Toto byl můj první pokus dostat se na horách vážně vysoko. Shasta je druhý nejvyšší vrchol kontinentální části USA a jeho dobytí dalo mé pedistaltice závažně zabrat... Víte na co se na úpatí Shasty rozdávají papírové terčíky?
- 13.00 Utikam z prace prohlednout si garsonku na ostrově Alameda
- 15.45 Vracim se do prace, balím
- 16.30 utikam z prace setkat se s Pertolďákama
- 18.30 Vyrážíme na sever, směr MT Shasta
Sjíždíme z dálnice 500km severněji, lehce bloudíme v městečku Mt Shasta
Parkoviště pod horou. Za svitu Pertoldích hornických baterek stavíme stan. V noci zjišťuju, že ve dvou kilometrech výšky není radno příliš otálet, když na vás jde čůrání. Měsíc v úplňku vrhá stíny.
2000 m.n.m, Sobota 31.Srpen 2002, 8.00, Bunny Flat
Na nástěnce čteme vývěsky horské služby o stavu výstupových cest na horu.
Úryvky:
• “velmi špatný stav”
• “chůze typu dva kroky vpřed, krok vzad z důvodu sesouvající se suti”
• “bez maček a cepínu v žádném případě!”
• “60ti až 90ti stupňové stoupání”
• “výstup se nedoporučuje pro nedostatek sněhu” atd.
Náš optimismus klesá natolik, že ani nezakupujeme povolení k výstupu na horu (15 dolarů na osobu), jelikož nepředpokládáme, že to zvládnem. Přesto balíme do baťohů vše, co mohou 3 lidi na horách potřebovat na 3 dni. Terče zatím nebereme (viz dále). Idylickou pohodu s výhledem na sluncem ozářenou čtyřtisícovku narušuje banda Číňanů, který nikdy neslyšeli o tom, že na horách se neřve.
Horská bouda v lese. Veverky. Fotka nejstaršího pokořitele Mt Shasty-85 let. Boudu hlídá v zimě v létě jeden člověk, vždycky po roce služby ho vystřídá další. Na sprchování má na sluníčku igeliťák plnej vody, kterej evidentně večer zavěsí na jeden z okolních smrků. Tvrdí nám, že tohle je poslední místo kde lze nabrat vodu. Tak to je hezký.
Na štítu boudy je zavěšenej rejč na sníh. Tak 4m nad zemí. V zimě je tu evidentně dost sněhu…
2500 m.n.m, Sobota 31.Srpen 2002, 11.00
Ranger (člen Horské služby?) Eric nás předbíhá téměř sprintem.
Odpočívadlo, kde se zastavili Číňani. Kecaj s Ericem.
Madla se pustila do řeči s maníkem tak okolo padesáti, kterej se vrací z vrcholu. Vyrazil o půlnoci a na vrcholu byl po 9 a půl hodinách pochodu! Potvrzuje, že to děsně ujíždí pod nohama. Vypadá na smrt.
Jirka se pustil do řeči s rangerem Ericem. Ten tvrdí, že výstup trvá průměrně 6 hodin ze základního tábora, dolů pak 2-3 hodiny. Bez maček a cepínu prej v pohodě. Dobrý je vyrazit mezi 3-4 ranní.
Já se pustil do řeči s dvouma maníkama, tak 35 let, který přiběhli zeshora SPRINTEM! Od těch se mi dostává informace, že nahoru k tzv. Red Banks to je ze základního tábora tak 1 hodina, zbytek už je pohůdka tak za hodinku a půl. No, informace se různí. Jirka pak z nich ještě vyrazil tip, kudy stoupat na Red Banks, což se později ukázalo jako klíčová informace.
Číňani na podezřívavej dotaz Erica odpovídají, že jsou very fit.
Když Číňani odešli, ještě se bavíme s Ericem. Slevuje a řiká, že nám by to mohlo trvat na vrchol tak 4-5 hodin, čili o hodinu až dvě méně, než je průměr. Jouda. Vždyť já v životě vylez maximálně na Sněžku! No vlastně ještě na tu horu v Rakouskejch Alpách nad Schladmingem. No a pak ten výstup ve Švýcarskejch Alpách a pak švédskej Matterhorn, ale to je vážně všecko! Navíc v Mexicu na sopce jsem se poblil a pos.. sakra jaxe to řekne slušně? No zkrátka průjem z nadmořské výšky a to už v 3500 m.n.m! To samý ve Venezuele, kde jsem si myslel, že jistojistě umřu na Pico Bolivar a to jsem tam jel lanovkou! Pravda, tam to bylo tuším 4763,7 m.n.m.
