Napříč Mexikem až do Guatemaly

Průjezd Mexikem od hranice s Arizonou až do Guatemaly. 15 let starym autem, jenž je nam povozem, ubytovnou, jidelnou i ochrankou.

Pátek 13. 8.
Mexický hranice - San Carlos

Ráno jsme snídali hnusný párky před McDonaldem, protože KFC mělo ještě zavřeno a my se potřebovali umejt.
Pak jsme jeli do pojišťovací spol., kterou jsme si vyhlídli už včera. V AAA nám tvrdili, že když pojištění od nich stojí 10$/den, tak na hranicích to bude tak za 15$/den. Měli jsme z toho dost hrůzu, protože potřebujeme to auto mít v Mexicu asi 45 dní (včetně času stráveného na Kubě) a tím pádem bude pojištění stát 2 x tolik, co auto.
Naštěstí!!! se ukázalo, že 15$ na den je blbost a pojištění na 20 dní nás stálo 84$. (Dokonce jsme chvíli před tím uvažovali i o autě z půjčovny!).
Pojištění nám vypisoval malinkej teploušek s vysokým hláskem, byl docela milej.
V průvodci jsme se dočetli, že se na hranicích musí zaplatit jakýsi poplatek za auto, a ten může zaplatit pouze majitel auta vlastní kreditkartou. Zřejmě pak tou kartou ručí za to, že auto zase vyveze zpět do USA nebo mu z ní něco strhnou nebo co. No a tohle pravidlo nám ten teploučkej pojišťovák potvrdil. Že prej jediná šance je, abychom se vrátlili do SF a Martin mi Sršáňa prodal (cca 1000km). Totiž, na Martina je auto, a já mám kreditky. Vypadalo to fakt nadějně:-)).
Jeli jsme teda na hranice, že zkusíme prorazit. Trochu nás zmátlo, že jsme vjeli do Mexica a nikdo nás ani nezastavil. Jeli jsme cca 25 km po oplocené 8-proudé dálnici, nikde ani noha. Pak byly teprva závory, to bylo mýto za tu dálnici. Až po něm první celníci, jenom se nás zvědavě vyptávali a pak nás pustili. Za další cca 3 km bylo teprve několik administrativních budov. Pendlovali jsme mezi kopírkou, vízovým oddělením a odd. pro dočasný dovoz aut. Za cca 1,5 hod. jsme byli kupodivu vyřízení (jak fyzicky- z vedra, tak papírově - nepozorností slečny, co brala tu kartu. Prostě si nevšimla, že auto patří někomu jinému:-)).
To nám spadnul kus skály ze srdce, až to žuchlo.
A pak už jenom nudnejch 360 km směr jih, vedro, kaktusy a křoví, dálnice bez odboček a měst, jenom každých 100 km závora a mýto (dohromady 15$). A vedro a vedro a vedro a na chcípnutí. Obratník Raka se kvapem blíží.
Jediná spása na obzoru byla vyhlídka na moře.
Stavili jsme se na konci dálnice v městečku Santa Anna, protože jsme potřebovali beňoš a navíc to tamtudy vedlo skrz. Benzín byl výrazně dražší než v USA, zato jsme objevili Internetí kafárnu za české ceny. Hned jsme všechny obmailovali, jenom jsme my blbci zapomněli na Jeffáka.
V kafárně měli klimošku, což byl první pozitivní teplotní pocit od opuštění SF.
Před Internetem jsme ještě okoukli skrz výlohu jednu mladičkou učitelku, která tam učila cca 6-ti letý děti zacházet s počítačema, pak banku, jestli nám nevymění šeky na dolary a dolary na pessoss. Ne, jen do 15:00. No a španělština je fakt problém.
V průvodci jsme se dočetli sqělou věc, že v Mexicu se místo výstražného trojúhelníku používá několik kamenů. Občas je k vidění dopravní značka \"nenechávejte kamení na silnici\" :-). Když jsme se snažili nenápadně zmizet policajtům v Santa Anně, tu najednou před náma 3 kusy skály na silnici a předtím porouchaný auto! => záchvat smíchu.

K večeru jsme dojeli konečně k moři a to přímo až na pláž. Moře mělo bohužel 300C, což bylo sice o 10 míň než vzduch, ale přesto neosvěžilo. Naložili jsme se tam jak okurky do láku a vydrželi snad 2 hodiny. Pak jsme našli u hotelu hadici s vodou neslanou,ale bohužel horkou. Pořádně jsme se tam umyli, to už byla tma a liduprázdno.
Ještě za světla jsem sithl vyfotit solidně velkýho pelikána, jak si vysedává na pláži cca 1,5 m ode mne.
Po koupeli jsme se cítili konečně jak lidi, bez obalu potu a špíny. Vydrželo to asi 15 min. Noc byla jedna z nejhorších v mým životě (srovnatelná snad jen s nocí v líhništi komárů u jezera asi ve Finsku). Vedro k zalknutí, 100% vlhkost, pot, komáři, prostě hnus. A to nás ještě asi ve tři ráno vzbudili benga (to jako chlupaty…), zeptali se \"Espaňol?\" Martin odpověděl \"ééé, nou, ééé no comprande\" oni řekli \"no comprandero?\" a odfrčeli.

Sobota 14. 8.
San Carlos - Rosaria Tezopaco

Ráno se mi podařilo na chvíli usnout a když jsem se probudil, Martin už byl půl hodiny naloženej v láku. (Rozuměj v moři) Utíkal jsem za ním, protože se to jinde nedalo vydržet. Tady prostě neplatí, že k ránu je chladněji. V láku jsme byli naložený až do jedný odpoledně, vylezli jsme dohromady tak na půl hodiny.
Když jsme se konečně dokopali k autu, že něco podniknem, už jsme byli oba spálený až hanba a úpal na cestě. Jedinej cíl - klimatizovaná hospoda a studený pití.
Tak už tady 4 hodiny sedíme, střídavě pijem, pospáváme, pozorujem holky a bavíme se o tom pekle venku. Asi tu budem muset vydržet do tmy, už takhle se trumfujem, kdo má víc spálenin- Je to tu americká rekreační oblast, takže je tu draho. Ale dáme si \"una pizza mexicana mediana\". Už ji Martin objednává po předchozí hodinové konzultaci s učebnicí španělštiny. Ty mrchy tam nepíšou, jak se řekne \"Jedna pizza na dva talíře !!!\"J
Tak ta \"pizza mediana\", čili pizza střední, byla tak velká že jsme jí ve dvou nezvládli. Už jsme tady další hodinu a venku furt ještě nesnesitelnej hučák. Musel jsem si dojít do auta pro jiný kraťasy, protože ty předchozí měly na prdeli na jedné půlce dílu velikosti mexického dollaru (jaktože dollaru, když tu maj pessoss? Lim. Joe byl zmaten!) a na druhý půlce asfaltová skrvrna velikosti Brna! To vedro mě málem poraziloL
Objevili jsme , že tu točej zadarmo studenou vodu, tak to náležitě využíváme. Je sobota, pošta i banky zavřený, na slunce nemůžem, tak nemáme co dělat. Asi tady přespímeJ
Martin byl na dámském záchodě položit kabel a když ho servírky viděly vycházet z dámského, radši tu ceduli \"Out of order\" z pánského sundali.
Nakonec jsme se teda dokázali vykopat ven do toho hučáku a to jsme neměli dělat. Ještě než jsme vyjeli z města ven, dostal jsem solidní migrénu kombinovanou s mžitkovým viděním a žaludeční kvedlačkou. Abych to ustál, vlezl jsem si dozadu (přestože jsem měl zrovna střídat u volantu) a spal jsem.
Probudila mě až šíleně nahlas hraná živá mexická muzika na obrovském parkoviště před ještě větším hypermarketem. Otřásala se okýnka i podlaha, navíc jak Martin zastavil, teplota uvnitř stoupala k bodu varu, prostě ideální prostředí pro léčení migrény nebo úpalu, či co to bylo. A ještě ke všemu jsem musel hlídat, jestli nám otevřenýma oknama nějaký mexická ruka šmátralka něco nekrade.
Martin byl vevnitř už nějak dlouho, tak jsem vylez´ a čekal venku. Pak M. přišel, že to nám jít zaplatit kartou a vozejk je zaparkovanej mezi tričkama u pokladny 25. Našel jsem ho hned, akorát v něm chyběno \"něco zelenýho\". Prodral jsem se krutou zácpou nakupujících Mexičanů s hordou dětí do cca 200 m vzdáleného oddělení ovoce - zelenina. Strašně si mě prohlížely snědé mladice, až jsem se prohlížel, jestli třeba nejsem nahej nebo co. Nakonec jsem si aspoň rozvázal culík, ale nepomohlo to.
Mezi zácpama vozejků se prodírala spousta cca 15-ti letých slečen a kluků na bruslích, s helmou a chráničema. Když jsem pak stál 3 hod. frontu 3 lidí přede mnou. Každej totiž chtěl tři věci vrátit, vyměnit, reklamovat nebo co a ty mlaďoši na bruslích se s tím prodírali davem tam a zpátky. Těsně přede mnou tam někdo rozbil 1 litrovou přesnídávku na kase, tak to tam ještě čistili.
Zaplatil jsem v pohodě kartou, všechno bylo tak o třetinu levnější než v USA. Snad bude ještě líp (meloun 6 Kč/kg, Pepsi plech. 9 Kč)
Klimatizace v krámě mě docela probrala (byl jsem tam přes hodinu), tak už jsem byl schopnej řídit. Zeptali jsme se bengošů na cestu (komunikace typu: ééé, mmm, ruka, noha J) a dle jejich návodu jsme se vydali směr vnitrozemí, po vedlejší silnici směr Chuhuahua. Původní záměr byl co nejdřív najít nějaký ubytování se sprchou, což by právě na tý vedlejší mělo být levnější.
Najezdili jsme asi 100 km, než jsme vůbec našli nějakou osadu! Byla tma jako v pr…., v silnici díry, že by na to chytili žirafu, na mapě Mexica nic, lidi mluvěj jenom španělsky (na rozdíl od násL) a navíc průvodce zakazuje noční jízdu. Jednou jsme dokonce dojeli k nějaký vodní elektrárně, kde na nás vyběhlo asi patnáct vojáků, některý s puškama. Naštěstí nám jenom chtěli poradit, což jim anglicky moc nešlo. Fakt je to s nám as tou španělštinou špatný, snad s tím něco uděláme.
Takže od elektrárny jsme se 20 km vrátili (slepá…) a jeli směr Chuhuahua (snad…). Zase to vypadalo dost zoufale, protože silnice se sice zlepšila, ale po 60-ti kilometrech jsme nepotkali živou duši (až na pár aut v protisměru) natož osadu s hotelem.
Naštěstí jsme nakonec dojeli do městečka Rosaria Tezopaco. Bylo tam dost živo, lidičky postávající před hospůdkama i korsující po náměstí, spousta pěknejch holek jak na výstavě.
Na náměstí jsme zastavili u bandičky mlaďoch kolem trucku a zeptali se na hotel. Jeden uměl mikroskopicky anglicky, ale stejně nakonec skočili do trucku a dovedli nás tam.
Za pokoj se dvěma postelema, klimatisací!, ČB TV a hlavně koupelnou chtěli 200 pessoss. Nabídli jsme 20$, což je 180 p. a to bylo ochotně přijato. Asi jsme to přeplatili.
Hned jsme to zaplatili a vydali s s našimi novými kámoši z trucku pro pivo Krám už měl zavřeno, tak jsme naskákali do korby trucku a vyrazili jsme kamsi pro pivo ve skle. Jeli jsme někam po polní cestě úplně mimo vesnici, tma, výmoly a jedna chatrč. Chovali se všichni děsně tajemně, protože, jak se později ukázalo, alkohol se nesmí prodávat po půl desátý.
Koupili jsme 2 litrový piva za 3$ a navíc měli kluci plnou korbu plechovek a ledu.
Pak jsme zase někam jeli skrz vesnici (na korbě to dost drncalo…) a docela čile konverzovali (ruka, noha, španělština, angličtina, truchu italštiny..). Keko je právník ve městě kousek odtud, tady má rodiče. Majitel vomlácenýho trucku Datsun 4x4, přezdívaný Rota Rosa (rudá růžře, asi že se stydí) nás zavezl ke svým rodičům. Byla tam velká chlastačka, spousta lidí a piv. Nejdřív jsme si potřásli se všema pravicema, dali jsme si pivka a pak nás dokonce pozvali na večeři. Jeden z nich uměl solidně anglicky (vypadal jako fotr od rodiny,ale bylo mu 25 a ještě študoval potrav. chemii). Vysvětlil nám, co a hlavně jak, se v Mexicu jí a hned jsme od všeho dostali porci (placky, fazole, vejcese slaninou, surově pálivá zelenina nebo sos. Navíc nám dali jakousi polévku z rybích očí, nebo co. Asi ňáká luštěnina?)
Seznámili jsme e při večeři uvnitř se zbytkem rodiny (pěkná dcera!) a pak jsme se rozloučili a vypadli truckem zpět na náměstí. Byla sobota čili korsování našlechtěných slečen pokračovalo jako přehlídka.
Dali jsme se do hovoru s bandou místních frajerů (džíny, koně, Mex. klobouk, bílá košile s ….. chlupy, truck nebo džíp.) Byla s nima sranda a urazili jsme zase solidní dávku piv.
Než jsme se rozkoukali všechny místní krasavice byly pryč. Ještě nás provezli po celém okolí vsi po výmolech a šutrech, myslím, že hledali nějaký ochotný slečny. Marně.
Skončili jsme zase na náměstí, už jezdily jenom trucky a policajti ve služebním trucku (honička). Policajti jsou tu dost v pohodě, např. brácha Keka přijel v autě, co si ukrad´ v Oklahomě, pořád původní značka, rozbitý okno, navíc prej jel 3 dni v kuse kokain, no a benga v pohodě.
Asi ve čtyři došlo pivo a prachy, byla řada na nás. Já už toho měl dneska dost (pozůstatky úpalu), Martin s nima ještě jel pro pivo a kalili až do svítání. V hotelu jsem se ještě vysprchoval a, jaká slast, tekla studená!

