Spalo se dobře, známý zvuk deště bubnujícího do stanu uklidňuje. Ráno nás nevzbudili porteři (nosiči), ale kohout, který chodil mezi stanama a řval jako debil. Vysloužil si tím výhružku vraždou v několika jazycích.
Od začátku tohoto treku mě napadají srovnání s výstupem na Kilimandjaro. Taky se začíná v tropickém pralese, taky máme povinné nosiče (i když méně). Jídlo podávané taktéž v jídelním stanu na skládacím stole a na rybářských stoličkách. Taky máme všichni pocit, že je to kravina to sem tahat, jíst se dá i na zemi ve stanu na spacáku.
Naše stany jsou v kempu oddělené stromy a jsou ne jiné terase než ostatní, což je lepší výrazně než 250 stanů na holé pláni pod Kilimandjarem. Ale tam to bylo podstatně výš. Nosiči jsou tu jen o málo větší než Tanzánci, ale mnohem lépe vybavení. Dokonce mají i normální boty a většina z nich má sice jednoduchý, ale přeci jen batoh. Na Kili to všechno nosili svázané na zádech. Tady dostávají mnohem lepší jídlo, viděl jsem je jíst pečený kuře, rejži a zeleninu k obědu a špagety s omáčkou k večeři. Na Kili měli poridge (nebojaksetosakrapíše, prostě ovesný vločky).
_Tak teď jsou tu tři stránky něčeho, co si Honza musí buď překreslit a přepsat, nebo oskenovat. Je to všechno v cizích řečech a malůvkách :)_
Co je tu ovšem naprosto stejný je drsná hierarchie. Nejvýš stojí průvodce. Jí s náma, nic nenese, má stan pro sebe, mluví několika jazyky. Pod ním je kuchař. Něco už nese, spí s nádobím a vařičem v kuchyňském stanu. Poslední sorta, tvrdě honěná předchozími dvěma jsou nosiči. Spí všichni v naší jídelně, jakmile ji opustíme. Odpoledne jsem se tu s jedním setkal, nevěřícně několik minut čuměl na to, že něco píšu tak dlouho. Když jsem mu podal deník, ať tam něco napíše, tak sesmolil aspoň jména všech nosičů.
Teď k našemu jídlu. Neuvěřitelně nás rozmazlují. K snídani palačinky, chleba se sýrem, chleba s marmeládou, čaj, kafe, kakao. Ke svačině pytlík s mangovým džusem (stejný jako na Kili!), ovoce, sušenka. K obědu super polévka (na výborný polévky jsou v Peru machři) a pak několik mís s jídlem, dneska třeba rizoto, hranolky, zeleninová směs s kousky hovězího. K večeři nejdřív předkrm, takové plátky z listového těsta polité ovocným sirupem s čerstvě natrhanou mátou, popcorn, zase jiná polévka, špagety, zeleninová omáčka, kish (takový bramborový koláč) strouhaný sýr a salsa a na závěr puding a 5 druhů čaje (včetně samozřejmě koka listů). Tak to jsme se trochu zakecali.
Ráno jsme měli sbaleno tak za deset minut. A půl hodiny čekali na snídani. Po snídani jsme čekali další půl hodinu, až se sbalí blondýny. Jak se v těch černejch elasťákách předkláněly do stanu, tak bylo aspoň na co koukat :) .
Před námi byl výstup nonstop vzhůru do 4200 m.n.m., začínal 2900 m.n.m.. Až těsně pod vrcholem skončil prales a zbyla jen tráva a křoví. Už od rána jsme všichni (kromě Patrika) žvýkali koku, tentokrát vylepšenou hmotou připomínající modelínu. Je to dělané z popela jakéhosi dřeva a s kokou se to žvýká proto, že vápník v popelu umožňuje lepší uvolňování alkaloidů v koce. Konečně jsme dali dohromady správný způsob užívání tohoto 10tis. let starého léku, který zprofanovala až výroba kokainu. Do cca 12 – 15 lístků se zabalí ždibec té modelíny a udělá se z toho kulička. Ta se strčí do tváře, kde se nechají tak 10 – 15 min. působit sliny, které naruší strukturu listí. V tu chvíli už se uvolnilo dost alkaloidů na to, aby se člověku z drsné chuti nezvedl kufr, jako když se to žvýkalo rovnou. Po těch patnácti minutách se ta kulička začne normálně žvýkat a vzniklé sliny polykat. Výsledek byl zhruba ten, že jsem měl sice v hubě jako po injekci u zubaře, ale batoh vážil polovinu a ani ve středně velkém stoupání jsem nemusel funět jako sentinel, ale dýchal jsem pouze nosem. Podobné účinky na dýchání popisovali všichni. Malá blondýna Claire, která se včera táhla jako smrad si nasadila sluchátka do uší a koku do tváře (vypadala v tu chvíli jako pornoherečka s čímsi v puseJ) a vyrazila takovým tempem, že byla na vrcholu čtvrt hodiny před náma. Ke konci výstupu na vrchol už byl tak prudký terén, že všichni funěli jak sentinel, koka nekoka. Nicméně nikdo neměl příznaky výškové nemoci, ani já ne (a to je co říct). Asi je to ale i tím, že se už přes týden pohybujeme mezi 3000 m.n.m. – 4800 m.n.m. nonstop.
Na vrcholu mně blondýny zatáhly do blbnutí s foťákem. Zásadně pořizují fotky typu „Tetička Ema před Karlštejnem“. Tady navíc chtěli fotku „Dvě blondýny ve výskoku v pozadí s údolím“ :) .
Cestou dolů do tábora, kde měl být oběd, mě chytla sestupová energie, jako na Kili. Mělo to trvat dvě hodiny, ale já se rozhodl běžet. Kamenné přírodní schody, přeběhl jsem několik desítek gringošů a nakonec (a to byla nějaká dřina) i jednoho nosiče. Protože mám velký a dost těžký batoh (s foťákem a spol. cca 18kg) a navíc jsme si ráno nabrali naše židličky, tak to byl celkem fér souboj. Takže ze dvou hodin jsem udělal 42 minut. Mezi nosičema to způsobilo velký poprask, protože chtěli mít už všechno nachystané. Vždy dorazí o dost před námi a než přijdou gringoši, tak mají hotovou jídelnu, v ní čaj, postavené stany atd. Trochu jsem jim to narušil a tak začali lítat jak zběsilí s hrncem a pokřikovat „pasajeros“ (zřejmě klienti). Kluci dorazili asi 20 min. po mě, blondýny tak za 1,5 hod. a Lucy s Bredem tak za 2hodiny. Pak nastal problém co s časem, protože byly teprve dvě a do noci daleko. Čas jsme vyplnili dvěma hostinama, kratším výletem za mikroúlovky (kytky a hmyz) s Luci a Lisou (vyšší blondýna) a několika záznamy do deníku ode všech. Zítra zase vstáváme v šest (a to jsem to ukecal z pěti) takže teď je půl desátý a kromě mě všichni od osmi spí.