No nic, chci jenom říct, že jsem měl nahnáno. Obzvlášť když jsem si vzpomněl na to, jak mi Haydn vyprávěl, jak na týhle hoře málem s bráchou zahynuli. Pravda, bylo to proto, že si v základním táboře zapomněli všechno jídlo...
Kemp, kde jediná vymoženost je pár zídek z kamení, proti větru. Sníh jako zdroj vody. Po jezeru ani památky. Jenom sněhový pole.
Když mi otrnulo po výstupu, chtěl jsem ukázat, jak mám ještě sílu a postavil jsem zeď okolo stanu proti větru. Než jsem zeď dostavěl, staly se dvě závažný události. Přestal foukat vítr a uhnal jsem si hexnšus.
Večer přišel na kus řeči Eric. Žije tady ve stanu snad už víc než rok, v létě pomáhá horochodcům (kdo leze bez lana je u mně horochodec) a v zimě snowboardistům a lyžařům, kterým nevadí, že tu není ani lanovka, ani kyslík. Když už to vypadalo, že přijde řada na zaplacení permitu, rychle jsem zavedl řeč na placení za kemp. Dole jsem viděl ceduli, že můžeme dobrovloně zaplatit 5$ za stan. Uklázalo se, že to platí pro kemp u horský boudy a ne tady.
Pak přišla řeč znovu na teřčík. Myslím, že je radno nyní vysvětlit, co je to terčík. Dole na nástěnce bylo psáno, že v zájmu zachování hory čisté by si každý měl vynést nahoru pytlík, který je dole k dispozici a svoje „lidské odpadky“, v originále „human waste“, česky by se spíš řeklo hovno:), by měl do toho pytlíku odchytit a donést dolů, kde je na ně připravená speciální popelnice. To nám samozřejmě připadalo jako hovadina, přece nebudem nosit hovna na zádech. Teď nám to ovšem Eric vysvětlil, že tady ve vejšce na kamenech a ledovci se nic nerozkládá a ta lidská hovna tam zůstanou léta... Když jsme viděli, kolik je tu lidí a navíc měli černý svědomí s nezaplaceným permitem, vzali jsme si od něj 3 pytlíky. Poměrně nás pobavilo, když nám Eric vysvětlil, jaxe to používá. Uvnitř pytlíku je ještě jeden pytlík a v něm ještě jeden a v něm je čtvrtka, na který je nakreslený TERČ! Tak člověk si vybalí terč, položí na zem tištěným vzhůru, zatíží rohy kamínkama proti větru a pak už míří na desítku! Pak prej se to zabalí jako burrito (takový mexický jídlo zabalený ve velký kukuřičný placce. Až doteď jsem to jedl tak 2-3krát tejdně. Teď už nevim nevim:)) Burrito se pak dá do jednoho pytlíku, pytlík do druhýho, pak se to celý vloží do zapínacího igeliťáku a ten se vloží do baťohu! A už se hovno nese.
Ze slušnosti jsme si ty pytlíky vzali, ale stejně jsme se zařekli, že si to radši ponesem dolů v břiše než v batohu... Ha ha.
Večer jsem přemejšlel, jestli se mi tak dobře prdí proto, že jsem ve 3000m.n.m. a je tu nízkej tlak anebo jestli je to stravou.
Když jsme před pár týdnama jeli navštívit jednoho Čecha, co má srub v Stanislaus National Forest ve vejšce cca 2000m.n.m. (netušil chudák, že nás přijede 33), vezli jsme si ssebou brambůrky. Když jsme je kupovali, byly normální. Když jsme je na místě vyndali z auta, byly totálně nafouklý k prasknutí! Práve kvuli nižšímu tlaku vzduchu. Tak jestli to právě s tím břichem nefunguje podobně...
Číňani vyrazili ve 3 ráno. Samozřejmě je bylo zatraceně slyšet.
My jsme vstali až v půl sedmý, sbalili terčíky a jídlo, nikdo nejevil známky horské nemoci. Údajně by se to projevilo nespíš během noci. No uvidíme, máme to ještě dalších 1200 metrů převýšení na vrchol. Snídáme vločky. Voda, kde jsme včera nabírali do flašek (roztavený sníh) je zamrzlá.