Neděle 15. 8.
Tezopaco
Jedinej, kdo mi nebyl z celý vesnice sympatickej, ba naopak, byl \"recepční\" v hotelu. Pod nosem měl cosi, před čím by slušný člověk nosil kapesník, považujíce to za knírek, chování řeznického čokla a ani slovo anglicky.
Když Martin ráno přišel, pokoj zavřený, zazvonil na něj, ať mu otevře (klíče nám nedal, žádný neměl), prostě na ty dveře zabušil, až málem vypadly z pantů. Takže s bolehlavem, po 2 hodinách spánku jsem musel vstát a otevřít.
Další extempore bylo snad v devět. Zase zabušil jak debil, když jsem ho pustil, mlel něco 10 minut zmateně španělsky, pak pět min. blbě čuměl, jak je nám zle a pak konečně vypad.
Znovu přišel v jedenáct, já už ho ignoroval, když začaly lítal první třísky Martin mu otevřel a zase usnul. On sas něco mlel, asi chtěl vědět, jestli tam budem ještě jednu noc. Přitom nám jasně včera řek, že máme pokoj do dvou, debil L Už jsem ho česky seřval, poslal do pr…. a usnus.
Asi v půl jedný jsem vstal a zjistil několik věcí. V autě je:
a) 85 0C
b) zapnutá lednice celou noc, čili
c) baterka v kýblu
d) všechno jídlo zůstalo mimo lednici L
Naštěstí Keko a Rota Rosa byli poblíž a ochotni pomoct. Pohybovali jsme se na tom strašným slunci jak potápěči po dně (kocovina) startovací kabely (jak vidět k autolednici dokonalý komplementJ, viz loňský deník z Afriky) jsme připojili k trucku, ale Sršáň nic. Stálo mě to asi 1 minut přepojování a čištění (smrťák na tom slunci!L), než jsem přišel na to, že musí někdo přidat u trucku hodně plyn. Mezitím už se mi (hlavně Milouš s knírkem) hrabali v motoru a rozebírali rozdělovač.
Pak to naštěstí chytlo, sebral jsem holení a zubáček, nechal zamčenýho Sršáňa běžet a dobíjet, a unikl jsem jisté smrti usmažením do klimatizovaného pokoje. Klimoška tu sice dělá randál jak chlazení od vejtřasky, ale funguje!
Když jsem se oholil a vyzubil, šel jsem zkontrolovat Sršáňa. Baterka už byla vpohodě, zato teploměr ukazoval 2700F, což nevím, kolik je, ale asi dost. Ručička daleko za červeným až zaroh a kolem chladiče zelenej gejzír. Sytič zůstal zapnutej, na rozdíl od větráku!L
Rukavicí jsem otevřel kapotu, popadl lednici a jídlo a uháněl zpět do klimošky. Kocovina v pekle není dobrá kombinace. (BTW, mexický pivo na rozdíl od USA, je dost dobrý).
To už se probral i Martin, byl na tom hůř než já, tak jsme se tam povalovali.
Pak pařišel zase Milouš, a přestože jsme mu minule tvrdili, že tu zůstanem ještě jednu noc, teď už nás definitivně dožral a řekli jsme mu, že ve 2 odcházíme!
Pak jsme si vyprali, vys…, zabalili a asi ve tři jsme se opravdu odvážili do pekla venku a hyperpekla v autě.
Daleko jsme nedojeli, nej na hlavní ulici, tam jsme našli nejdřív stín pro Sršáňa a hned potom pro nás. Byl to takovej bufáč se zahrádkou do ulice, seděli jsme tam, dali si 2 koly, pozorovali cvrkot, psali deníky, študovali mapy a zdravili se s místníma. To nám vydrželo cca do 5h.
Hlad nás pak dohnal do většího stínu za roh na náměstí, kde jsme sežrali pll kuřele a nalepili protisluneční fólie i na boční ona vepředu (v USA zakázáno…).
S Kekem a kumpánama bylo domluveno, že v pět přijedou a půjdem si zajezdit na koních a něco ulovit puškama.
Asi v šest opravdu projeli okolo, ale jenom zamávali a, jak jsme se dozvěděli později, odfrčeli domů do města cca 150 km odsud.
Ještě jsme tam nějakou dobu seděli, až zalozlo slunce a začaly zase korzovat místní nafintěný krasavice. Chtěli jsme najít Keka, ale našli jsme akorát jeho dům, před ním jeho bráchu a pár dětí. Zastavili jsme se na kus řei a vydrželo (sakra, dopsala mi moje nejoblíbenější tužka) až do tmy. Učili jsmese navzájem španělsky a anglicky, dostali jsme vodu (tu jsme nepili) pak jablko (to jsme snědli), fotil jsem děti, kobylky jak prase, co ty děti nosily v rukách, jejich krásnou dceru, ze který e pak vyklubala švagrová, matka toho prcka, to tam pobíhal (ona vypadala na 15) a tak.
Za tmy jsme se ještě šli projít po vsi, obhlídnou krasavice. Potkali jsme hostel plnej lidí, zbevnitř řvala ryčná rocková muzika od živé kapely. Chtěli jsmese vetřít na kozert, ale byla to mše.
Lidi zpívali, podupávali do rytmu, tleskali a tak. Všichni byli slušně oblečení a během kázání byli jako pěny.
Zkusil jsem to vyfotit, ale 3-vteřinová expozice z foťáku opřenýho o futro asi nic mocL
Během mše se spustil šílenej vítr, zvedl do vzduchu večkerý prach z celé vsi (asfalt je jen na hlavní, ale pokrytý prachem) a snížil viditelnost na pár metrů. Za kopcem nad vší byla ukrutná bouřka, blesk stíhal blesk, ale déšť nikde. Popošli jsme za vesnici, že zkusím nějaký blesk vyfotit. Nastavil jsem expozici 30 vteřin a několikrát to zkusil z kapoty zaparkovaného vrakovitého trucku. Něco jsem chytil, uvidíme.
BTW, fotím jako ďábel, 2 filmy denně, protože v Safeway SF měli akci a film tam stál o45 Kč. Koupil jsem jich asi 20.
Po bouřce jsme si dali ještě limonádu (brokv. džus) na druhým konci vsi (byli tam už akorát 2 slečny, který jsme vyhodnotili jako nevhodný k rozhovoru J).
Spát jsme šli do auta před barák Kekovýho bráchy Roberta ( to je ten s tím kradeným autem, ale je slušnej a hodnej) což nám schválil a povolil.
Ještě v jednu, když jsme uléhali, pobíhali po ulici všechny jejich děti…

Pondělí 16. 8.
Tezopaco - Yecova
Ráno jsem e probudil šokem. Něco mě lechtalo na tváři, tak jsem to odehnal, otevřu oko a přímo před ním leze odpornej brouk této velikosti:

Odmrštil jsem ho a vysoukal se z auta totálně probuzen. Martin už se vyprávěl s domorodce sedícena obrubníku (i s nima).
Za chvíli nás pozvali na snídani do baráku, což bylo dost závažný prátelský gesto, který jsme náležitě ocenili. Během snídaně jsme poznali ještě spoustu dalších příbuzných, které barák ukrýval. Všichni slušně oblečení, chystali se domů z právě proběhlé rodinné oslavy.
K snídani byly vejce na slanině, fazole a tortilly. Mě to chutnalo.
Co se týče vybavení domácnosti, měli všechno potřebné (vč. mikrovlnky), akorát v dost mexickém stavu. Přímo z kuchyně vedly dveře do jakýsi zaprášený kůlny, ale bylo tam relativně čisto.
Po snídani jsme vyklidili pole pro další várky snídajících a odebrali jsme se s Robertem do jeho kanclu. Má to tam asi 45 m. Dělá na poště, představte si!, u počítače! J
Na starým krámu odesílá jakýmsi telnetem telegramy. Dal nám papír, obálky i známky, takže jsme napsali dopisy, poslali je (pošťák je zvážil na decimálce a orazil kovovým razítkem, víc toho v místnosti neměl J). Pak jsme se rozloučili, vyměnili adresy a vypadli směr hory a Chihnahua.
Horama jsme projížděli celej den, úzký klikatý silničky nahoru a dolů, prvních 30 km průjezdných jen bagrem (díry), sem tam kráva či kůň či stádo na silnici, občas mrtvola koně ožíraná psy, zajetých psů (obecně v Mexicu) nepočítaně.
Jednou mě do vystrčeného loktu z okna trefil nějakej hmyz velikosti kokosového ořechu (aspoň to tak bolelo), zařval jsem jako tur a lek se jako prase. Naštěstí mi nic nebylo, ale myslim, že první co proletělo tomu hmyzu hlavou v okamžiku nárazu, byla jeho prdel J
Asi ve dvě jsme dojeli do první civilizace (pumpa a 4 domy), nabrali benzín (jen tak tak) a vlezli do místní pochybný hospody na jídlo. Po zoufalé snaze zjistit, co mají jsme to vzdali a objednali to 2x. Byly to pro změnu tortilly, fazole, vejce na slanině a rejže..
I s limonádama to stálo pro oba 59 Pessos (víc jse stejně neměli), což je něco před 200 Kč. Nic moc, a to tu ještě benzín stojí před 20 Kč/l, což je teda dost. Bohuzel i v prašivým Mexicu budem muset sušit hubu jako chudý češi. To jsme si mysleli, jak tu bude super levno a budem si užívaj jak králové. Prd.

Ve středu, 18. 8. 1999, v 15:28 místního času, jsme překročili Obratník RAKA na silnici č. 49 cca 10 km před městem Fresuillo v Mexicu. Hurá. Bohužel je nám oběma blbě (sračka, žaludek, hlava, únava, vedo…), takže se oslavy nekonají.

Pak jsme zase pokračovali horama, už jsme potkali krásnej minivodopád napravo od silnice. Vypadal nádherně a čistě, přemluvili jsme se teda, že v něm není belharióza, a že se můžem vykoupat. Větší blaho, než koupel v horské říčce a sprchování vodopádem, jsme si v tu chvíli nedovedli představit. Po více než týdnu koupání ve vlastím potu a štíně a vedu to bylo skoro jako orgasmus. Navíc ta voda byla studená, což nebyla ani ta v hotelu. Cachtali a prali jsme tam asi hodinu. Bylo to sice obehnaný ostnatým drátem, ale přelézt se to dalo a daleko široko ani noha.
Za tmy jsme ještě dojeli do jakéhosi městečka v horách, nabrali jsme benzín a sežrali jsme další rybičky z USA zásob, protože zbytek kuřetek už jsme radši vyhodili. Hodně jsme se vychechtali na účet místních buranů a zase jeli.
V noci jsme ještě vyjeli z hor a spali jsme před městem Camargo schovaný za hramadou nahrnutý hlíny.

