První víkend v USA jsem se chystal zajet si zalyžovat. Nakonec mě ovšem Jirka s Madlou ukecali a vyrazil jsem s nima kempovat. Cíl- malá jezera na jihozápad od Lake Tahoe, výška cca 2600m.n.m, 60cm sněhu.
Večer před odjezdem byla ještě menší party u Křížků, kde se staly dvě věci:
a) vypil jsem dost na to, aby mi ráno nebylo nejlíp i kdybych se nechystal na výpravu,
b) Jirka vyprávěl příhodu, kterak se v mládí chystali bruslit s kámošem Fakultou a jeho nevlastní máma prohlásila „Já jsem holka z vesnice a poznám, že tenhle led je tlustej dost“. Vzápětí se Fakulta propad křupajícím ledem do rybníka a začal prskat vodu a nadávat. Jirka se mu vydal na pomoc a za chvíli taky zuřivě kopal bruslema v ledový vodě. Fakulta mu dal chladnou radu „Co blbneš vole tady je metr třicet vody“. Poté se, znajíce Mládkovo písně, „Vydali do kabin kraulem“. „Holka z vesnice“ se prý celou dobu smála až se za břicho popadala a celou akci fotila. No nevim, mě při podobný představě do smíchu neni (a ještě nebude, viz dále).
Brzo ráno, asi v deset, jsme se naskládali do auta a já si vyprosil místo vzadu, abych se vyspal ze včerejší oslavy. Zabalen do dvou péřových spacáků jsem se probudil s pocitem, že se topím (byl to vlastní pot, ráno jsem se oblékl rovnou na sníh) o 200km dále. Zakoupil jsem ještě rychle litr whiskey Jack Daniels, abychom nezmrzli zevnitř, když už zmrznem zvnějšku a lepení na mojí nafukovací karimatku, co jsem si minule propálil u ohně.
U cíle cesty jsme zjistili, že ani v pustině se nedá zaparkovat zadarmo a museli jsme se vrátit k pumpě zakoupit parkovací permit. Před pumpou to chvíli vypadalo, že víkend místo na sněhu strávíme v autoopravně, auto zaboha nechtělo nastartovat. Uuff, nakonec jsme odjeli. Bude se nám v neděli přetěžko vracet k autu s vidinou odtahovky:).
Na parkovišti začalo zuřivé převlékání, balení, vybalování a loučení se s těžkými zbytnostmi. Čekal nás výstup v hlubokém sněhu a každé kilo, co zůstane v autě se zatraceně hodí. Ještě rychle najíst, ať to jídlo nesem v žaludku a razíme. Už vím, co jsem si životně důležitého zapomněl. Opalovací krém by tak nevadil, ten má Madla, ale historie se opakuje a tak jako na Shastě nemám kšiltovku. A slunce pere jako blázen....
Ještě poslední kontrola, zda je auto zamčeno, ten chlápek v dodávce naproti si ho příliš podezřele prohlížel. A hle, auto je sice zamčeno, ale zamčené dveře nejsou vůbec dovřené!
Takže auto zamčeno i zavřeno, baťohy upevněné na zádech a jdeme. Pozor ještě, Jirka hledá mapu! Takže auto odemknout, což s batohem jde. Co už ovšem nejde je vlézt s batohem dovnitř a mapu vyndat. Takže batoh dolů, mapu vyndat, auto zamknout, batoh nasadit, auto zkontrolovat a vyrážíme.
Po třiceti krocích se Jirka začne zase nenápadně osahávat. Nakonec musí s pravdou ven, zapomněl v autě brejle. Postáváme s Madlou u cesty a nápadně nám to připomína jaxme čekali na Shastě, až si Jirka doběhne do auta pro baterky nebo co.
Jirka se vrací poměrně rychle s tím, že brejle v autě nebyly, jelikož je má celou dobu v kapse:).
Tak teď už doopravdy vyrážíme a brzo dosahujeme vzdálenosti od auta, kdy se už nevyplatí pro nic se vracet. Uff.
Na zasněžené ale udusané cestě lesem potkáváme občas lidi na sněžnicích. My si je neseme v ruce, jsou přece vyrobené do hlubokého sněhu, ne? Asi po kilometru klouzání a podkluzování na udusaném sněhu je cvičně nasazujem. A hele, vono se jde hned líp!
