volám Airborne Express (což je ta poštovní služba, která to měla doručit), kde to jako vázne. A voni že to Dell neposlal „Přes noc“ ale „Druhej pracovní den“. No to je hezký. Teď už začíná bejt horko, má to teda přijít v pondělí a v úterý jsou tu ty lidi na instalaci. Mezitím jsem si nastudoval, že přidání těch disků do serveru není jen tak, budu muset celej ten server přeinstalovat, což je bratru 6-8 hodin zábavy na hraně útesu, protože když se něco pos... tak jsou tam účetní data pro celou korporaci...
No nic, z pondělka na úterý tu zůstanu přes noc a nějak to dopadne. V pondělí přijdu do práce, balíček nikde. V poledne furt nic. Tak zase volám na Airborne, kde to jako je. „No my se velice onlouváme, balíček bude mít 24 hodin zpoždění“ Nahromaděnej stres se uvolnil a milá slečna to odnesla.
„Já vám se.. na vaše důvody pro zpoždění, mně zejtra přijde banda expertů na instalaci databáze, je to naplánovaný měsíc dopředu a jestli to tady nebude dneska, nejenže mě to bude stát 1500$ za přeobjednání instalace, ale ještě se mi tím zpozdí celej projekt a 150 lidí nedostane první lednovou vejplatu, takže koukejte ten zatracenej balík okamžitě najít a ještě DNESKA doručit!!!“.
„No já se velice omlouvám, balíček bude doručen zítra ráno a pokud chcete, můžeme vám vrátit poštovné 9$...“
Zhluboka jsem vydejchával, pak se celkem slušně rozloučil se slovy, že to bylo naposledy co jsem použil jejich služeb.
Odvolal jsem instalaci s tím, ať jí zkusej přesunout na nejbližší možnej termín, abychom ten leden stihli.
V úterý měli zároveň přivézt a naistalovat ty scanery na ruce, který víceméně nahrazujou píchačky, až na to, že Franta nemůže píchnout Pepovi, když ten odešel o pár hodin dřív aby stih fotbal, že. Vzhledem k tomu, že v týhle nemocnici je cca 50% zaměstnanců afro-američanů (tak se tady říká oficiálně černochům, tak jako u nás se řiká romové cigánům) tak tohle byl právě velkej problém a proto se celej ten systém pořizuje. Ještě v pátek jsem mluvil s někým z ADP, protože mi poslali požadavky, co všechno mám mít pro ně hotový a mimo jiné tam bylo, že mám mít telefonní linku pro tyhlety scanery. To jsem se divil, protože jsme speciálně objednali scanery, který se nepřipojujou k serveru pomocí telefonní linky ale místní počítačový sítě. Klasickej případ toho, kdy levá ruka netuší, co dělá pravá, protože ty lidi co to měli přijít instalovat pro nás měli připravenou tu verzi pro telefonní linku. Takže to rychle ještě změnili.
Odpoledne volám do tý nemocnice, jak to dopadlo. No že prej naistalovali jenom jeden, druhej nestihli, takže zejtra. Bylo mi to divný, mělo to bejt čtyři šrouby do zdi, zapojit dva dráty a hotovo. No nic.
Druhej den v poledne zase volaj z týhle nemocnice, že jako už je to naistalovaný, ale že to ňák nefunguje a že prej to asi bude ta přípojka do sítě. Tu přípojku do sítě jsem tam vlastnoručně připravil a desetkrát otestoval! No nic, sednu do auta a ženu se tam. Přijedu a u těch scanerů stojí nešťastnej mexičan a vopravdu to nefunguje. Navíc přestože nám poslali papírovou šablonu, kde přesně maj bejt ty přípojky na elektriku a do sítě, aby byly zakrytý přímo tím scanerem, našrouboval to o půl metru vedle.
Tak koukám na ten scaner a vidím, že z něj leze telefonní drát, zapojenej do tý zásuvky na počítačovou síť! Tak mu řikám, „Že tys nakonec přivez ty scanery pro telefon!
Kouká do ňákejch papírů „Ne né, to je ten model pro síť“.
„Tak proč to máš zapojený telefonním kabelem?“.
„To mi tady dali údržbáři, já jsem k tomu žádný kabely nedostal.“
„Tak tys nám přivez dva scanery, každej za 1200$ (43 000Kč) a nemáš k tomu kabel za dolar, jo? A ještě použiješ úplně jinej kabel, než tam patří a divíš se, že to nefunguje. To je jako zapojovat plyn vodovodníma trubkama. Vono to vypadá trochu podobně, že jo? Akorát že telefonní kabel má dva dráty a ten síťovej osm!“
No nic, byl jsem rád, že to není tou mojí přípojkou, tak jsem mu dal dva kabely z mojich zásob. Ještě se divil, že jsou prej moc dlouhý. Tak jsem mu dal gumičku, ať to smotá.
Za chvíli se tam vrátím, abych to otestoval. Jeden scaner funguje, druhej ne. Divný. Tak jsem ho nechal ten kryt odevřít, abych se podíval, jak to má zapojený. Ten magor když to přišroubovával zpátky tak ten šroub prošrouboval skrz ten kabel, co jsem mu dal...
Vrátil jsem se do kanclu a večer začal s přeinstalováváním serveru na ty nový disky. Kupodivu to šlo celkem hladce, ve dvě ráno jsem s tím byl hotovej a valil domů. Dostal jsem pak za to placenej den volna jindy.
Pak to na chvíli odumřelo, další volnej termín na instalaci hlavní databáze byl až 10.12. Dohodli jsme se teda, že to naistaluju sám s případnou pomocí expertů na telefonu. Nikdo se neozval, Cdčka neposlali.
10.12. mi ráno zvoní telefon, kde prej jako sem. No neřek jsem jim, že jsem ještě v posteli. Že prej tam maj nějakýho maníka, kterej tam chce cosi instalovat a shání mě. Tak jsem maníkovi vysvětlil, že je na špatný adrese, že instalace má probíhat v Oaklandu a ne v San Leandru.
Pak jsme oba sedli do auta a uháněli k Neumětelům. On se tam dostal dřív, celej napruzelej a hned na našeho finančního ředitele, kde jako sem. Tím ho dožral a dostal ponaučení:
a) Když někam jedu, zjistím si, kde to je, abych nejel na špatnou adresu
b) Když se tam mám s někým setkat, tak tomu dotyčnýmu nejdřív zavolám, aby o tom věděl a moh tam bejt
Když mi to pak John (finanční ředitel a zároveň můj kámoš) vyprávěl, pekně jsme se nasmáli jak ten „instalatér“ sklap a zalez do kouta:).
Za chvíli jsem dorazil a začalo rodeo. Jdu s tim „instalatérem“ dozadu do serverovny a nevěřim vlastnímu zraku. Přímo za serverama je ve zdi vykutaná obrovská díra, tak akorát aby moh člověk prolézt. Někdo se nám tam přes noc vloupal krumpáčem... Servery pokrytý sutí, odsunutý od zdi, kabely strhaný z úchytů na zdi, pohroma. Potlačil jsem nutkání simulovat omdlení a skočil k monitoru, vyzkoušet, jestli to náhodou přeci jen nepřežilo. Přežilo. Servery fungovaly, z kanceláří se ztratil akorát jeden laptop. Uuf. Čekali jsme na tuhle instalaci příliš dlouho na to, aby nás sutiny odradily. Jdeme na to.
Nejdřív jsem si řikal, že ten „instalatér“ bude jeden z těch super chytrejch vzdělanejch černochů, ale... Ten člověk měl bejt odborník, ale jediná jeho znalost byla hromádka asi deseti stránek tištěnejch instrukcí typu „Krok po kroku“, podle kterejch by to mohla dělat i opice. Pokud všechno jde podle plánu. Jenže to by si hošánek nesměl plést server s klient-počítačem, síťovej disk s místním diskem, nesměl by si přinést instrukce pro Windows NT místo Windows 2000 a vůbec by musel rozumět počítačům aspoň trochu víc než padesátiletá sekretářka z Ministerstva dopravy...
Když přišel, měl jsem trochu trému z toho, že takovej machr třeba pozná, že já jako ekonom a vexlák těm počítačům zas až tak nerozumím, ale nakonec tam byl bohužel za školáka von. Po celodenním utrpení jsme to jakžtakž rozchodili a jakmile to projevilo první známky života, sbalil si fidlátka a trapem zmizel.
Další fáze utrpení nastala pár dní poté, kdy volali z nemocnice, že jim ňák nefunguje modem a že lidi z ADP chtěj, abych tam přijel a s nima na telefonu to vyřešil. Tak tam přijedu, modem v tom konkrétním počítači byl a fungoval, akorát ten ADP software ho nemoh najít. Tak koumáme, zkoušíme, furt nic. Nakonec mě donutili ten modem vyndat a dojet koupit novej (hodian v autě v zácpě). Tak tam nainstaluju novej, zase vyzkoušíme, nic. Tak nakonec mě přepojili do ňákýho týmu expertů, kde jsem konečně mluvil z někým, kdo tomu skutečně rozumí a z něj vypadlo, že ten modem nemá bejt v tom počítači pro uživatele, ale v serveru.... Po čtyřech hodinách trápení...
Další tejden trápení jsem strávil řešením toho, že přes ten modem se sice stáhli ty správný soubory, ale nešli nijak použít. Měl jsem na telefonu postupně zase asi pět různejch lidí, až jsem se propracoval k jedný slečně, která tomuy opravdu rozumněla. Od tý doby už jsem to řešili spolu, ovšem marně.
Vzhledem k tomu, že se na tenhle systém neodkladně najíždí v lednu, jakýkoliv zpoždění projeku je kritický a může opravdu znamenat, že 150 lidí nedostane v lednu vejplatu. Vypadalo to nakonec, že ani nebudu moct nikam jet na Vánoce.
Jako poslední šanci jsem bez podpory z ADP zkusil celej ten systém, co ten černoch instaloval, znova přeinstalovat. Tím se to kupodivu za pět minut dvanáct vyřešilo...
Poslední zpráva je, že ten systém na vejplaty už funguje, ovšem nekomunikuje s těma scanerama na ruce....
No, občas si řikám, že ty peníze co mi za tuhle práci dávaj si možná i zasloužim....

Bramborak

Protože každou chvili někdo v bytě vaří pro všechny, taky byla jednou řada na mně. Ujistil jsem se u mamky, že si pamatuju všechny komponenty bramboráku a pustil se do toho. Všechno šlo jak po másle, akorát jsem to možná lehce přehnal se solí. Byl jsem děsně zvědavej na reakci místních na to český hospodský jídlo a očekával jsem spíš ovace ze slušnosti než čirý nadšení. Kupodivu se nadšení dostavilo v nejčirejší podobě, což se potvrdilo tím, že na mě zbyl jenom jeden. Než jsem se otočil všechno pryč. Jenom Alex mě dožrala, protože jsem si řikal, že konečně jídlo který můžou jíst i bláznivý vegetariáni a vona se na to podívala a řiká:
„Jsou v tom vajíčka?“.
Samozřejmě, jak jinak by to drželo pohromadě, né? Moc dobře se pamatuju na náš experiment s Pápou, kdy jsme tam vajíčka nedali a trhalo se to jak mraky v létě.
„No tak to já jíst nemůžu, když jsou v tom vajíčka“. Vona totiž neni bláznivej vegetarián, ale ještě bláznivější vegan, který nemůžou ani vejce, mlíko, sejry, jogurty a tak. To už teda nevím, co vlastně jí. Asi jenom soju a trávu všeho druhu.
Na Díkuvzdání, což je svátek významem na úrovni Vánoc, jsme byli pozvaný k Lilyům na večeři a měli jsme přinést taky jedno jídlo ssebou. Vzledem k předchozímu úspěchu jsme zvolili bramboráky. Na večeři jsme přišli pozdě a všichni už cpali krocanem. Skromně jsem postavil mísu s bramborákama na okraj stolu neočekávajíc žádnej velkej úspěch ve srovnání s tím slavnostním krocanem. Když jsem si nandal krocana, rozhlížím se, kde je mísa s bramborákama a koukám, mísa na druhým konci stolu (bylo tam asi dvacet lidí), na dně mísy půlka posledního bramboráku a všichni hromadně odhazujou krocana a vrhaj se na bramboráky pějíc ódy. Děsně se pak rozplývali, jakej jsem kuchař, což je blbost, já jsem jenom jako ten Dalibor, co ho nouze naučila housti.

Výlet do Zion National Park

Nechali jsme se ukecat, ze na Díkuvzdání pojedem k Jeffovo ségře Janice do Utahu. Nejdřív jsme šli na večeři k Liliům a pak jsme vyrazili. Vytisk jsem si instrukce z Internetu, jaxe tam dostat a aniž bych je čet jsem je dal do tašky. Matně jsem si pamatoval z loňska, že je to daleko, ale není to tak zlý. Asi po 100 km jsem se rozhod na ty instrukce podívat, kudy jako pojedem, začátek jsem věděl zpaměti. Vytáhnu ten papír a tam hned na začátku stálo:
FROM:
San Francisco, CA
94110 US
TO:

Zion Lodge, UT
US

Total Distance: 734.83 miles (1176 km)
Total Estimated Time: 14 hours, 16 min

Začal jsem si nadávat do blbců, protože vyrazit někam ve čtvrtek v noci, s tím že v neděli musíme bejt zpátky je hezký, ale ne když je to 14 hodin autem a skoro 1200 kilometrů! Nicméně už bylo pozdě něco měnit, tak jsme prostě jeli dál. Protože to bylo přes noc a protože jsem spoléhal na benevolenci policajtů během svátků, byli jsme tam už za 10 a půl hodiny místo těch 14 a půl.
Na cestu zpátky nám místní poradily zkratku přes Nevadu, mělo to bejt mimo hlavní tah, čili se vyhnem posvátkovejm zácpám, je prej to kratší a navíc tam můžu jet klidně 100 mil za hodinu, protože tam nikdy nejsou žádný policajti, je to přece pustá poušť, že.
No tak zkratka byla jen o 275 kilometrů delší, trvala pohých 16 a půl hodiny, většinu cesty bylo na sněhu, čili se těch 160km/h jet samozřejmě nedalo a tam kde se chvíli dalo, mě hned čapli policajti. Prostě parádní zkratka.
Naštěstí v Nevadě nemaj tak přísný zákony o rychlosti, čili ta pokuta byla jen 115$ místo nějakejch 300-400$ kdyby to bylo v Kalifornii a ještě ke všemu mi ten policajt sežral mojí příhodu o tom, že nemám americkej řidičák a sepsal to na můj mezinárodní českej, čili při troše štěstí by mi to nemuselo zvýšit pojištění na auto, protože se to moje pojišťovna nedoví… Bylo to tak, že jsem jel těch sto, pak se mi tam pletla nějaká ženská, tak jsem se za ní zařadil a čekal až jí budu moct předjet a v tom jel v protisměru policajt, změřil tu ženskou a tvrdil, že já musel jet stejně rychle, když jsem byl těsně za ní. Naměřil nám 86mil za hodinu na sedmdesátce. Prostě štěstí v neštěstí.
No a navíc jsme viděli celkem zajímavý místa, projížděli jsme třeba úsek, kde jsme na 300 kilometrovým úseku potkali jedno auto.

Osel v Anglii

Tuhle příhodu mám od Haydna a stala se v Anglii. Dva kámoši, řikejme jim Pepa a Franta se rozhodli vyjet si z Londýna zastřílet si na králíky. Tak vzali flinty a jeli. Zajedou k první farmě a ptaj se farmáře, jestli si na jeho pozemcích můžou zastřílet. Farmář že v žádným případě. Tak jedou na další farmu, zase se ptaj, zase nic. Takhle ještě párkrát, až nakonec narazili na farmáře, se kterým mluvil jenom Franta. Farmářovi se moc nechtělo ale pak řiká:
„Hele, moc se mi to nezamlouvá, ale můžem se dohodnout. Mám za barákem starýho osla, kterej byl mazlíček pro děti, ale už je moc starej, tak se ho musíme zbavit. Já teď pojedu s dětma do města, tak počkej až odjedem, osel je uvázanej za barákem, je tam vykopaná díra, tak ho střelte a hoďte do tý díry, já ho pak zahrnu traktorem až se vrátím.“
Dohodnuto. Franta kráčí zpátky do auta a vymyslel kulišárnu na Pepu.
„Podělaný farmáři, už mě lezou krkem, ale my jim ukážem! Počkáme jenom, až vypadne!“
Farmář odjel, Franta vzal flintu a rozhodným krokem kráčí za barák, odjistí pušku a ustřelí oslovi hlavu řka: „Tumáš ty blbej farmáři, my ti ukážem!“
Pepa na to kouká a pak řiká: „Jóó, my vám ukážem vy vesnický burani!“ a opodál stojící zdravý krávě taky ustřelil hlavu...

Domů!