Úterý 17. 8. Camargo - Gomés Palacio ?
Ráno jsme dojeli do Camarga, že naberem prachy a koupíme nový svíčky. Vůbe nám to totiž nejede, hlavně v kopcích. Taky jsme potřebovali jídlo a pití. (Ještě Martin ráno, \"pošteloval\" předstih, což nám zvedne spotřebu na příští dva dny o 6 litrů!!)
Snadno jsme cestou potkali prodejnu autodílů a svíčky jsme hned na ulici vyměnili (půjčili nám i svíčák).
Ještě předtím jsme za hrozných obštrukcí vyměnili 100$ šek na pessos, kurz 9,20 PS/$.
O pár ulic dál byl supermarket, já hlídal auto a fotil krásný Mexičanky a Martin šel nakupoval.
V nějakým dalším městě jsme ještě potkali Inet-kafárnu a zase zamailovali domů. Spojení bylo podstatně horší než minule, spíš vinou českých serverů. (30PS/hod.)
Zjistili jsme, že tahle část Mexica je dost neza
Tady jsem asi původně chtěl říct nezajímavá, teď zkouším novou tužku.
Takže nezajímavá, a proto jedem surovej tranzit do Mexico City. Tam objedem ambasády a vymyslíme postup a pořadí (Quatemala, Kuba, Yucatán, USA).
Ve městě, co jsme mailovali, Martin ještě znásilnil nějakou cestovku a vyzjistil, že vejlet na Kubu i s ubytováním ve * na týden by byl za cca 500$ pro dva.
Jeli jsme až úplně do noci, za tmy už jezděj jenom tiráci a ty jsou pěkně drsný. Párkrát už nás metli málem ze silnice, jiný osobáky v noci nevidět.
Navíc v Mexicu existuje pár naprosto zvrácenejch zvyků, např. blinkr doleva za jízdy znamená \"Můžeš mě předjet\", blinkr doprava, zastaví u pravé krajnice a počká, až všichni přejedou. Hrůza.
Ty silnice, po ktrých tu jezdíme, jsou dost různorodé, Zpočátku jsme používali placené dálnice, to je ale cca 5 $/100 km, což je dost různorodé. Jezdíme teď tedy po vedlejších zdarma, což může znamenat 300 km naprosto rovně jako když střelí, o rychlost 130 km/h /přestože povolená 50 - 90 km/h), prostě pohoda. Nebo to může znamenat průjezd staveništěm, objížďka po přašném (a když říkám prašném, myslím viditelnost 3-5 m! L) poli a o rychlost 20 - 30 km/h. Někdy taky výskyt pustí na mamuty (díry, špaň. bachos) a stoprocentně vždy výskyt spíše méně než více označených bumpers, coj jsou zpomalovací hrby napříč silnicí uvnitř vesnic. Nezpomalit před nimi se vám může povést tak maximálně jednou, jekokož jejich výška a prudkost vám urve obě nápravy a vyrazí všechny zuby včetně osmičky vpravo nahoře, která ještě ani nevyrostla. Naštěstí tiráci o nich vědí, tak vždycky brzdíme smykem těsně za nimi. Maj vzadu na návěsu navařenou takovou tu kolejnici, co by našemu Sršáňovi pěkně pocuchala úsměv. Naštěstí brzdí jako ďas a jede jako slimák (většinou).
Na spaní jsme zastavili u truckerského (rozuměj tiráckého) bufáče, který zřejmě sloužil též jako bordel. Za společnost jsme měli jednoho se všudypřítomných toulaných psů, vypadal dost masožravě, ale nakonec po nás dožral šlupku od půlky vydlabaného melouna!

Středa 18. 8.
Gomóz Palacio - Leon

Ráno se Martin vzbudil a vstal jako obvykle dřív, tentokrát však na nic nečekal a ujížděl semnou pryč. Když jsem se probral, byl už asi 3x s průjmem v křoví. Vypadal na umření, chopil jsem s tedy volan tu a nechal jsem ho dřímat. Asi po hodině jsem dostal srajdu taktéž. Celej den jsme byli jako mátohy, migréna, sračka, bolesti břicha, vedro a tak. nejedli jsme, jenom jsme vypili galon džusu. Jan zmíněno výše, překročení obratníku Raka proběhlo bez oslav. Nic zajímavýho jsme cestou neviděli, snad kromě spousty špinavejch hajzlíků u pump.
Večer jsme s dokodrcali kamsi, kde byl nedostavěnej barák, kolna, vysoká zeď a dědek s babou zalejvai kytky. Děsně jsme si s nima pokecali (ééé, no bubla espaňol ééé bueno casta, hmmm, ééé, buenas, nochas…), nabrali vodu (aqua purificata) abychom si měli čím umejt ruce po záchvatech průjmu a ještě jsem ujel asi 120 km. (Celej den jsme se střídali ve spaní a řízení, tak v noci jsem ještě mohl jet, aspoň už nebylo vedro). Spali jsme zase u nějakého čehosi, zádyk plotu, za kterým byli tři psi. Spalo se výborně, už není v noci vedro a ani komáři.
Ještě před spaním jsem záhadně prokličkoval městem Lagos de Moreko, velkým jako Praha. Nevím jak, al vyplivlo mě to přesně na výpadovku, co jsme potřebovali. V celým centru nebyl jediný ukazatel!

Čtvrtek 19. 8.
Leon - Cd. Hidalgo
Ráno jsme vjeli do města Leon, potřebovali jsme nabrat prachy a žrádlo. V jedný bance nás odkázali na Bankomer, což je banka, kde nám po obvyklých obštrukcích šek proplatili.
S penězma jsme našli supermarket, ochutnali všechny ochutnývky, nakoupili spoustu jídla (po průjmu jsme vyhladovělí) a dotáhli vše do auta. Tam jsme vyzkoušeli naše nové umělé lahvičky na pití (Cola) pro kojene a na jídlo už nějak nedošlo. Další urychlené hledání hajzlíku.
Pak jsme jeli dál, celý kyselý, neboť jsme právě spočítali spotřebu za uplynulé dva dny: 14,2 a 14,5 l/km !!!L.
Nakonec jsme vykoumali, že to začalo po opětovném nastavení předstihu našima \"odbornýma ušima\". Čili by to chtělo odborný autoservis, což zde znamená prašný plácek s několika hevery a provizorní střechou, asi jako autobusové nádraží.
Nakonec jsme nějak jeli a jeli, směr Morelia. Najednou scéna jako ze Svěrákovo jízdy: \"Hele, neviděli jsme už támhleten kopec?\". \"Ne, to je jenom podobnej …. Ale tamhleten barák, co vypadá jako vlak, ten jsme míjeli tak před půlhodinou!!!\" Takže při tomhle bloudění jsme si až napodruhé všimli originál Chevrolet servisu. Sršáň je Chevrolet, potřebuje seřídit, navíc bloudíme. Šup tam. (BTW, pod značku Chevrolet se v USA i Mexicu prodávají Opel Corsa, Tigra, pod značkou Oldsmobile se tu prodává Opel Sintra a jako Cadillac!! jsem tu viděl Omegu!)
Za 60 PS nám seštelovali předstih, přestože si původně mysleli, že cheme opravit hodiny J (angl. timing = předstih).
Zajímavý ještě bylo, že v servisu, kde opravivali zároveň cca 15 aut jsme práci platili přímo mechanikovi do kapsy, a to na pokyn sličné manažerky.
Napotřetí už jsme odbočku na Morekii trefili, auto jede pořád stčjně blbě. V celém Mexicu je totiž k dostání pouze jeden druh benzínu (Pemex - státní monopol) s oktanovým číslem 87, což v našem měřítku znamená cca 83. Přitom český natural má 95! Čili jezdíme vpodstatě na vodu a tím pádem náš třílitrový šestiválec jede jako stará stopětka škodule. Navíc jsme mu asi zadělali katalyzátor a s nacpaným to prostě nejede.
Dojeli jsme do menšího městečka, které vypadalo těžce středověce. Kamenno-hliněné úzké uličky, spousta dětí posedávajících na zápražích, klučina močící ze dveří na ulici, auto zaparkované v obýváku s ubrusem a jídlem na kapotě, spící (nebo mrtvý?) pes pod vrakem auta, spousta vraků trucků a jiných aut, baráky buď nedostavěné nebo už polozbořené, autodílna vyhřezávající doprostředka ulice, pracující děti, na každém rohu někdo postává, čumí a nic nedělá, povrchová kanalizace, smrad smrad smrad. Všichni n nás během procházky čuměli jak na Marťany, když jsem ale namířil foťák na kohokoliv, hned se schoval.
Naštěstí auto zůstalo nedotčené. Každý v celém městečku měl před domem vystavené cosi na prodej, nikoho jsme však neviděli cokoliv si koupit… Pro středoevropana opravdu silný zážitek.
Ze středověku jsme vybloudili zase směr Morelia a po čase narazili na jezero. Odbočili jsme směr jezero do aleje kaktusů, n cestu z obrovitých balvanů. Zase jsem potřeboval s průjmem, bohužel jsem to maličko nezvládl s jedním uprdnutím. Naštěstí jezero bylo blízko (aspoň jsem si to byslel…).
Průjem jsem vynesl do křoví J, bylo to na kopci a uprosřed aktu vidím dva domorodce, kterak k mi mávají z údolí pasouce kozy.
Pak jsem ještě vyfotil dva kvetoucí kaktusy velikosti vzrostlé višně a vydali jsme se zpět na hlavní, dle rady domorodého děduly tato cesta k vodě nevede.
Další odbočka k jezeru vedla skrz další středověké městečko. Na náměstí se pásly krávy, zase všude haldy povalujících se dětí, pasoucí se osli či koně. Hliněno - loužovito - kamenitou polní cestou jsme se prodrali až k jezeru, následováni bandou místních chuligánů na kolech.
Vybaveni ručníkem, mejdlem a náhradním prádlem jsme došli k vodě. Hustý porost jakýchsi leknínů, hnědá bahnitá voda a zvědavé píhledy domorodých čumilů nás přiměly k upuštění od koupacího záměru. Martin akorát v křoví za autem pokropil kaktusy další dávkou hořčice J
Jezero jsme tedy vzdali, stejně tam byla belharióza (pro neznalé, belharióza je parazit, který žije ve stojatých vodách jižních zemí, zavrtá se člověku do žíly, dopluje do jatek, žtam s rozmnoží a játra zevnitř sežere. Prakticky neléčitelné… L).
U další pumpy jsem si vypral trenky J a umyl houbičkou a vodou z flašky zapařenou, opruzenou a od věčnézo průjmování odřenou p…., totiž hýždě.
Pak jsme zase lehce pobloudili, ale nakonec našli horskou cestu č. 15, která vede zadarmo do Mexico City. Teď už jsme několik hodin u pumpy, já se snažil asi hodinu najít zdroj nepříjemného hvízdání v autě, které nás při každém startu upozorňuje asi 20 sek. na nezapnuté pásy a při každém chcípnutí na nevytáhnutý klíček, a které mi neskutečně PIJE KREF!!! Po hodině jsem ho sice nevydoloval (je hluboko zalisované v palubce, ale zato úspěšně odpojil. Už jsem měl kvůli tomu rozebranou půlku auta. Martin zatím dopisuje deník od přkročení hranic, já jen to, co je černě.
Celou cobu nás tu ostřížím zvědavým zrakem sledují dvě slečny z obsluhy pumpy. Evidentně by si chtěly popovídat, bohužel nesplňují základní jazyková váhová kritéria. Kromě toho s tyky trochu stydíme (ony vícJ).
Bohužel až asi v půl jedný ráno jsem zjisti, že součástí pumpy je i hospoda. Stejně jsme se rozhodli jít ještě na jedno, ale zase jsme narazili na mexickej proti-alkoholickej zákon zakazující prodej alkoholu po půl desátý. Byla nám akorát ochotná prodat pivo s sebou, ale nás zajímala spíš ta společnost uvnitře. Scházely se tam posádky dřevařskejch náklďáků (už jsme dost horách a je to tu samá pila, rostou tu stromy jak v Čechách, pěstujou tu krávy, prostě s cejtím jako doma).
Takže jsme tam poseděli u Fanty a plánovali další postup.
Pak jsme šli zalehnout, ale ještě víc než do dvou jsme vykecávali a dost jsme se zas zachechtali.

Pátek 20. 8.
Cd. Hidalgo - Mexico City
Ráno se nám nějak vymklo a od pumpy jsme odjeli až v půl dvanáctý. Sršáň, jak se zdá, jede čím dál tím hůř. Už jsme mu vyměnili svíčky, nechali seštelovat předstih, všechno zkontrolovali a pořád nic. Prostě se nemůžem smířit s tím, že třílitovej šestiválec na ten místní sračko-benzín jede jako koloběžka. Poslední, co jsme vymysleli, že by mohl být problém, je ucpaný katalyzátor, Tak teda že si ho ykucháme. Nakonec jsme ale zastavili v jedný vesnici v místní dílně (viz foto) a pracně jim vysvětlili, co je třeba. Chtěli za to 80 šprdliků, tak jsme to ještě ukecali na 60, což je 240 Kč. Zatímco jsme se cpali broskvovým kompotem, deflorovali náš katalyzátor montpákou skrz naskrz, čili už určitě nemůže být ucpán. Samožřejmě, že Sršáň nejede ani o kapku líp L.
Pokračovali jsme směr Mexico City a mě se nějak chgělo spát, tak jsem si vlezl dozadu. Ještě předtím jsme s dostali do zácpy, regulované policajty (rozestavění cca po 10 m po celé délce zúžení) a tam jsme začali vařit. 6ěsně před námi naboural náklaďák do autobusu, všichni začali troubit, nám se valila pára z motoru, sbíhali se policajti, prostě solidní zmatek.
Takže jsme opravili nefungující větrák, vyjeli ze zácpy a já šel spát. Probudilo mě až když se Martin vyptával policajtů na okraji Mexico City na levnej hotel. V prvním chtěli 160 PS, ve druhým 170 a ve třetím dost luxusním 240. Ještě jsme se zeptali dalších policajtů, jestli může být něco levnějšího. Ne.
Jeli jsme teda do toho za 160, vypadal dost ošoupaně, ale každej pokoj měl vlastní garáž. Bohužel, obsazeno.
Další byl ten za 170, Hotel Arcos, ten je dost luxusní, velká koupelna - super čistá a vybavená, velká televize a vůbec na úrovni. I místo na auto přímo před okny. Tak jsme to vzali. Celý objekt je uzavřený, hlídaný, každý pokoj je vlastně řadový domek.
První co jsme zjistili v pokoji bylo, že televize má dva pornokanály! To jsme teda čuměli jak vrány. Jeden je lehkej, zato druhej dost tvrdej. V životě bych nevěřil, že takovýhle věco může někdo pouštět v televizi.
Pořádně jsme si zase vyprali, každej se hodinu sprchoval, pak jsme se váleli v posteli, čuměli na TV (hádejte na co J), psali deníky a žrali.