Když jsme vyšli z lesa, nastává první foticí zastávka s výhledem na Lake Tahoe. Ihned po vyfocení váha mého báglu vítězí nad mojí rovnováhou a já se báglem napřed zapichuju do hlubokého sněhu. Se sněžnicemi na nohách není snadné dostat se zpět do polohy vzpřímené.
Hned za zatáčkou začíná první jezero. Jirka se na něj vydává s tím, že otestuje pevnost. Za chvíli mává, že jako můžem. Moc se mi to nezdá, po břehu to zas není o tolik dál. Za chvíli Jirku s Madlou dostihujem a stěžujem si, že to ňák divně křupe a houpe. Tvrdí, že je to v pohodě, že to je jen ta vrchní vrstva, pod tím že je spousta ledu. Trochu to připomíná větu „Já jsem holka z vesnice....“. Obzvlášť když Jirka dodává, ať si rozepnem ten bederní pás u baťohu, ten prej se blbě rozepíná pod vodou. Představa plování ve snežnicích, batohem na zádech a nejbližším břehem jen co by kamenem dohodil (a zbytek dojel autem) mi klidu nedodává. Když se mi potom propadne kotník a z děr v okolí vytryskne voda, nenápadně začínám mířit ke břehu. Jirka s Madlou mne kupodivu následují:).
Z břehu je parádní výhled na sluncem ozářený jezero s horami v pozadí, vytahuji foťák. I s futrálem a baterkama tvoří zřejmě nejtěžší a největší součást mojí výbavy. Po vyfocení prvního záběru mi dochází baterky. Tak to by byloL.
Po přechodu ještě dvou takových jezer, každé o něco výše (tvoří kaskádu) nabíráme z posledního vodu (filtrujeme) a opuštíme poslední známky civilizace, abychom zbytek víkendu strávili v pustině úplně bez lidí a bez zvuků, jenom hory a borovice a medvědi. Teda doufám že nepřijdou moc blízko.
Začíná zápas s časem, stan by bylo dobré postavit za světla. Parametry pro stavbu stanu: výhled do údolí, dřevo v okolí, tak, aby nás zastihl východ slunce ale aby stan nebyl odnikud vidět atd. Nakonec stavíme stan tesně vedle sluncem odhaleného kusu skály, což je jistě méně romantický parametr než výhled do údolí, ale zato nebudem muset rozdělávat oheň, sedět, vybalovat atd. přímo na sněhu.
Rozdělávám oheň, Jirka s Madlou staví stan. Kupodivu oheň šlo rozdělat snadno, ze zdejších borovic (Jirka tvrdí, že až několik tisíc let starých) se dají trhat dliuhé pláty papírově tenkých vrstev vnější kúry. Ulamuju uschlé větve a hned je čím topit. Dodnes nevíme, zda se tu smí v zimě rozdělávat oheň, v létě jsou za to děsný pokuty.
Zatímco se hřeje voda na polívku, Madla už se dožaduje Jacka. Vzhledem k tomu, že jsem toho dnes moc nesněd, jsem zdrženlivější a počkám až po jídle. Je tak šest hodin, úplná tma, 2600m.n.m., místama až metr sněhu, cca mínus 3-5st Celsia. Díky technologiím jako Moira, Goretex, Fleece a Jack Daniels nám zima neni. V botách budu mít sucho až do odjezdu a to přesto, že sníh začne zítra tát a propadnu se do potoka až nad kotník.
Po večeři jsme se pustili do Jacka svorně a pilně. Hovor se rychle stáčí na za střízliva nemyslitelná témata a i superslušná Madla připouští existenci sprostých slov jako sex či erotické spodní prádlo. Trvá ovšem na tom, že tanga jsou jako zubní niť na zadek:).