Z týhle příhody plynou tři věci.
1. Jak dlouho už jsem se nedostal k psaní
2. Jak moc mi vadí místní životní styl
3. Že jsem měl víc štěstí než rozumu
Na konci roku byla mimořádná výroční schůze celýho vedení. Když jsem se tam dostavil, došlo mi, že jsem asi podcenil význam celý akce. Byli tam všichni hlavouni z celý korporace, čili majitelé, finanční ředitel, personální ředitel, ředitelé jednotlivejch nemocnic atd., celkem cca 25 lidí. Naše konferenční místnost praskala ve švech. Každej měl za úkol shrnout svoje plány, který měl na minulej rok a úspěchy, kterejch dosáh během roku. Sedím tam a rozhlížim se po těch hlavounech a řikám si co já tam dělám. Vždyť nejbližší nejmladší po mě je o 24 let starší! Všichni za sebou závratný kariery a dneska solidní pozici hlavouna v korporaci která má 10 budov po celý Kalifornii a její obrat roste závratnou rychlostí (v Dubnu otvíráme další tři budovy). Jak do toho zapadám já, klučina z Ústeckýho paneláku?
Prezident a zakladatel celý korporace (ženská!) měla před sebou seznam lidí, evidentně seřazený podle důležitosti, kterejm postupně dávala slovo. Začala sama, pak další dva majitelé, pak oblastní manažeři (jeden pro severním druhej pro jižní Kalifornii), pak personální ředitel (jako největší úspěch loňskýho roku prezentoval, že nás žádnej z našich zaměstnanců za loňskej rok nezažaloval! To je tady takovej národní sport zažalovat vlastní firmu za diskriminaci, sexuální harašení či jinou hovadinu), pak byl náš finanční ředitel a já si tak přemejšlim, jak to tady vydržím, čekat až se těch 25 lidí vykecá a přijde řada na mě. V tom na mě přišla řada! Jsem považovanej za osmou nejdůležitější osobu v tomhle kolosu? Podezřívavě jsem se rozhlížel a abych vůbec mohl mluvit k těm 25 hlavounům, musel jsem začít nějakým fórkem. Pak už to šlo. Poslouchali všichni, jak kdyby mě vážně považovali za důležitýho.
Tam mi to začalo docházet. Už nejsem ten, za koho mě původně najali. Čili správce asi 45 počítačů. Těch počítačů už je teď okolo tří set, 14 serverů, 10 lokálních sítí, cca 1000 uživatelů. Tu prašivou práci jako když si někdo ukopne kabel od klávesnice a volá, že mu nejde email, to už dělat nemusím, na to mám dva asistenty (momentálně najímám třetího). Aniž bych si vůbec všimnul, moje pozice vyrostla v něco, čemu se řiká ředitel IT. A každýmu je úplně jedno, kolik mi je nebo odkud jsem přišel. Důležitý je, že to zvládám. (nebo minimálně už rok úspěšně předstírám, že to zvládám:).) Měl jsem kliku, že tahle firma roste jako bambus (bambus roste cca 7cm za den...) a ta moje pozice prostě roste s ní.
Teď když řeknu, že potřebuju asistenta, nikdo to moc nezkoumá. Prostě zaplatěj inzerát, já se probírám životopisama uchazečů a zvu si je na pohovory. Až jednoho vyberu. Už nemusím makat 60-65 hodin tejdně, jako dřív. Rozděl a panuj.
Proč to tady všechno píšu? Abych si mastil ego? Možná. Ale hlavně proto, abych ukázal, jak strašně mi vadí americkej životní styl a jak mě tu sere žít. Ač tu mám flek jako prase, ač by mi stačilo tu vydržet ještě cca 8 měsíců a dostal bych zelenou kartu, která přechází po pěti letech v občanství, ač můžu jet v sobotu se koupat do moře a v neděli lyžovat, ač se tu dá jezdit na horským kole celej rok, ač bych si moh okamžitě koupit novýho Jeepa Grand Cherokee (na splátky, samozřejmě, jako 99% místních), přesto přeze všechno se už nemůžu dočkat, až budu zase doma. Ten první rok mi to tak nedocházelo, protože jsem pracoval těch 60-65 hodin tejdně v práci, o víkendech nějaký placený konzultace a ty zbytky volnýho času jsem strávil s Káčou.
Teď už pracuju nějakejch normálních 45-50 hodin tejdně a o víkendech vůbec ne a zjišťuju, jak vlastně ani nevím, co s tím volným časem. Ano, můžu jet lyžovat, ale s kým? S Američanama se nesnesu (těch pár americkej kamarádů, co jsem tu měl odradilo, když jsem začal nahlas řikat, to co jsem dřív jenom psal do těhle kocourkovskejch příhod, totiž věci, který mi tu nepřipadaj normální) Češi se tu dělej do dvou kategorií. První jsou tady na černo a probíjej se jako pinglové, uklízečky a tak. Ty většinou nemaj peníze na vejlety, nebo o víkendech makaj v těch hospodách a nebo už se chovaj jako pinglové. Druhá skupina, poměrně stejně početná, jsou inženýři všeho druhu (projektatni, programátoři, stavaři atp.) Jsou tady legálně, maj normální práci, rodinu, barák a zatím neuvažujou o tom, kdy se vrátěj domů. Taky nejsou pro žádný divoký vejlety. Každopádně mi potvrdili moje podezření, že kamarádství v tom českým slova smyslu tu prakticky neexistuje. Takový to kamarádství jako: „Hele, potřebuju na chatě složit Tatru dříví“ nebo „Hele, jedem na čtrnáct dní na hory, pojeď taky!“ to mezi amíkama nefunguje. Tady je kamarád tak maximálně na : „Poď do baru, pokecáme o penězích a o práci!“ a tim to hasne. Zbytek se odehráva uvnitř rodiny.
Jak už jsem tu kdysi mudroval, práce je tu vším, život je jen podružná záležitost, která člověka připravuje do práce. Co se taky jinýho s deseti dněma dovolený ročně dá dělat. A to v těch deseti dnech jsou započítaný i dni nemoci. Čili jedna dovolená nebo jedna chřipka ročně.
Věřim tomu, že kdybych tu zůstal ještě rok, pohodlnost života by mě uchlácholila a nakonec bych si zvyknul. Jako všichni ty ostatní Češi co tu zůstali. Naštěstí nechci. A proto jsem v létě doma jako na koni. A celá slavná Emeerika mi může políbit pr... Jako ostatně odjakživa.
Jeden z hlavních smyslů těchhle příhod už od začátku bylo vyvrátit ten mýtus rozšířenej v komunistickejch Čechách o tom, jak je v Americe děsně blaze. Stejnýmu účelu má slouži i to co jsem se tu teď složitě a zmateně snažil popsat.

Bezpečnost na ulicích

Kdysi jsem se tu rozepisoval vo tom, jak je sqělý, že tady můžu klidně zapomenout zamknout auto, mobila na sedačce, plnej kufr krámu do práce a přes noc se nic nestane. Hovadina. Když mi poprvé rozmlátili vokýnko, ukradli celou mojí sbírku asi šedesáti cédéček. To mě nasrali. Půlka z nich byly český, druhá půlka pálený! Co s tím sakra budou dělat?
Když mě to samý vokýnko za čtrnáct dní rozflákali podruhý, ukradli blbej hub (komponenta poč. sítě) za prašivejch 30$. Oprava okýnka je za 75$.
Když mi to vokýnko rozflákali potřetí, už neukradli nic. Nic už tam totiž nenechávám. Jako v Čechách.

Jednoho večera tak v půl desátý odchází Jeff na loď. Za chvíli byl zpátky a volá na Steva (Alexin přítel): „Má tvůj pick up Coloradský značky?“ Steve: „Má, proč?“ „Volej policajty, někdo v něm je!“
Joe a Jeff vyběhli ven, že ho chytěj, ja na sebe hodil tepláky a za nima. Voni ho mezitím vypudili z toho auta a utíkal před nima, takovej malej mexikánec, už měl dost náskok. V tom já vyběhnu z baráku a běžím mu přímo naproti a řvu něco sprostýho česky. Evidentně nevěřil vlástnímu zraku, že ho honí tolik lidí zdánlivě nezávisle na sobě. Otočil to do boční uličky a já za nim. Bohužel jsem měl pantofle, tak mi jen tak tak proklouz mezi prstama. Možná zaštěstí pro mě, protože kdybych ho i chytil, nevim co bych s ním dělal. Joe s Jefem se totiž mezitím vrátili pro auto. Honili jsme ho ještě tak půl hodiny, nechytili. Cestou zpátky stojíme na přechodu a přechází přímo před náma takovej obrovskej černoch s hamburgerem. Řikám Jeffovi, hele neni to ten, co asi před hodinou vystoupil z toho pickupu u nás před barákem a celej udejchanej po tobě chtěl cigaretu?
Vrátíme se před barák a tam už policajti. Jenom sepsali hlášení a už byli na odjezdu. Co Stevovi chybělo v autě? Všechno. Má takovýho terenního Toyotu pickupa, asi 1,5 roku starý. V kabině nebylo nic. Sedačky pryč, palubka pryč, polstrování pryč, i blbý pásy odmontovaný. Jak může mít někdo tu drzost, tohle všechno odmontovávat v devět hodin večer? No nic, Steve to má pojištěný (narozdíl ode mě, protože mám moc čerstvej americkej řidičák, jenom povinný ručení mě stojí 150$ měsičně), jdeme spát.
Kráčíme zpátky do baráku a najednou Jeff, kterej se někde poflakoval, volá ať tam Steve jde. Tak tam jdem všichni a Jeff stojí u toho pickupu, ze kterýho před hodinou vystupoval ten stokilovej černoch. Pickup úplně stejnej jako ten Stevův. A co má na korbě? Přece všechno, co Stevovi chybí! Do posledního šroubku!
Tak zase policajty, tentokrát už přijeli tři auta a začali pročesávat okolí. Za chvíli se v klidu s pytlíkem hamburgrů vrací stokilovej černoch. Viděl už zdálky, že je průser tak to otočil a valí pryč. Než jsme vysvětlili policajtům, proč maj honit černocha, když ten kterýho jsme předtím honili my byl mrňavej mexikánec, černoch byl v prdeli.
Mezitím zjistili, čí je ten pickup s dílama na korbě a jeli pro majitele k němu domů. Měli jsme identifikovat, jestli je to ten, co jsme ho honili.
Přivezli ho, jenže my si nebyli jistý. Byla tma. Tak jsme radili policajtům, ať se mu podívaj na chodidla, protože celou tu dobu, co jsme ho honili byl bosej, jak někde v kalupu ztratil boty. To že prej nemůžou. Takže mu vzali otisky prstů a odtáhli Stevuv pickup do policejní laboratoře. Mexikánec si normálně odjel svým pickupem domů.
Druhej sen se ukázalo, že za sedaček se žádný otisky sejmout nedaly. Pachatel neznámý, případ uzavřen.

O tři dni později Jeff vychází z baru a kouká, že mu nějakej černoch sedí v autě (v tom autě, kterým jsme honili mexikánce) a něco kutí s volantem! Tak se tam žene a černoch vyskočil, chvíli se zadumaně díval na kladivo, co měl v ruce a pak se rozhod pro útěk. Byl to jinej černoch než minule, ale přes ulici v autě na něj čekal mrňavej Mexikánec! Zase tma na to soudit, jestli ten samej. Jeff je chvíli honil autem, ale honit někoho, kdo projíždí stopky osmdesátkou rozumnej člověk nemůže.
Od tohohle incidentu se zatím žádnej novej neudál, asi se mezi zlodějema roznesla zpráva o Jeffovi, kterej je vždycky nachytá:).

Doktoři

U doktora jsem tu byl dvakrát. Poprvé u zubaře. V práci mi řikali: „Platíme ti to nejlepší zdravotní pojištění, jen běž!“
Blbá amalgámová plomba mu se všema rentgenama! a kecama o tom, že si musim nechat dát injekci trvala dvě hodiny a musel jsem doplatit 70$!!! Celkem to stálo asi 270$ (9700Kč). Za jednu blbou plombu! A eště se na mě tvářil tim svým čínským xichtem, jak jsme asi zaostalí v těch Čechách, že si necháváme vrtat jednu plombu bez umrtvení.

Po druhý jsem byl u doktora kožního. Když jsem se někdy v lednu vysekal v poušti na čtyřkolí terénní motorce, narazil jsem si kotník. Měl jsem vysoký boty, takže to nijak extra nebolelo, akorát modřina. Když tam ovšem byla ta modřina i po šesti měsících, bylo mi to divný. Káča mě s pistolí v ruce donutila najít si v seznamu od mojí pojišťovny kožaře a jít tam. Tak tam přijdu, v ordinaci velikosti většího záchoda v centru San Francisca se na tu modřinu ten doktor podíval, šťouchnul do ní šťourátkem co si s ním lidi rozmazávaj ušní maz v uších a pak řiká: „ To nic neni, to je jen odumřelá vrstva kůže, to se ztratí. Potřebujete ještě něco? Ne? Tak platbu vyřiďte s mojí sekretářkou.“
Bylo to nejdražších 5 minut v mým životě. 150$. Ukázalo se, že tenhle doktor bere mojí pojišťovnu, ale jen typ pojištění HBO a já mám typ HCO. Čili to platím já. Celý.

Feministky

Haydn byl jednou kalit a tančit v jednom klubu a furt nemoh nic ulovit. Tak už tam jen tak odevzdaně stojí (totálně střízlivej, protože v tý době ještě nepil), jedna ráno, všichni okolo opilí a v tom se k němu blíží nějaká krásná orientálka a dívá se mu do očí. Tak se začal usmívat a orientálka přichází blíž a blíž... Když byla tak metr od Haydna, dostala nějakej nepřítomnej výraz v obličeji a pak se strašně, ale strašně....poblila. Přímo Haydnovi na prsa...
Jak tak stíhám sledovat povahu místních holek, jsem si čím dál tím jistější, že to udělala více či méně schválně. Aby pak mohla kamarádkám vyprávět, jak zase s jedním sexuálním loudilem vyběhla a ukázala mu, jak my holky jsme na tom mužským plemeni úplně nezávislý.

Životopisy 
Jak už jsem řikal, probírám se teď zase životopisama a hledám si dalšího asistenta. Jelikož tu zkrachovalo za poslední rok a půl několik tisíc Internetovejch společností, nabídek mám habakuk. Některý ty životopisy stojej za zmínku:

10 let pracoval jako vedoucí čerpací stanice. Před cca 3 lety si udělal všechny možný kursy a zkoušky u Microsoftu a od tý doby se živí jako počítačovej odborník.

Jako vzdělání uvádí : Las Vegaská škola hazarních her- Mechanik hracích automatů! :)

Při hovorech s uchazeči potenciální zaměstnavatel nesmí vyžadovat žádný osobní údaje typu pohlaví, věk, rodinný stav, barva pleti, aby se zabránilo diskriminaci. Podle křestního jména se ale dá poznat aspoň to pohlaví.
Měl jsem v ruce životopis ženský s neuvěřitelně bohatejma zkušenostma z oblasti podpory uživatelů počítačů. Ani jsem jí nepozval na pohovor. Ne že bych nevěřil, že to ženská nemůže umět, to samozřejmě může. Jenže jakožto moje přímá podřízená mě taky může zažalovat za sexuální harašení a já to budu do smrti splácet. A pokud se tohle dostane někomu tady do rukou, zažalujou mě pro diskriminaci a taky to budu do smrti splácet…

Mezi seznamem zaměstnání uvedl pro období
1995-1998-Stay-at-home father, čili otec na mateřský!!!

Bizarní nehoda

Jel jsem do San Jose, kde máme jednu budovu. Dálnice byla poměrně plná, ale jelo to cca 80. V tom se projevilo jedno z naprosto nevysvětlitelnejch pravidel dálničního provozu, který tady fungujou. Ač tři pravý pruhy pořád pokračovaly dál 80, ten můj úplně levej (všude na světě ten rychlej, tady pouze levej, každej totiž jede, kde se mu chce) totálně zastavil. Vidím dvě auta před ssebou, jak někdo smykem brzdí, auto přede mnou taky smykem brzdí, tak na to hamntnu co můžu a smykem brzdim. Když už jsem přemejšlel, kde mám kartičku od pojištění, ten můj tank laskavě zastavil, pár cenťáků za tím přede mnou. Ani ty přede mnou se neťukli, ale každej tam měl tak 5cm.
Drama nekončí, slyším za sebou, jak mě smykem dojíždí holčina v úplně nový terréní Hondičce, ještě ani neměla značky. Čekám ránu, nic. Uuuuf. Vidím v zrcátku, jak si otřela čelo úlevou. Pak tam dala zpátečku a couvla a jak couvla, tak zadek mýho auta poklesnul!
Jak jsem zuřivě brzdil, auto se naklonilo dopředu a v okamžiku, kdy klesalo zpátky, ona už měla kapotu pod mojí rezervou! (takovou tou co visí na zadních dveřích). No a ta rezerva se jí posadila na kapotu a držela to moje auto lehce v předklonu:).

Nákup auta po internetu

Sledoval jsem jednu aukci zkrachovalý Internetový firmy, abych koupil nějaký síťový tiskárny do práce. Aukce se člověk může účastnit buď fyzicky, nebo jí sledovat v reálném čase na Internetu. Já tam neměl čas jet, tak jsem jí sledoval v kanclu. Najednou koukám, že prodávaj taky 100 služebních vanů Dodge Grand Caravan (u ná spíš známý jako Chrysler Voyager), taková ta osmimístná osobní dodávka. Řikal jsem si, když jich maj sto, to budou asi dost levný. Všechny byly jen necelý dva roky starý a najeto tak okolo 20 tisíc mil. Ač už jsem s autokšeftováním definitvně skoncoval, nedalo mi to a jednu tu dodávku jsem koupil. Bylo to naprosto nejdražší auto, co jsem kdy koupil a koupil jsem ho, aniž bych ho kdy viděl. Na internetu byla jenom malá fotka, počet ujetejch mil a rok výroby. Když jsem si to druhej den jel vyzvednout, měl jsem sevřenou prdel že bych byl mezi Knoflíkářema králem. Buď to bude průser, domlácenej krám s vyblitým motorem, nebo nejlepší kšeft mýho života. Nakonec to auto bylo daleko lepší, než jsem si kdy troufal doufat. Dokonale čistý, zachovalý, ještě smrdělo novotou a mělo dokonce palubní zástrčky na 110V, čili si tam člověk může zapojit třeba mikrovlnku:).
Jedu v tý novotě zpátky z aukce, totální průtrž mračen, sem tam auto narvaný do svodidel. Jedu pomalinku, tak padesát. Najednou na nadjezdu, kterej je lehce do zatáčky vjedu ne do louže, ale do Lipenský přehrady! Blbci tu dálnici postavili tak, že se tam v jednom místě drží voda cca 30cm hluboká. Vjel jsem do toho levým předním kolem, což mě okamžitě poslalo do smyku, řítím se teda po dálnici pořád padesát, ovšem nyní bokem a přímo přede mnou svodidla a za nima cca 10 metrů volnýho prostoru směrem dolů. kde je další dálnice. V autě, za který jsem práve utratil většinu svejch peněz, bez pojištění, Káča vedle mě. Nádhera. Naštěstí zvítězil pud sebezáchovy a udělal jsem to jediný, co mě z toho mohlo dostat. Krátký dupnutí na brzdu, který mě skrz vodu dostalo na asfalt následovaný škubnutím volantem na druhou stranu. Tím se z jízdy bokem stala zase jízda čelem. Fuj, ještě teď, půl roku po tom, co se to stalo, se mi z toho rozbušilo srdce...
Asi po padesáti metrech nakládali na odtahovku maníka, kterej to štěstí neměl. Vyválený auto přes střechu.