Sobota 21. 8.
Mexico City
Ráno jsme se rozhodli zůstat ještě jednu noc, tak jsme zaplatili a pěšky se vydali do města. To se ukázalo jako dobrej nápad, protože nejenže všechno jezdí každou chvíli, ale navíc autobus stál 5 PS pro oba a metro libovolná jízda (9 tras) jenom 3 PS pro oba!
Nevědeli jsm moc kam jet, jenom jsme chtěli najít Inet a zjistit něco o Kubě.
Jeli jsme na stanici Pino Snaréz, kterou když kopali, tak narazili na Mayskou pyramidu, ktrá je tam teď k vidění.
Odtamtud jsme se vydali pěšky do oblasti Zona Rosa, což je takový kulturně-obchodní zelený centrum s spoustou hospůdek a obchůdků.
Měli jsme zase hlad, nejdříve jsme zamítli Pizza Hut za 60 PS, a pak jsme vlezli do jakýhosi Mexickýho Tacos cosi. Na jídelním lístku měli jídla okolo 15 šprdliků, tak že si něco dáme. Mě přinesli něco, co jsem si neobjednal, tak jsem to vrátil. Stejně nám to naúčtovali, reklamoval jsem to a nakonec jsme to stejně zaplatili. Svině.
Co se týče jídla, byly to dvě malý placky a mezitím sejra a kousky kuřete, velký asi jako lívanec. Zato k tomu bylo pět misek s pálivejma omáčkama třech barev, cibulovej a rajskej salát. Dohromady za 73 PS!L
Pak jsme obrazili pár cestovek a zjistili možnosti s Kubou. Nejlevnější letenka je zpáteční za 292$ pro jednoho a jak to tak vypadá, žádný lodě nejezděj. Potěšující je letenka do Los Angeles za cca 250 $, což nás ušetří trmácení zpět skrz celý Mexico, navíc ušetříme čas a asi i peníze. Problém je jen to, že na hranicích jsme podepsali, že se vrátíme i s autem, jinak strašná pokuta. Naše auto tady má více než dvojnásobnou cenu než v USA, navíc my ho v USA koupili za 1/3 ceny. Akorát, že žádnej Mexicánec nesmí řídit Americký auto, což je problém Určitě s ale dá spolehnout na místní korupci.
Na závěr po poradě v luxusním hotelu (jediný místo, kde byl někdo schopnej rozumně konverzovat anglicky) jsme našli internet kafárnu, tentokrát za 39 PS/hod. Hodinu jsme tam okupovali 2 poče, pak tam Martin zapomněl mapu, pro kteou jsme se vrátili. Martinovi je pořád dost blbě, diagnostikoval si angínu a nasadil antibiotika. Sedli jsme teda na metro a vydali se do hotelu. Přejeli jsme naší stanici, což nás stálo strašných 6 Kč navíc. Pak jsme vystáli děsnou frontu na autobus a ten nás dovezl skoro k hotelu. Ve grontě jsme ještě strašně slintali nad celými pečenými rybkami, co smažej, ale už nám nezbyly žádný peníze.
Cestou od autobusu ještě strašně pršelo, ale mám deštníky.
Večer jsme snědli poslední zásoby jídla a tak se různě flákali.

Neděle 22. 8. - Mex. City
Od rána jsme uvázaný v hotelu ze dvou důvodů. Martin s léčí a nemáme žádný peníze. Banky jsou zavřený a zbytlé dolary hot. šetříme na Kubu. Výběr z bankomatu je drahy a zbytečný, když máme spoustu peněz v šecích ($).
Teď je jedna hodina a chystáme se zajet do supermarketu (žádnej jsme tu neviděli) a nakoupit jídlo, zkusit zaplatit šekem nebo kartou. Navíc nemáe čím zaplatit hotel, snad berou karty…
Karty neberou, snad najdem supermarket, kterej bere šeky a vrátěj nám v pessos…
Supermarket jsme hledali víc než hodinu, bloudili jsme po výpadovce na Tolucu a jejím okolí, nikdo nám nebyl schopen poradit. Nakonec jsme našli ideální obří hypermarket URRERA, a jak jsme byli strašně hladoví, tak jsme nakoupili strašný zásoby žrádla za 200PS. Akorát když jsme chtěli vypadnou, spustil se šílenej liják s kroupama, což se zdá býti pravidlem v tuto hodinu v Mex. City. Za kasama se utvořila zácpa, jenže my se museli kasou procpat, jinak abychom se hlady překotili. Šek nám samozřejmě nevzali, zaplatili jsme kartou.
Hned za kasama jsme spořádali plněnou bagetu, byla snad nejlepší, co jsem kdy jedl. Kam se hrabe Crocodille, to se nedá srovnat. Akorát tam nemuseli cpát ty vařený fazole…
Když trochu přestalo pršet, vybrali jsme 300 PS z bankomatu, abychom měli na hotel 160 PS a rezervu.
Pak už jsme jenom došli v tom deštíčku asi s deseti taškama plnýma žrádla k autu, chytře zaparkovanýmu před kilometr daleko.
V hotelu jsme všechno vybalili, ale žádný další hody se nekonaly. Ta bageta se vším možným (hl. fazolema) mě nalačno dostala natolik, že jsem usnul. Samozřejmě za zvuku sprosťáren TV, jak už patří k místnímu koloritu.
Probral jsem se asi v 9, dal si pořádnou sprchu, druhou bagetu těžkého kalibru (už mi vůbec nechutnala) a napsal jsem asi 10 stránek denáku a 8 A4 - stránek dopisu. Pak jsem vypnul sprosťárny a po dlouhém převalování usnul.

Pondělí 23. 8. - Mexico City - Tultithán
Ráno jsme vstali v půl devátý a začali usilovně balit. Auto jsme nechali před hotelem a vydali se do města vyřizoval 1. letenky 2. víza 3. dárky 4. dopisy atd.
Dojeli jsme metrem kamsi do centra a po solidním pochoďáku našli českou ambasádu. Konzulka se s náma bavila jen vestoje ve foyer, ale zavolala nám jakýhosi hospodáře, kterej o našich problémech bude vědět prý víc. Věděl prd, ale snažil se. Obvolal pár lidí a tak. Chtěli jsme vědět, jak legálně nechat auto dočasně dovezený z USA (Sršáň) v Mexicu, abychom se mohli vrátit letadlem. Nedozvěděli jsme se nic víc, než jsme věděli. Akorát, že do Guatealy nepotřebujem víza. Auto bude nejlepší prodat v Guatemale, vrátetr se busem a jeto. Nebo ho tady prodat a pak nahlásit policajtům, že nám ho ukradli… Blbý co? L
Pak jsme se vydali trochu procourat centru, potřeboval jsem koupit hedvábnou noční košilku, což se ukázalo být strašným problémem. Tak jsem koupil aspoň stříbrný prstýnek.
Navíc jsme hledali hlavní poštu, protože Martin by tu měl mít dopis na Poste Restante. Našli jsme dle návodu horko-těžko jakousi zaplivanou poštu, ale nebyla to ta správná. Ta je přel půl města jinde. Aspoň jsem odeslal svůj dopis za 8,60 PS. Pak jsme se rozhodli rozdělit, Martin půjde hledat tu správnou poštu a já půjdu koupit letenky k Jorgeovi do cestovky na Reforma Ave (BTW, jedna z hlavních ulic se tu jmenuje Avenue presidenta Masaryka!!)
Cestu nám poradila jedna Mexičanka, sama se nabídla a hlavně uměl sqěle anglicky! Zázrak… Navíc mi poradila, že tu noční košili pořídím někde v Suburbia obhcoďáku, kterej máme kousek od hotelu.
Takže cestou do cestovky mě nejdřív zprudil jeden Mexikánec, kterej tvrdil, že je boxer, má jet do LA boxovat a potřebuje procvičit angličtinu. Že mi jako ukáže cestu a tak. Nakonec se z něj vyklubal čistič bot, kterej mě táhne ke svýmu vozejku… Bohužel mě vrátil zpět od mého směru cca 300m, což v mpém utrmáceném stavu byla závažná věc J
Pak jsem s stavil v American Expressu, což měla být oáza civilizace a angličtiny. Prd s prdem. Anglicky neuměli a šeky mi chtěli vyměnit jen na pessos a já potřeboval dolary na letenky.
Nakonec jsem došel k Jorgeovi do cestovky a konečně se posadil. Přes dvě hodiny jsme tam řešili co s náma, jaký letenky a za kolik, co s autem a tak.
Nakonec sehnal nejlevnější letenky vůbec, na Kubu a zpátky s Cubana Air za 332 $ a do Los Angeles návazný let za 210 $. nejdřív se šel se mnou projít do banky, kvůli výměně šeků, ta však bere šeky nějakého mexického důvedu jen do 15:00 a bylo 15,15 L
Vrátili jsme se do cestovky a Jorge zjistil od šéfa, že ty šeky může přijmout sám. Kubu jsem zaplatil šekama (dokonce mi vrátili v dolarech) a LA kartou. Pak jsem chtěl ještě rezervovat letenky z LA domů, ale neměl jsem u sebe letenky z Prahy.
Vrátil se utrmácenej Martin, Jorge nás zval, ať s nám jsem na Tacos, ale my se radši rozloučili a dali si KFC. Pak jsme uháněli zpátky do hotelu do auta pro letenky, abychom si mohli zarezervovat let domů, navíc letenky na Kubu měly být vystaveny až v 19,00. BTW - Martin tu poštu nakonec našel, ale měl tam prd (já taky) a navíc se tam s nima málem popral, protože mu nechtěli prodat obálku. Prodávaj je totiž, dle záhadného mexic. pravidla před poštou a ne na poště J.
Takže jsme dojeli k autu, Martin popadl letenky a razil zpátky, já že se ještě pokusím o tu košili.
Dojel jsem k obchoďáku a zajel na hlídané parkoviště. (zdánlivě nepodstatná věta…)
V Suburbianu měli houby a ještě pekelně drahy, tak sem se chtěl klidit z placeného parkoviště. Dojel jsem k závoře a hle, první tři hodiny parkování stojí 1 PS! Dobrá zpráva! Ta horší byla, že jsem neměl u sebe ani 1/100 PS! Chvíli jsem se šacoval a pak jsem mu podal dolar. Divil se, ale vzal ho. Čekal jsem, že mi vrátí 8 PS, jak je obvyklé, ale on nic. Chvíli jsem se sím dohadoval, pak jsem si vzal dolar zpět a čekal, co udělá. Za mnou fronta 10-ti zuřivě troubících aut, přede mnou zvednutá závora, Čekal jsem, že mi pokyne až teda jedu, on však pokynul pomocnému policajtovi (těch je tu všude jak telegrafních sloupů) a ten odehnal těch deset troubících aut o pár metrů zpět. Mě pak pokynul, až si tedy odcouvám rozměnit, což jsme užasle udělal.
Nakonec jsem v autě v kastliku našel 2 PS, ale když už jsem byl uvnitř, chtěl jsem ještě zkusit štěstí v hypermarketu v oddělení hadrů. Tam jsem nakonec našel něco, co vzdáleně připíomínalo to, co jsem celý den sháněl a rozhodl se to koupit. No co…
Samozřejmě se jako obvykle rozpršelo, kroupy bušily do plechové střechy, že v hangáru nebylo slyšet vlastního slova. Zaplatil jsem a ve chvilce klidu zbraní doběhl do auta. Napsal jsem doprovodný dopis a vložil vše do obálky. Během této čtvrthodinky s totálně setmělo! Tady v tropech je to hned.
Pořád ještě pršelo jak bejk, zamlžený okna a černý folie kolem dokola znemožňovaly výhled. Poslepu jsem vyjel na dálnici a dojel před hotel, kde byl sraz s Martinem. Napsal jsem deník a Martin dorazil i s letenkama, včetně těch domů. Zaplať pánbu. Byl z toho chudák celej ucapkanej a hladovej, tak jsme hned dojedli tejden starou paštiku. Jiří z Poděbrad podle jedné z teorií zemřel na otravu zkaženou paštikou… Vpravně královská smrt.
Další plán je dojet k Mayským pyramidám severovýchodně od Mexico-City. Musíme se nějak proplést městem, což je problém i ve dne. Navíc do 22,00 nesmíme jezdit, protože každý den má 20 % aut zákázáno jetdit a dnes máme peška my (koncové číslo SPZ 5 a 6 L).
Tak čekáme až zahřmí a píšeme deníky. Musím se podívat, jestli už zahřmělo. Blesků byla fůra, jako ostatně v Mexicu každý večer…
Probloudit se Mexicem a dobloudit k pyramidám byl úkol pro vraha. Mělo to být 46 km, my jsme najeli 72 mi.!!
Ptali jsme s asi 50 lidí, když jsme jednou konečně našli správnou cestu, byla uzavřená. Tma, déšť, mlha a hlavně strašný zpomalovací hrby na silnici, většinou na zastavení a neoznačený. Jeden z radilů uměl solidně anglicky, nakreslil nám mapu a kousek nám tedy ušetřil. Jednou jsme se zeptali policajtů, uměli asi tolik anglicky jako my španělsky, takže zvolili cestu menšího odporu. Prostě nasedli do auta a jeli s nám cca 10 km spletí ulic a silnic, až nás navedli na správnou silnici.
Zachrápali jsme u jedné z pump, jsou zde hlídány policajtem s pouškou, solidně osvětleny a se záchodem a vodou.
Policajt nás přišel nejistím krokem, pevně svírajíc obrovskou pušku, zkontrolovat, a když zjistil, že jsme dva klučinové, co tu chtěj přespat, uklidnil se. Původně moc klidnej asi nebyl, když se blížil k záhadnému autu (v jednu v noci), kterého není absolutně vidět skrz čelné folie…
Spalo se výborně, teplota cca 18 0C, vlhkost normální, komáři ani jiný hmyz nepřítomen.
Úterý 24. 8. - Tultitlán - Teotihnacán - Popocatepetl (skoro)
Ráno Martin pokecal s policajtem, zjistil, že pošta je 10 km vlevo a vyrazlizi jsme vpravo. Za světla už jsme tu správnou odbočku našli lépe, v noci jsme ji přejeli cca o 3 km.
Potřebovali jsme vyměnit šek na pessos a odeslat dar na poště. Banku jsme potkali v první vesnici, obštrukce byly tentokrát o něco delší.
Poštu či jakýsi úřad, který zřejmě slouží jako sňatková kancelář, pohřební ústa, telefonní společnost a taky pošta, jsme našli v další vesnici. Byla dlouhá aspoň 10 km a podél hlavní silnice se celou dobu táhla nepřeberná řada prodejen autodílů, vrakoišť, pneuservisů a autoopraven, a to jak na osobáky, tak hlavně na náklaďáky. Neuvěřitelný.
Kolem pošty byxla ještě škola s velkým dvorem, po kterém se proháněly stovky dětí v černých uniformách a menší školka s dětmi v červených uniformách.
Pak už jsme našli pyramidy v Teotihnacánu. Tahle mapka je původně reklama na jednu z místních hospod.

