Úterý 31. 8.
Tapachula (Mexiko) – Guatemala City (skoro)
Ráno M. ještě nakoupil a vyrazili jsme na druhý nájezd proti Guatemale. Zase se na nás vrhlo stádo vexláků a harantů přímo před hranicí, Krypl mezi nimi!!L. Vytáhl jsem okýnko, strčil mu pěst přímo pod nos a zařval něco sprostýho česky. Poslední slovo drze, ale ustrašeně zopakoval, ale odběhl a už se neodvážil přiblížit.
Kupodivu jeden z vexláků nebyl vexlák, ale vyřizovač dokladů – (jakási tropická obdoba spediceJ). Mluvil lidskou řečí (čirá angličtina), čímž si nás začal pomalu získávat. Nicméně vstříc mexické závoře jsme vyjeli sami.Hned nás zhaftnul celník chtěl vidět papíry od auta pro Mexico. Zjistili, že jsou platný do 12. září radil nám, že je musíme nutně do tý doby zrušit v Tapachule, jinak problém.
Když jsme si vyřídili na Mex. migración opouštěcí razítko, dali jsme se s tím speditérem do řeči. Že nám vyřídí veškeré formality včetně poplatků za auto do Guat. za 250 Q (cca 1250 Kč) To je rozumný navíc nám zadarmo jako přívažek vyřídí zrušení auta v Mexiku, ale musíme dojet do Tapachuly.
Čtvrtek 2. 9. odpoledne – Guatemala City
To se nedá vydržet, další vsuvka.
Jak jsem tam čekal v dešti na dece, asi po 2,5 hodinách Martin přijel, že je to totálně v prdeliL a taky bylo. Sršáňa má napsanýho v pase, odkud mu ho musej na místím úřadě vymazat, což je možný, až kupec zaplatí daň z koupi aut, která činí 9.590Q (auto koupí za cca 3.900Q!!) Ten vymazávací úřad před půlhodinou zavřel! Čili to bude hotovo až zítra cca v 11:00 a pak se musí ještě na další dva úřady L Autobus do Mexico City odjíždí v 7:00 L Na autobus těsně navazuje letadlo na Kubě Prostě pekloL!
Martin přišel s krizovým řešením, že dojede autem na hranice, ty pěšky načerno přejde a auto tam nechá. Blbost. Další řešení, já pojedu autobusem, Martin poletí letadlem a sejdeme se v Mexico City. Letenka stojí 275$ L
Zkusili jsme ještě zavolat ambasádu, jestli by nám nemohli nějak pomoct. To sice nemohli (přístup Guatemalskej úřadů tu s přízvukem mluvící pani nepřekvapil), zato mě ale přivedla na myšlenku, že bychom mohli zkusit posunout odlet na Kubu. Šli jsme tedy nejdříve posunout odjezd autobusu, po chvilce bloudění jsme našli bus-terminál a bez problémů změnili odjezd o den.
Pak jsme našli jednu cestovku, kde slečna Karla uměla anglicky a snažila se nám pomoct. Zatímco telefonovala do Habana Air (nejsou na sítiL), tak jsem na nástěnné mapě zjistil, že jsme pod 150 rovnoběžkou, což odpovídá Dakaru či Čadskému jezeru ve stř. Africe!
Bohužel slečna sice zjistila, že místo v neděli můžem letět až ve čtvrtek, ale nedá se to změnit v Guatemale, protože tu Kubana nemá zastoupení.
Běželi jsme teda do Telecomu, koupili kartu (předběhl jsem asi 10 lidíJ) a volali Jorgeovi do Mexico City. Než mě s ním spojili, byla karta skoro pryč. Ještě jsem mu ale stihl vysvětlit o co jde a že mu zavolám za 10 min. Martin odešel pro 2. kartu. Když se po čtvrthodině nevracel, šel jsem dovnitř, zase předběhl a vytáhl Martina z půlky fronty.
Napodruhé mě zase spojovali tejden a navíc Jorge řekl, že máme nejlevnější letenky, které nelze měnitL.
Takže zase zpátky varianta letadlo z Guatemaly. Šli jsme vrátit lístek na autobus a druhej (pro mě) změnit zpět na zítra.