Útočící šroubovák

Tahle příhoda je narozdíl od těch předchozích čerstvá. Stala se dneska.
Jedu za kámošem, že vyrazíme na kolo. Kámoš ze skupiny „Legální inženýři s rodinou“. Přede mnou na dálnici jel pick up s bednama s nářadím, já tak 100 metrů za ním, jedeme tak 110km/h. Najednou mu z bedny vylít šroubovák. Šroubovák, letící po asfaltu 110km/h má tendenci divoce skákat cca metr do vejšky a jako něco, co nevyhnutelně za 2 vteřiny potkáte nevypadá vůbec přívětivě. Viděl jsem to na rozbitou lampu, případně chladič. Bohužel, těsně přede mnou chytil šroubovák nějakou divokou slinu, a místo obvyklého metru vyskočil cca 2 a řítil se mi přímo na čelnín okno. To už jsem věděl, že je průser a stih jsem si akorát rukou zakrýt obličej.
Zaplaťpanbu jsem jel dost rychle na to, abych ten šroubovák ve vzduchu PODJEL!, a ten ssebou unaveně praštil těsně za mnou, ještě se párkrát převalil a zůstal neškodně ležet na silnici... Uuuuuffff....
Ještě jsem v tu chvíli netušil, že tohle byl jen předkrm k adrenalínovému řečišti, který mě čekalo na speciální cyklostezce vybudované místním „Klubem sebevražedných cyklistů“ :). Ale o tom až jindy.

Hot pursuit  neboli divoká honička v přímém přenosu

Byl jsem tuhle v LA na služebce a v hotelu jsem si pustil televizi. (Hotel je vlastně jediný místo, kde vidim televizi)
Dávali zprávy a přerušili je něčím živě. Byl to přímej přenos z vrtulníku, jak na dálnici maník uhání cca 160km/h, což je tady už samo o sobě hrdelní zločin. Kličkoval mezi autama a za ním cca 5 policejních aut. Navíc dva policejní vrtulníky ve vzduchu a jeden televizní.
Za chvíli sjel z dálnice a projížděl obytnou čtvrtí, stopka nestopka pořád tak 80kmh. Tam ho ty policajtský auta ztratily z dohledu, protože oni ty stopky tak ignorovat samozřejmě nemůžou. Vrtulníky furt za ním. Za chvíli maník zastavil a vyběh i se spolujezdcem ven, každej na jinou stranu, skákali přes ploty, přebíhali lidem zahrady. Řidič za chvíli zmizel v jednom z baráků. Vrtulníky evidentně neměli spojení s policajtama v autech, protože trvalo dost dlouho, než k tomu baráku doběhli pěšáci. Evidentně ho tam nemohli najít. Pak byly reklamy, tak jsem to vypnul a šel spát.

České jídlo

Tuhle mi jedna kolegyně tvrdila, že za rohem otevřeli novej malej krámek a že tam maj spousty českýho jídla. Tak jsem tam šel a našel a koupil: pravý český máslo, chorvatskou játrovou paštiku, slovenskej sejra, německej chleba (úplně jako Šumava), maďarskou klobásu na polský housce. To všechno od rumunskýho majitele:). Všechno prosím pravda. Chleba a máslo ještě mám. Jediný co tam nebylo ani český, ani slovenský či polský, natož rumunský, byly ceny. Ty byly úplně americký.

Podpantoflák

Erik je první z mých asistentů, žije v LA na Seal Beach a je typickým představitelem americkýho chlapa pod nadvládou americký feministky. Převzal rodné příjmení své ženy. Prej se rozhodli nemít děti, protože by to manželce pokazilo postavu. No, Erik by to odnosit mohl, už teď má cca 150kg.
Jezdí v omlácený dodávce, zatímco žena jezdí bavorákem. To je typický řešení. V rodině jsou téměř vždycky dvě auta, jedno na reprezentaci, jedno na stěhování krámu či dětí, čili pickup nebo dodávka. To lepší auto má přirozeně žena.

Svatba fingáč jako řemen

Ronald je Čech, kterej je tu už šest let a nehodí se do žadný z kategorií. Přijel jako au-pair! a opravdu to dva roky dělal!
Pak se rozhod studovat a studoval počítače. Když to ňák vystudoval, rozhod se, že ho vlastně počítače nebavěj a teď studuje psychologii na prestižní Berkeley univerzitě, kam se třeba Joe dostával 10 let. Ronald napoprvé.
Někdy před dvouma rokama se Ronald seznámil na Internetu s nějakou holkou z Minesoty. Minesota, to tady zní asi jako Horní Lhota. Dva roky si spolu jenom mailovali, nikdy netelefonovali, nikdy se neviděli. Po dvou letech Ronald sednul do auta a jel do Minesoty. Po 30 hodinách v autě tam byl. Strávili spolu pět dní, šestej den byla…SVATBA! Po svatbě (v lednu) jel zase zpátky a uvidí se s ní až zase v létě, až bude mít prázdniny.
A já myslel, že já jsem divnej, že všechny svoje (dvě) zaměstnaní jsem si našel na Internetu a pár lidí znám trochu víc po mailu než ve skutečnosti…

Co je na Americe dobrého

Minule jsem byl nařčen z přílišné zaujatosti a pomlouvačnosti, jelikož jest jasno, že kdyby to tady bylo tak zlý, jak to vypadá z mojich příhod, už by tady dávno nikdo nežil, přinejmenším já.
No tak jsem se zamejšlel nad tím, co je tady dobrýho a třeba i případně lepšího, než doma. Tak tady je pár věcí, na který jsem přišel“
• policajti nesměj nikoho zastavit, aniž by měli konkrétní důvod. Žádný přiblblý preventivní kontroly, kdy u nás policajti stavěj každý auto a pak hledaj, co by na něm našli. V důsledku to teda znamená, že pokud člověk nevyvede žádnou blbost, policajti ho nechaj na pokoji. I kdyby třeba řídil ožralej. Když už ovšem něco vyvede, stojí to za to. Nekompletní zastavení na stopce-275$ plus zvýšení pojistného na pět let. Atp.
• Systém dálnic vedoucích naprosto všude. Kalifornie je tím všeobecně známá, deseti-čtrnácti proudé dálnice v metropolích, čtyřproudé všude jinde. Nadával jsem tu, že je tu omezená rychlost na dálnici na 104km/h, což nadávám furt, ale ve skutečnosti ujet 1000 km tady trvá výrazně míň, než kdekoliv v Evropě, právě díky parádní síti dálnic.
• rozmazlenej zakaznik- systém absolutní záruky, což znamená, že člověk může cokoliv co koupí zase donést zpátky do krámu a bez udání důvodu zase vrátit a oni mu bez řečí vrátěj peníze. Chtěl bych vidět, jak by Češi tenhle systém dokázali parádně zneužít, až by to přivedlo obchodníky ke krachu:).
• zadna protekce- úspěchu (pokud teda haldu peněz a závratnou kariéru považujeme za úspěch) tady dosáhne každej, kdo je ochotnej tvrdě pracovat. Bez ohledu na to, kdo je jeho strýčkem, tatínkem či s kým se kde vyspal. Už vůbec ne na to, odkud přišel, jaký je národnosti, barvy (no, s tím si nejsem úplně jistej) či pohlaví. Dobrý místa se neobsazujou známejma známejch ale schopnejma.
• tolerance- Tuhle jsem koukl na nějakej Německej film, kde jakejsi německej puberťák ječel na svojí spolužačku „Ty drž hubu a vra!t se zpátky do podělanýho Turecka!“ Tehdy jsem si uvědomil, že za celou dobu, co jsem tady jsem neslyšel sebemenší náznak údivu, natož opovržení, že nejsem odsud ale odtamtud. Každýmu je naprosto jedno, odkud jsem, jakýho jsem náboženství, sexuální orientace či kultury. Tahle velice příjemná záležitost vychází především z toho, že prakticky každej je tu přistěhovalec. Rozdíl mezi mnou a Jeffem je jen v tom, že on se přistěhoval z Evropy před 200 lety a já před dvěma.
• závist- tohle už jsem tady asi psal. Jakej je hlavní rozdíl mezi Čechem a Američanem? Když si Čech koupí nový auto, soused se dívá z okna skrz záclonu a mumlá si:“ Kde táá kurva zase nakradla tolik peněz na nový auto? Doufám že si v tom namlátí hubu!“ (známá sousedovic koza, která má chcípnout). No a večer jde a objede mu to korunou.
Američan si koupí nový auto a soused se vykloní z okna a nahlas volá: „Nazdar sousede, parádní auto!“ a v duchu si myslí, teda ten soused je vážně dobrej, měl bych na sobě zapracovat, abych se mu vyrovnal.

Děti a čokoláda

Tohle je fenomén, o kterým jsem nikdy v Čechách neslyšel, ale tady to všichni považujou za známej fakt. A totiž to, že čokoláda vyvolává v dětech hyperaktivitu! Čili po pozření tabulky čokolády začnou lítat po bytě, skákat a prát se a vůbec nejsou k zvládnutí. Tak nevim. Mě takový připadaj pořád.

Na školení do Prahy

Největší fórek, kterej se mi tady asi podařil byl, když jsem přesvědčil vedení v práci, že mě musej poslat na školení do Prahy, protože tam je to školení stejně kvalitní a I s letenkou tam a zpět to vyjde levnějc. Což byla pravda. Tak jsem letěl.
Vrátim se někdy v únoru z Prahy (teda někdy, vim naprosto přesně kdy, protože to byly první, a doufám že poslední narozeniny, který jsem strávil v letadle) no a asi po tejdnu mě přišli navštívit dva pánové v oblecích, že zastupují firmu Unitek, což je největší Mrkvosoftí školicí středisko v Severní Kalifornii. No a že prý v rámci propagace jejich firmy mi mohou poskytnout dvě poukázky zdarma na kterékoliv školení z jejich nabídky.
Začal jsem se smát a řikám “Pánové, nemohli jste si vybrat lepší načasování. Přijít o měsíc dříve, byl bych nasrán!” Nechápavě čučeli, tak jsem jim vysvětlil můj trik s vejletem do Prahy. Stejně jsem si samozřejmě ty poukázky vzal a na jedno školení rovnou šel. Bylo to rovnocenné školení jako v Praze, stálo by bývalo ovšem o 70 000Kč více! Mohl jsem si vybrat denní nebo večerní, jenže denní školení by mi způsobilo zával nahromaděný práce, tak jsem chodil celej tejden od pěti do desíti do noci a v sobotu dopoledne. Z toho školení jsem to navíc měl 60km domů! Hrozně mě to ale bavilo, protože tím, že mám spoustu praktickejch zkušeností s rozsáhlýma sítěma, teorie už mi napřipadala tak nudná, jako těm ostatním na kursu (nebo jako mě před třema rokama), jelikož jsem si za tím dokázal představit reálnou situaci. Příklad typu “Paní Marie v pobočce v Paříži, ve druhém patře, potřebuje vytisknout dokument uložený v Tchai-Pengu, čtvrtém patře, na tiskárnu ředitele Newyorské pobočky v jedenáctém patře v New Yorku” mi dříve připadal jako nesmyslná futurologie. Teď už je to ovšem dost konkrétní záležitost, protože není rozdíl, jestli tiskne Marie z Paříže do New Yorku anebo Mary Jane ze San Francisca do Los Angeles! To jsou jenom trochu kratší dráty, ale princip stejnej.

Rat Race

“Rat race” je jedno z obvyklých amerických rčení, doslovný překlad je “Krysí závody”. Popisuje se tím (a víceméně vystihuje) situace na trhu práce, tzn. všeobecná ctižádost uspět v zaměstnání. Termín “Úspěch v zaměstnání” tady bohužel splývá s úspěchem v životě.

Prašanu na utopení

Steve je Alexin milenec, kterej se asi ve dvaadvaceti přestěhoval z New Yorku do Colorada, protože byl nadšenej snowboardista. No a ze snowboarďáckýho hlediska určitě dobře udělal, protže dva roky v kuse byl na snowboardu KAŽDEJ JEDNOTLIVEJ DEN! Ač na to nevypadá, je to jeden z těch šílenců, který vylezou na horu a pak jedou dolů mezi stromama, skáčou salta z útesů, a tak. Vyprávěl, jak jednou takhle s kámošem stoupali několik hodin na horu v Coloradu a pak jeli dolů tím panenským terénem. Nad nějakým obzvlášť vysokým útesem ten jeho kámoš zastavil a řiká, sleduj, teď udělám převrácený salto pozadu, rozjel se a z toho útesu skočil. Zmizel Stevovi z dohledu, Steve za nim volal, jestli jako už může jet, nikdo se neozýval, tak se taky rozjel a skočil jenom nějakou “normální” otočku třikrát kolem vlastní osy nebo tak a jak tak dopadá, nasranej, že mu ten kámoš ujel, jen tak koutkem oka zahlíd něco čevenýho koukat ze sněhu. Trvalo mu ještě 150 metrů, než v tý rychlosti zastavil, ohlíd se a vidí z sněhu koukat jenom kámošovo prkno dnem vzhůru, jak ssebou mrská. Pak se mrskat přestalo. Vyděšenej Steve si rozep prkno, vyskočil z něj, že poběží kámošovi na pomoc a jak seskočil z prkna do prašanu, zapad tak hluboko do toho prašanu, že nejenže byl celej pod “hladinou”, ale sotva se stih zachytit za okraj prkna, aby se “nepotopil” úplně!!! Horko těžko se za pomoci prkna vydrápal na “hladinu” a pak se pomocí toho prkna systémem “prkno zapíchnout, přitáhnout” plazil pomalu těch stopadesát metrů zpátky do kopce ke kámošovi. Von totiž kámoš nezvlád to salto dotočit a dopad hlavou napřed do toho prašanu a nemoh se z něj sám vyhrabat. Trčel hlavou dolů, jenom prkno nad hladinou.
Když se k němu Steve doplazil, začal hrabat díru, aby se dostal k jeho hlavě. Kámoš už se ani nehejbal, když se mu konečně prohrabal až k obličeji, ten byl úplně fialovo-modrej a bez života. Zuřivě se mu snažil dávat umělý dejchání, což vzhledem k tomu, že byli oba pod sněhem a hlavou dolů, moc dobře nešlo. Nakonec se kámoš (jmenuje se Jake) začal probírat (spíš asi odporem z toho, že ho líbá chlap, než cokoliv jinýho), Steve na něj řve “Jaxe menuješ vole” a ten sotva žijící řiká “Benjamin” a začal se smát. “Uuf, ten vůl byl jednou nohou v hrobě a ještě ftipkoval” řikal Steve, když mi to vyprávěl.
Byl jsem párkrát se Stevem na horskejch kolech a musim říct, že když jsem ho na tom kole viděl pomalu sjíždět po skále dolů, kde se lidi bojej slejzat po čtyřech bez kola, vim že o Coloradu nekecá…

Za Hejdukem na NHL

Milan Hejduk je kluk, kterej chodil k nám na gympl a teď hraje hokej nejen za nároďák, ale taky je to čerstvá hvězda NHL v Colorado Avalanche. (shoda s předchozí příhodou čistě náhodná).
Když hrálo Colorado v San Jose, což je za rohem odsud (70km), koupil jsem na Internetu lístky a vyrazil. Měl jsem strach, že uvidim oproti televizi prd, ale hala je tak dobře postavená a osvětlená, že jsem viděl parádně. První třetinu jsem strávil zuřivým prohledáváním kluziště, kde je ten Hejduk. Druhou třetinu jsem jásal nad úspěchy Colorada, až do tý doby, kdy jsem si všimnul, že jsem asi jedinej z těch 25 000 lidí, kterej fandí hostům a ostatní se na mě divně dívaj, tak jsem se trochu stáhnul. Ve třetí třetině už jsem se smířil s faktem, že Hejduk nehraje (druhej den v novinách psali, že Colorado je výrazně oslabeno zraněním Hejduka) a bedlivě jsem sledoval pohyb dalších třech Čechů-nováčků na ledě.
Na živým hokeji je dobrý, že se člověk může dívat kam chce on a ne kam chce režisér, čili vidí bitky a střídání a dirigující brankáře a lavičku a pak taky ten dvacetitisícovej dav, prostě zážitek.

Jak jsem se stal učitelem

Součástí některejch našich nemocnic je střední škola. Měli jsme v jedný z těch škol „počítačovýho učitele“, kterej měl děti učit zacházet s počítačema a kromě toho mi částečně pomáhat se správou počítačů v té konkrétní budově. Strávil jsem tři měsíce trpělivým ukazováním mu co a jak, a pak opravováním toho, co zmršil. Co je moc, to je moc. Jednoho dne mě nasr.., totiž namíchnul a já šel za ředitelkou školy, že ho prostě musíme vyhodit. Během asi dvou tejdnů se to povedlo (není tady jen tak jednoduchý někoho vyrazit, i když je úplně neschoppnej, věčně nechodí do práce a má výmluvy typu „Znásilnili mi přítelkyni“, což by znělo smutně, kdyby nebyl dost blbej na to tuhle výmluvu použít dvakrát:). Myslím, že se dokážu od předsudků oprostit dostatečně na to, že můžu tvrdit, že na jeho vyražení nemělo vliv to, že je to černoch. Prostě byl blbej barva nebarva.
No jo, jenže najít někoho novýho se nedaří a nedaří a děti milujou počítače a strádaj. Tak jsem se nabíd, že to s nima zkusím s tím, že nemůžou bejt blbější, než sekretářky na ministerstvu dopravy či soudruzi z České pojišťovny. Nebyly. Naopak některý (měl jsem teda jen výběr těch nejlepších) by mě třeba v programování strčily snadno do kapsy. Tak jsem jim radši dal každýmu šroubovák a starej počítač a rozebírali jsme to do šroubku.