Bylo jich tam v řadě za sebou 28, tahle měla číslo 25.
Za vjezd na parkoviště č. 5 a zároveň vstup do celého městečka jsme zaplatili 50 PS za oba. Slevy měli pouze pro Mexické studenty prašivci.
Vylezli jsme nejdříve na pyramidu Slunce (del Sol), doprovázeni pouze hrstkou Američanů. Naštěstí se žádné davy jako v Yosemite nekonaj. Nahoře jsme se museli rádně vydejchat (pyramida je vysoká 64 m) a pak jsme si užili výzled na celi Teotihnacán. Město vzniklo cca 700 př. n. l., cca 100 př. n. l. mělo cca 200.000 obyvatel a bylo z největších na glöbuse té doby. Větší než Řím. Skládá se z Pyramidy Slunce, pyramidy Měsíce, pyramidy Quetzacoatl (tedy to, co z něj zbylo). Vše spojuje Avenue Smrti.
Vybudováno bylo Teotihuacánskou civilizací, Aztékové se přistěhovali později. Město zaniklo neznámo proč cca 600 př. n. l. Pyramida Slunce je postavena z cca milionu m3 materuálu, vnitřek žádné z pyramid není přístupný.
Strávili jsme oblézáním pyramid celý den a dost jsme si to užili. Na závěr jsme podlehli mámení všudypřítomných prodavačů (poměr k turistům 1:1) nabízejících různé Mayské napodobeniny a koupili: Martin želvu z nerostu zvaného opsidián a já následně kouli ze stejného matroše. prodala mi ji babka nad hrobem, te jsme se nad ní málem rozbrečeli. Slevila ale po dlouhém boje ze 100 PS na 75.
Když jsme se dotrmáceli k autu, spustil se pravidelný podvečerní liják, i najedli jsme se v autě (nejdřív hlavně napili, byli jsme sze sluníčka celý vychlý) a vyrazili směr Popocatepetl.
V průvodci píšou, že výstup na kráter Popocatepetlu (5531 m n. m.) zvládne středně zkušení horochodec za dva dny, což je náš plán. Pár lidí už nám sice řekli, že jehora uzavřena, protože se sopka probouzí k činnoti, ale snad to nebude tak horký (doslova).
Takže zase za tmy, mlhy a hustého deště vydali jsme se po úzké silničce směr Tlamacas, což je poslední osada před výstupem na Popocatepetl. Bohužel, po nekonečném stoupání uzounkou klikatou silničkou, dojeli jsme na křižovatku, kde směrem na Popocatepetl byly jen vysoké zátarasy popsané varováním před vulkanickou činností.
Vydali jsme se tedy směrem na druhou sopku, Iztaccihnatl, 5286 m n. m., že pod ní přespíme v osadě a ráno zjistíme co a jak.
Bohužel, tato odbočka je jen těžká polní cesta, plná výmolů, kořenů a kamení. Auto spíš nesvítí než svítí, (po neúspěšném pokusu seřídit lampy L), prší, mlha, tma. Po cca 5-ti km utrpení jsme se dohrabali do strašné výsky, kde je pouze oplocená budova, strážní budka a maják. Venku pravá psina, zaparkovali jsm n nádvoří přímo pod majákem. Naštěstí už je dost pozdě na to, aby si nás někdo všiml. Ráno musím zjistit, jak vysoko a kde vlastně jsme.

Iztaccihnatl – Veracruz
Z pohledu posledních událostí (dnes je neděle 29. 8.) mi středeční a čtvrteční události připadají jako prkotiny (vzhledem k tomu, co následovalo), ale nepřebíhejme.

Tedy ráno pod Majákem, v těsné blízkosti sopky, ve výšce pravděpodobně přes 4000 m, v bouři a vichru, bylo nakonec vůbec nejhorší na téhle cestě vůbec. Byl jsem rád, že jsem to vůbec přežil. Nevím vůbec proč, ale když se začalo rozednívat, najednou mi bylo strašně zle. Mrznul jsem, až mi praskaly kosti, chtělo se mi blinkat a kadit a močit zároveň, špatně se dejchalo, venku pořád déšť. Nakonec jsem se oblík, vydoloval deštník (vše bylo v podpodlažní schránce pod našima hlavama, čili jsem musel vzbudit Martina L) a vydal se ven. Auto stálo přímo pod patou majáku, na uzavřením oploceném betonovém plácku před jakymisi garážemi. Pořád nikde ani noha (jenom blázen by vystrkoval frňák v takový čině)´. V bláhové naději, že když se vykadim, zabráním tím blití, jsem vylosoval jedno nejmíň nevhodný místo. Pak jsem došel na jiný místo blejt L.

Hlava mě bolela jako prase a zima už se nedala vydržet. Představa, že poslední tři neděle jsem trpěl pekelným horkem byla stejně absurdní, jako včerejší skálopevné rozhodnutí vylézt na činný Popocatepetl či Izztacihnatl.

Zkoušel jsem zatopit motorem, ale bez valného účinku. Zalezl jsem zpátky do spacáku, pak se znovu vyblinkal z okna a konečně usnul.

Probudil mě Martin, že je mu taky trochu blbě (měl angínu), a že teda jedeme dolů. Evidentně nesdílel moje nadšení pro pokoření pětitisícovky a docela se mu moje indispozice hodila. Já se bláhově domníval, že sjede dolů jen na rozcestí k uzavřené cestě na Popocatepetl, tam počkáme na uklidnění žaludku a pěšky se dojdem podívat aspoň na úpatí sopky. Chyba lávky, probral jsem se až na hlavní silnici dole pod kopcem, směr Pueblo.

V Pueblu jsme nakoupili v dalším hypermarketu, kolem kterého pobíhalo cca 20 ukazovačů na parkovišti a pak přišlo ještě+ 5 vojáků s puškama a rozestavěli se u východů.

Přestože byla jedna hodina a já celou cestu spal, bylo mi pořád pekelně blbě. Po krámě jsem chodil jako mátoha a pak jsem ještě musel rychle vyhledat záchod. Po nákupu jsme dojeli do centra a vydali se na obhlídku. Byli jsme přesvědčený, že jsme na hlavním historickým náměstí, zrovna tu probíhala jakási volební kampaň.

Ptali jsme se na Inet, poslali nás směrem n historický centrum! Nikdy jsme do něj nedošli, cestou do kafárny jsem akorát fotil krásnou policajtku a dvojbroučí – brouk policajt, brouk taxik.

V kafárně mě u čtení 11 mailů nejdřív přešla nevolnost a hned vzápětí skolil šílenej hlad, až se mi třásly ruce.

Teď se mi netřesou, to jenom píšu deník na silnici před hranicema do Guatemaly.

Takže posíleni pocitem kontaktu s domovem (Inet) a čerstvou houskou se salámem opustili jsme Pueblo, směr Veracruz, kde by zase měli být nějací indoši.

Rozhodli jsme se odpočinout si od krav, dětí na kole, mrtvejch psů a hlavně zpomalovacích hrbů, že tedy pojedem po placené dálnici. Po 100 km a zaplacených 400 Kč to vzdáváme a zbytek dne bloudíme (jako obvykle) a za tmy hledáme špatně a vůbec značené vedlejší silnice.

Kolem půlnoci dojíždím do Veracruz, Martinovi už se nechtělo řídit, takže moje poslední etapa měřila 226 mil. Odměnou jsou nám dva solidní rekordy. Dnes ráno jsme začali ve výšce cca 4000m a těsně před půlnocí jsme se dotkli hladiny moře! Taky máme nejnižší spotřebu za celou cestu (asi 8,5 l/100 km).

Druhý rekord taky souvisí s mořem, je to nejkratší čas mezi dvěma dotyky Tichého Pacifického oceánu – 12 dní.

Spíme u pumpy, u jakéhosi parčíku.

Čtvrtek 26. 8.

Veracruz – ruiny Quiahutitlán
Ráno s z boudy vedle Sršáňa vyklubal navštěvovaný stánek s občerstvením a z parčíku rušná ulice. Když se z neprůhledného auta v půl desátý začali klubat dva kluci, lidi kolem stánku docela čuměli J

Potřebovali jsme najít banku a chtěli jsme si prohlédnout město. Bohužel, Martin centru porušil přikázaný směr odbočení a jelikož je to tu samej policajt, hned nás jeden zhaftnul. Sebral Martinovi řidičák a zmizel. Za chvíli se vrátil mlel cosi o velkým průseru, šerifovi a vězení, což naznačoval překříženými prsty. Nakonec se nám drze vecpal do auta (vzadu nemáme sedačky!) a že jedem nastanici. Objeli jsme náměstí, tam zastavili a začano handrkování jako na trhu. On že chce 100$, což dokazoval ňáku knihou. Nakonec jsme to uhádali n 27$, což stejně nasere !!!

Na prohlídku centra už bylo moc vedro, tak jsme jenom vyměnili šek v American Expressu naložili se do moře. Bylo špinavý a teplý, ale pořád lepší, než vzduch. Aspoň tu nebyli žádný lidi. (Až tudy budem projíždět v neděli znovu, pláž bude plná!).

Ve vodě jsme zase vydrželi hodinu, Martin vynalezl novou zábavu, nohama vytvořit vodní vír, kterej za pár minut vyhrabe díru do písku přes půl metru! (pod vodou). Pláž neměla sladkou sprchu, jali jsme se tedy hledat nějakou hotelovou, se sprchou. To jsme sice našli, jenže pláž byla ještě podstatně špinavější a ve vodě by se nevykoupali ani Ropáci.

Aspoň jsme se vysprchovali a vypadli (Na pláži před hotelem banda maníku balila horkovzdušnej balón!)