Jde se dobře, povrch zmrzlý, chlad vzduchu vyrovnává zahřátí stoupáním. Pořád ještě kulich, rukavice, zimní bunda. Suť opravdu ujíždí pod nohama, nacházíme ovšem zmrzlý potok, kde se jde parádně. Je to ta cesta, kterou nam poradili dva sprinteři včera, těsně před tím než odběhli směrem k autu. Madla mi pučuje jednu ze dvou speciálních horochodeckých teleskopických hůlek. Oplať jí to panbu.
Kupodivu jsme to k Red Banks zvládli za hodinu, čili přesně tolik, kolik říkali sprinteři. Že by to se mnou nebylo tak zlý? O Jirkovi s Madlou jsem nepochyboval od začátku. Jsou to skauti, 4300 m.n.m je pro ně jen ranní rozcvička.
Prolézáme prasklinou ve skále, první a jediný místo, kde to opravdu připomíná horolezení. Madle se to moc nezamlouvá, mě zase jo (adrenalinek:)), Jirka se zdá neutrální. Jenom Jirka si vzal helmu (cyklistickou), já blbec jsem si jí nevzal, abych nevypadal jak cyklista, Madla si nevzpomněla. Jirka leze první a najednou slyším rachot a Jirka křičí BACHAAA! Vzhlídnu nahoru a vidím Jirku jak uskakuje bokem před dvěma šutrama, jeden velikost hlavy vlčáka, druhej tak hlava přerostlýho jezevčíka. Cestou po skále dolů nabraly pekelnou rychlost a skáčou ze strany na stranu. Ten menší odskočil napravo od nás, zato ten větší naposlední chvíli letí přímo na nás. Má takovou rychlost, že by nám asi narušil rovnováhu helma nehelma. Uuf. Narazil do skály akorát mezi mnou a Madlou. Fuuujtajbl. Rychle vodsud. Ještě projistotu řvu něco sprostě česky na ty, co lezou nad náma a pravděpodobně ty šutry uvolnili.
Až doteďka jsme lezli ve stínu. Jak vylezem na vrchol Red Banks, zprava do nás udeří sluníčko. Zatraceně! Asi vteřinu po tom, co do mě udeřilo sluníčko, jsem se dobrovolně udeřil do čela. Já vůl slabomyslná jsem si zapomněl v táboře čepici! Teda mám kulicha, bez toho bych v tom mrazu nevyrazil, jenže nemám kšiltovku proti smrtícímu slunci, který nás čeká odteď až do večera! Madla mě částečně zachraňuje náhradním šátkem.
Asi 100 metrů nad Red Banks začíná ledovec. Usedáme na sluníčku a řádně svačíme.
Byly to 4000 m.n.m téměř na chlup přesně.Jirka ma hodinky s výškoměrem.
Jirka, kterej šel napřed, má terčíky. Zatraceně, už je to tady zase. Včera mi Eric tvrdil, že průjem není příznakem výškové nemoci. Kecal! Kdykoliv vylezu vejš než je zdrávo, mám běhavku jako blázen. A teď zase. Křičím na Jirku, ať čeká, že potřebuju terčík. Nechápe vážnost situace, vyndavá terčíky z batohu, mává s nima jako toro a směje se. Asi ho zabim. Myslel jsem si, že v týhle vejšce, na štěrkovitým ujížďejícím terénu, s nedostatkem kyslíku a únavou z výstupu se nedá běhat. Omyl. Nechuť mít naděláno v kalhotech je silnější než všechny „objektivní potíže“. Utíkám z hlavní cesty, z dohledu ostatních horochodců. Bohužel je to tu kamenitá pláň bez výstupků a minimálním zahnutím. Musím daleko. Kupodivu jsem se nevykašlal na vytahávání terčíku a zatěžování kamínkama. To jsem teda obětavej ekolog. Nakonec toho půlka stejně stek.... No nebudu do rozebírat do přílišnejch detailů... Každopádně jsem uprostřed mé bohulibé činnosti zjistil, že na mě sice není vidět z cesty, ale zato na mě má parádní výhled banda odpočívajících o pár set metrů níže...
Balíček jsem si nechal u cesty, seberu ho cestou zpět. Doufám, že ho nesebere někdo dříve. A nebo ano?
Po cca 150 metrech pochodu po ledovém poli začínám cítit dvě věci, zpočátku zdánlivě související. Totiž tlak a škrundání ve střevech a děsnej smrad. Ten smrad se naštěstí vysvětlil, byla to síra z vyvěrajících pramenů. Shasta je totiž stále činná sopka, která vybuchuje s periodou cca 200 let. Naposledy vybuchla před 220 lety, jak nám včera oznámil Jirka. Naštěstí má všechno načtený, jinak bychom vylezli nahoru neznalí.