Vracet lístky nejde…L. Zoufalství. Začali jsme vysvětlovat celou situaci chlápkovi u lítsků a on najednou říká: „Tak proč nejedete zítra ve 13:30?“ !!! Přepočítali jsme hodiny a zjistili, že to v pohodě (?) stíháme!J Akorát to bude šíleně těsný. Jestli to vyjde, tak to je pravej logistickej zázrak!
Malilinko uklidnění jsme šli do místní obdoby KFC sežrat kuře, první jídlo tenhle šílenej den.
Po jídle jsme šli zavolat tomu pomalýmu nablblýmu kupcovi, že to klaplo, ať je zejtra ráno před úřadem.
U telefonu nás oslovil docela sympatickej (mluvil výborně lidskou řečí!) snědej mladík, jestli nepotřebujem pomoct. To jsme přesně potřebovali, protože blbeček (přezdívejme tak našemu kupcovi) neumí slovo lidskou řečí. Vysvětlili jsme Ronymu, jak jsme na tom s tím autem a on byl okamžitě v obraze. Věděl všechny podrobnosti o prodeji dovezeného auta i o propouštěcím razítku. Jeho strejc prej pracuje na celnici a za 300Q nám razítko zařídí. To znělo nadějně. Pak zavolal Blbečkovi a jménem celního úřadu mu nechal vzkaz, až je zejtra přesně v 9:00 před celnicí, jinak že mu pošlou kontroluJ. Pak hned běžel (a my za ním) nabízet po okolí Sršáňa. Hned v prvním hotelu uspěl a majitel hotelu (od teď „Majitel“) ho hned chtěl vidět. Řekli jsme mu, že později a začali shánět hotel. Rony nám ukázal dvě šílený špeluňky, kde bych nenechal spát ani psa (Martin podotknul, že to tam vypadalo jako v barákách na Moravě po povodních J).
Takže jsme se s ním rozloučili a odešli do ověřeného hotelu Felix, s tím, že si dáme za hodinu spycha před hotelem Majitele a půjdem někam na pivo. Rony se hned nabízel, že přivede dvě nejlepší holky z města. To jsme se smíchem odmítli. (I když, po pravdě řečeno červíček zahlodal J).
Ve Fenixu měli obsazeno, ale doporučili nám jejich sesterský hotel za rohem.
Už co jsme opustili KFC byla tma a Guatemalský ulice se dost proměnili, Na každým druhým rohu kurvy, některý kupodivu dlouhonohý, hezký a bílý! O těch Rony tvrdil, že jsou to transvestiti, který si ho nechali užíznout J. Po zkušenostech se SF už se ničemu nedivim.
Hotel Hernany byl podstatně sympatičtější než Felix, dokonce sprcha a záchod na chodbě a stál jen 50 G za pokoj.
Pohoda. Dali jsme si tam věci, Martin sprchu, já další broskvovej kompot a vyrazili jsme za Ronym.
Na místě srazu nebyl, zato tam byl (zaplaťpánbůh) Majitel a jeho kámoš hovořící výborně lidskou řečí. Hned chtěli vidět auto, tak jsm se tam rozběhli. U auta jsme zjistili, že klíče jsou v hotelu, tak pro ně Martin šel. Majitel pak sedl do Sršáňa a že se jedem projet. Jel až na konec města a zpátky, Martin zatím čekal na placeném parkovišti, kde uj jsme dlužili spoustu peněz.
Majitel pak zaparkoval v hotelu, že tam může auto zůstat zadarmo do rána. Na parkovišti to je za 20Q a navíc tam už dlužíme, tak jsem souhlsil. Mezitím se objevil Rony a už domlouval kšefty. (Předtím už jsme mu dali 20Q za služby) uviděl v kufru Sršáňa nářadí od Jeffa (gola sadu a sadu klíčů) a hned ho nabízel k prodeji. Dohodli jsme se na 150 Q, což je pořád lepší než to táhnout na KubuJ.
Nakonec to koupil Majitel za 200Q a Rony tvrdil, že za 150 a mě dával 130. Asi po desetiminutový debatě jsem z něj za pomoci Majitele tu dvacku vyrazil. 50 Q jako zisk mu musí stačit.