Začarovaný kruh výběru partnerek

Čet jsem si v jedný z Jeffovejch knih, která pojednává o vztazích mezi chlapama a ženskejma a ten psycholog tam píše, že člověk si podvědomě vybírá úplně stejný povahový typy za partnera a víceméně nemá na ten výběr vědomej vliv, jelikož se mu dycky bude líbit ten stejnej typ. Probírali jsme to kdysi s Jeffem a přišli jsme na jeden háček a to jest, co se dá dělat, když si někdo podvědomě vybírá stále stejnej typ, kterej je s ním naprosto nekompatabilní! To se pak člověk motá v kruhu nekonečnýho střídání partnerů, hledajíc někoho, kdo by ho tak strašně neštval a podle toho pravidla stejnýho typu furt naráží na stejně neudržitelný vztahy. To bude asi Jeffův případ, je mu asi 43 a furt zuřivě hledá:).
Dalším faktem podporujícím tuhle teorii by byl Haydn. Kdysi jsem viděl jeho manželku a pak přijdu na Vánoční party k Liliům a ta manželka tam vesele tancuje! Ukázalo se, že to samozřejmě jeho manželka není, jenom jí podobná Liliina kamarádka Gwen.
Příště se na párty u Liliů objevil náhodou I Haydn a netrvalo ani hodinu a už spolu vesele odjížděli z party ruku v ruce někam kalit. Pak to spolu nějakou dobu dost vážně pekli, až se stalo následující:
Vyrazili si do divadla a pak někam na pivo. Seděj tam u piva a někdo na podiu zpívá a snaží se získat někoho z publika, aby zpíval taky. Za oběť si vybral Haydna a snaží se ho vytáhnout nahoru, Haydn nechtěl, tak ten bavič řiká :“A kdopak je ta mladá slečna?“ a Haydn jako vtip řiká: “To je moje manželka“.
Gwen se šíleně urazila, vstala od stolu, až převrhla židli a odkráčela z hospody pryč. Už se pak nikdy neviděli. A pak že ženský nejsou divný:).
Pointa týhle příhody by asi měla potvrdit tu úvodní teorii nějakou příhodou s haydnovou ex-manželkou, jenže bohužel žádnou takovou nemám:).

Show-Off

Show off je anglickej vyraz pro predvadeni se, nebo primo toho, kdo se predvadi. Nejvetsi show-off kteryho znam je Jeff. Nejradsi se predvadi vypravenim vtipnejch prihod o tom, jaxe nekde krasne predved. Samozrejme to musi trochu pribarvit, cili pak pri vypraveni ty prihody vypada vlastne lip, nez kdyz se stala:).
Sakra, asi bych si měl zapnout českou klávesnici, což?
No, takže Jeff vyprávěl, jak jednou náhodou čet nějakou knihu o matematice, víceméně historie matematiky kombinovaná přímo s matematikou, jaxe to vyvíjelo od Egypta, přes starej Řím až do teďka. Asi měsíc na to jeho ségra Janice začala chodit s nějakym novým chlapíkem. Jeff se s nim dal do řeči a ten maník poměrně nafoukaně vyprávěl, že teda studuje historii matematiky na týatý univerzitě. Jeff zavětřil příležitost a hned na něj vybalil něco jako: „No a co si myslíš o teorii limitních integrálů podle Acryduse z Alexandrie versus teorie o integrálech od Archiméda?“ no a pak s tím maníkem ved disputaci o matematice. Jeff přirozeně ví o matematice prd s prdem, ale tenkrát si pamatoval zajímavý fakta z tý knihy. Maník se po chvíli tak udiveně ptá :“ A co ty vlastně děláš?“ a Jeff mu tak řiká s mávnutím rukou: “Ále, já jsem jenom technik na lodi“
Tahle Jeffova připomněla dvě moje, který jsem jim hned vyprávěl. To mi se takhle s Jeffem doplňujem:
Tajemný řidič
Tohle nám vyprávěl jeden asistent na ČVUT. Kdysi na fakultě jaderné fyziky pracoval profesor, světová kapacita v oboru, sjížděl všechny konference po světě, plynně anglicky, francouzsky, jehož vášnivým koníčkem bylo řídit dálkový autobusy ČSAD. Normálně byl zaměstnanej na částečnej uvázek u ČSAD a o víkendech v tý autobusácký uniformě, co se tenkrát nosily, vozil rádiovky třeba do Brna a zpátky.
Jednou takhle v neděli večer jede zase z Prahy do Brna a na první sedačce seděli dva maníci a mluvili anglicky. Ukázalo se, že jsou to dva americký jaderný odborníci, který byli na cestě po jednáních. Bavili se o závažným problému se štěpením jádra uranu či co a pořád se nemohli dohodnout, jak to vlastně je. No náš řidič to nevydržel a jaxe tak řítí po tý dálnici na Brno, tak se jim do toho vložil a perfektní angličtinou jim ten problém vysvětlil, jako by to bylo jednoduchý jak pěstovat včely.
Ty dva američtí odborníci už zbytek cesty nepromluvili ani slovo. Akorát vyděšeně zírali směrem k tomu řidičovi. Bylo vidět, jaxe jim honí hlavou: “Když tady v tom komunistickým státečku každej řidič autobusu rozumí jaderný fyzice víc než americkej profesor, to máme tu studenou válku asi parádně prohranou…”

Těžký život veganky

Byli jsme jednou na výletě na Mount Tamalpais, nejvyšší hoře okolí Já, Alex, Steve, Haydn a Alexina ségra jaxehonemmenuje, jo Sarah. Čili jeden masožrout (já) a zbytek zarytý vegani, což je horší varianta vegetariánů, který nežerou ani sejry, máslo, vajíčka, prostě nic co kdy proběhlo kolem zvířete.
Někde v půlce cesty jsme si koupili pití a Alex si koupila Fantu. Já už měl svoje pití v sobě a ona furt ještě studovala etiketu na její Fantě. Pak zanadávala, zeptala se mě, jestli tu její Fantu chci a když jsem řek že ne, tak jí hodila neotevřenou do koše. Čumím na ní jak vrána, tak mi vysvětlila mě, ignorantskýmu masožroutovi, že ta Fanta obsahuje A40!!! Furt jsem čuměl nechápavě, tak mi musela osvětlit, že A40 je barvivo, který se přece vyrábí z kravský krve, né? Copak to nevíte, to snad ví každej né? Tak pozor na Fantu! :)

Sportem proti trudomyslnosti

Když jsem se tady octnul v prosinci sám, nikterak dobře na duši mi to nedělalo. Ze začátku jsem myslel, že prostě budu kalit s Jeffem, Haydnem a spol., jenže jejich jedinej životní cíl je ulovit nějakou babu a dycky se přitom střískaj, pak si ze srandy předváděj, že jsou teplouši, čimž samozřejmě nikoho nikdy neulověj a už vůbec to neni sranda. Takže tudy to nešlo. Paxem chvíli čekal napnutej jak struna, až mě někdo nebo něco v práci pořádně naštve, že jim s tím pěkně teatrálně praštim a pojedu domů. To taky nevyšlo, dycky když jsem měl důvod nadávat, tak mi vyšli nějak vstříc a bylo po teátru.
Pak jsem tady narazil na bandu Čechů a ti mi vnukli myšlenku, se kterou jsem si už stejně pohrával, že je potřeba utopit všechny chmury ve sportech. Možný sporty mi vyšly basket, volejbal, horský kolo a lyžování. Začal jsem tím, že jsem ukončil rok přísného šetření a nekupování ničeho a zakoupil jsem lyžařskou výbavu. Tak jako u kola, slepej holub našel zrno a druhej krám, do kterýho jsem vlez měl výprodej, takže jsem si třeba koupil lyže zlevněný z 490$ na 99. Jenže když se člověk stěhuje do Kalifornie, věci jako rukavice čepice a tak si ssebou nebere. Takže kromě lyží jsem ještě musel koupit vázání, hůlky, bundu, čepici, rukavice, brejle, kalhoty, fusekle …. Ale stálo to za to!

Najezdil jsem za letošní sezónu daleko víc, než za čtyři předchozí dohromady a to v ideální kombinaci vysokejch hor (3000m.n.m.) a kalifornskýho počasí (slunce cca 350 dní v roce).
Z prvního lyžování jsem byl tak nadšenej, že jsem volal v neděli večer šéfovi domů, že teda v pondělí nepřijdu a v úterý taky ne, že je úžasnej sníh a krásnej výhled na jezero, což byl tak pádnej argument, že nemoh nic namítnout:).
Když jsem pak ty ve všední dny úplně prázdný parádně upravený sjezdovky sjížděl, nemoh jsem se udržet a řičel jsem nahlas radostí, až si medvědi v lese ťukali na čelo.
Při dalším lyžování o pár týdnů později bylo naprosto neskutečný počasí. Na teploměrech bylo nějaký děsný číslo ve Fahrenheitech, který jsem později přepočítal na strašnejch 30 stupňů Celsia, čemuž odpovídalo I zpocený tričko s krátkým rukávem, ve kterým jsem lyžoval a oloupaná spálená kůže o pár dní později. Pálil jsem si kůži i pod vlasama! Sníh nebyl nijak extra, ale zato počasí jak v červenci v Itálii.
Mimochodem celý tohle lyžování se koná v okolí Lake Tahoe, což je jezero v horách ve výšce 2000mnm cca 350km od San Francisca. Když jsem poprvé slyšel, že tam pojedem jen na den a na otočku ráno tam, večer zpět, připadalo mi to samozřejmě jako holý šílenství. Jenže neni to tak zlý, dálnice vede až tam a netrvá to ani tři hodiny, když zrovna člověk nechytne zácpu od Kalifornskejch joudů, který začali houfně na dálnici nasazovat řetězy, protože trošku pršelo! Celou cestu na dálnici ani kapka sněhu, jenom bylo slyšet Kaliforňany, jak jim ty řetězy klapou na mokrý silnici. Nejlepší byl jeden, kterej měl řetězy na zadní nápravě u Corolly, která má náhon na přední:).
Jednou jsem tam taky byl s bandičkou Čechů, který jezděj do chalupy jinýho Čecha, kterýho sice nikdy neviděli, ale kterej jim dycky mailem řekne, kde schoval klíče a už se jede. To bylo zase vedro, ale ne už tak šílený, jako minule, tak byl lepší sníh. Tak mě to bavilo, že jsem jedinej z bandičky po večeři ještě sed do auta a jel na noční lyžování. V celým středisku lyžovala jen jedna střední škola na prázdninách a pár snowboarďáků, který na sebe na vleku pořvávali, jak ten heroin dneska zabírá.
Nahoře jsem si všimnul, jaxe pár kluků na snowboardech a ty holky ze střední školy štelujou k závodu. Tak jsem jim dal tak 100 metrů náskok a vyrazil za nima. Na pěkně upravený sjezdovce dokážu předstírat, že umím lyžovat, obzvlášť teď s těma novejma lyžema, co maj tvar jako oboustranná vařečka (uprostřed úzký, na koncích plácačky, v Čechách se tomu řiká odborným anglickým výrazem Carving ski, tady se tomu naopak říká úplně obyčejně Parabolic ski). Takže ne proto, že bych byl nějakej sjezdař, ale spíš proto, že snowboard je obecně pomalejší a holkám to zas tak nešlo, jsem všech těch 6 “závodníků” předjel a dole jsem na ně jakoby nic počkal a jel zase s nima nahoru. Takhle jsem si s nima pohrával až se mi to samozřejmě vymstilo. Při poslední jízdě lanovky nahoru se na kopci sešlo nějak víc lidí a že závodit budou všichni. Chvíli mi trvalo, než jsem se prodral na začátek davu, takže mi moji soupeři trochu poodjeli. Ženu se za nima a koukám, že teď to ňák šíleně valej. Ještě jsem přidal a úplně na hranici přežití jsem poslední z nich začal trochu dohánět. Samozřejmě moje ego nemohlo dopustit (blbec jeden), abych dojel poslední, tak jsem pak s nasazením života dva z nich předjel, přičemž mě pěkně ohodili sprškou zmrzlýho sněhu do xichtu. Nemám představu, jak rychle se lyžuje, ale pokud je to přibližně stejně rychlý jako na horským kole, můžu prohlásit, že dostat sprškou zmrzlýho sněhu v 70km rychlosti do xichtu není nic moc extra super příjemnýho.
No nakonec teda dojedu do cíle asi pátej, zjistim, že se mi děsně třesou nohy a koukám, kde se v těch školácích najednou vzala ta rychlost. Tak si tu bandičku prohlížim a koukám, všichni helmy, kombinézy, zahnutý hůlky… Já blbec, to vůbec nejsou ty školáci, to je místní tým závodníků na nočním tréninku! A já se málem zabil:).
Ještě jsem zaslech, jaxe bavěj, co je to za magora, že tady takhle jezdí bez helmy:). 

Děti emigrantů
Některý z těch Čechů, se kterejma se tu paktuju, maj děti. Je hrozná sranda pozorovat, jak montujou angličtinu a češtinu dohromady, takže z toho pak lezou věty jako:
Can I go domů? (Můžu jít domů?)
I don't have bačkůrky. (Nemám bačkůrky)
Matýsek has málo. (Matýsek má málo.)

Put your nožičky out of my way!

Továrna na maso

Už jsem tu psal o tom, jaxe dělá maso na hamburgry. Nedávno jsem slyšel asi hodinovej rozhovor s novinářem, kterej se rozhodl vykoumat, jak to chodí obecně v masným průmyslu v USA. Ten rozhovor pak vyšel I v New York Times a dalších novinách a způsobil trochu poprask.
Takže tenhle novinář, řikejme mu Franta, se rozhod, že si koupí tele hned po narození a stráví s ním celej jeho průměrnej život v masným průmyslu od porodu až na jatka, aniž by do jeho osudu jakkoliv zasahoval.
První tři měsíce v pohodě někde na farmě s mámou krávou, pase trávu. Pak ho farmář prodá do továrny na maso někde tisíc kilometrů na jih, kam ho vezou dobytčákem-tirákem.
Tak Frnata za tím teletem letí letadlem, doletí do nejbližšího města k tý továrně na maso, pronajme si auto a jede. Po pár mílích zjistí, že v tom autě něco šíleně, ale šíleně smrdí. Tak si řiká, jéžiš, to se ten zákazník přede mnou asi vážně naštval a pomočil zadní sedačku. Tak se začne otáčet, že se vrátí a to auto vymění a přitom otáčení si otevřel okýnko. PRÁSK! Do nosu ještě horší smrad, kterej se zvenku navalil do auta. Tak mu to došlo. Takhle smrdí továrna na maso. Byl v tu chvíli 40 mil (64km)od továrny daleko!
Továrna na maso je víceméně město, ve kterým je hlava na hlavě v plechovej přízemních budovách 60-100 tisíc! krav. Uprostřed toho města je vybetonovaný jezero, kam se svádí veškerá močka. Nedá se s ní nic dělat 2-3 roky, je to přílišná síla, která se musí nechat odležet a pak teprve použít jako hnojivo, jinak by to zabíjelo.
Franta novinář (zřejmě již s totálně otupělým čichem) mluvil s majitelem. Majitel mu hrdě vyprávěl, jak jeho děda v roce třeba 1940 musel krmit krávu 4-5 let, než měla váhu na jatka. Jeho táta v sedmdesátých letech dokázal tu krávu vykrmit už za dva roky! No a on, dítě technologie 20tého a 21 století to dokáže už za 11 měsíců!!! No a teď pár triků, jak to dokáže.
Kráva má jak známo soustavu žaludků (kniha, bachor, čepec, slez, je to všechno? Malej test z biologie:) ) no a to je dokonalá ojedinělá chemicko-biologická soustava, která z trávy dokáže uživit 3 metráky masa. No jo, jenže pánům projektatům továrny na maso se nehodila, protože zkuste si dodat trávu pro 100tisíc krav denně! Vždyť to by zabralo moc místa a to by bylo drahý! Tak se rozhodli naučit kravský zažívání zpívat písničku tržní ekonomiky a krměj je jen a pouze kukuřicí! Né tou rostlinnou, sušenejma zrnama! Vždyť to se přeci tak snadno skladuje a v tý Indii se dá nakoupit tak levně! Jen tak pro představu, kolik je tý kukuřice potřeba, přijíždí tam tirák plnej kukuřice každou hodinu, ve dne v noci.
No vlastně chudák kravička dostává ještě něco! Ta kukuřice s vodou totiž vyrábí spoustu metanu a jinejch sraček, na který to kravský zažívání neni stavěný a tak dostávaj pravidelně zánět, a teď nevim kterýho orgánu, anatomie vnitřních orgánů v angličtině mi ještě nejde, no řekněme ledvin. No a pak sem tam ňáký ty nádory a tak, že jo. Takže aby jim ty chudáci krávy nechcípaly na zánět ledvin, tak pěkně každý ráno dostanou do krmení solidní dávku antibiotik, že. No a když už jsme u těch prášků, ještě jim tam šoupnem růstový hormony, voni pak rychlejc vyrostou a ze čtyř let je jedenáct měsíců a hned je hovězí levnější a zisky větší, že.
Taky se občas stane, že kráva pod tou vrstvou slepený kukuřice v žaludku nahromadí takovýho metanu, kterej nemůže na povrch, že jí začne doslova praskat břicho. To potom maj vycvičenýho zřízence, kterej přiběhne a rychle nacpe krávě do zadku (nebo kam) tlustou hadici, kterou tu vrstvu kukuřice prorazí a metan vypustí na světlo boží. No když ten žaludek byl stavěnej na trávu, tak to má teď trochu mouchy, no.
Nemáte chuť na biftek? Teď jsou zrovna nějak podezřele levný!