Škrundání jsem ovšem musel řešit. Naštěstí tady nahoře už jsou i větší kameny. Za jeden jsem zalezl a jak se chystám si odlehčit (tentokrát už „naostro“, terčíky došly), zjistil jsem, že nejsem první s tímhle nápadem. Radši jsem si teda našel jiný kámen. Místo balení „burrita“ jsem to aspon řádně zaházel kamenama.
Jirka ohřívá oběd (ne že bychom si nesli vařič, je to takovej papírovej pytlík, ze kterýho čouhá šňůrka, která funguje jako pojistka u granátu. Zatáhne se a vevnitř se spustí chemická reakce, která jídlo sama ohřeje! Nejenom já, ale i američani který zrovna byli na vrcholu na to čuměli jako vrány) Čekání na oběd na sluníčku, který paří jako blázen, mě zmohlo tak, že jsme usnul. Je to tu tak hrbolatý, že bych si tu normálně ani nesed, ale teď je mi to dobrý i na spaní. Nečekal bych, že největší problém na vrcholu čtyřtisícovky bude děsný vedro. Z přímýho slunce už mám migrénu. Sežral jsem už 3 Ibuprofeny.
Po probuzení a fazolích s bramborem (asi tak 3 lžíce, chemická továrna na ohřívání totiž bophužel zabírá většinu objemu pytlíku) jsem učinil vrcholové foto a zápis do vrcholové knihy. Zněl:
„Dobyt! Dobyt! Dobyt! I přes sračku, hexnšus a migrénu, DOBYT!“ Napsal jsem to tam přirozeně česky.
Co mě utěšilo byl hovor s holkou, která sem teď lezla po šestý a z toho se čtyřikrát musela vrátit v půlce pro bolesti hlavy.
Pytlík s terčíkem bohužel nikdo neukrad. Sbírám ho a ponesu si ho ještě skoro dva dni v batohu. (Nakonec jsem překonal chuť ten batoh vyhodit i s pytlíkem a pouze jsem ho vypral).
Potkáváme dva z cca 9ti Číňanů, kteří vyrazili směrem na vrchol o 4 hodiny dříve než my. Vypadaj špatně ale zarytě stoupaj směrem vzhůru. Jsou tedy opravdu „very fit“?
3700 m.n.m, Neděle 1.září 2002, 13.00 Red Banks
Neprozřetelně jsem Madle prozradil, že jsem ještě nebyl dneska čůrat. Ani na terč ne. Madla se zhrozila, jelikož proti výškové nemoci jsou pouze tři pravidla.
1. hodně pít
2. hodně pít
3. hodně pít
Začíná picí kúra. Jirka s Madlou do mne od toho okamžiku příštích 24 hodin bez přerušení pravidelně tlačí násilím vodu. Až mi leze i ušima. Čůrat jdu ovšem až asi v devvět večer.
Na okraji ledovce (mimochodem nádhernýho) seděj dvě Číňanky, který čekaj na dva výstupáře. Zbytek hlučné bandy už to vzdal a šel dolů.
Pro nás začíná utrpení sestupu po suti. Kupodivu to jde dolů mnohem hůře než nahoru. Suť rozmrzla a teď se pod nohama sune, jak ujíždí po ledovci dolů. Člověk nemůže jít, musí tak nějak lyžovat po kotníky utopen v suti. Čekám, že se mi brzo začnou třást kolena. Zatim nic.
Sedám si na kámen a přemejšlím nad zásadní otázkou. Když se vyzvracím, bude mi líp nebo hůř? Řeším to celej zbytek sestupu do tábora.
Jak taje na sluníčku sníh, stéká úvalem pramínek vody. Přestože je dlaň po nabrání plná víc kamínků než vody, po celym dni na úmorným slunci je slast chrstnout si to do vlasů.
Když už mi bylo nejhůř, osud nám seslal pomoc. Došli jsme na širokej pruh sněhu, dlouhej pár set metrů, vedoucí směrem k táboru. Ráno vypadal nesjízdnej, teď už však víme, že cokoliv je lepší než suť. Jirka s Madlou sjíždějí sníh na botách, já mám speciální lyžařský šusťáky s vypolstrovaným zadkem (a taky jsou nepromokavý, čili paráda na tom slunci) tak jedu po zadku. Nejdelší klouzačka v mým životě! Sice je to dost hrbolatý, ale sníh je natátej sluncem, přibržďuju nohama, hlavně že nemusim pěšky!