Martin už mezitím šedevěl na parkovišti strachy, že mě někde přepadli a rozčtvrtili. Běžel jsem tedy za ním a Rony se mnou. Vyvolal jsem M z parkoviště na dálku, abychom s vyhnuli placení (takový jsme podvodníci J).
Rony nás tahal do bordelu, ale nakonec jsme šli jenom do takový hnusný zaplivaný hospody, kde navíc nikdo nebyl a dali jsm si pivo. Bylo celkem dobrý, litrový pro všechny a k tomu nám baba Jaga přinesla tři mastný polívky, ve kterejch plaval kus kůže z velblouda. Rony tvrdil, že je to pozornost podniku, ale kecal. Prostě měl jenom hlad. My jsme to s martinem nechali, jednak jsm byli najedený a jednak to bylo podezřelý a hnustný.
Na těch umělohmotnejch židličkách uprostřed prázdnýho lokálu jsm vyzpovídali rony ho,co jevlastně zač. Mluví čirou angličtinou (líp než my dva dohromady) a přitom se vyzná na ulici v Guatemale jako by s tu narodil.
Opravdu se narodil v Guatemale, ale když mu bylo 15 dní, odstěhovali se do USA. Tam žil 24 let a apak měl nějakej průser. Mlel něco o armádě, vězení a vraždě. Každopádně radši utekl do Guatemaly a je pokoj.
Pak se dost vytahoval, ž je nebezpečnej a zlej, že se nemůže prát sedvěma, že jich musí bejt aspoň pět či šest a že má svoje ruce registrovaný na policii jako zbraň a že je trenéř džiu-džitsu, judo, karate a vůbec.
Pak následovala filosofická pasáž o lidském mozku, který je jako kompjútr, co baží po nových a nových informacích (vše doprovázeno rozmáchlými gesty!) a většina lidí ho místo toho krmí chlastem, kouřením heroinem, kokainem a jinejma svinstvama.
Na to v jakým srabu Rony žije se v něm ukrývá dost inteligentní duch, soudě odle úrovně angličtiny, znalostí a vůbec projevu.
Po tom jednom pivu (15 Q) nás nekompromisně zahnal spát, že máme zejtra před sebou spoustu práce. Sraz je v 8:30 před hotelem Majitele a jde se s blebečkem na úřady. Kdyby to nevyšlo, koupí Sršáňa Majitel.
Pátek 3. 9. Guatemala City – kdesi v Mexiku
Oběma se nám blbě spalo, protože kdyby kdekoliv zaskřípal náš logistický zázrak, přijdeme buď o spoustu peněz nebo o vejlet na Kubu.
Vstali jsm v sedm a v 7:30 dle plánu šel M. zavolat Blbečkovi. První skřípot, Blbeček není v práci! Sbalili jsm teda všch svých šest pětek a šli aspoň zjistit, jestli je auto v hotelu.
A další rána. Došli jsme k hotelu a průchod, ve kterým byl Sršáň, neprodyšně uzavřenej rezatejma roletama. Hned se nám začali hlavou honit katastrofický scénáře, naštěstí jsme se za chvíli dozvonili a pohůnek nám rolety otevřel. Radši jsme hned Sršáněm vyjeli ven, přestože jsme tady měli za 20 min. sraz s Ronym. Ještě jsem dolil galon benzínu, kterej jsme dovezli v kanystru z USA.
Dojeli jsme k pumpě Shell přímo před bus-terminál a znova zavolali Blbečkovi. Martin se nic nedozvěděl, zkusil jsem to já a spojili mě na slečnu Anu, co umí anglicky. Pak došla karta. Další hovor jsme učinili u poumpy n kase. To už mě spojili s Blbečkem. Začqal hnedka koktat a snažil se mi říct, že auto koupit nemůže, protože jsou moc vysoký daně. To mě teda nasral! Zdržel nás dva dni, nervy s autobusem jako prase a teď to nechce? Ještě jsem mu chvíli spílal, že si to koupit mosí, to mi stejně nerozuměl, blbeček, tak jsem ho poslal anglicky k čertu, jak jen sprostě jsem uměl a položil to. Praštit s tím bohužel nešlo, protože to byl nezdráťák.
