Cuzco

Cuzco - kombinace architektury starych Inku a spanelskych dobyvatelu. Az tady mi Spanele a jejich dobyvatelske metody zacaly lezt na nervy. Nadherne mesto, ktere mi pripadalo hezci nez Praha ci Pariz.

Do Cuzca jsme přijeli o hodinu dřív, čili 4:05 ráno. Měl jsem jen jednu myšlenku , skočit do taxiku a dojet do hotelu doporučeného v LP. Patrik ovšem zase zkoušel naší trpělivost a přepečlivě zkoumal, který hotel je nejvýhodnější, kde je na mapě a bůhví, co ještě. Někdy jsou tyhle analytický mozky na zabití :) .
Nakonec nás taxikář zavezl do toho mnou dávno vybraného hotelu a i v noci bylo Cusco hrozné. Hotel byl na kopci nad hlavním náměstím, s krásným výhledem. Dokonce mě tam pustili, ale neměli místo :(. Prošli jsme ještě dva, nakonec jsme se usadili přímo na krásném náměstí Plazza del Armans v hotelu za překvapivě vysokých 55dolarů za noc. Nicméně jsme na nejfotografovanějším náměstí Jižní Ameriky, je v tom WI-FI a snídaně a hlavně šup do postele. Po silném koka čaji jsem v buse vůbec nemohl spát a poslouchal jsem do tří v telefonu Hitchhikers guide to the galaxy. Takže jsem upadl do bezvědomí a probudil se až v jedenáct. Na snídani už jsem musel do hospody, v hotelu jen do desíti.
Snídaně v hospůdce za rohem v prvním patře u okna s výhledem na náměstí, katedrálu a protější kopec. Uzrálo ve mně rozhodnutí se dnes vyhnout demokracii (čili stavu, kdy se ve třech musíme vždy předem shodnout, jestli půjdeme tam či onam, jestli taxi za 35 Kč je moc drahé, jestli už na lavičce nesedíme moc dlouho apod.) Čili jsem se rozhodl strávit den úplně sám. Potkáváme tu dost cestovatelů, co tráví měsíce na cestách sami a tak si to zkusím. Cusco je NAPROSTO nádherné a úplně mě uchvátilo. Celý den jsem fascinovaně chodil po LP doporučené trase a kochal se životem. Víc než hodinu jsem strávil v tržnici, pak úzké uličky starého města, výstup nahoru nad město na Sacsavaymán, všechno dechberoucí nádhera. K obědu jsem si jenom koupil sendvič a proseděl půlhodinu na krásném náměstíčku Carmen Bajo.
Byl jsem Cuscem natolik nadšen, že jsem vyfotil cca 400 fotek. Sacsayvmann jsou trosky obrovského Inského komplexu na kopci nad městem, na kterém je zajímavý styl stavby. Kamenné zdi jsou stavěné z opracovaných, neb nepravidelných kamenů o velikosti cca 1 – 2m. Zeď je z nich pouze poskládaná , ale do škvíry mezi kameny NELZE vložit kreditku! (né, že bych očekával, že starej Inka zabudoval mezi kameny terminál na platební karty! Prostě chci říct, že ty kameny dokonale lícujou...) Po návratu z prohlídky už jsem se jen poflakoval u počítače a večeřel ve stejné hospůdce s výhledem na náměstí.

