Vstávání ve 3,30 ráno je peklo za každých okolností. Někdy je k tomu ovšem dobrý důvod, třeba odlet letadla. Tady teda ne! Takto brzo musíme vstávat proto, že ubozí nosiči musí stihnout vlak v pět ráno, který je poslední pro místní. Ostatní vlaky už jsou jen pro bílé huby gringos. Takže za strašného nadávání ráno lezeme ze stanů, nosiči nám hned za zadkem bourají stany, pod tlakem snídáme a rozlamujeme oči. Ve 4:30 už je vše sbaleno. A teď to nejhorší. Na Machu Picchu je to odsud ještě 2 hodiny chůze těžkým terénem (prales, kamenné schody, stoupání, klesání, déšť). Bohužel brána do Machu Picchu přímo v kempu otvírá až 5:30! Takže hodinu čekáme v místnosti, kde ještě předevčírem byl bar a já se snažím v bývalé kuchyni aspoň trochu dobít telefon. Mám v iPhone bezva aplikaci iTrails, do které jsem si předem stáhl extra podrobné turistické mapy Inka Trial a Machu Picchu a aplikace podle GPS zapisuje náš přesný pohyb, průměrnou rychlost, převýšení atp. Bohužel baterka vydrží tak 1,5 – 2 dny a v džungli moc elektřiny nebylo.
Po půl hodině čekání nás vzal průvodce k bráně. Bohužel se mu nechtělo stát v dešti a tak je před námi asi 60 gringů, jejichž průvodcům déšť nevadil.
Člověk by si myslel, že je úplně jedno, v kolik vyrážíme na Machu Picchu. Už to tam 600 let stojí, ještě to počká. Bohužel pravda je jiná. Nad Machu Picchu se tyčí majestátní špičatá hora Wayona Picchu, na které je malá pevnost, ze které je na Machu Picchu nádherný výhled. Jen prvních 400 lidí, kteří na Machu Picchu přijdou, dostane povolení k výstupu ve dvou vlnách (7,00 a 10,00). V boji o umístění mezi prvními 400 soutěžíme s lemply, kteří přijedou vlakem už v šest. Do sedmi hodin je vždy po ptákách. Když si spočítáte, že brána otvírá v 5:30, před vámi je 60 lidí, trvá to dvě hodiny, je tma a prší, na zádech máte plné bágly tak 18kg, moc to nevychází. Přesto to nevzdáváme. V 5,38 vytrhneme vstupenky průvodci z ruky a Miloš nasazuje tempo, které mi bere dech. Prostě běží před námi. Takhle po ránu jsem sotva pozřel housku s paštikou (Miloš vytáhl ze zásob) a jen představa žvýkání koky vyvolává obrat směru pedistaltické vlny. Čili musíme spoléhat pouze na vlastní kondici. Před námi je 6km úzké stezky, většinou vpravo sráz až desítky metrů dolů, prší, je tma, výška ve které se pohybujeme je cca 2600 – 3200m. A teď musíme předběhnout těch 60 lidí s batohama, kteří tam taky chtějí být první. Když to zvládneme za hodinu, máme malou šanci uspět. A tak běžíme, co to dá, naštěstí je začátek dost rovinatý a tak se běží dobře. Kde to jde, předbíháme mimo stezku, moc to ale nejde a tak používáme podlý trik. Když se blíží skupinka jeden z nás zavolá „Watch out, porters!“. Gringové mají instinkt z posledních dnů nosičům uhýbat a tak uhýbají. Ne nadarmo nám blondýny přezdívají Czech Porters. Někdo občas zavolá něco ve smyslu, že Machu Picchu tam bude ještě dlouho a tak není třeba spěchat. Silly
Po delší době začíná stoupání a v tom potkáme skupinu Britů, se kterýma už jsme měli včera konflikt. Miloš při předbíhání včera do jedné lehce drkl a ta nadávala jak špaček. Když je předbíhaly blondýny, tak pihatá britská kráva prskala něco jako žalování na Miloše. Claire s ní bylo ovšem rychle hotová a řekla jí doslova „Shut up, it is you who is dragging the poles behind like a retard!“. Tím si z ní udělala dle svých slov Nemesis :) .