V průvodci jsem našel jezero u městečka Anton Lizardo, měla to být krásná laguna, tak jsmese tam vydali. Odbočku jsme pejeli a dojeli až do A. Lizarda, což je přímořské malé městečko na hkonci silnice (dál nevede), kde je vojenská námořní posádka.

Cestou zpátky jsme jezero našli, byla to špinavá smrdutá zelenohnědá bažina, kde místní lověj ryby do sítí. Nás se snažili ulovit mávajícíma utěrkama do hospod či na loďku, marně. Já se zase snažil ulovit místní děti do objektivu, styděly se. Pak ještě rybáž pletoucí síť a jeli jsme pryč.

Vydali jsme se na sever od Veracruz na ruiny indiánských měst, Zempoyala jsme přejeli a zastavili až u Quiahutitlánu.

Nejdřív jsme viděli zdálky dost zajímavě tvarovanou horu, tak že na ní vylezem, když už vevyšel ten Popocatepetl. Pak se ukázalo, že na tý hoře jsou ty indiánský ruiny, tak jsme tam odbočili. Jeli jsme cca 3 km po ŠSPC (špatně sjízdná polní cesta) do kopce, potkali jsme spoustu krav, bejků (ne volů, fakt bejků, měli všechno!!) kož a jiný havětě (taky rodinu domorodých pasáků v chatrči) a dojeli jsme až na horu na kopeck těm ruinám. Tam byl jeden hlídač-průvodce, chtěl 12PS/kus vstupný, ale že jsme studenti,tak nám je vftátil. Pak nás pěkně provedl po těch ubohých zbytcích pyramid a kamenných mini-hrobek a snažil se nám měco anglicko-ruko-španělsky povyprávět. Pyramidy byly zbytek města 15.000 indiánů, nádhernej výhled na zátoku s poloostrovem a osttrovem, skály, morrý moře a nad městem ostrá skála s orlím hnízdem.

Když jsme si pěkně prohlídli pyramidy a asi 35 cm ještěrku (schovala s před foťákem L), vyptali jsme se, jestli se dá na tu skálu vylézt, Že prej jó, ale až zejtra, protože dneska už zavírá. Tak jsme mu vysvětlili, že nemáme čas a že tam velezem dneska, až zavrou. Asi to nepochopil.

Sjeli jsme autem dolů, oblíkli (hl. obuli) se do horolezeckýho a vyrazili. Vlastně houby, nejdřív jsme s zajeli vykoupat na rybářskou pláň přímo u vesnice pod kopcem. Jeden mladej vybář si s náme přišel popovídat angliky, že prej je to tam na koupání v pohodě.

Pak jsme se zase ráchali dobu v čistým moři, trošku jsme si pohrával s myšlenkou doplavat na ostrov, ale byl drsnej příliv a vlny.

Vykoupaný jse si teda obuli pohory, s jedněma domorodcema domluvili parkování, jednoho místního mrzáka- žebráka yignorovali a dalším domorodcům vysvětlili, že nejdeme nahoru na tu indiánskou skálu, která je oplocená a pro dnešek zavřená, ale prostě se projít po silnici. Tak jsme kvůli nim museli jít kus po silnici, pak přelézt příkop, ostnatej plot, bažinu a planinu plnou bodláků, další dva ploty a zvířecí bahniště.

Nakonec jsme se konečně prodrápali zpátky na cestu, zpocený jak koně, sežraný od much a bodláku (jeden zvlášt jedovatej mi trochu paralyzoval šlachu na kotníku L). Nějaký breberky, vypadaloto jako zellený semínka, se mi nachytali na kůži na nohách. Když jsem to chtěl oklepat, odlítávalůo to i s kůží, až krev stříkala.

Za strašných potních ztrát jsme s dodrápali až nahoru k indiánům pod skálu ještěr(ka) byla zase schovaná. Martin prosazoval cestu na vrchol zprava po schodech, tak jsme se tam vydali. Jázase prosazoval cestu křovím zleva, kam jsme se vrátili když schody ukázaly se býti slepými. Vlezli jsme do křovin, které posléze přešly v čirý prales, všetně lián, palm, obrovitých pavouků a poletujících netopýrů. Navíc tam byla tma a Martina posral netopýr. Stezka vyšlapaná pralesem nás po chvíli utrpení vyvedla zpět na slepé schody.

To už bylo moc. Vrátili jsme se k dolním pyramidám vydejchali se a já udělal pár fotek.

Vydali jsme se teda zpátky dolů, už s začínalo stmívat a krav a bejků na cestě přibylo. Vlevo křoví, vpravo křoví a sráz a před náma několik nevyzpytatelných turů. Naštěstí jsme nevypadali asi dostatečně jedle. (Děkují za tento novotvar, pane Neffe J).

Horší bylo, že když jsme za sebou zavírali první bránu z ostnatého drátu na cestě, ukázalo se, že nás ostrým krokem sleduje ostrý mexikánec! Když někde přelezete 3 ploty, obejdete upotornění čtyřech lidí, e je zavřeno, rozhodně si nebudete myslet, aže vás někdo sleduje, aby se zeptal, kolik je hodin. My jsme za první zatáčkou zrychlili z decentního sprinu až po zbrklý úprak. Když jsme dofuněli až dolů, ukázalo se, že u spodní brány čekají další čtyři mexikánci. Úprk přes pole už byl pod naší úroveň, vydali jsme se tudíž vstříc přímému setkání. Pozdravili jsme, oni taky a tím to zhaslo. A my se báli, že n nás už zavolali policajty. Mezitím nás dohnal zadní Mexikánec, tak jsme radši zase zrychlili, naskákali do auta a prostě sprostě odleji.

V první vesnici po cca 5-ti kilometrech jsme odbočili směr može, že se ještě vykoupem a brudem spát na pláži. Ve vesnici byla závora, ta ktrou nás nechtěli pustit a poslali nás po ŠSPC okolo. Později se ukázalo, že je to chráněné městečko vybudované pro zahraniční zaměstnatnce nedaleké jediné mexické jaderné elektrárny.

Dojeli jsme tedy k moři, byla už tma a po pláži pobíhalo pár pomatenců s baterkama a cosi hledali. Šel jsem se podívat co myslím, že jsem z jednoho rákosového přístřešku vyplašil párek milenců. Ukázalo se, že pomatenci jsou gurmáni, kteří z dnčešního úplného úplňku sbírají vylezivší kraby!!

V životě jsem tak velký potvory neviděl a když jsme zjistili, s jakým respektem je domorodci loví, chuž na koupání rychle zmizela (navíc ta sůl ve spacáku.. L).

Místo toho přišla chuž na lovy beze zbraní. Nafotil jsem spoustu fotech těch potvor ve vodě i na souši a zkoušeli jsme s nima bojovat pomocí pastelky.

Nakonec jsme pomáhali jednomu domorodci jich pál ulovit, což ukázalo se býti klíčovým okamžikem několika budoucích dní.

Domorodec (cca 55) nás seznámil totiž se svým synem a jeho kámoškou (28, 32), kteří byli nejen děsně veselí, ale hlavně hrozně kamarádochtivý!

Sešli jsme se kolem aut, jich byla celá rodina (asi 10 lidí) vytáhli sandwiche, pití, pustili muziku a začali jsme tancovat. Já okolo toho všeho pobíhal s foťákem a nálada bvyla výborná.

Mladej se jmenuje Genaro, je učitelskej na vesnici, jeho kámoška Judy, ta byla nejveselejší, poříd se chechtala, nejlíp tancovala a vytáhla i Martina a mě na jakejsi džajf+tanec, či co.

Genaro umí malino anglicky, (asi tolik, co my španělsky) pak tam byl ještě Juan, ten umí trochu líp.

Výsledek týhle veselice (přes 2 hodiny) bylo pozvání na ty kraby zejhtra k nim domů, ve vesnici Los Idolos asi 50 km odsud. Pořád se ujišťovali, jestli opravdu přijedem, jako b vevěděli, že když jde o žrádlo, to my nikde nechybíme!J-

Když po dlouhém loučení odjeli nejdšív staří, pak jsme poseděli na sfaltu s mladýma a odjeli i ti (nová Corsa s výbornou muzikou vevnitř (CD)).

Když odjeli i mladý, vydali jsme se na lov krabů, že jim je přivezem jako dar spolu s vínem. Půl hodiny jsme pročesávali pobřeží s baterkou a našli jednoho velikána šedýho a da malý červený. Dost ubohý úlovek, ale voni už byli zalezlí.

Když jsme se vrátili k autu, už tam čekal další kamarádochtivý Mexikánec. Jsou fakt sqělý, jak si s náma hnedka povídaj. Tenhleten uměl relativně dobře anglicky, pozval nás na drink ke svý partě (rodině) a vyprávěl nám, jak je kuchař, byl v USA, pojede makat do Itálie, je certifikovanej ISO 9001, jak jsou Mexičani nesebevědomý a slepě obdivujou USA (měl na sobě šusťákový oblečení Quick Silver, boty Nike) a tak vůbec brečel.

Jeho monolog přerušil až déšť, enovali jsme mu naše tři … a zalezli do Sršána. Oni naskákali do starýho brouka a odfrčeli taky.

Pátek 27. 8.

Cempoyala – Los Idolos

Ráno jsme se rochňali v moři a pak jsm posnídali pod kokosovými palmami. Na pláži zbylo spousta děr o průměru 2 – 3 cm do nichž úprkem zalézali minikrabíci. Jejich obří kámoši bili ti tam.

Sůl jsme sbyli vodou z kanystrů a vydali se vstříc dalším indiánským zbořeninám. Jmenujou se Zempoala na mapě, Cempoala ve skutečnosti. Vstupné jsme tentokrát neukecali, sleva jen pro Mexický studenty. Zato nás nechali vjet autem až mezi pyramidy (jinde nebylo na auta místo).

Mezi pyramidama jsme chodili sami, byly podstatně větší a zachovalejší než ty předchozí, ale zase výrazně menší než Teotihuacan. Po chvíli nás vychytal nějakej domorodec, jak sedíme ve stínu za pyramidou a na hradbách si hrajem na vláček a zatáhl nás na další skryté pyramidy. Povídal nám cosi o malbách na stěnách a pak pod stromem skryt před okolím vybalil z igelitky svoje nálezy, co prej vykopal na poli. Byly to hliněný figurky, asi dost pravy. Jsme ale nedůvqřivý, tak jsme si nic za 30 PS nekoupili.

Ještě jsme se prošli okolotekoucím vodním kanálem (ááách, blaho mít nohy ve studený vodě… J) a jedem směr Los Idolos, vidina krabí žranice před hladovým očima.

Cestou jsme akorát koupili víno (jak se ukázalo „víno\" znamená v Mexicu kořalku). Podle nákresu jsme snadno našli učitelskýho barák, seděli na verandě v houpacích křeslech strašně jásali, že nás viděj. Hned nás zatáhli dovnitř, celí nadšený a za chvíli se podávalo jídlo. Ty potvory, co všera pobíhaly po pláži chtěly nás kousnout, už byly na stole na sto způsobů. Jednoho velikána jsme dostali celýho v polívce, další měli utrhaný klepeta na míse s čili a tak. Masíčko je to výborný , obzvlášť to z těch klepet (jedno je vždy podstatně větší), ale vydolovat to z tý vápenatý schránky je fakt porod. Dostali jsme na to prkýnko a kamenej buchar, Martin se dokonce pořezal.

Po dvou hodinách dolování trápení jsme byli zpocení a najedení spíš těch placek, co byly k tomu než toho krabího masa. Ale byla to pochoutka.

Po jídle jsme se šli projít k řece hlavně asi proto, aby se s nám pochlubili před místníma J. Jsme tu vážně děsná atrakce, s všema se zdravíme a všichni se s náma chtěl seznámit. Los Idolos je vesnice cca 2000 obyvatel, úplně stranou cestovního ruchu, čili o bílýho člověka tu rozhodně nezavadíš.

Nízký zděný baráky, banánový palmy, osli, koně, trucky, sombrera, pobíhající špinavý děti, téměř v každém baráku podél hlavní silnice (plné zpomalujících hrbů) se něco prodává, prach a bláto, maso v masně visí celej den na háku na sluníčku, rajčata už skoro tečnou a do toho všudypřítomná reklama na Coca Colu a mexický pivo Corona. Nemůžu si vybavit nic, čím by se tato vesnice lišila od podobný v Libyi, snad jenom ta řeč.

U řeky jsme poseděli a pokecali (já, Martin, Genaro a Juan (17?), čekali jsme na Judy.

(u oběda byli oba staří, Genaro, Juan a ještě navíc Šáry, zřejmě Genarova ségra děsně cudná, možná trochutupá, relativně hezká).