Okolo půl osmé (máme pocit, že už je aspoň jedna v noci) se to Madle vymyká z rukou. Pravděpodobně víc než tři deci Jacka přímo z lahve na lačno je více, než její štíhle tělo slušně vychované (a tudíž alkohol většinou nepijící) dívky může zvládnout. Jakožto její zkušený ošetřující tým jí s Jirkou ordinujeme dlouhé procházky ve sněhu v soustředných kruzích okolo ohně. Sami zůstáváme sedět u ohně debatujíce o škodlivosti přílišné zdrženlivosti k alkoholu v mládí. Pak to takhle dopadá:). Jednou za čas, když zvuk křupajícího sněhu pod nohama Madly příliš zeslábne, vydáváme se s baterkama Madlu ulovit, dát jí napít a přivést zpět k ohni. Za tmy, ve sněhu a se zbytkem Jacka v krvi nepříliš snadný úkol. Brzo nám dochází voda, která mělo vydržet na celý víkend. S údivem zjišťujeme, že roztavit sníh, aby z něj bylo 4dcl vody trvá na vařiči cca 25 minutL. Ráno musíme najít vodu.
V 9.30 se nám konečně podařilo nacpat Madlu do spacáku a všichni jsme vyčerpaně usnuli.
Ráno jsme vstávali překvapivě dobře vyspalí (a kupodivu nezmrzlí) do modrý oblohy a slunce. Moje čerstvě zalepená karimatka se kupodivu nevyfoukla a tak ani mě zima nebyla. Madle samozřejmě nebylo hej a tak s náma sice šla hledat vodu na snídani, pobavilo jí tak jako Jirku když jsem se propad sněhovou krustou do potoka, ale po snídani zase zalezla do stanu a spala.
Já s Jirkou jsme si naložili do baťohu vodu, ňáký chleby a Besipky a vyrazili jsme na výlet sněhovejma pláněma na sever. Vydrápali jsme se až na hranu sedla, odkud bylo vidět do dalšího údolí. Celej den pařilo sluníčko, takže jako obvykle byl větší problém kam dát všechny ty svlečený věci než zima:). Výstup nahoru trval asi dvě a půl hodiny, na hraně dvou údolí jsme si dali sváču a vyrazili zpět. Výhled na všechny strany, ale především do toho následujícího údolí bral dech. Představa, že směrem na sever by člověk mohl jít tou pustinou kolik dní a nepotkat živou duši, jenom ty hory, sníh a prastarý borovice....
Cestou dolu jsme potkali několik dní starý stopy od běžek a začali jsme pracně vymejšlet konstrukci sněžnic, který by se na kopci mavnutím proměnily v něco, co po sněhu klouže. Sněžnice maj totiž zespoda na botě něco jako mačky a hoděj se spíš pro chůzi do kopce. Jirka pak zjistil, že když je kopec dostatečně prudkej, člověk se dostatečně zakloní a přenese váhu na paty sněžnic, jakžtakž to jede. Já volil mnohem bezpečnější a osvedčenou metodu zvanou „prdelomet“. Proto mě překvapilo, když se mi zadek zabořil do hlubšího sněhu v nejrychlejším sjezdu a vzápětí se sněžnice zabodly do sněhu přede mnou a já dokončil zbytek kopce v kotrmelcích i s baťohem. Jirka se mi spravedlivě odvděčil za tuto podívanou o chvíli později, kdy se v sněžnicích neohrabaně rozběhl, že přeskočí potok na stejném místě, kde se mi do něj ráno probořila noha a skončil v něm rozpláclej na zádech:). Naštěstí v místě, kde je potok pokrytej ledem a sněhem, tak se nenamočil.
Madlu už jsme našli obživlou, tak jsme si dali obědovečeři, sbalili svejch šest pětek a vyrazili zpět k autu. Cesta přes tři jezera se zdála podstatně delší přestože to bylo z kopce. K autu jsme dorazili celkem vyčerpaní a poslední kilometr jsme strávili debatou, jestli je výhodnější zjistit, že auto nenastartuje hned po příchodu a nebo až se najíme a převlíknem. Zvítězil můj argument, že když nenastartujem, zavolám hned odtahovku z mobila a než přijede, taxe najíme. Byla to blbost, protože jednak tam nebyl signál a druhak baterka došla během asi dvaceti vteřin:). Zaplaťpánbu auto nastartovalo jak nový atak jsme ho tam museli nechat vrčet a smrdět celou dobu co jsme balili což naprosto drtilo ekologicke smýšlení všech přítomných skautů (2) (přestože zákon o emisnich limitech v Kalifornii pripousti desektrat menší hodnoty nez všude jinde na světe).
Cestou zpatky jsem bohuzel musel svoje peřím vystlané misto vzadu Jackem postižené Madle:).