Čili teď tu máme skupinku přednasraných Britů, kterým průvodce řekl, že kdo bude ráno první u brány, bude první i na Machu Picchu, protože na Inke Trial se nesmí předbíhat. Blbost. Táhla se jak smrad, takže jsem naskočil do hlíny napravo od stezky, předběhl Miloše i Patrika a ujal se vedení úderné skupiny. Když jsem došel na úroveň britské pihaté krávy, rozhodla se mi zastoupit cestu hůlkou. Tu jsem odstrčil a pokračoval dál. Svým dalším krokem mě donutila přehodnotit jí z krávy na zkur…. píču. A to i nahlas. Snažila se mě totiž strčit dolů ze srázu!! To by bylo vážně o krk! Naštěstí mám s batohem metrák, tak jsem to ustál. Už jsem chtěl na ní vytáhnout svojí zásobu anglických nadávek, ale včas jsem se zarazil, protože kolem B.P.P. (britská pihatá pí..) bylo ještě tak 15 dalších Britů. Pustil jsem do ní aspoň českou sadu :) . Zareagovala tak, že vzala za řevu nadávek hůlku do obou rukou a s nápřahem za hlavu se mě snažila trefit do hlavy. První úder odstínil batoh a na druhý už jsem byl v prachu. Mezitím B.P.P. sešlehnul Patrik i Miloš zleva. Zbytek skupiny už nekladl odpor, jenom jejich průvodce nám ještě něco poměrně korektně vysvětloval.
Těsně po souboji s B.P.P. jsme narazili na brutální schody. Zase stoupání typu 10cm široký schod 25cm vysoký. Po běhu a adrenalinovém souboji se mi vážně nedostávalo kyslíku. Naštěstí jsme to zvládli vylézt dříve, než dorazila britská skupina a vylezli jsme na pevnost, které Inkové říkali Inti Punka (Slunečná brána). Z ní už by v dálce bylo vidět Machu Picchu, kdyby nepršelo a nebyli jsme v mracích.
Na pevnosti seděla předposlední skupinka z kempu, tu poslední sešlehneme až v areálu Machu Picchu Na Miloše v Inti Punku přišla velká potřeba, což nám neřekl a ztratil tím cca 200m. Poslední cca kilometr byl z kopce, cestou jsme potkali dva Čechy, kteří přijeli vlakem. Proběhli jsme celé Machu Picchu až dolů k hlavnímu vchodu a tam jsme našli stánek, kde dávali razítko na Wayna Picchu. Těsně za námi se přiloudala skupinka dalších asi 8 lidí z kempu, kteří to také stihli. Jeden z nich byl kluk z party okolo zrzavé izraelské krasavice, který vyběhl z Colca Canyon za 1:20 a nám to trvalo 2:50. Tentokrát jsme ho ale šmikli :) . Cca 10 min. po nás přišel Miloš, který se zdržel focením Machu Picchu Razítko už nedostal. Tudíž B.P.P. už tutově taky ne :) .
Těch šest kilometrů jsme zvládli za 56 minut! Tudíž jsme si teď potřebovali sednout a vydechovat. Na Wayna Picchu se dávají lístky buď na výstup v deset, ty jsou ale pryč už v šest. My dostali lístky na 7, čili do osmi jsme se museli sebrat a vyrazit. Naštěstí jsme si mohli dát bágly do úschovny a vyrazit jen s foťákem a stativem. Pořád pršelo. Na to, že úschovna je naproti hotelu Machu Picchu Lodge, kde pokoj stojí 1080 dolarů na noc, úschovna stála jen 3 Sols.