Teď už nám zbýval jenom Majitel. Rovnou jsme s tam rozjeli, naštěstí tam byl a auto chtěl. Rony tam nebyl. Šli jsme teda s majitelem rovnou do banky pro peníze (akorát otevřeli) a pak shánět vexláky pro levnější dolary.
Byli v obhcodním centru, kupodivu ve dvou holičstvích. U jednoho koupil $ Majitel, u druhého jsme se zbavili Quetzalesů my. Měl o 0,10 Q lepší kurz než banka.
Pak se chtěl jít Majitel někam najíst, ale ukecali jsme ho, že nejdřív notáři, neboť čas tlačí.
Nejdřív jsme prolezli papundeklový buňky a železnejma žebříkama na veřejném parkovišti, kde právě působily různé veřejné instituce. Majitel tam hledal nějakýho kámoše – notáře. Marně. Pak se pobavil na ulici se dvouma maníkama v basebolkách, aže kterých se vyklubali notářovo dohazovači.
Ti ná dovedli do pátého patra vedlejší budovy k notáři. Ten hned věděl o co jde (nejdřív nás ale nechal čekat v předšíci, to jsme rostl!) a našel v tabulkách, kolik budou ty daně. Pak dal jednomu z pohůnků provizi a druhému pas, se kterým ho poslal k celníkům, aby zrušili auto v něm zapsané. Tvridili, že to trvá cca 45 min. Pak začal psát složitou kupní smlouvu, kde například šestnáctimítné číslo karoserie musí být napsáno slovy!J Přestože měl v kanceláři solidní počítač, všechno psal na stoji. Byl to takovej nesympatickej fousatej týpek s rohalenou košilí, ale zdálo se, že má všepod kontrolou.
Než to napíše, poslal nás na jídlo. Majitel nás zatáhl do McDonalda L a zaplatil hnusnou snídali. No lepší než hlad.
Když jsme se vrátii, byla smlouva napsaná, jenom podepsat. Před podpisem jsme vyrazili z Majitele peníze (400$) a slib, že zaplatí všechny poplatky (50 $) a zbylých 50$ nám dá v hotelu.
Teď zbývalo jen počkat, až donesou pas a jsme volní! Bylo těsně po desáté, pas měl dorazit kazdou chvíli.
Pak jsme se postupně přesunuli na ulici na stanoviště ostrůvků. A čekali. A čekali. A čekali. Klied se postupně rozplýval a do hlavy s draly katastrofické scénáře. To trvalo dvě hodiny!! a čas odjezdu s neúprosně blížil Chtěli jsme s k celníkům vydat sami, nakonec tam šli dva z pohůnků. Celou dobu nám tvrdili, jak je to vpohodě. Já už jsem si pak sedl na obrubník a psal deník. Byl tam šílenej smrad z aut, tak jsme tam s Martinem seděli a dohadovali, za co bychom proíždějícím autům brali techničáky a řidičáky (nabouraný, sjetý gumy, chybějící světla, lidi na korbě trucku, jízda v protisměru, zbytečný troubení v koloně atd. J).
Martin se pak šel vyprázdnit do McDonalda (sympatická věc na McD. je, že tam jam býdy čistý záchody…) a vrátil e přesně v hodině dvanácté.
Časově i obrazně. Akorát totiž přicházel pohůnek s pasem. Tvářil je jako před popravou a něco zklesle mlel Mě málem trefil šlak. A je to v kýbliL
Pak vytáhl pas a ukázal razítko, který jsme potřebovali. kdybych neměl takovou radost, asi bych ho za ten fórk přizabil!