Poslední asi kilometr do tábora už jsme zase museli pěšky, ale už jen po větších kamenech. Ještě párkrát jsem se zastavil vyřešit svoje životní dilema: „BLÍT ČI NEBLÍT\". Když mi to konečně vyšlo ANO, už to nešlo.
Migrénu mám teda ale pekelnou, jediný po čem toužím je po celým dni bez jedinýho stínu zalézt za velkej kámen vedle našeho stanu a zmizet z toho BLBÝHO SLUNCE! Madla s Jirkou šli pro vodu.
Zalez jsem si do stanu, na migrenu funguje jedině ticho, klid a spánek. Nejlépe tma. Trvalo chvíli, než se mi to podařilo vysvětlit Jirkovi s Madlou a pak přestali kazdých 12 minut lézt do stanu s různými návrhy typu „Musíš vstát, sbalíme se a sejdeme k autu, to ti udělá dobře.“ Či „Musíš se najíst a napít, to ti udělá dobře“ Starali se o mě prostě jako o vlastního, ale já mám bohužel s migrénou už více než dvacetiletou zkušenost a vím, že jiná léčba než klid a spánek je bezpředmětná. Ať už je migréna vyvolaná stresem, sluníčkem, blikajícím monitorem či sezením v autě v zácpe, nebo nakonec výškovou nemocí, léčba je furt stejná.
Asi v devět večer už jsem byl dost v pohodě, vylezl jsem ven, vycucal nějakou energetickou hmotu z pytlíčku a konečně se došel vyčůrat.
Pak jsem ještě vstal znovu každou hodinu na čůrání až konečně ve tři ráno za pozorování neuvěřitelně dobře viditelných hvězd jsem se pořádně nažral. Taky byly občas slyšet sesuvy kamenů nad táborem.
Chystáme se na závěrečný sestup dolů. Při balení stanu a spacáků apod. jsme zjistili, že ač jsme sami vytvořili pouze tři pytlíky s terčíkem (Jirka s Madlou následovali večer mého příkladu), v našem tábořišti se nacházejí čtyři. Někdo, kdo tu spal před námi pod kamenem zanechal svůj. Kdyby to bylo cokoliv jinýho, samozřejmě bychom to naložili a donesli to dolů do popelnice. Ale nést na zádech cizí hovno? Všichni děláme jako že nic.
Když opouštíme tábořiště, ještě na nás mává Eric a vyzvídá, jestli už je mi líp. Ten včerejší nápad se sestupem o 2km níže byl zřejmě jeho. Děsně se tu o všechny stará. Taky nám řikal, že tady minulej víkend byla banda nabušenejch hokejistů z Čech a včera dokonce jeden sólo Čech vyrážel asi hodinu po nás na vrchol.
Když jsme sestoupali asi 500 metrů z tábora, začali jsme znova diskutovato tom čtvrtým terčíku. Došlo nám, že to bude vypadat, že jsme to tam nechali my a Eric ví, že jsme Češi. Jirka se to sice snaží zlehčit výrokem, že to nebude poprvé, co někde po Češích zůstalo hovno, ale nakonec přesto střiháme o to, kdo se pro ten pytlík vrátí. Prohrál Jirka. Uf.
Za chvíli se vrací udejchanej, cizí hovno v ruce. Rozhodujeme se, kdo ho ponese. Zbaběle mlčím. Madla se obětovala.
Blbý je, že jedinej já mám puchotěsně zabalíno. Čili jdu první, za mnou totiž není pachová stopa. Jirka s Madlou musej jít vedle sebe a nebo s velkým odstupem za sebou.
Cejtím se výborně a celou cestu těm dvoum utíkám. Nevím,jestli je to víc proto, abych jim ukázal, že nejsem taková srágorka, kterou furt bolí hlavinka, a nebo proto, že se nemůžu dočkat až otevřu to víko, na kterým je napsáno „Human waste“ a zbavím se toho, čeho se člověk většinou zbaví okamžitě, jak to opustí jeho vnitřnosti.
S malou zastávkou u studánky u horské boudy celkem v pohodě dojdem až k autům.
Takhle vypadá okamžik zbavení se hovna, který nesete dva dni na zádech:
Pak už jen zastávka na výborný jídlo v místní čínský restauraci (čínský jídlo je tu asi jediný, co je tu levnější než v Čechách) a koupání v jezeře Shasta Lake. Dole u jezera je 42 st Celsia! No a samozřejmě 5,5 hodiny na dálnici cestou domů. Zácpa jen trochu.