Volejbal

Mluvil jsem jednou v práci o tom, jak o víkendech s bandou Čechů hrajem volejbal a jeden kolega se hned hlásil, že když žil ještě na Filipínách, děsně hrál volejbal. Tak jsme se dohodli, že on najde nějakou bandu a budem chodit hrát.
Kupodivu našel (myslel jsem si původně, že volejbal v americe ani neexistuje) a začali jsme tam chodit. Dvakrát tejdně trénink pro začátečníky, dvakrát tejdně hraní pro pokročilý. Vždycky večer od sedmi do půl desátý , což je výborný, protože mě to nutí odejít z práce v rozumnou hodinu, abych to stihnul. Chodim na obojí, což je dohromady 10 hodin volejbalu tejdně plus občas o víkendu. Pravou ruku mám teď od smečování dvakrát tak tlustou, než levou:).
Ty tréninky s pravým nefalšovaným trenérem se ukázaly ohromně přínosný. Najednou už nemusím jen tak zmateně pobíhat a hledat, kde bych asi tak měl stát, na všechno jsou nějaký teorie a pravidla. I smečovat se dá podtatně líp, když člověk ví, že do autu to lítá proto, že nesklopím zápěstí. Škoda, že mi to nikdo neřek pře deseti lety, to by bylo autů ušetřenejch:).
No zkrátka, teď jsem takovej volejbalovej maniak. Tohle se mi stalo asi před měsícem, je to kus mailu:
Dneska jsem na volejbale dopad tesne pod dopadajici nohu naseho trenera , takze mi na ni dup a misto aby se omluvil, taxi vyvrknul kotnik. Vsichni se tvarili, jako ze jsem ho zabil a proto az se budeme fotit, asi mi udelaj parohace. Jenze von dopad na nasi stranu, takze ja za to NEMUZU! Museli jsem ho dovest k autu a on delal, ze nemuze ani ridit, srab. Tak jsem mu rek, ze kdyz si clovek vyvrkne kotnik ctyrikrat, tak popaty uz to ani neboli, jen to naskoci zpatky. Vim to od Papy. Nepripadalo mu to vtipny:) Ale z niceho me nevinil.
Dlahu na kotníku má doteˇka a to už je to 5 tejdnů. Jak řikám, srab:).

Sežer co můžeš!

Jednou měl někdo v práci narozeniny, tak jsme všichni šli na oběd do Hiltonu, firma to platí. Takovej načančanej hotel, číšníci ve fracích, všechno stříbrný a tak. No co myslíte, že si ty američani všichni obejdnali? Sendviče! Všichni! No byly to sendviče z Hiltonu, čili ne houska se salámem, ale třeba půlka marinovanýho kuřete mezi dvěma chlebama obložený mangem, salátem a tak, ale stejně. To já jsem si objednal jenom prázdnej talíř. Protože tam měli pult s jídlem typu “Sežercomůžeš”, tak jsem si tam dal šest chodů. Ten večer jsem na volebale moc nesmečoval. Nechtěl jsem těch šest chodů vidět ještě jednou, v obráceným pořadí:).

Když se to v práci podělá, tak hned na několika místech...

Jak už to tak bejvá, někdy se věci semelou v jeden den tak pěkně, že by člověk se všim nejradši praštil. Tohle bylo jedno pondělí, tak před měsícem. Jedu do práce, jako obvykle pozdě, a jako obvykle nestresuju, stejně jsem tam vždycky večer poslední. Volá mi víceprezident, že za a: už mu zase Outlook odeslal pár mailů nekontrolovatelně na adresy lidí, kterejm to vůbec nepatřilo (dost důvěrný informace, přirozeně) a za b:, že mu zase doma nejde Internet (pracuje z domova). Tak jsem mu řek, že jakmile dorazim k počítači, tak se na to juknu a v duchu si říkám, jak mi to pěkně začíná, ten tejden. To s tím rozesíláním mailů už se stalo na pár místech předtím, je to nějakej pravděpodobně virus, ale takovej, kterej nezná ani jeden ze známejch antivirovejch programů a prostě posílá kopie některejch mailů lidem náhodně vybranejm z adresáře. Nenechává po sobě žádný stopy. Samozřejmě, že takovej virus podle zákona schválnosti musí postihnout právě největší zvířata.
Přijedu do kanclu a zkontroluju záznamník. Aby toho nebylo málo, jedna z nemocnic v poušti je celá bez Internetu (tím pádem bez emailu a přístupu k účenictví), protože poskytovatel Internetu se rozhodl přes víkend překonfigurovat IP adresy, což není až tak velkej problém, stačí když já to překonfiguruju na tý síti taky, jenže tím jak to voni změnili, tak mě od tý sítě odřízli, a já se tam nemužu připojit, abych to změnil, že. Tak zuřivě přemejšlím, jak to udělat, abych tam sakra nemusel letět a volám jednomu ze svejch podřízenejch (Erik), jestli nainstaloval na jednom z těch počítačů PC Anywhere, což je program, kterým bych se tam mohl připojit po telefonu. Von řiká že sice jó, ale že teď nemůže mluvit, protože má na druhým drátě technickou podporu poskytovatele Internetu, protože jejich Internet nefunguje. No tak to je paráda, to máme dalších 50 lidí odpojenejch.
Do toho mi volá další ze třech majitelů celý korporace, že dostává desítky úplně divnejch mailů od lidí, který v životě neviděl. Tak se tím začnu zabejvat a zjistil jsem největší bombu toho dne, koneckonců i měsíce. Někdo během víkendu zneužil můj email-server k odeslání 6500 reklamních spam mailů!!! Odesílal to na náhodný adresy a jako zpáteční adresu použil adresy majitelů korporace, který našel na našem webu. Proto voni teď dostávaj ty divný maily. Doprdele! Tak rychle zjistit, kde je díra, proč se to stalo a rychle jí zalepit. Během asi hodiny byla díra zalepená, zneužívání zamezeno, ale ještě pár dní chodily ty podivný odpovědi. Uuf, další zkušenost.
No tak teď ta odpojená poušť. Na to abych se tam připojil, potřebuju ten spec. program. Tak jsem poslal toho Erika s cédéčkem z jeho budovy do jiný, která na Internetu připojená ještě byla abych si to cédéčko na dálku moh zkopírovat. Trvalo to celý asi tři hodiny a když jsem s tím byl nakonec hotovej, odkryl jsem haldu nevyřízenejch papírů na stole a pod nima- kopie cédéčka s tím programem, kterej jsem teď pracně stahoval. Erik mi ho poslal před pár tejdny poštou...
No nic, připojim se po telefonu do tý sítě v poušti a předělávám tam tu konfiguraci. Nacpal jsem tam ty nový čísla, zmáčknu OK a ještě než ta obrazovka zmizela jsem si všimnul překlepu. A doprdele! Ne moc často mluvím před kolegama česky, ale když už, tak řádný český nadávky. No tak tímhle překlepem jsem se odříznul úplně. Tím že jsem tam zadal špatný číslo (rozumněj adresu zařízení) jsem se od toho zařízení odříznul nadobro. Tak teď už jedině fyzická osoba. Nastala noční můra všech IT odporníků, totiž použít osobu, která o počítačích ví tolik, že do klávesnice se kafe neleje, ke konfiguraci dost komplikovanýho síťovýho zařízení. No což, lepší než tam letět. Nakonec se to nějak povidlo. Uuf. Ke konci dne jsem měl pocit, že už je pátek. Někdy mám i pocit, že si ty peníze zasloužim. Vyjímečně ovšem.

Zase motorka...

Motorka je, jaxi pozorný čtenář všiml, oblíbené téma mých příhod. Koupil jsem ji více než před rokem a když by se porovnal čas stravený nákupem, registrací, leštěním, sháněním dílů, opravováním, sháněním helmy, psaním o motorce, inzerováním motorky apod., připomínalo by to lyžování v Krkonoších. Čili dvě hodiny ve frontě na vlek, pět minut dolů:). No, na motorce jsem za ten rok najezdil 125 mil, a když bych náhodou měl tu odvahu spočítat, co mě to stálo na opravách a podobně, vyšlo by mi, že jsem si za ty peníze moh najmout nejdražšího Harleye a ještě ho vzít na večeři do Hiltonu (na sendvič:)).
Motorka byla zaparkovaná na chodníku před barákem, jedinej, kdo na ní dělal, byly holubi.Když jsem se někdy v březnu rozhod motorku zase vytáhnout na projížďku, zjistil jsem, že je zase nepojízdná. Proč? Protože někdo přišel a kladivem urazil svíčky na motoru, z obou stran. Nechápavě jsem vrtěl hlavou nad takovým zvrhlým typem vandalismu. Šel jsem teda do mototechny, koupil nový svíčky, namontoval a pak zjistil, že baterka je v pytli. Tak jsem to nechal na příští víkend, že jí vemu na loď nabít.
Někdy už v tejdnu koukám, že ty nový svíčky už jsou zase ulámaný! To už jsem vůbec nechápal. Myslel jsem, že to musí bejt nějakej uchylnej odpůrce motorismu a svíraly se mi pěsti při představě, co bych s nim udělal, kdybych ho nachytal. Pozdějc jsem se dozvěděl, že to dělaj feťáci, který ten porcelánovej dutej vršek svíčky používaj ke kouření heroinu, nebo čím se tady živěj. Tak jsem jim trochu odpustil, tohle už aspoň dává trochu smysl.
Zase jsem koupil nový svíčky, nabil baterku, nasadil helmu, rukavice, že jako jedu a prd. Motorka nenastartovala. Tak jsem se naštval, zavolal nějakýmu maníkovi, co inzeroval, že vykupuje motorky, ten si přijel, dal mi pár peněz a nezbednou motorku odvez. Tak. A máš to.
Za dva dni maník volá, že je něco s převodovkou a že to chce vrátit. To jsem se cukal, ale von pak řikal, že už to jezdí, tak jsem řek ať to přiveze. Tak to přivez a já nevěřil svejm očím. Motorka naleštěná, chytá na první škrtnutí, potrhaná sedačka spravená, nový plynový lanko (starý urezlo) no paráda. Ani si nechtěl vzít žádný peníze navíc, jen to co mi dal.
Tak jsem se povozil, vyslech si od Jeffa, že ta motorka je spíš bumerang a motorku znova zainzeroval na webu.
Hned druhej den mi přišel mail v doslovném znění (přeloženo):
Ahoj,
strašně mě zajímá tvoje motorka, prosím zavolej mi na číslo 354654
S láskou
Sandra
Taxi řikám holka, to si troufáš, ta motorka má 350 kilo a když mi jednou spadla, málem mi vypadly všechny voči z důlků, než jsem jí zase zvednul. Nicméně volám na to číslo a tam se ozvalo hlubokým basem:”Haló?”
Tak já s představou něžného dámského hlásku, že sháním Sandru. No a ten bas na to: “To jsem já, co chceš?”
Dali jsem si sraz až v deset v noci (po volejbale) na ulici u tý motorky. Z dálky vidim přicházet Sandru, vysoký podpatky, těsný džíny, trvalou až na ramena, blůzku, berušky ve vlasech. Když to přišlo blíž, všim jsem si ještě výraznýho makeupu na TOTÁLNĚ CHLAPSKÝM XICHTĚ!
Sandra motorku strašně chtěl(a), jelikož jí prý výborně sedla mezi nohy:). Ovšem motorka NENASTARTOVALA!
O víkendu se mi jí nějak podařilo nastartovat a měl jsem nutkání nechat motor běžet až do tý doby, než to někdo koupí:). Dal jsem rychle inzerát na webu a ještě ten večer si jí někdo koupil. Uff.

Prodávám Nissana

Vzhledem k novým zákonům o dovozu motorových vozidel do Čech jsem musel začít shánět něco mladšího pěti let a pomalu se loučit s mým starým prďolou-tankem. Taky mi řikali v práci, že když furt jezdim s těma horskejma kolama a lyžema, tak bych si měl pořídt něco většího. Těch 2,5tuny plechu, šest válců a tři litry jim nepřipadali dost velký. Jsou divný. Mě zas připadalo, že jezdit s autem, který má najeto 256 000km je už dost I na mě. Přestože vypadá jako nový a nikdy nejelo jinde než po dálnici… Tak jsem se ho rozhod prodat. Dám inzerát, ve čtvrtek mi volá Camile. Připomínám že se Sandrou jsem měl rande ve středu.
Camile evidentně dámskej hlas, dal jsem si s í sraz u ní v práci. Krásná mladá právnička, auto se líbilo, že ho bere, jenom odpoledne, že se na to jukne její mechanik. Tak jsme se sešli u mechanika a zatímco mechanik brutálně pomlouvá moje auto, (přirozeně, potřebuje práci) přišla do dílny taková postarší ošklivá kulhavá drsně vyhlížející ženská, oblečená trochu jako chlap. Camile mi predtim rikala, ze ceka miminko, takze bylo jasny, ze k sobe nemuzou patrit, prestoze se desne objimaly a vitaly.
Pak poodesly stranou a Camile se vratila, ze ona by to auto sice desne chtela, ale ta druhá ze to nechce a ona si preci kvuli tomu nezboura manzelstvi, ze! Voni to dite proste cekaly spolu! Asi bych se tu uz nemel nicemu divit.
Zajimavy je, ze me takovyhle veci prekvapujou, hlavne proto, jak jsou tady s tim lidi naprosto otevreny, ale naprosto mi to nevadi ani neodpuzuje. 

Sběratel stíhaček

Různí lidé mají různé koníčky. Tak třeba jeden kamarád kolegy z práce sbírá Migy. Né modely, normální Migy. Mig, to je taková stará ruská stíhačka, která pořád ještě chrání naše hranice. Tady ten pán odkoupil 11 těhle stíhaček od armády Polska, když se Poláci dohodli, co si vlastně chtěj koupit za nový stíhačky. Dal za každou z nich 10 000$ a pak nechal jednu na díly a do zbylejch deseti vrazil do každý 150 000$!! Tvrdí, že teď jsou v lepším stavu, než když byly nový z továrny, protože do toho nacpal moderní elektroniku. Tady je důkaz: (nebo co)

Toto foto jsem pořídil u Jeffovo ségry v Utahu. Její soused má barák pod skalou. Jednoho dne zaspal a najednou slyší děsnej rachot. Myslel, že je zemětřesení. Počkal až to přejde a šel se podívat do kuchyně. Místo kuchyně měl.... SKÁLU! Urval se kámen ze skály nad barákem a navštívil ho. Kdyby nezaspal, seděl by prej u snídaně. Mimochodem pojišťovna mu nic nezaplatila. Jsou to prej „vyšší síly“! 

Puritáni nebo volnomyšlenkáři?

Poslední, totálně kocourkovská příhoda. Už musim jít spát, je jedna ráno, pondělí 20.5., do odletu domu uz jen 50 dni!
Tuhle jsem čet v novinach, jak v LA nejaky rodice chtej zazalovat ucitelku, protoze pri maturitnim plese kontrolovala osobne kazdou holku, jestli nema pod sukni tanga a kdyz mela, tak ji poslala domu, abu se ji kluci nemohli divat na zadek. Tomu řikám puritánství. Na druhou stranu dneska jsem se chtěl jít podívat na běh po San Franciscu zvanej Bay to Breakers, což je cca 12km běh, kterýho se účastní až 100 000lidí a cca polovina z nich běží NAHÁ! Bohužel bylo dneska počasí, že by ani psa nevyhnal, tak jsem se nevyhnal, abych svým zvídavým objektivem s desetinásobným zoomem přinesl důkazy! A věřte, že mě to mrzí víc než vás!

Pendlování San Francisco -  Praha každých 5 týdnů...

První plánovaný pokus opustit teplý místečko ve slunné Kalifornii a vrátit se domů v červnu 2002 byl zmařen povýšením (a navýšením:) ) jenž se nedalo odmítnout. Druhý pokus se částečně podařil. Na Vánoce 2002 jsem odjel domů se svolením naší prezidentky částečně pracovat a žít v Praze. Čili teď trávím o něco víc než polovinu času v Praze a svojí práci dělám po Internetu. Znamená to sice lítat tak jednou za 5 týdnů do USA, ale zatím to je pohoda.
Co se týče přestávky v psaní příhod, přibližně ledna 2002 trávím veškerý volný čas někde co nejdál od monitoru, čili většinou v horách buď na lyžích, na kole, pěšky, na sněžnicích (už jednou:) ) nebo volejbalem, tenisem či případně basketem. Na psaní proto nezbývá mnoho času, spíš žádný. S výjimkou výstupu na Shastu, kdy byla potřeba sdělit zážitky z výstupu do 4300 m.n.m. silnější než nedostatek času.
Posledních několik týdnů bylo poměrně zajímavých, zkusím zase tedy svoje spisovatelské střevo.

14 dní v USA bez auta!

Byl jsem v USA jen na tři týdny, z toho ještě cca týden na služební cestě po jihu, čili se mi nechtělo shánět si nějaké stálejší bydlení. Podařilo se mi ukecat Jirku s Madlou, že bych u nich složil hlavu:). (Díky!)
Mají byt na parádním místě v Sausalitu, což je čtvrť přímo u zálivu s výhledem na centrum San Francisca na druhé straně zálivu. Místo ideální k bydlení, pro mne ovšem s jedním malým háčkem. Do práce je to autem tak hodinu čtyřicet. Ani ne tak proto, že by to bylo geograficky daleko, spíš proto, že musím překonat dva mosty a zácpu v San Franciscu, nebo to objet horem, což už je zase dost daleko. Navíc já auto neměl, v tu dobu bylo někde zamrzlý na lodi těsně před Hamburkem (viz dále). Původně jsem měl v plánu nějaký auto za pár šupů koupit, ale nakonec jsem to vzal jako výzvu a dokázal světu (nebo sobě?) že se i v Americe dá přežít 14dní bez auta. Ráno v sedm jsem sednul na kolo, dojel do přístavu cca 300m, nasednul na loď i s kolem a vyrazil směr San Francisco centrum. Na lodi jsou stoly, bufet, záchody a tak, takže čajíček, snídaně, noviny, někdy i ty zuby vyčisit, že:), pozorovat východ slunce atd.. Po půl hodině ven z lodi, projet kousek centrem SF na metro. Prázdným metrem cca 25 minut pod dalším zálivem (viz mapa) do Oaklandu. Zase v klidu vsedě kniha nebo noviny. Od metra pak ještě asi 4km na kole do práce. To samý večer zpět, většinou již za tmy.