Pak jsme se vrátili s Majitelem do hotelu, kde bylo auto a v něm naše belký bágly. Já už svůj malej bágl vůbec neoupuštím, jsou v nem všechny cennosti (foťáky, nafocených 17 filmů a deník, plus letenky). Pas, peníze a kreditku nosým v bederním pásu na těle. Čili by mě ani tak nebolelo, kdybychom někde ovelký bágly přišli, ale radši neJ
Vzali jsm si z auta bágly a připoměli Majiteli (nyní nejen hotelu, ale i Sršáňa), ž nám ještě dluží cca 300Q. Někam odběhl, za chvíli se vrátil a v ruce balík bankovek. Bohužel, Guatemalská měna se vyznačuje spoustou bezcenných bankovek v hodnotě ½ a 1 Q. Těch bylo nejvíc. Dohromady asi 140Q. Snažil jsem s z něj ještě vyrazit stovku (Martin už chtěl jít, byla půlhodina do odbavení!!!), ale já ho ještě aspoň strašlivě seřval, vynadal jsem mu do Guatemalskejch banditů a zlodějů, který okrádaj chudý studenty a to všechno před jeho zaměstnankyněma v recepciJ
Pak jsem ještě zkusil fintu, že máme druhý klíče, který dám někomu na ulici, aby mu to auto ukrad! To už bylo n jeho angličtinu moc, takže to asi nepochopil. Byl ale evidentně zaskočenej, až zastrašenej a něco zmateně blekotal. Na závěr jsem mu už česky popřál všechno zlý hodil baˇho na záda a ještě se mu vysmál, že mu v Sršáňovi chybí zadní sedák, kterej jsme nechali v SFJ
V McD. jsme se ještě stavili na jídlo, nic rychlejšího tu nebylo. Ani jsem to kuře (to se jediný dá jíst) nedojedl, vzal jsem si to do autobusu.
Chvíli jsme ještě čekali v terminálu a pak jsme se nalodili. Takovel autohbus jsem ještě neviděl. Cestou sem jsme potkávali strašlivý starý vraky se šmajdajícími koly a fórkavali, jak tím pojedeme zpátky.
Naprostý opak je pravdou. Úplně nový Mercedes Benz, tmavý interiér, klimatizace, čistý záchod s umyvadle, televize, anatomické sedačky s spoustou místa na nohy a odkládacíma kapsama a jako přívažek – krásná, usměvavá stewardka rozdávající pití, sendviče, polštáře a deky, která nám navíc pomohla vyplnit celní prohlášení. Akorát se strašně styděla až zrudla, když jsem si jí vyfotil.
Na hranicích vše proběhlo bez problémů, ještě jsme si výborně pokecali s párkem Kanaďanů, kteří byli v Guatemale na dovolený, ale na rozdíl od nás leccos viděli. Vyprávěli o super ruinách v Tikalu a o tom, jak jsou lidi na vesnici přátelský a hlavně šťastný. No a my strávili tři dni strašným stresem v Guatemala City, což je asi nejšpinavější a nejsmutnější město na glóbuse. neviděli jsme ani čtvereční metr ve městě, kterej by se dal nazvat hezkým.
Jediná zajimavá událost na hranicích – zase se tam motal Krypl! Ode mě se držel v uctivé vzdálenosti, zato ostatní řádně otravoval. Dokonce nám vlezl až do autobusu!
Na mexický straně jsme museli vzít naše bágly (váleli se na hromadě vedle autobusu, obletované haldou Guatem. harantů) a donést je k prohlídce, tkerá spočívala v poplácání rukama ze stran.
Cestu do Tapachuly dobře známe, čili těch 18 km byla nuda. V Tapachule jsme si nechali vystavit palubí vstupenky, rozloučili se s Kanaďanama (směřují ještě do San Cristobalu) a dali si naproti přes ulici tacos.
Autobus do Mexico City (22 hodin!L) byl těžkým zklamáním. O patnáct lez starší, menší, bez letušky, bez dek a polštážů, špinavej, smrdutej bahjzlík, bez vody a hlavně strašně málo místa! Naštěstí jsem aspoň zabral dvojsedačku pro sebe, tak jsem s trochu i vyspal.
Sobota 4. 9.
Mexico City
Teď to máme cca 30é km do cíle, tak už to snad vydržím. Na snídani jsme s stavili u Toll- pointu, kde jsme si dali čtyři koblihy a dva čaje za 22 PS!
pak nám pustili nějakej film, kterej svojí stzipiditou mohl směle soupeřit s tím včerejším, akorát byl navíc ve španělštině…
Teď musím zjistit, co všechno jsem těma aktuálním vsuvkama přeskočil a doplnit to.