Sice jsme chtěli vyrazit brzo ráno, ale trochu se nám to zvrhlo a vyráželi jsme až o půl desátý.
Na náměstí jsme chytli taxík a ten nás zase asi za 4soly (28Kč) hodil pře půl města na autobusovou zastávku. Je načase popsat, jak tu funguje doprava. Určitě 90% všech aut v každém městě jsou taxíky. Tak polovina z nich jsou miniaturní vozítka značky IZA, neznámé provenience. Zbytek jsou malé Toyoty, které se v USA prodávají jako Tercel a protože jsou tam statisticky vyhodnocené jako nejspolehlivější auto v této třídě, kdysi jsem ho koupil Haně. Tady to hoši peruánští dotáhli mnohem dál, auta mají najeto klidně milion, díky stavu cest už prakticky nemají tlumiče, řízení a nápravy přenášejí do volantu takovou vibraci, že řidiči vypadají jako extrémní případ Parkinsona, ale furt se jezdí.
Co se způsobu řízení týče, jako všude v teplých krajích je to brajgl. Tři auta v jednom pruhu, přednost má ten drzejší, ale hlavně takříkajíc narušují něco, co bych popsal jako osobní prostor. Čili jsou ochotni jezdit nárazník na nárazník s odstupem 5 – 10 cm, ale stejně blízko jsou nalepeni i vedle sebe a dokonce i takto blízko najedou pěšímu k nohám. Další zajímavý jev je klakson. Nejdřív jsem si myslel, že trouběj naprosto nesmyslně a nonstop. Pak jsem zjistil, že v tom mají systém. Prostě troubí vždy, kdy my si přibrzdíme. Před křižovatkou, když vidí chodce, když jede auto v protisměru a tak.
Taxikář nás tedy měl tímto stylem odvézt na autobusák, ale místo toho nás odvezl na zastávku taxi colectivo. Nakonec to bylo jedno, protože těch 50 km stálo taxi colectivo 4 soly a bus 2sol. Taxi colectivo funguje tak, že na vyhrazené místo postaví dodávku, před ní vyvolávač cíle a čeká se, až se dodávka naplní do posledního místa. No a pak se za pár šupů jede.
Dovezli jsme se tedy do města Pisac, které je dole u řeky ze všech stran obklopené majestátními vrcholy Andských kopců. Všechny kopce kolem dokola byly starými Inky přetvořeny do terasovitých útvarů a na mnoha místech této oblasti se zachovala původní sídla. Z města jsme se nechali vyvézt jedním extra rozvrzaným Tercelem na kopec vysoko nad městem, zaplatili 70solů za společný lístek na mnoho památek a celý den jsme chodili od jednoho Inckého sídla k druhému. Jsou to úžasně rozsáhlé stavby, stovky teras tvořených kamennými zdmi a nad tím vším rozsáhlá kamenná sídla. Všechny zdi zase naprosto dokonale sestavené tak, že ani po tisíci letech není možné strčit do škvíry kreditku!
Jelikož jsme se celý den pohybovali mezi 3500 – 2500 m.n.m., většinu sídel jsme nejdřív viděli z veliké výšky, což je pro focení super. Něco jak nejdřív si prohlídnout Pražský hrad z letadla a pak teprve se v něm jít projít.
Odpoledne jsme sešli zpět do Pisacu a dali si pozdní oběd. To, že jsem s obědem vydržel až do tří, bylo možné jen díky zázračným účinkům koky. Koupili jsme pytlík s čerstvými lístky (1sol) a pokusně jsme je žvýkali. Na každého to účinkuje jinak, já z čaje nemohl spát a ztratil jsem chuť k jídlu, Patrikovi bylo zase vedro.
Nevěděli jsme, kolik toho listí máme žvýkat, tak jsme zkusili jen pár lístků. První pocit je odporný, pak se to ale zlepší. Docílili jsme pouze toho, že mi lehce zdřevěněl jazyk. No a neměl jsem hlad. Údajně se účinky koky násobí, když se zároveň s lístky žvýká vápník, který umožňuje lepší vylučování alkaloidů. Místní mají se žvýkáním koky tisícileté zkušenosti a použití je velmi široké. V muzeum koky popisovali koku jako desinfekci, lokální anestetikum, lékem na úpravu trávení, zvýšení výkonnosti, lék proti výškové nemoci, zlepšení dýchání a srdeční činnosti, antidepresivum atp. Líbil se mi citát jednoho španělského kněze, kterému vyčítali z Vatikánu, že s místními žvýká koku. Napsal toto: „Bůh nedělá nikdy nic nadarmo, a když zaslal do těchto oblastí koku, jistě to udělal proto, aby místní využili všechny její pozitivní účinky“.
Po obědě jsme naskočili do busu (zase jsme čekali asi tak 3min.) a frčeli zpět do Cusco. Podle informací z české cestovky, která nám prodala lístky na Inka Trial na Machu Picchu, jsme měli mít briefing v pět. Nějak to z Čech zapomněli vyřídit do Peru a tak nám to přeobjednali na šestou. Stihli jsme si tedy ještě vyběhnout nad město a u kostela na kopci ze stativu udělat pár zajímavých snímků centra v zapadajícím slunci. Cusca je vážně přenádherné místo obklopené ze všech stran Andami. Centrum je asi 2700 m.n.m. a kopce v okolí sahají až k 5-ti km.
Jelikož nás čeká 4 denní výstup Andskými vrcholy, kde polezeme až do 4200 m.n.m., bylo zatraceně důležité zabalit toho co nejmíň, ale zároveň nic důležitého nevynechat. Zbylé věci jsme si nechali uschované v hotelu.