..

Když neumíš, deleguj!

Odpoledne jsem nemusel z práce na kole, jelikož jsem jel s naším personálním ředitelem k nim na večeři. Vyprávěl jak v roce 94 když shořela celá čtvrť na kopci na kterým bydlí stál na zápraží a pozoroval, jak se oheň blíží. Nakonec to uhasili asi 3 domy od něj. Shořelo tenkrát několik desítek domů.
Potřeboval něco spravit na jeho počítači, coz jsem nezvladl, jelikoz archaicky Win98 uz si nepamatuju a spravovat desktopy us asi rok a pul neni naplni moji prace. Trochu se sice divil, ze jsem to nezvlad ale souhlasil ze „pacienta priveze do nemocnice“. Tam jsem pak dal za ukol jednomu ze svejch podřízenejch aby to přeinstaloval Windows XP a byl pokoj. Kouzlo managementu. Večeři jsem dostal já a práci udělal někdo jinej:).

El Nigno

V úterý jsem letěl na jednání do naší nemocnice v poušti na východ od LA. Mimochodem nemocnice je kousek od Joshua Tree národního parku, kde U2 natáčeli jedno svoje album. Na to že byl konec ledna bylo zatraceně teplo. Obvykle tu v zimě moc zima není ale 30 stupňů a auto tak rozpálený že se nedalo sahnout na volant je i tady na leden trochu moc. Hurikán El Nigno letos údajně přinesl do Kalifornie extra teplou zimu.

Večírek u Erika

Ve středu jsme byl pozván na večeři do domu mýho podřízenýho pro jižní Kalifornii. Bydlí na Seal Beach, luxusní čtvrť u pláže, v obrovským domě. Jeho žena je velký zvíře v managementu nějaké zdravotnické korporace (ne všude na světě zdravotnictví=málo peněz, tady spíš naopak) takže ač bez dětí maj dům s pěti ložnicema a jezírkem za domem. Vona jezdí velkým Volvem a Erik si koupil (nebo spíš Erikovi koupila?) BMW 740IL. Je vtipný, že ač jeho nadřízenej vypadám spíš jako chudej student:).
Přinesl jsem víno abych zjistil, že jsem sám kdo pije alkohol. Když jsem ho téměř vypil, neměli už tak těžký přesvědčit mě zůstat u nich na noc. Vyfasoval jsem Zelený pokoj s výhledem na vodopád a jezírko:).

Setkání se skunkem tváří v tvář

Nevím co na mně ty lidi viděj, ale ve čtvrtek mě zase na večeři pozvala finanční ředitelka pro jižní Kalifornii Jean. Seděli jsme u nich za barákem (taky nemaj děti a barák velikosti menšího Evropského hotelu). Jean, přestože křehká malá žena, jezdí obrovským americkým pickupem, takovým co se s ním dá tahat 20ti metrová jachta. Její manžel má jen obyčejnýho Jeep Grand Cherokee, přičemž přívlastek „obyčejný“ není ani moc ironie, Jeep je obecně považován za nepříliš spolehlivé auto horší kategorie. Taky proto tu stojí 2x méně než v Evropě, kde má spíš pověst luxusu. Neoprávněně.
Jak tak sedíme už za tmy na zahradě, slyším najednou nějaký šustění. Koukám do tmy a vidím dvě oči, příliš velký na kočku. Jean to odhadla na mývala. Mývala jsem nikdy neviděl, ale vím, že jsou tady běžný. Jirka s Madlou maj dva za barákem a maj je i pojmenovaný. Když drze přišel blíž, viděl jsem že mýval má tak velikost vlčáka s nohama od jezevčíka a očima tak od telete. Vůbec jsem netušil, co od takovýho zvířete mám očekávat, trošku mě znepokojilo, že Jean se odtáhla a dala si nohy na stůl. Hrdinně jsem vstal a na mývala zadupal. Byl už tak metr a půl od nás. Zvědavě se na mě těma velkým očima podíval a ani se nehnul. Taxem si zase nejistě sednul a on vyskočil na strom a po větvi přešel až mě nad hlavu. Měl jsem ho tak metr nad hlavou, což mi na klidu nepřidalo. Za chvíli zase odkráčel do tmy. V nejdůležitějších okamžicích samozřejmě nemám foťák u sebe.
Jean ještě vyprávěla příhodu, jak jednou slyšela za barákem šílenej řev jako když třem kočkám někdo najednou mačká ocas louskáčkem na vořechy a tak vyběhla ven, kde se srazila se sousedem, kterej to taky slyšel. Ukázalo se, že to jen párek mývalů souloží na plotě!
Později, když se zase ozvalo šustění v křoví, Jean došla pro jejich foťák. Šel jsem s ním hrdinně ke křoví a víceméně naslepo fotil to, co tam šustilo. Paxme se snažili na displeji poznat co to je. Až asi z pátý fotky Jean poznala, že je to skunk! Nevím, proč mě toho ušetřil, ale údajně kdyby mě postříkal svojí neblaze proslulou tekutinou, smrděl bych ještě měsíc sprcha nesprcha.

Po večeři jsem jel zpět do hotelu na Redondo Beach. Bylo teplo tak jsem se rozhodoval mezi procházkou na pláži nebo bazénem. Představa bloudění za tmy mezi odpadkama na pláži mě donutila jít do bazénu. Nejsem velkej příznivec plavání, ale na moje záda je to prej nutný. Taky jsem tam šel proto, abych moh všude řikat, že jsem třicátýho ledna plaval ve venkovním bazénu, že jo:). Nebylo to žádný hrdinství, bazén je vyhřejvanej a venku bylo ještě tak 18st C.

Na velryby s Peterem

Původně už jsem měl jet ve čtvrtek zpátky na sever, ale volal mi náš víceprezident, že jede v pátek na vyjížďku svojím malým motorovým člunem, jestli se nechci přidat. Mluvili jsme o tom už dávno, nemohl jsem odmítnout. Z „malého motorového člunu“ se vyklubala solidní jachta s kabinou kde se 4 lidi v klidu vyspí, lednička, dřez, záchod sprcha a tak. Dva motory V6 4,3L. Bylo zase nádherně, v tričku a kraťasech bylo vedro. Taky mi bylo vedro proto, že jsem blbec přijel na sraz pozdě, málem jsem je prošvih. Byl s náma ještě jeden Petrův kamarád, kterej nám dvakrát vyprávěl, že byl v muzeu Alberta Einsteina a zjistil že Einstein získal doktorát v 24 letech a jeho žena ve 23. Řikal to tak, jako že samozřejmě jeho žena je tím pádem chytřejší než Einstein. Jeho ženu znám, dělá nám konzultantku, je to pěkná kráva. Namyšlená a arogantní. Kdysi se mi snažila radit, jak udělat náš firemní web, měla nápady jak do dětskýho časopisu.
Natankovali jsme 350 litrů benzínu a vyrazili na moře. Los Angeles je dost průmyslová aglomerace se spoustou továren a těžních věží s rafineriemi, takže mě překvapilo, že hned u výjezdu z přístavu jsme se museli vyhýbat tuleňovi! O něco později a ještě překvapivěji se po levoboku mihnul skokem delfín!
Pak mi Peter k mojí nevyšší blaženosti půjčil kormidlo. Upozorňoval mě, že prej mám zrychlovat pomalu, nejdřív se zdvihne špička a motory půjdou hodně pod vodu, až to nabere rychlost taxe zvedne celá loď nad vodu. Řikal jsem si, že je to ňáký divný ale opravdu, během chvilky letěla celá loď nad vodou rychlostí 55km/h, což je na vodě zatraceně hodně. Když člověk vystrčil hlavu mimo čelní sklo, měl pocit že mu jí vítr urazí. No však si to zkuste v autě:).
Cestou zpátky jsme na chvíli zaparkovali tak 500m od břehu a pozorovali cvrkot kolem. Najednou Peter něco neartikulovaně vykřikl a ukazoval prstem na levobok. Koukali jsme tím směrem a nic. Peter nám vysvětloval, že se tam něco obrovskýho vynořilo a že by to mohla bejt verlyba. Přičítal jsem to tý flašce vína co jsme právě dopili, ale tak za dvě minuty opravdu něco obrovskýho rozčeřilo vodu o kus dál. Peter se ujal kormidla a popojel tím směrem a ještě než zastavil, začalo se nořit z vody tělo něčeho, co nakonec bylo daleko větší než ta naše jachta. (Otázka: může se tomu říkat jachta když to nemá plachty?). Nejdřív dlouhej ošklivej čumák, pak černobílý flekatý tělo. Celkovou délku jsme společně odhadli tak na 15 metrů, což je přibližně výška sedmipatrovýho paneláku! Když se téměř celá velryba vynořila, zase sebou plácla zpět do vody a pěkně nás to rozhoupalo, přestože jsme byli tak 50m od ní. Pak ještě vynořila jen horní část hlavy a z díry za krkem vypustila gejzír vody. To se opakovalo asi třikrát, pokaždé ovšem jinde, takže manžel od Einsteina, kterej měl jedinej foťák, nestih nic pořádnýho vyfotit.
Z přístavu jsem jel rovnou na letiště a vrátil se zpátky do SF.

Na lyže sám a výbuch raketoplánu

1. února 2003

V pátek večer jsem si na letišti půjčil auto, abych si mohl zajet zalyžovat. Vyrazil jsem ráno v 7.30 a to sám, protože se mi nepodařilo nikoho ukecat na jednodenní výlet. Ač jsem si půjčil nejlevnější auto, co tam měli a přestože to bylo americký auto (rozuměj americký=nekvalitní šunka) docela mě bavilo. Byl to Dodge Neon a měl vzhled i jízdní vlastnosti evropskýho auta nižší střední třídy, pohoda. Cestou jsem ve zprávách slyšel o bouračce raketoplánu Columbia a taxem celou cestu poslouchal rozhovory typu: 

„A máme tu Jamese Smithe, který zřejmě ráno při čištění zubů v jižním Texasu slyšel výbuch Columbie, je to opravdu národní tragédie, povězte nám jak to bylo“
James (silný jižanský přízvuk): „No taak jsem sii normááálně čistil ty zubyyy, to jáá tak ráno dycky v sobotu dělám, no a slyšim, jak to venku řachlo“
„Promiňte Jamesi, můžete nám ten zvuk blíže popsat?“
„No normálně to řachlo. Nejdřív seem si mysleel, že zas sousedovic dvojčata uvázaly kočce na vocas dynamit, ale paxemito zdálo mooc brzo. Taxem vyšel ven a kouknu na oblohu, no a na tý tak ňák nyc nebylo viděěět, taxem šel zpátky, že si to s manželkou jako dycky v sobotu ráno roz....“
„Děkujeme Jamesovi z jižního Texasu za rozhovor a přepojujeme na Floridu, kde před zamčenými vraty do Vesmírného střediska čeká náš redaktor Joe, až se něco dozví“

Na sjezdovku (North Star u Lake Tahoe) jsem přijel v 10.15, jenže jsem měl takovej strašnej hlad, že jsem musel nejdřív na pizzu. Stejně ještě nebylo sluníčko, tak jsem si řek že si počkám. Po jídle jsem šel do tzv. Demo stanu, kde půjčují na testovaní nejlepší modely lyží než si je člověk koupí. Půjčil jsem si Dynastar Cross 9, parádní carvingový universální lyže.
Měl jsem odpolední permici, která má začínat až 12.15, ale už v 11.30 mě pustili nahoru kabinou. Na vleky nahoře se nedá dostat jinak než tou kabinou, takže nahoře už to nikdo nekontroluje. Zrovna jsme nedávno s Honzou Dlouhým konstatovali, že tohle bejt v Čechách, tak už jsou tam všude v kopcích vyšlapaný cestičky nahoru a lanovkáři zkrachujou:).
Jednou jsem si to sjel a začala šílená sněhová bouře. Loni jsem tu lyžoval snad desetkrat a nikdy nebylo jinak, než totálně modrá obloha a sluníčko a tak jsem si přivez jen černý sluneční brejle, ve kterejch je při sněžení a mlze prd vidět. Řek jsem si, že když už jsem zaplatil za auto z půjčovny, jel jsem tu dálku, zaplatil za půjčení lyží a za permici, tak to teď nevzdám. Cesta dolů byla utrpení. Buď jsem si nasadil ty černý brejle viděl prvních pár metrů prd a paxe se zasněžili a viděl jsem dva prdy, nebo jsem jel bez nich a jakmile jsem překročil rychlost chůze důchodce v huberťáku, nesnesitelně mi slzeli oči. Víceméně jsem ten kopec sjel naslepo, očekávajíce jen napnutejma nohama bouli nebo propad, dost napínavý.
Když jsem cestou nahoru na vleku mrznul ve vánici, rozhod jsem se že ztráty neztráty, tahkhle se jezdit nedá. Šel jsem nahoře na kopci do baru. Ten nápad mělo evidentně víc lidí, jelikož nebylo kam plivnout pro davy a seděl jsem s pivem na odpakovém koši. Na baru prodávali i normální lyžařský brejle, jenže jsem si vzpomněl, jaxem si v Čechách balil, měl jsem svoje brejle v ruce a řikal jsem si: „Na co tyhle brejle, ty jsou na lyžování v blbým počasí, já přeci budu lyžovat v Kalifornii!“ taxem je nekoupil. Navíc stály asi 45$.
Když se počasí nezlepšilo ani po další půlhodině, šel jsem nakonec ty brejle koupit. Naštěstí poslední pár co zbyl měl prasklou přesku, taxem ze slečny vyrazil 40% slevu a šťastně vyrazil zpět na sjezdovku. Už bylo tak 15cm čerstvýho sněhu a žádný lidi, taxem si to nakonec parádně užil. Lyže se mi tak zalíbily, že jsem zauvažoval o koupi. Když jsem se ovšem v Demostanu zeptal na cenu, došlo mi nejen, proč se mi tak líbily, ale taky že si je nekoupim. Stály totiž 725$ (cca 21 000 Kč).
Při poslední jízdě jsem se tak rozparádil, že jsem si v hlubokým sněhu parádně natáh kolenní vazy. Nic moc, na to že máme v pondělí další volejbalovej zápas a to samozřejmě životně důležitej (jako každej jinej).
Cesta zpátky byla čirý peklo. Poprvé, co jedu lyžovat v jiným než terénním autě a zrovna poprvé, kdy je na dálnici spousta sněhu. Kaliforňani na sněhu absolutně neuměj jezdit, už když prší tak nasazujou řetězy a tak mi cesta, která obvyle trvá 2,5-3hodiny trvala 5,5. Chtěl jsem původně vrátit auto ve městě, ale přijel jsem tak pozdě, že jsem ho musel odvézt na letiště, kde je půjčovna otevřená 24H denně. Z letiště se dostat k Jirkovi s Madlou v sobotu večer je zážiteček I za normálních okolností. Jenže venku bylo 18st C, já měl na sobě šponovky, teplou zimní bundu, v rukách sněhový řetězy, hůlky, na zádech lyžáky a ostatní lyžařskou výbavu. V rpvním autobuse nefungoval automat na karty, v metru prodávaj lístky jen za hotovost a v druhým buse nevracej drobný. Někdy se vážně hodí mít vlastní autoL. Do postele jsem se s nataženým kolenem dobelhal asi v půl jedný v noci.

Plážový volejbal den po lyžování

2.února 2003

Ráno jsme s Jirkou a Madlou na horských kolech vyrazili přes neobydlené kopce v Marin na volejbal. Jirka dycky tvrdí, že ví o nové zkratce, kterou jsme na volejbale cobydup. Bylo zase parádní sluníčko, nikdo mi nechtěl věřit sněhovou bouři ze včerejška (však taky byla 300km severně a o 2200m vejš), na sluníčku bylo určitě 25 a v kraťasech a tričku nám bylo vedro. Tomu řikám začátek února:). Asi po dvou hodinách šílenejch krpálů v lese jsme dorazili do parku v Lark Spuru, kde byl sraz na volejbal. Nohy jsem měl ještě svázaný ze včerejších lyžáků a tak byl můj volejbalový výkon víc komediální vystoupení než sport. Vedle nás hrála banda holek v bikinách plážový volejbal, což ještě více rozptylovalo mojí (a nejen mojí) pozornost. Přesto jsme si pěkně zahráli, na sluníčku si spálili dršťky a pak si v parku na grilu upekli masíčko, klobásy, kukuřice, zapili to pár Plzněma a Petrovou slivovicí a za tmy se na kolech, tentokrát už po silnici vydali domů. Dycky nadávám a troubím na neosvětlený cyklisty, tentokrát troubili na mě.