31. 8. Tapachuta – Guatemala
Viděl bycho to tak, že normální průběh deníku skončil těsně před přkročením Guatemalských hranic. Bystrý čtenář jistě pochopil, že se to nakonec pdařilo.
Dojeli jsme, navigování Guatemalským spedicovo pohůnkem, do Tapachuly zrušit mexicý povolení k provozu auta a vrátit hologram z předního skla. Bez problémů, zadarmo.
Já čekal u auta a psal deník. Protože pražilo slunce, vešek jsem pod přístřešek blízkého domu a požádal sedící slečnu o židli Asi nemá žena v Mexiku dostatečné pravomoce, protože se zeptala opodál sedícího chlapa. Ten mě s úsměvem vybídl, ať si klidně sednu.
Pak jsme dojeli potřegí na hranice, zaparkovali auto mezi asi sto jiných (většinou bourané dovozy) a Martin s speditérem odešli vyřizovat papíry. Asi za hodinu ylo vše hotovo, stálo to 300Q pro speditéra a dvacet PS pr pohůnka. (čili asi 1600Kč)
Pak už jsme jenom jeli Guatemalskou krajinou směr hlaví město.
Guatelala, tak jak jsem jí vnímal, se příliš neliší od jižního Mexica ani krajinou, ani lidma. Jenom tu roste víc banánů a kávovníků. Náklďáky plný banánů potkáte každou chvíli, silnice jsou ve výborným stavu, podstatně horší je to už s značením a stavem silnic (ulic) uprostřed měst. Co s týče vozového parku, Guatemalci, na rozdíl od Mexičanů, věří výhradně Japonským a korejským autům s malými motory. Benzín tu stojí stejně jako v Mexiku, čili asi 20 Kč/litr. Počítá s v galonech, librách i mílích. Málokdo mluví lidksou řečí. Krajina je čistě sopečná a dost hornatá, cesou jsme dost vařili a vystoupali až dovýšek, kde Sršáň zas nechtěl jet (Čili přes 2000m odhadem).
18 km před Guat. City jsme odbočili z dálnici a rvnou narazili na hotel California. Byla to špeluňka, celá vykachlíkovaná, ale bylo to s garáží a uhádlai jsme to na 12$ za oba. Do pokoje se chodilo z jedné strany garáží, an druhou stranu do špinavé mikré chodby veddly plechový dveře s vězeňským okénkem s mříží. Tudy chodla nakukovat prsatá slečna, když někdo zazvonil, že něco potřebuje. ještě jsme si došli do hotelové kafárny na kuře s hranolkama za 3$/ks.
1. 9. Středa
Guatemala City
Ráno jsme vjeli do centra a zastavili v jedné ze špinavých uliček s jednopatrovými baráky, že zjistíme co a jak.
Vytáhl jsem fixu a jal s malovat na auto nápisy SE VENDE, což, jak jsme okoukali, znamená „na prodej“ a cenu 8 000Q. Během deseti minut jsme tam měli tři zájemce, jeden Z nih nám výbornou angličtinou radil, jak je to s papírováním prodejem vůbec.
Druhej chtěl odvézt k synovi, že by to bylo pro něj. Tak jsme ho tam odvezli, syn to nechtěl. Dědek si ještě vyžádal zpátky lístek s telefonem, co nám předtím napsal J
Projížděli jsme městem a hledali cosi jako bazar či výkup aut a nike nic.
Neměli jsme žádný místní šprdliky, tak jsme zastavili někde v centru u banky.
začalo dost pršet, tak jsem vytáhl deštník a vyrazil. V druhé bancemi celkem ochotně vyměnili jeden šek na dolary a jeden na quetzaly. Kurs byl podstatně lepší než na hranicích u vexláků.
Než jsem se vrátil, Martin měl adresu na jednu kafku na Sršáňa.
Našli jsme jeden bazar, podle všeho jediný ve městě (super Jack auto) a tam Sršáňa taky nechtěli.