Protože Miloš neměl razítko na výstup na Wayna Picchu, dumali jsme jak ho tam dostat. Vypadalo to bledě. Branka, plot, kniha návštěv, kontrola pasů, dva strážci. Prošli jsme s Patrikem a začali pomalinku stoupat po brutálně příkrých schodech. Asi po deseti minutách koukám zpátky z kopce a vidím známou rudou bundu.
Miloš, ostrý voják, prostě obešel nejbližší skálu a pustil se do neprostupného pralesa. _(Ve fotkách vpravo je vidět zelené místo, kde se do pralesa pustil.)_ Podle toho jak vypadal, to byl nerovný boj. Bláto na zádech, ve vlasech, všude z něj koukali útržky rostlin. To jak někde spadl po zádech ze skály. Nicméně byl samozřejmě šťastným, jak parádně po česku obelstil systém:) .
Výstup na 200m vysokou skálu v dešti a po 6km běhu bylo celkem utrpení, byli jsme ale šťastní, že to klaplo.
Nahoře jsme v dešti čekali na vrcholu pevnosti, až se aspoň trochu rozeženou mraky. Nakonec přestalo pršet a občas se v mracích udělala díra, tak že bylo vidět Machu Picchu Na vrcholu Wayna Picchu je pevnost, která totálně nedává smysl. Náš průvodce Dominique říkal, že se zřejmě starej Inka sjel meskalinou (místí halucinogenní rostlina, která dokáže údajně oddělit duši od těla až na tři dny) a nakázal svým otrokům udělat pevnost na vrcholu támhleté špičaté skály.
Výstup na W.P. trvá bez ničeho 45 minut, celé po příkré skále, do které Inkové vytesali schody. Nahoře je kamenná stavba velikosti menšího středověkého hradu plus samozřejmě spousta teras na pěstování brambor. Hlava mi to nebere, jak tohle stavěli. Zdi po 500 – 600 letech a desítkách zemětřesení pořád takové, že mezi kameny se nedá strčit žiletka.
V jedenáct jsme se dali na ústup a cestou dolů ještě bohové ukázali na 2 minuty celé Machu Picchu mezi mraky.
Asi do jedné jsme procházeli nekonečné prostory Machu Picchu a fotili jako o život.
Protože Dominique nám nedal žádné instrukce kromě „sejdeme se na Machu Picchu“, což je jako sejdeme se na Malé Straně, tak jsme začali řešit, co dál. Ještě ráno nevěděl, kdy nám jede vlak zpátky! Mohlo to být v 10 ráno (už je jedna) nebo taky v osm večer.
Při pokusu najít východ z Machu Picchu jsme ještě nechtěně obešli další velký kopec a podívali se na Inka Bridge. K bráně jsme došli ve 13:30 a jeli busem za 8 dolarů k nádraží v Aqnas Calliets.
Tam kupodivu čekal vynervovaný Dominique a dost se mu ulevilo, že jsme nespadli z W.P. dolů do řeky (cca 700m pádJ). Dotáhl nás do hospody, kde jsme se pěkně nadlábli a společně s blonýnama, Lucy a Bredem pěkně picli místním pivem Pilsen :) . Prodává se v litrových lahvích, tak to šlo rychle. Cestou zpátky jsem seděl vedle větší blondýny (Lisa) a nakonec musím uznat, že nebyla tak blbá, jak zpočátku vypadala :) .
Vlak měl jet 4 hod., ale po dvou nás vykopli a museli jsme už ve tmě tak 500 m pěšky na bus, protože opravovali trať. V buse jsem usnul blondýně na rameni, tak snad to nepovažovala za sexuální harašení :) .
Večer jsme měli mít ještě sraz se všema na náměstí v baru Mamma Afrika, ale buď jsem tam přišel pozdě, nebo jsem tam přišel jediný. Objednal jsem si Piňa Collada a dost mě vyděsila. Měla totiž určitě víc než půl litru.
Pak jsem jen přeběhl v dešti do našeho hotelu (La Pelegrína, přímo na náměstí) a snadno usnul. Od 3:30 do 0:30 se toho stalo fakt dost. J