Zkouška z logistiky za pět

Když jsem si na vejšce zapsal na inženýrském studiu předmět Mezinárodní logistika za 8 kreditů a propadl, ztráta 8 kreditů mi dost ztížila zbytek studia. Maximalne se totiž smělo ztratit asi 14 kreditu za cely studium. Posledni dobou se ukazuje, ze mě možná z toho předmětu vyhodili spravedlive:).
Nejdřív jsem měl na návštěvě na 14 dní Mrkve. Přijeli s dvěma kolama, na letišti jsem je dokázal vyzvednout včas, ukázat jim většinu atrakcí jak na horský kolo tak na chození po horách taky, dokonce odvézt je na letiště i s kolama včas. Jenom při návštěvě SF opery jsem samým nadšením zapomněl na sedadle novej digitální foťák, ale o tom v sekci Pertosyndrom.
Horší to bylo, když na návštěvu přijela Radka s Petrem. Přiletěli do LA, kladli mi předem na srdce abych tam hlavně čekal, jinak že jsou úplně v pr..., jelikož se moc nedomluvej. Dušoval jsem se, že tam budu včas. Lidé míní, zácpy v Los Angeles mění. Přišel jsem pozdě, ale ukázalo se, že se v tlačenici přece jen vyznaj, už měli vyzvednutý kufry a před letištěm hulili. Tušim, že měli každej v jedný ruce jednu zapálenou cigaretu, takovej 14ti-hodinovej půst dá zabrat:).
Zase jsem jim ukázal Kalifornský atrakce a po 14ti dnech byl čas odvézt je na letiště.
Teď už jen ocituji záznam z Pertosyndromu: (viz www.kocourkov.cz/Pertosyndrom.htm)

Honza měl odvezt tetu ze strejdou v patek rano na letiste, leteli do Prahy v 8.00 rano z letiště SFO. Od Honzy na SFO je to tak 20-25 minut, jezdi tam kazdou chvili, zadnej problem. Cili naridil vstavat v 5.30 aby se dalo odjet v sest, cili budou mit na SFO 1.5 hodiny na odbaveni. Taky si hned naplanoval let do LA v 7.45 na sluzebni cestu aby jako ta cesta na SFO nebyla nevyuzita. Jak rekl tak udelali, vyrazili v sest. Cestou ho jeste napadlo se stavit v praci vyzvednout naky veci co chtel vzit do Prahy, pak zjistil, ze na SFO je parkoviste podstatne dal od letiste nez v Oaklandu, takze kdyz dorazili na mezinarodni terminal, uz bylo 7.00. Marne hledal Delta airlines, ty totiz z mezinarodniho nelitaj. Tu mu doslo, ze letic do Prahy pres New York, nemusi to bejt nutne mezinarodni let. Cili sprint pres letiste zpet na vnitrostatni terminal. Radka cestou ztratila letenku, nekdo na ni zakricel, vratila se sebrala.
Na Delta odbavovaci stanoviste dosupeli v 7.25. Snaha zneuzit kratkou frontu pro 1.tridu se setkala s kamennym neochotnym xichtem urednikovym. Snaha predbehnout cca 80ti-kusou frontu turisticke tridy by se byvala setkala s uspechem, kdyby nebylo udalosti11.zari.. Od te doby je totiz nove pravidlo, ze zavazadla do letadla se neprijimaji pozdeji nez 30minut pred odletem. Bylo 7.31. Pocitac uz byl zablokovan k prijmu zavazadel pro tento let. Vzhledem k neprelozitelnosti letenek jedina sance byla letet bez zavazadel, cili Radka s Petrem odleteli jen s kabelkou a prirucnim kufrikem jako by byly na vylete v Pruhonicich:) Kdyz se dostali z prvotniho soku, udajne se velice pobavili pri predstave Honzy, vlacejiciho jejich a svoje zavazadla zpet do auta, zatimco mu uletel jeho sluzebni let:)

Další akce z mezinárodní logistiky byla přeprava auta. Když jsem se dozvěděl, že jakožto člověk žijící delší dobu v zahraničí si můžu přivézt v rámci stěhování do Čech majetek včetně auta beze cla, zjistil jsem si kolik stojí přeprava auta, nacpal ho věcma který potřebuju doma a poslal kontajnerem do Brem v Nemecku. Odesílal jsem auto asi 12.prosince, v Německu mělo být v půlce ledna. Z USA jsem odlétal 22.prosince, takže jsem si nechal jen nejnutnější věci, všechno ostatní nacpal do auta a prodal nábytek, abych se mohl zbavit bytu (ušetřený nájem za měsíc kdy budu v CZ zaplatí skoro dvě zpáteční letenky). Na střechu auta jsem ještě nacpal lyže a proutěný křeslo. Uvnitř byly samozřejmě kufry Radky a Petra, který na ně už přes měsíc marně čekali.
První chyba byla dát tam lyže. Než jsem se s nima zase setkal, musel jsem si půjčit lyže z půjčovny celkem pětkrát, jedny horší než druhý. Když jsem se s lyžema zase setkal, měly od agresivního mořského ovzduší tak zrezlé hrany, že ani tejden lyžování všechen rez neodstranil. Druhá chyba byla spoléhat se na údaj „polovina ledna“. Za polovinu ledna jsem považoval 15.1. Potřeboval jsem vyzvednout auto v Německu, dovézt ho do Čech a pak hned letět zpět do USA. Letenku jsem si koupil na 19.1. Chyba. Díky mizernýmu počasí měla loď 10 dní zpoždění a dorazila do Brém až v době, kdy jsem už znovu užíval Kalifornského slunce. Navíc auto nemohl vyzvednout nikdo jiný než majitel (německé zákony) a tak muselo počkat někde v přístavu na parkovišti plné věcí (včetně třeba počítače) až se vrátím do Evropy. Měl jsem přirozeně strach, že mi ukradnou věci z auta nebo lyže, problém se však ukázal jinde, viz níže.
Odlétal jsem ze San Franciska v sobotu. V předvečer odletu česká banda zorganizovala oslavu mojich, Tomášovejch a Jindřinejch narozenin u Kamily. Pěkně jsme pojedli, popili a já v opilosti radostně přijímal všechny balíčky, co chtěl kdo poslat příbuzným do Prahy s tím, že mám obří kufr a všechno se vejde. Bohužel jsem nestíhal registrovat co mi kdo dává a komu že to mám předat. Když jsem ráno vystřízlivěl a srovnal všechno na hromadu, trochu mi zatrnulo. No nic, kufr je fakt velkej, všechno se vešlo. Dovlekl jsem kufr, lyže (taky dar, ale ode mne) ,dva notebooky a desetikilovou koženou bundu na letiště (bylo tak 25 st Celsia a pařilo slunce), vystál frontu na odbavení a ulehčeně ho vysadil na váhu až to buchlo. Pani se podivala na digitální váhu, pak nevěřícně přiblížila zraky, jestli se jí to jako nezdá a pak vykřikla „Holly smokes!!!!“ (překlad: Svatý cigarety!!! :) ). 59KG!!! Pane, víte že limit je 32kg? A to máte ještě lyže? Tak jestli chcete stihnout tohle letadlo, tak to musíte sprintem přes letiště zakoupit krabici a vyndat z toho kufru těch 27kg a zabalit do krabice. Moje chabá námitka že cestou sem jsem měl stejný kufr jí neobměkčila. Sprintem tedy pro krabici (cena i s lepenkou 14,50$), zanadávat co je to za vydřiduchy a sprintem zpět. Přendat z kufru 27kg nebyl takovej problém, ale věci jak v krabici tak v kufru šíleně poskakovaly. Abych zabalené dary trochu utěsnil, musel jsem do krabice přidat bundu, což se ve Frankfurtu (-5st C) ukázalo jako zásadní chyba. Naštěstí si v tom zmatku aspoň nevšimli, že lyže už jsem měl jako třetí zavazadlo a tudíž jsem za ně měl doplácet 50$.
Když jsem dorazil do Evropy, měl jsem předat balíčky různým lidem na různých místech. Paní Křížková mi kvůli tomu vytrvale volala, když jsem byl v Německu tak 9x, než jsem to zvedl a za cca 50Kč jí oznámil, že jí to předám za 24 hodin a pak ještě 13x do Itálie, když zjistila, že část její zásilky jsem předal někomu úplně jinému:). Jak později podotkl Honza Delší, telefon v rukách babiček může být mocná zbraň.

Krátké setkání s Kubíkem ve Frankfurtu

V neděli jsem přiletěl do Frankfurtu. Na ceduli vidím, že mi přípoj do Prahy letí za slabou hodinku, pohoda. Ještě zkontrolovat číslo letu... a ejhle, nesedí. Cože, moje letadlo že letí až za 6,5 hodiny? No nic, změním si letenku, dělám to tak každou chvíli. Vystojim frontu a nerudná Němka mi oznámila, že mi nic nezmění, protože mám zavazadla odbavená pro ten let za 6 hodin a podle nových regulací po 9.11. nesmím letět jiným letadlem než moje zavazadla. Super. Co teď.
Naštěstí Němčouři zaměstnávaj chytrý programátory z ciziny a tak pár mojich spolužáků žije ve Frankfurtu. Zkusil jsem to obvolat a chytil Kubíka doma. Naistruoval mě, jak se dostat na hlavní vlakový nádraží že se tam sejdem. Dojel jsem tam a protože je to nádraží jak kráva, hned jsem mu poslal SMSku, kde se nacházím. Je to paráda tyhle telefony co fungujou na všech kontinetech! Jen tak v triku mi nebylo zrovna vedro, ale čekala mě vyhlídka teplé hospody. Tak tam čekám a čekám. A čekám. Čtvrt hodiny, půl, hodinu. Pak už jsem to nevydržel a přesunul svoje zmrzlý vyhladovělý tělo do bufáče hned vedle McDrnalda. Přeci nepudu k těm nechutnejm americkejm hamburgerovejm hlavám, že jo. Nebyl jsem u McDrnalda za dva roky v americe, nepudu k němu ani v reichu. Chyba. Přesně u McDonalda mě Kubík hledal. Když jsem se mu konečně dovolal, ukázalo se, že jsem mu ty SMSky posílal na pevnou linkuL. Když jsme se konečně seěli, měli jsme tak akorát čas na jedno pivo a už jsem musel zpět na letiště. Z toho plyne, že dát si s někým rande na nádraží ve Frankfurtu a blíže to nespecifikovat je blbost. I v době moderní spojovací techniky. 

Import Jeepa z USA

V Praze jsem se stihl sotva vyspat a ve 4 ráno už jsme valili znova do Německa vyzvednout auto v Brémách. Cesta uběhla svižně, německá dálnice bez rychlostního limitu mě vážně bavila. Když jsme dorazili do přístavu, další nerudná Němka mi řiká: „Ale vy v tom autě máte věci!“ Vzpomněl jsem si, jaxem pracně sepisoval na počítači seznam každý prkotiny, kterou jsem do auta naložil, aby o tom přepravce věděl. Vona že ten seznam od americké strany nedostali. No tak prej že to nevadí, zajedem mojim druhym autem až do přístavu, všechno přeložíme a na celnici pojedeme prázdným autem! Pohoda jak to v tom Německu maj zařízený:). Vydali jsme se teda k autu, který jsem před dvěma měsíci uviděl. Křeslo ze střechy fuč, no nic. Áaa, voni ho narvali dovnitř! Vlezu do auta a strašnej smrad. Co to je? Fuuuujjjjj, plíseň! Všude, na podlaze, na sedačkách, na palubce, na volantu. Smrad jak ve starým sklepě. Ledová krusta na všech oknech jak zvenku tak především zevnitř, Super. No odjedu s tím na slunce, roztaje to. Překonal jsem odpor k autu, který jsem ještě nedávno měl tak rád, vlezl dovnitř. No aspoň to nastartovalo. Co to, proč to nejede? Aha, neřadí, to bude olej v převodovce. Zkontroluju olej, nebylo tam NIC!!! Automat bez oleje neřadí. Nakonec jsem tam dolil 3,5litru. Plna náplň je 3,8l... No nic, hlavně že už to jede, zkusím radio, tohle auto ma nejlepsi aparaturu co jsem kdy měl. A sakra, pravej reprák jen chrchlá, asi ho sežrala plíseňL. Začal hrát asi až po 100km.
Jet ještě ten den zpět do Čech by bylo šílenství, ne že by auto nejelo, spravila to řádná dávka oleje do převodovky a topení na plný kule na rozmrazení, ale bylo už pozdě. Dojeli jsme akorát do Hamburku, našli motel a prohlídli si noční Hamburk.
Projet dvěma autama celý Německo a neztratit se nebylo tak obtížný, protože jsem si koupil novou hračičku, dvě Motorola vysílačky velikosti mobilu a s dosahem tak 3 km. Byla to docela sranda, až na ten šílenej zápach plísně, takže jsem měl na plno topení a otevřený okno zároveň.
Přišel jsem na pár zajímavých, velice nepotěšujících faktů. Plná nádrž, která mě v americe stála tak 25-28$ přijde v Německu na cca 85$. Jeep sice jede i víc než v USA povolených 110km-h, ale bohužel má ukazatel okamžité spotřeby. Když ve 140 ukazoval 22L/100km, nadával jsem. Když ovšem ve 190km/h ukazoval stabilně 44L/100km, pozbyl jsem slov. Když pak ještě tempomat automaticky po zapnutí na 160km/h (výš už nefunguje) zpomalil automaticky na 130, vzdal jsem svoji vášeň pro rychlost a jel zbytek cesty 130.
Na celnici na Cínovci auto týhle velikosti bez SPZ vepředu vzbudilo pozornost už zdálky. Němci vyběhli i v mrazu a sněhu z budky a odstavili mě na stranu. Prohlíželi všechny papíry a nic podezřelýho nenašli.
Češi mě překvapili vstřícností. Nejvíc je pobavila moje SPZ a nemohli věřit, že je to legální a platný. Jeden dokonce vyběh a křičel do protějšího okna: „Franto vole, pocem rychle, tohles ještě nežral!“ Paxe zase divili, proč tam mám CZ, když jsem žil v Kalifornii. „To maj všichni Češi žijící v americe aby se navzájem poznali“ povídám. To je asi potěšilo, protože mi pak leccos odpustili. Veděli jsme všichni, že clo po mě chtít nebudou, ale podle platných zákonů a tabulek po mě chtěli šestimístnou částku jako zálohu na clo, která mi bude potom na vnitrozemský celnici vrácena. „Tolik peněz asi u sebe mít nebudete, co?“ řiká jeden. No tolik drobných opravde běžně po kapsách nenosím.
Nakonec jsem to ukecal tak, že teda jako to auto neproclívám, že vlastně jedu jenom tak na návštěvu a paxi to náhodou rozmyslím a proclím to na vnitrostátní celnici.
Den na to došlo ke slavnostnímu předání kufrů, jenž opustily své majitele před dvěma měsíci v San Franciscu, viz příhoda Mezinárodní logistika. Dokonce ani to víno v nich mrazem neprasklo, čili konec dobrý všechno dobré. Pokud si někdo taky chcete vyzkoušet, jaký to je žít dva měsíce bez všech základních věcí, přijeďte taky na návštěvu:).

Lyže v Itálii na český způsob

Den po příjezdu z Německa jsme sbalili fidlátka, nasedli na Budějovický do autobusu a vyrazili na lyžařský zájezd do Itálie. Teda aspoň jsem si myslel že do Itálie. Na parkovišti pod sjezdovkou bylo 11 českých autobusů, nespočet českých aut a bez přehánění na sjezdovkách ze 70 až 80% převládala čeština. V českém hotelu české kuchařky vařily česká jídla a točily české pivo. Teda české, bylo to Starobrno, čili to buď bylo pivo z Česka nebo z Moravy, ale můžu říct že české?
Museli jsme občas po večeři zajít do místní hospody abychom se ujistili, že jsme opravdu opustili Čechy. I na sjezdovkách byly hospody a bufety plné Čechů, což je ovšem jev pozitivní, jelikož v roce 1990 jsem byl v Benátkách, který byly narvaný Čechama (odhadem 70 Karos na parkovišti) ale hospody zely totálně prázdnotou. Češi tenkrát jenom seděli na obrubníkách a žrali řízky z domovaL. Takže pokrok. Zajímavé bylo, jaxe k sobe Češi tentokrát chovali navzájem nevraživě. Asi jako by řikali „Co tady vy všichni ostatní Češi děláte, tohle měl bejt pro mě luxusní zájezd do ciziny!!!“

California Iron Man

• Je možný vypít 8.5 litrů vody za 7 hodin a jit jen 3x čůrat?
• Je možný, že by se našlo 100 lidí, ochotnejch zaplatit 160$ za to, aby se mohli 6-11 hodin trápit v 34stupňovým vedru běháním po horách? (Celkový převýšení závodu 1350m)
• Je možný se bez tréninku přihlásit na závod, kde se musí za jeden den uběhnout 10km po stezkách, ujet 7km na kajaku, uběhnout dalších 8km mimo stezky po kopcích a nakonec ujet ještě 35km na horskym kole v terénu?
• Je možný to samý zvládnout v týmu 4 lidí, když jeden je 45letá ženská, druhej cca 48letej chlap, třetí jouda z ústeckýho paneláku, kterej naposledny běžel (dál než na autobus) na gymplu a jenom jeden je namakanej šílenec kterej trénuje 4x tejdně?
• Je možný, aby izolepa „ducktape“ čili po česky „atomovka“ pomohla od křečí ve stehnech?

Odpověď na všechny předchozí dotazy zní… Hmm, viz níže. A teď jak to celý vzniklo a proč.