Když zjistili, že se nám řeka líbila (nad řekou na laně jezdili s ručním vozejkem a měřili hloubku) jeli jsme autem podívat se na další, i s vodopádama. Naskákali jsme do auta starejch (cca 20 let starej Chrysler) Judy a Genaro vepředu, my a Juan vzadu a vyrazili jsme. Kupodivu k vodopádům to bylo přes 50 km, cestou jsme s stavili u nějakejch kámošů nabrali beňoš.

U vodopádů pršelo, tak jsem je ani nemohl nafotit. Sestoupali jsme k nim korytem po dešti a já se nad vodopádama brodil. Byly dost regulovaný, samej beton, ale padaly do laguny z cca 270O kolem dokola, takže to vypadalo pěkně.

Na další vodopád jsme dojeli šileně vymletou ŠSPC, div jsme neurvali nápravy. Navrhoval jsem jít pěšky, ale Genaro má cca 100kg a 175, takč se potil i tím řízením. BTW, jsem tu se svými 195 cm děsná žirafa, průměrnej Mexikánec má 160 cm a je to taky tady na to stavěný. V autobuse jsem musel málem klečet, dveře taky spíš podlézám než že bych jima procházel. Martin na to není o moc líp. Čili Genaro je výjimka.

K dalšímu vodopádu jsme šli skrz plantáž čehosi, ale rostly tam i banánovníky, mandarinky, pomeranče, kafe a spousta neznámých ovocí jiných potvor. Vše, co se dalo oloupat jsme ochutnali.

Ta plantáž čehosi byla potažená sítí drátů, zase ve výšce 160 cm, čili znova utrpení.

U kalného vodopádu se strhla děsná hádka, jak je vysokej. Martin tvrdíl 40 m, já 7m. Nezviklal ho ani můj argument, že 7 patrovej panelák má 18 m! Nakonec se domorodci s jistotou shodli, že vodopád má 8m.

Cestou zpátky jsme se stavili zase v Oktopanu, tentokrát na zmrzlinu na náměstí. Pracně jsme jim vysvětlili, že by nám zmrzlina fatálně vyčistila střeva a dali si, já jogurt, Martin Colu.

Náměstíčka všech městeček a vesnich v celém Mexicu je prakticky stejný, i toto mělo uprostřed betonový plac s lavičkou okolo, aby bylo kde pořádat slavnosti, tancovačky a námluvy.

Zrovna dneska se tu koná jedna tradiční slavnost, předávání korumy mezi třema nejstaršíma babama jinejm starejm babám. Začalo to průvodem bubnujících dětí, pak trapná půlhodina prostoje, potom proslovy a banda bab si zazpívala.

Naštěstí to nebavilo jenom nás, ale ani Genara a spol., tak jsme asi v půl devátý odjeli zpěto do Los Idolos.

Do noci jsme vykecávali n zápraží se spoustou sousedů a příbuznejch, který se tam vystřídali a před půlnocí jsme si ještě autem zajeli s Genarem do vedlejší vesnice na večeři. Byl to takový přístřešek před jedním z baráků, jakých jsou tu spousty a tam na roštu na pánvi baba a dvě dcery smažily jakýsi placky.

Vyzkoušeli jsme 4 různý druhy a zvolili ten první za nejlepší, Toh jsme přiobjednali ještě po pěti kusech. Jenuje se to Gordítas, je to taková placka (chutná jako naše bramborová na plotně) plněná směsí masa, zeleniny, výbornýho (asi ovčího) sejra s nějakou bílou tekutinou a celý je to strašlivě dobrý! Nejlepší jídlo v Mexicu vůbec. Genaro nechěl ani slyšet, že bychom to zaplatili. Stálo to pro všechny 58 PS (cca 200 Kč).

Na spaní nás dovedl k jedný sousedce, do přistavěného domečku (1 místnost) v džungli na zahradě, neomítnuté cihly, místo okna záclona, střecha z vlnitého plechu, udusaná podlaha, zato ale postel kompletní s protikomáří ochranou! Děsně se divili, že jsme ochotný spát jedný manželský posteli.

Vedro tam bylo, ale bez doprovodu komáří cimbálky s spalo výborně. U Genara jsme se samozřejmě vysprchovali.

Sobota 28. 8.

Los Idolos

Na snídani jsme šli zpátky k Genarovic a stálo to za to.

Několik chodů, gortítas (protože nám včera chutnaly!) čerstvě z plotny, kafe s mlíkem a další dobroty (chleba s marmeládou, už si vzpomínám J).

Po snídani nám pustili satelit a nechávali nás vybírat programy. Mají nějakej pokročilej satelit, kteej vždycky ukáže co to je za film, časy, jazyk a tak. Přesto nás to moc nebavilo, což za chvíli poznali a hned vymejšleli novej program. Celou dobu co jsme tady se dojemně snažej, abychom se vůbec nenudili, což se jim super daří. Děsně si totiž užíváme mexickej život zevnitř se vším všudy. Koupeme se v jejich špinavý koupelně s trubkou ze zdi, perem na jejich betonový valše, vylejváme vodu do stoky protékající barákem, jíme s nima jejich výborný jídlo, prožíváme jejich tradiční slavnosti, prostě nádhera.

Takže místo satelitu jsme s vydali pěšky na kopec za vesnicí, přes třtinové pole, kolem cikánských chatrčí banánových palem. Genaro zůstal pod kopcem, my se dobrodili bahnem s Huanem a ž na kopec do kapličky a ke chromovému kříži.

Genaro nám zatím domluvil s cikánkama, že nám donesly celej banánovej trs (i s nechutným pavoukem) a kus nám z něj odtrhli. Byly to takový kratší, rovnější tlustší banány, dost dobrý. Asi křížený se žlutým melounem.

BTW, včera Judy někde po domě potkala tarantuli. Ale jinak prej tu vůbec nejsouJ.

Po návratu z kopce jsme začali prát. Ženský nemihly pochopit, že si to chcem udělat sami. Doufám, že se jich to nedotklo, my je jenom nechtěli zneužít. Takže jsme naházeli hadry do jakýsi míchačky na prádlo, která se musí zapínat klackem, protože to strašlivě probíjí nasypali tam něco prášku co si vezem s sebou „For your tripJ\"

Po chvíli nám to Šáry vypnula, tak jsme pokračovali ručně na valše. Je to taková betonová vana, z půlky zakrytá a v tom víku vydlabaný drážky jako valcha.

Během našeho praní se celá famílie hodila do gala (včetně Šáry, která doposavad vypadala jako služka) a chystala se s námi na oslavu patnáctých narozenin jejich kamarádky v Santa Rose.

Hodili jsme se taky do gala, bílý kalhoty, Martin košili a prádlo rychle rozvěsili. Jeli jsme tentokrát i naším autem, protože nás bylo hodně. Místo zadní sedačky jsme jim dali spacáky.

Do Santa Rosy to je cca 30 km, pak jsme přebrodili rozvodněnou řeku vylitou přes silnici (max. 30 cm J), projeli spletí bahnitých rozmáčených ŠSPC a dorazili na místo oslav.

Zase jediný vybetonovaný plácek, tentokrát až za vesnicí. Pěkně jsme v tom bahně zaparkovali a přebrodili se na beton. Oslava narozenin (15) trošku větších rozměrů, než jsem čekal. Plac 60 x 60 m, židlí pro cca 300 lidí, aparatura 60 ks repro jak pro U2 a scházela se celá vesnice a okolí.

V čele placu stůl pro oslavenkyni a sbor, dort 1 x 2 metry s mostem pro svíčky, výborný jídlo pro všechny zúčastněné (maso a nokovité těsto zabalené v banánovém listu, upečené, výborné!, tortilly, Cola, brandy, led).

Ještě než se řádně oslava rozjela, vydali jsme se sborem, přebrodit se do místního krámku (vzdušná garáž J). pro dárek. Jeden za všechny.

Bohužel, na slavnosti nás naše bílá kožka, 2 m, sandále a foťák učinila středem pozornosti. Všichni se s námi vesele zdravili a mysleli si, (jako všude), že jsme Amíci. Trpělivě všem vysvětlujem, že jsme studentíci z Evropy. To jim úžasem láme panty a nám přidává na atraktivitě. A hlavně doufám na sympatiích.

Slavnost začala oficiálně ve 13,00, my přijeli cca ve dvě a asi v šest se začali dít věci!!!

Parket se vyprázdnil nastoupila slečna oslavenkyně ve slavnostních bílých dlouhých šatech, korunku ve vlasech, pěkně nalíčená načesaná. Okolo ní čtyři mládenci, jejího věku, v černých zdobných uniformách s mečíkama.

Odbočka – nedávno jsme chválili Mexikánce, že si zachovávaj svoji kulturu a nenechávaj se ovlivnit západem. V radiu například téměř neslyšet anglickou písničku! Jenže ve čtvrtek kuchař na pláži s jeho příměrem, že Mexikánci jsou jako králíci, čekající za plotem do USA a teď další rána.

Oslavenkyně Yolanda a její čtyři kavalíři zaujali postavení a z obří aparatuy spustila – Whitney Houston! Naprosto tradiční oslava v tradičním oblečení s tradičním jídlem, akorát Whitney do toho.

Každopádně začal krásně choreograficky propracovanej tanec, který symbolizoval, kterak s z dívky stává žena, kterak ji mládenci dobývají a ochraňují atak.

Trvalo to určitě patnáct minut, tři různé písničky a celý film v mým foťáku. Jsem zvědavej na všech čtrnáct doposavad vyfocených filmů, ale na tenhle obzvlášť.

Po tomto tanci pro obecenstvo byl ještě sólo tanec pro Yolandu. Dámy kolem ní vytvořily kruh a pánové v určeném pořadí, i několik dam, si zatancovali s oslavenkyní.

Volná zábava začala vzápětí. Od začátku jsme hladovým znaleckým okem okukovali místní krasavice a tak už bylo vy bráno. Martin vytáhl na tanec Šárynu a já odvlekl z kruhu tančících kamarádek jednu místní štíhloučkou černovlasou (jak jinak) krasavici ve světle růžových minišatech, kterou jsem už předtím několikrát kontaktoval pohledem a úsměvem. Byla menší a výrazně mladší, než jsem si myslel, ale během cca 20 min. tance jsme udržovali čilou konverzaci. Š P A N Ě L S K Y !! Že prej studuje střední školu a tak.

Všude v Mexicu se tančí jeden a tentýž tanec, je to taková zjednodušená podoba džajvu. Docela jsem to pak i ovládl..

Když jsme s vrátili ke stolu, byli jsme úplně totálně propocení. Sice už byla téměř tma, tak už se lidé vemuseli schovávat ve stínu podél zdí, ale pořád bylo vedro hlavně dusno a vlhko. Pili jsme mix brandy President¨, soda kola, kterýžto nám chodil stále dolévat jëden sympatický Mexikánec – pořadatel.

Takže ten dolévač si s námi jednou přišel připít a vysvětloval nám s peněženkou v ruce, že tady neplatěj dolary, ale pesos. My mu obratem vysvětlili, že žádný dolary nemáme, že jsme český študenti!

Mysleli jsme si, že je to otec Yolankdy, později se ukázalo, že ne.

Potřeboval jsem se jít někam odvodnit, tak jsem vyšel mimo beton a mířil mezi palmy. Moje žirafí postava mě však prozradila i ve tmě, tak jsem byl v mžiku obklopen ukecanými Mexikánci.

Asi tři uměli anglicky, takže bylo jak hovořit. Všichni, co v Mexiku uměj anglicky, pracovali v USA. Taktéž tito. Ten nejstarší uměl nejvíc a to byl právě otec Yolandy. Když jsem prohlásil, že je Yolanda krásná, přešel ho veškerej smích a zrudnul, až se mu ostatní smáli. V USA dělal devět let, proto asi má prachy na takovou oslavu. Sice nám tvrdil Genaro, že takovou oslavu 15. narozenin má každá hoka (kluci ne), ale 1) kde by na to všichni vzali 2) při počtu dětí v Mexiku by byla taková oslava minimálně obden J

Další z partičky byl klučina 19 let tvrdil, že pracoval v USA 3 roky!! Tomu říkám dětstvíL.

Musel jsem se z družného hovoru utrhnout odběhnout mezi palmy a v tom přišel Juan. Jestli prej chci jet domů! Samozřejmě, ž rozjařen uprostřed kalby nechci domů! Tak mi Juan taktně vysvětlil, že baba chce jet domů, protože dědek přijede z práce a tím pádem chce domů celá rodina.

Zkusili jsm ještě někoho zlomit, ať tam zůstane s náma, ale nic. Tak jsme samozřejmě jeli s nima. Stejně by se do jednoho auta nenacpali.

Před půlnocí jsme si zase zašli na gordítas, tentokrát ne k cikánkám do vedlejší vesnice, ale pěšky do Los Idolos kousek za kostel. Byly zase výborný Genaro zase nechtěl o placení slyšet. Teď si ještě vzpomínám, když jsme jeli na party, jel s námi v autě. Chtěl jsem ho pustit dopředu, ale on se bránil, jako lev, vypadal, že by radši šel pěšky, než aby mě nechal sedět vzadu! Vzhledem k tomu, jak jsou tady všichni pobožný (svatej obrázek i jako samolepka na čelním skle, nápisy na nárazníkách trucků atd.) se k nám chovají asi dle hesla „Host do domu, Bůh do domu\".