Na Den nezávislosti jsme byli celá banda u Milana na chalupě a večer u ohně mě oslovila jedna ze slavících žen, jestli bych s ní a manželem nechtěl zejtra na vejlet na kole. Samozřejmě že ano. Hned vzápětí z ní vylezlo, že minulej tejden s manželem byli na Adventure maratonu, coz bylo 120km na horskym kole, 32 km behu a 8km plavani a to vse za max. 30 hodin v kuseL. To mi teda sklaplo, uz se mi s nima moc na kole nikam nechtělo...
Nakonec jsem jel a protože jsem měl (asi) lepší kolo, taxem jim dokonce v několika šutrovitejch prudkejch kopcích ujel, protože jim to začalo podkluzovat a museli pěšky. To jsem ovšem neměl dělat, protože z toho získali dojem, že jsem v bůhvíjaký kondici. Trest následoval hned další víkend.
V ůterý mi přišel email, že jim na psolední chvíli vypad člen teamu na závody, a že jsem jedinej, kdo je může zachránit. Zasmál jsem se HAHA a odpověděl, že jsem naposledy běžel na gymplu a to jen 1500m. Voni že prej tohle je jen 8 mil běhu, 20mil na kole a 4 míle na kajaku, žádný plavání, že to bude zábava, že mi pomůžou a kdesi cosi. Zlomili mě až v pátek a to s tím, že jsem jim předem řek, že si nemyslím, že to můžu uběhnout a ať s tím počítaj.
Až v pátek večer se ukázalo, že ty dva co znám tam nebudou, takže se do toho pouštím se třema lidma, který jsem v životě neviděl, navíc s Američanama. Měl jsem se s nima sejít v kempu u startu závodu a to pomocí mobila. Nejenže po příjezdu do kempu nebyl signál, ale navíc mi ta ženská dala číslo na mobila, ale bez předvolby, takže jsem zrovna tak mohl volat z okna (tady maj mobily předvolbu stejnou jako pevný linky, čili se to nedá uhodnout).
Nějakým zázrakem jsme se bohužel nakonec našli, takže už nebylo úniku. Eště byla šance, že neseženu povinný vybavení jako kompas, záchrannou vestu a haldu dalších krámů, ale nakonec jsme to všechno sehnali.
Ráno se na startu sešli všichni ti šílenci, co nedělaj nic jinýho než obíhaj takovýhle závody a naháněli mi strach. Drahý kola, dresy, voholený nohy, nabušený těla, speciální boty, chrániče na holeně a hlavně děsně vážný výrazy ve tváři. Cca 100 takovejch a přešel mě zbytek smíchu. Stanovil jsem si cíl na sobotu: „PŘEŽÍT!“ Žádný ambice dokončit závod nebo tak, prostě to jenom vzdát včas na to, abych to přežil ať se zbytek týmu třeba postaví na hlavu. V pravidlech bylo, že se nesmíme vzdálit na víc jak 100m od zbytku týmu, takže to, že se záhadně ztratím na trati a „náhodou“ skončím v ňáký hospodě nešlo. Ten nabušenec v našem týmu navíc vypadal, že si mě pěkně podá, jestli někde odpadnu. Abych toho neměl málo, tak jsem se ráno dozvěděl, že zápisný je 160$ na osobu! No potěš. Předpověď počasí: „Vedro jako prase, slunce celej den.“
První část závodu se vydařila. Běh do kopce, cca 500metrů tam, 500 zpátky a hup na kolo přesunout se na start běžecký části. Pohoda, říkal jsem si, na kole občas jezdim. V prvním kopci, když jsem začal přehazovat na pomalý převody, mi došlo, že „občas“ není úplně dost. Ač kopec jako kráva, NIKDO nezpomalil. Jakožto podporu týmu mě v nejhorších chvílích Mark (člen našeho týmu, ne ten nabušenej) chytil za sedlo a zatlačil. Nejdřív se mě to dost dotklo, ale paxem si řikal „Nu což, cíl na sobotu je přežít a ne si hrát na hrdinu“.
Na start běhu jsem přijel celkem vyflusanej. Bylo to jen asi 4km na tom kole, ale šeredným tempem přes podobně šerednej kopec. Seskok z kola, helma letí do trávy a už se běží. V tu chvíli už teplota vystoupala na 93F, což je cca 34Celsia a tam zůstala celej den.
První kilometr běhu musel bejt samozřejmě na přímým slunci, jak to má Honzík nejradši. Když jsme doběhli k lesu, měl jsem jasno: „Seru na to!!“. Bohužel jsem neměl dost dechu na to to říct nahlas a než jsem se nadál, uvázali Markovi na záda gumycuk a mě ho připli na bederní pás od batohu na břiše. To mě jako bude táhnout nebo co? Co to je za blbost? Blbost to nebyla, mělo to jednu výhodu pro tým a nevýhodu pro mě. Prostě jsem nemoh zastavit.
Nastalo první ukřižování Jeníka Krista. Táhli mě přes kopce lesem jak vola na porážku. Věděl jsem, ze běžíme na místo, kde začíná část kánoistická, čili že tam bude ňáká voda. Celou duševní silou jsem se snažil soustředit na to, že skrz stromy už vidím prosvítat hladinu. Asi mám malou schopnost suggesce, protže to trvalo hodinu, než jsem jí uviděl. A to ještě jsme podél vody museli běžet dál. Za ňákou dobu už jsem se ale dostal do takovýho transu, že mi to asi bylo jedno.
Těšil jsem se, jaxe rozplácnu do vody, ale na to nebyl čas. Musel jsem donést kánoi do vody a za háčka mi přidělili Annette (poslední člen našeho týmu). Proboha to neviděj, jakou mám figuru, že mě eště daj do lodě se ženskou! Dyť nikam nedojedem!. Jenže to se muj šovinismus pěkně přepočítal. Annette se chopila pádla (já taky, držel jsem to jako prase cvičky, protože pádlo s plackou na obou stranách jsem eště v ruce neměl, jenom pádlo od kanoe, to je jiný) a vyrazila, až za náma vznikala rejha jak od motorovýho člunu. Ty dva chlapi měli co dělat, aby nám stačili. Měl jsem plný ruce pazourů stačit jejímu tempu a ač jsem se na kajakovou část těšil (přeci se u toho sedí, ne?) po cca 150m bych snad radši zase běžel na vodítku. Samozřejmě začal vítr a foukal proti nám zleva. Cestou zpátky po jezeře foukal přirozeně zase proti nám, tentokrát zprava. Po cca 1,5 hodině zuřivýho plácání se ve vodě jsem byl rád, že zas můžu běžet. Nabral jsem ale dost sil na to, abych odmítl vodítko. Cesta zpět ke kolům nebyla zdaleka tak útrpná. Od rána už jsem vypil 3 litry vody a vycucal asi tři pytlíčky s ňákým děsně sladkým energetickým gelem.
Když jsme se blížili ke kolům, bylo slyšet houkání sirén a vrtulník. To není dobrý znamení v blízkosti 100 šílenců na kolech. Taky že jo, u kol stála helikoptéra a odnášeli do ní cyklistu na nosítkách. Porazilo ho autoL. Kupodivu vyšlo najevo, že to nebyl účastník závodů, ale náhodnej okolojedoucí cyklista. Každopádně se kvůli helikoptéře musel zastavit na 17 minut závod, protože se z parkoviště nedalo bezpečně odjíždět. No, za 17 minut odpočinku jsem jim rozhodně nenadával.
Po odpočinku a zpět na kole jsem byl plnej síly, teda relativně, samozřejmě. Dojeli jsme zpět do základního tábora, pohodili kola, doplnili vodu do báglů na zádech a vyrazili na orientační běh. Ten se od normálního běhu lišil tím, že se neběhalo po stezkách, ale loukama v strmejch kopcích, kde bylo po kolena bodláčí. (jak ostrý je to americký bodláčí se ukáže až v cíli!). Annette mi vnutila ještě před závodem speciální neroztrhnutelný chrániče na holeně, což mi zachránilo tak 0,5 litru krve.
Další výhoda orientačního běhu byla, že čas od času Oliver (ten nabušenec z našeho týmu) musel zastavit a s kompasem zjistit co dál. Původně jsem si myslel, že tohle bude jedna z mála situací, kdy bych mohl bejt něco platnej, (přeci jen všichni Češi prošli brannýma cvičeníma a nacvičováním CO, že jo?), ale nakonec jsem byl rád, že to nebylo potřeba.
Úkolem bylo podle mapy najít 8 z 12 vyznačených stanovišť v libovolném pořadí a zapsat kódy. Kdyby to nebylo v kopcích, do kterejch se muselo lézt po čtyřech a nebylo to největší vedro na světě, tak by to nebyla taková hrůza. Ale takhle byla. Na vrcholu jednoho kopce jsem už zase přemejšlel, jak anglicky zformulovat větu „Já vám na to seru blbci, vyližte mi prd...“. Omlouvám ze že to tady takhle doslova píšu, ale v tu chvíli mě opravdu nenapadaly věty typu „Milý kamarádi, je mi to velice líto, ale obávám se že budu muset ohlásit předčasné ukončení závodu“.
Nakonec mi zvedlo náladu to, že jsem našel jedno stanoviště sám, přičemž zbytek týmu prolejzal nedaleký křoví. Použil jsem k tomu metodu zvanou „Čum odkud vylejzaj ostatní týmy a vykašli se na kompas“.
Po orientačním běhu jsem zase doplnil 2 litry vody do báglu a přezul se do kolobotek.

Vyrazili jsme na část, jenž měla bejt mojí silnou stránkou. Kolo v terénu. Bohužel disciplína „kolo v terénu“ není stejná jako „kolo v terénu po 4 hodinách běhání na slunci“. Takže v prvním kopci zase krize. Tentokrát už jsem nepřemejšlel o vzdání závodu, moje ego by nikdy nepřežilo, že jsem to vzdal zrovna na kole (trochu se obávám, že by nepřežilo vzdát to nikdy, radši bych chcípnul než přiznal, že na to nemám). Chtěl jsem jenom trochu zpomalit, možná první kopec vytlačit a paxe uvidí.
To ovšem Oliver nemohl připustit, takže zase vodítko, tentokrát na řidítka. Snesl jsem to jen první kopec, tak 400metrů. Pak byl skopec, to jsem se vymluvil že se musím odpojit a už jsem se nezapojil. Naštěstí jsem chytil dech a rytmus a zbytek těch útrpnejch 30kilometrů jsem většinou ani nebyl poslední. Asi jsem ale nevypadal příliš optimisticky, protože v cíli mě oslovilo pár lidí, který se dost divili, že jsem tam vůbec dorazil. Byli to ty, se kterejma jsem v největším krpále vtipkoval. (Českej národ má tu speciální vlastnost, že i v nejhorších situacích (chtěl jem napsat v největších sračkách, ale to je moc sprostý, i když výstižnější) má náladu vtipkovat. Američani to strašně těžko chápou, takže když jsem jim během povodní v Čechách řikal vtipy, co kolovali po CZ (jako třeba „Prodám chalupu na Slapech, k vidění u Karlova mostu“) taxe vůbec nesmáli a řikali, že jsme banda cyniků.
Takže když jsem tlačil to kolo do kopce na pokraji sil, smrt v očích a předcházel mě člobrda, kterej se rozhodl absolvovat tuto část bez kola, tak mu řikám „Hele, nechceš kolo, třeba se ti do toho kopce pude líp?“, divně se na mě díval a vůbec se nesmál :).
V druhý části kolování jsem najednou dostal záhadnou vlnu druhý mízy (možná ty energetický nápoje a gely, možná ten banán a nebo prostě jen vidina cíle) a svištěl jsem co to dalo. Hodně pomohlo to, že jsem kdykoliv to bylo z kopce prostě zapomněl na brzdy a řikal si, že všechno co nenabrzdim nebudu muset v protějším kopci šlapat. No a taky mám na kole péro pod zadkem, takže jsem opravdu většinou dojel setrvačností dál než zbytek týmu. Na konci mi Mark dokonce řikal, že jsem zřejmě používal metodu „sand bagging“, což je něco jako „Předstírat že mám málo, abych si moh nahrabat víc než ostatní“, čili že jsem prostě měl víc energie než jsem ukazoval. Nevim, nechtěl bych zjistit opak, takže lepší dojet s nějakou rezervou, než skončit jako jeden z těch profesionálních nabušenců z jinýho týmu, kterej běžel tak dlouho, až omdlel a museli mu píchat injekce aby ho probrali. Mimochodem za ty injekce ho diskvalifikovali :).

V cíli jsme s Oliverem museli na Annette s Markem čekat, protože se sluší, aby tým dorazil pohromadě. Kola jsme pohodili v ohradě a cílovou bránou za potlesku těch, který tam ještě zbyli prošli do cíle. Původně jsem čekal, že jestli do toho cíle někdy dorazim, tak padnu jako v televizi po maratónu a zůstanu tam ležet několik hodin. Kupodivu jsem byl schopnej ještě pár minut stát a předstírat že žiju. Trvalo nám to celý téměř přesně 7 hodin. Nikdy mi nechutnal chlazenej meloun tak, jako tady v cíli. Dokonce lepší než studený pivo. Nabídka pečený klobásy mi připadala dost ftipná. Nakonec jsem se opravdu svalil do trávy a asi i usnul.
Když jsem se probral, šel jsem se podívat na nástěnku na pořadí. Trochu mě překvapilo, že tam ještě nebylo pořadí u všech cca 30ti týmů, ale mě spíš zajímal čas kterej nám to trvalo. Taxem si ho přečet a téměř okamžitě zapomněl. Mozek byl ještě trochu mimo.
Šel jsem zpátky na trávu a pozoroval cvrkot. Kupodivu pořád dorážely další týmy a kemp se plnil. Za chvíli za mnou přišel Mark (jedinej ukazoval trochu nadšení nad tím, že jsme nejen přežili, ale taky dorazili do cíle. Taky to byl jeho první závod v životě).
Takže přišel ke mě a řiká:
„Tak co, jaxi myslíš že si rozdělíme ty peníze?“
To mě potěšilo, protože jsme evidentně nebyl jedinej, komu v tom vedru rozměkl mozek.
„Jaký prachy, co to meleš“ řikám mu.
„No těch 300$ co jsme vyhráli!“.
„Co blbneš, jak vyhráli, buď rád, že jsme nebyli poslední!“
„No né, vážně, jsme třetí!“
Vyskočil jsem a rozběhl se k nástěnce (rozuměj, zvedl jsem se jako penzista v nejhorší fázi chronickýho revmatismu a dobelhal se k nástěnce.). Koukám na ty čísla, zmatek, nemůžu to pochopit, ale nakonec přece, no jo, vážně, mezi 4-členejma týmama jsme třetí! To si snad dělaj srandu, to mě ty ostatní nabušenci, co se tímhle živěj, musej umlátit zaživa, za tuhle nespravedlnost! (mimochodem jsem byl na celym závodě fakt jedinej, kdo neměl specielní cyklistický kraťasy s plínou, ale úplně obyčejný bavlněný kraťasy bez plíny. O mejch botách z výprodeje který jsou vše, jen ne běžecký, ani nemluvě).
Odbelhal jsem se zpátky na trávu a přemejšlel, jak je to možný. Sice celkově mezi jendotlivcema, dvojicema, trojicema a čtveřicema jsme byli až čtrnáctý ze cca čtyřiceti, ale hodnotí se jen pořadí ve skupině, ne celkový. Kde se stala chyba? Jak můžem bejt třetí?
Až když bylo oficiální vyhlašování, museli jsme nastoupit, nechat se vyfotit pro oficialní web série závodů http://www.bigblueadventure.com  a převzat ceny, taxem tomu trochu uvěřil.
Když jsem se vzpamatoval na tolik, že jsem byl ochotnej vyjít ze stínu a jít se podívat na kolo v ohradě, čekal mě další šok. Obě kola píchlý a ÚPLNĚ prázdný! Chvíli jsem si myslel, že to jenom ňákej profík nevydržel, že jouda v teplákovitejch kraťasech dojel dřív, ale když jsem viděl z pneumatik čouhat ty ostny z bodláků, došlo mi, že jsem jenom měl kliku, že to ucházelo pomalu na to, abych dojel do cíle. V neděli jsem pak v duších našel 6 propichů!! Představa, že bych neměl ty chrániče na holeně, když ty bodláky propíchly i pneumatiky, mi prohnala mráz po zádech. Vlastně blbost, v tom vedru žádnej mráz bejt nemoh, ani na zádech.
Ještě jedenáct hodin po startu, čili 5 hodin poté, co do cíle dorazil první a 4 hodiny po nás, dobíhaly další posádky. Šílený. Rozloučil jsem se a složil tělo do auta. Nemám automaty moc rád, ale někdy se absence spojky zatraceně hodí.
Vyrazil jsem směr Stanislaus, ještě jednou se podivat k Milanovi do hor než zmizim z kontinentu a zároveň z trhu se svobodnými mládenci. Po cca hodině jízdy se ozval močový měchýř aby mi připomněl, že jsem dnes vypil 4 plný dvoulitrový pytlíky s vodou plus dva malý energy drinky k snídani. Zastavim na parkovišti před Safewayem, otevřu dveře a směle vyrazím z auta. Okamžitě mě to srazilo málem na kolena, křeče v obou stehnech. Jen tak tak jsem se zachytil za zahrádku na autě a visim tam v poslednim tažení. V tom jde okolo zaměstnanec supermarketu, takovej ten co sváží nákupní vozejky ke vchodu a naučenou frází z popisu práce se mě ptá „Jaxe máš?“. Vhodně načasovaná otázečka. Dycky jsem si myslel, že jim je úplně jedno, jaxe lidi maj, tohle budiž mi důkazem.
Ještě se celej kroutíc křečema, procházel jsem se krámem a hledal záchod. Lidi na mě celkem divně koukali a říkali si:
„Extrémně zaprášený špinavý teplákovitý kraťasy, podobně vypadající kdysi bílý moirový triko, ponožky a boty samej bodlák a zbytky izolačky, celý tělo mix potu a prachu a navíc ten divnej výraz ve xichě, skoro jako by měl křeče nebo co. Nešní to pocestný? Je to sakra pocestný“
Ještě že pravidlo číslo jedna pro každýho Američana je hlavně „Starej se nejdřív vo sebe, pak zase vo sebe, pak dlouho dlouho nic a paxe se ještě rozhlídni, jestli bys pro sebe nemoh něco udělat“. Takže mě nechali doplazit se kam jsem potřeboval.
Když jsem se vybelhal z krámu, vyčůranej, s klobásou v ruce a aspoň xichtem umytým, vzpomněl jsem si, že ty křeče ve stehně už jsem vlastně jednou dneska měl! Bylo to cca v půlce cyklofáze a Mark je měl taky. Řešil to tím, že si stehna napevno obaloval tlustou izolepou, co měl v baťohu. Tvrdil, že to pomáhá a já mu to v zoufalství uvěřil. A opravdu to na zbytek závodu pomohlo. A teď mi to vysvětlete, doktoři a terapeuti s vaším nedostatkem hořčíku. Houby hořčík, izolačku to chce a pořádně stáhnout!:).
Celou neděli jsem přirozeně strávil připosranou chůzí od pohovky ke křeslu a zpátky, podle toho kde jsem zrovna usnul. Akorát Milan s bandou kámošů mě po ránu vytáhli na procházku, což mě příliš nepotěšilo, ale aspoň jsem se rozhejbal.
Teď je pondělí odpoledne a chystám se na volejbal. Cejtím se relativně v pohodě.

BTW: Pokud jsem přezil tohle, tak už snad přežiju i tu svatbu