Po večeři nás Juan zavedl do obrovského domu své sestry, který ještě neby l plně dokončen, ale postel, sprcha, záchod svatý obrázky už tam byly. Protikomáří ochrana nebyla, ale i s hučícím větrákem se spalo dobře.

Neděle 29. 8.

Los Idolos – Tapanatepec

Ráno byl sraz v půl desátý před kostelem, že pojedeme do Oktopanu na mši, protože Genaro tam hraje na kytaru.

Vsbudil jsem se dřív, tak jsem šel pěšky přes celou vesnici do auta a pěkně jsem se se všema zdravil. Auto stálo před Genarovým domem, tak mě zatáhli na snídani. Pěkně se u ní Genaro pohádal s rodičema, myslím (doufám), že kvůli prasklý struně na kytaře.

načančaný rodiče pak odjeli do kostela a já tam zůstal s Genarem. Akorát, když jsem odcházel za Martinem, ten přicháhí k autu. Genaro už sice byl taky na odchodu, ale Martina ještě vzal na snídani. O tom, že bychom jeli ke kostelu, kde byl sraz, autem, nechtěl ani slyšet.

Takže jsme došli před kostel, Genaro koupil strunu a naladil a pak jsme seděli a čekali a seděli a čekali.

Nevydržel jsem to adošel do aouta pro deníky a foťák, samozřejmě na mě pak čekali. Přijel pro nás postarší truck, já, Martin, Genaro a tři další slečny – zpěvačky jsme naskákali do korby a vyrazili do 30 km vzdáleného Oktopanu. Jízda na korbě trucku má něco do sebe, trošku jako v cabriu.

Do kostela jsme dorazili po jedenácté a asi v 11:30 začala mše. Standardní průběh, faráž pak něco mlel o nízkosti severské (USA) kultury, když celý kostel zpíval, přebíhal mráz po zádech. Genaro s holkama byli dost dobrý i při sólech.

Teď to tady tak pozoruju (Guatemalská hranice), že všichni chlapi bez výjimky v Mexiku nosej dlouhý džíny!! Mě se pařej kolenoule i v lehkejch kraťasech, ty to tam musej mít jak v pekleJ

Po mši jsme zašli ještě na limonádu (místní na mlíkovej koktejl) a konečně se nám podařilo něco zaplatil.

Na korbě trucku jsem ještě fotil holčičku, co přijela s náma a pak jsme vyrazlili zpátky. Cestou pan učitel! vyhazoval flašky a pytlíky do škarby a děsně se tomu smál. Mexico…

U Genara jsme sbalili stále mokré prádlo (je tu děsné vlhko navíc viselo ve stínu), které smrdělo jak kanál (zapařené). Vysprchovali jsme se, sežrali kus melouna, vyměnili adresy a rozloučili se.

Za vesnicí jsme ještě museli zuastavit a prohledat Sršáňa, protože jsme nemohli najít mapu, kterou jsme všem ukazovali. Naštěstí byla pod sedčkaou, tak jsme se nemuseli vracet.

Celej den jsme jeli, co to dalo (až 160 km/h) směr Guatemala. Pořád byla solidní cesta, až když jsem to přebral asi v půlnoci, začalo peklo. Výraz ŠSPC už naprosto nestačí. Tohle byl regulérní tankodrom, díry jako po granátech, občas jsem i štrejcnul podvozkem. Průměrná rychlost 15 mil/h (na km není v noci vidět…) Martin se vzadu snažil usnout, ale zkuste si usnout uprostřed tankové bitvy.

Po třiceti majlích jsem to naprosto vyčerpán a hlavně naštván vzdal. (normálně v noci ujedu 150 – 200 mil!)

Spali jsme zase u Pemexu (pumpy), tentokrát tam byl nevrlej policajt s brokovnicí, ale zato mělisprchy (z 5 PS). Nechal nás zaparkovat přímo na nádržíh, takže jsme se pěkně nafetovali.

Pondělí 30. 8.

Tapanatepech – Tapachula (Guatemalská hranice)

Ráno jsme zase nakopli Sršáňa a valili směr hranice. Krajina je tu už pekelně zelená (banánovníky, skroto džungli)e a navíc protkaná neuvěřitelnám množstvím řek, které mají momentálně vodu jen v úzkém pásu až 200 m širokého koryta a to dost kalnou a rychlou. U jedné z nich jsme se pod mostme stavili na oběd.

Poslední město před Guatemalskou hranicí je Tapachula, ve kterém jsme pouze nabrali benzín, netuše, jak blízko a dobře se s ním ještě seznámíme.

k hranicím je to 18 km, který jsme snadno překonali. Horší už to bylo s hranicí samotnou. Hned před Mexickou závorou se na nás vrhlo cca 8 dospělých vexláiů, kteřá nám nutili Guatemalský Quetzalesy, mávajíce balíkama bankovek. Nápadně to připomínalo Tunisko – Libyjskou hranici. Navíc se nám na auto lepilo několik malejch harantů, jeden obzvášť drzej a vlezlej rval celou vahou Martinovo okýnko dolů, přestože už 3 dni nejde vůbec otvírat! Martin z něj byl ještě druhej den dost zuřivej. Protože bude v naší story ještě několikrát vystupovat, nazvěme si ho interně Krypl.

Takže nakovec jeden dospělej vexlák nás anglicky přesvědčil, ž budeme potřebovat cca 400 Q na zaplacení znbámky na auto, a že má lepší kurs nežž banka o 15%. Nakoupili jsme Qutralesů 450 za 70$. No, lehce jsme se nechali napálit. Tvrdil, že má kurz 7,40 prodal nám za 6,50 L

Pak jsme projeli mexickou závorou bez problémů a Krypl pořád běžel vedle auta a pokřikoval svoje rady. Pořád nám bušil n okýnko a nepoáhaly a ni slovní, ani ruční výhrůžky.

Zaparkovali jsme před Guatemalskou celnicí kam jsme se museli prodrat davama pěších, vexláků a dotěrných harantů.

Martin hlídal auto, já šel s pasem na „Migración\". Krypl pořád pobíhal kolem mě. Když už jsem mu před okýnkem vefrontě pohrozil pěstí a řádně na něj zařval změnil taktiku. Místo, aby radil mě, co mám dělat, bonzoval všem úředníkům, že jsme nešli na Mexickou „Migración\".

Hbylo to úplně jedno, protože ač nás čeká konzulka v Mexico City přesvědčovala, že do Guatemaly nepotřbujem víza, že stačí jakási turistická karta, místní úřednica byla jného názoru. Že prý jedině víza, žádná karta neexistuje a víza žře dostaneme v Tapachule n adrese 2 Oriente #44. Takže jsme to otočili a poprvé se vraceli do Tapachuily oněch 18 km. Najít adresu Guatemalské ambasády bylo asi jako shánět v čevnu v Praze masku čerta a mikuláše. Minko vůbec netušil, kde ta ulice je, našli jsme 20 Oriente, 21 Oriente a pořád nic. Pak už jsme zaoufale jen tak jeli a tam šel konečně inteligentně vyhlížející chlap brejlích a košili ten nám poradil, věděl i kde je ambasáda. Nejhorší tady v městě je, že je popsaná tak každá desátá ulice!

Přijeli jsme na konzulát cca za deset pěž a v pět zavíraj. Naštětí byli ochotný, byla tam nějaká úřednice, pak posluhovačka, která neuměla číst a hlídač. Museli jsm ještě s pasem formulářem na kopírku o ulici dál (měli jen 1 originál formuláře J), ale ve čtvrt na šest už jsme měli za 10$ víza.

Rozhodli jsme se další pokus o průlom učinit až ráno. Hranice otevírá až v 9.

Našli jsme Pemex a domluvili si spaní s policajtem. Tentokrát měl samopal. Asi půlhodinu jsem s ním rozprávěl (španělsky!) a snažil se mu prodat Sršáňa. Cena ho zase děsně zaujala a hned to všem pohůnkům u pumpy vyprávěl.

Zase vsuvka.

Sedim v autě v Guatemale City, je tu šílená průtrž mračen a Martin odešel nabízet Sršáňa někam do bazaru.

Tak jako celý Mexico, ani Guatemala City nemá kanalizaci, takže průtrž těhle rozměrů je fakt průser. před chvílí jsme projížděli ulicí, kde bylo fakticky půl metru vody! Celej ráfek pod vodou! a z moktoru se pekelně kouřilo. Jinak jsou tu všude strašlivý potoky a lidi chodě oblečený v igelitech. V takovýmhle počasí prodat v cizm, španělsky mluvícím městě auto za jeden den vypadá dost obtířně L.

Pokračování vsuvky, 24h později

Sedím na dece na zemi na veřejném parkovišti naštěstí nade mnou střecha z vlnitého plechu, protože zase leje jako z konve, už tři hodiny. Zdá se, že je to tu pravidelná odpolední „přeháňka\", jako v Mexiko City. Akorát tady to připomíná spíš vodní katastrofu.

Takže sedím na zemi a kolem sebe mám haldu věcí, který jsem před chvílí vyházel z auta. Martin zatím obchází a objíždí s jedním kupcem – sakařem všechny možný úřady. Teď je asi půl třetí, kupce jsme odchytili v půl jedenáctý v centru u pumpy Shell. Od tý doby lítání. Slevili jsme z původních 8OOOQ (1100$) na 500$. Už to vypadalo, že budeme muset hodit Sršáňa ze skály a nahlásit krádež, aby Martina pustili ze země. Zejtra v sedm ráno totiž odjíždíme busem do Mexica.

Pokračování normálního průběhu deníku.

Když jsme se u pumpy tak skamarádili s policajtem (dokonce připustil možnost nechat nás spát v budově pumpy!) svěřili jsme mu do péče auto a vydali se na procházku noční Tapachulou. Nejdřív šel M. sám, pak se pro mě vrátil. Byla už tma a tak bylo krásně vidět do všech otevřených osvětlených přízemních bytů. Všude dost špína a primitivní nábytek, zato měli všichni televize (barevnou) a video. Většinou se povalovali na postelích, haranti si hráli na zemi, někteří jedli či se modlili.

Cestou jsme potkali jeden otevřenej bar, tak jsme do něl vlezli. Byla to taková velká dlouhá začouzená místnost se žárovkama u stropu a barem. Společnost byla vyloženě podezřelá, pár drsně vyhlížejících chlapů a hlavně dost ženskejch vypadajících naprosto vyžile a ožrale.

Všichni si nás dost udiveně prohlíželi, co že tam pohledáváme, ale celkem přátelsky nás zdravili.

Seldli jsme si na plastové židličky a bezpohglavní číšník – číšnice nás velice slušně obsloužil(a) pivem Corona. Když se uvolnil lepší stůl hned nám nabídl(a) si přesednout a sama přinesla pití.

Mezitím jsme s neskrývaným zájmem pozorovali dění v lékále. u Jude-boxu tančilo několik žen a po chvíli nám došlo, že ty sprostě-lascívní gesta směřují přímo k nám a že ony nechutné dámy jsou kurvy nejnižší možné kategorie. Všechny měly (kromě špinavých šatů a vlasů) dost solidní nadváhu většina měna i nad-věk. Nejstarším mohlo být kolem šedesáti. Všechny samozřejmě hnědo-černá barva pleti.

Martin byl úplně mimo z toho, že si ho jedna z nich (asi nejvíc připomínající člověka) bez ustání prohlíží chtivým pohledem a dokonce neuhne ani když se střetnou očima. Její společník k nám občas něco prohodil, dost dlouho nám trvalo pochopit, že nám ji nabízí. Když jsme pořád nejevili známky pochopení, začali házet na náš stůl směrem k M. zmuchlaný ubrousky. Asi místní nabízecí algoritmusJ.

Dále kolem nás pořád procházela postarší tlustá kurva narvaná vmodrých minišatech, které jí na bocích vytvarovaly několik solidních buřtů. Minisukni si vytahovala až nahoru a tančíce rukama vystrkovalo povislé kozy. Na blití!

Dopili jsme druhé pivo a protože pozornost nám věnovaná již překročila únosnou míru, zaplatili jsme a vypadli.

Chtěli jsme najíž trošku lepší bar, což se nám po hodinovém pochodu městem nepodařilo. Akorát nás nepustili do baru hotelu San Francisko, protože jsme neměli vhodné oblečení.

Vrátili jsme se k pumpě pěkně uchození a policajt nás požádal opřeparkování přes ulici, že je tam šéf. Ale že na nás bude v noci dohlížet.

protože během procházky pěkně sprchlo, nebylo už takový dusno a spalo se výborně.

Pokračování je Guatemala.