Ještě před bankou jsme projížděli pravděpodobně nejhorší čtvrť ve městě, kde bylo centrum autoopraven a vrakovišť. ulice tam nebyly ani dlážděné, občas kupy hlíny či odpadků, strašnej, ale strašnej smrad, okolo zelného trhu, kde hnila halda starý zeleniny (cca 100 x 50 m) a přehrabovaly se v ní baby zabalený do igelitu. Do toho se spustila šílená průtrž mračen, (biz vsuvka), ktrá z těch bahnitých ulic udělala peklo.
Nekonečný proudy vody a bahna, do toho vraky aut, prostě peklo.
Po bance a neúspěchu v bazaru i ostatních auto-podnicích jsme potřebovali najít adresu kafky. Po předchozích dost špatných zkušenostech s hledáním čehokoliv v Guatemale jsme se rozhodlu využít taxi jako navigátora.
Byl to starej rozklepanej dědek ještě rozklepanějším Huyndai a tětžce bloudil a vyptával se, než to našel. Naštěstí cena byla domluvená předem, 35Q. Dědek řídil tak blbě a zmatele, že Martin měl co dělat, aby nás stíhal. Navíc dědek jezdil do jednosměrek obráceně, otáčel se na dálnici a tak.
Nakonec jsme to našli a kafka tam byla. Přivedl manželku, děsně smlouval a hlavně se pořád ptali na jakýsi „impuestos“. Vůbec jsme netušili, co toje, natož kolik to je. Nakonec nám dva vlezli do aua a jeli jsme na dopravák. Tam vypočítali, že hodnota auta v Guat. je 30.000 Q! (my za něj chtěli 5 – 8 000!) a že teda impuestos (asi daň z dovozu) je 9520 Q! L
To samozřejmě chudou kafku odradilo a couvnul. Dovezli jsme ho domů, kde ještě otrvovalidva pochybný mladíci, že daj 3 000Q, těm jsme se vysmáli a jeli do města.
Někde, kde jsme tušili centrum, jsme zastavili a čekali nadalší kafku. Nic. Naštěstí bylo v okolí aspoň dost hotelů (tak jeden každých 20 m!) jejichž cena 20 – 220 Q docela potěšila. Nakonec jsme vybrali jeden (hotel Felci) za 42Q a tam složili vvěci.
Naproti byla sámoška, kde jsme nakoupili jídlo. Na ulici ještě ananas za 8Q (40 Kč). Banány stojej 8 Kč/kg.
V hotelu jsme usnuli dřív, než jsme se stihli převlíct, přestože pod oknem byla šílená dporavní zácpa a všichni ti hovádi troubili.
2. 9. Čtvrtek - dopoledne
Ráno jsme vyzvedli Sršáňa z placeného parkoviště a vydali se hledat nějaký způsob dopravy do Mexico City. Za necelý tři dni ráno nám odlítá letadlo na Kubu 2000 km odsud, a by ještě nemáme prodané auto. Dokavaď ho má Martin v pase, nemůžeme ze země. V Mexiku se prodat nesmí!
Naštěstí jsme čirou náhodou narazili na bus terminal u pumpy Shell, u které jsme také vystavili Sršáňa a snížili cenu na 5000Q (700$). Za chvíli na to už jsme měli lístky na autobus (72$/ks), odjezd zítra a novou kafku na auto, zvanou blbeček. Zbytek už znáte.
Konec zmatené části deníku!
4. 9.
4 hodiny odpoledne – Mexico City
Vylezli jsm z autobusu, já byl rozlámanej daleko míň, než jsem čekal, Martin na tom byl hůž.
Sebrali jsme bágly a šli rovnou hledat něco k jídlu. V podchodu jsme našli pizzerii, tak jsme si dali po dvou kusech pizzy a pití. Drahý jako prase, ale jíst se musí.
Protože nám nějakej policajt řekl, že metro na letišti je zavřený, rozhodli jsm s jet taxikem. Protože mexický taxikáři byli proslulí zloději (jako ty pražský), zavedli tu systém lístků na taxi. Prostš si v budce v podchodu koupíte lístek do určitého pásma a ten odevzdátepohůnkům u stanoviště taxi. Protože je tu šílená přezaměstnanost, na stanovišti taxi stáli dva policajti, jede lístkokontrolor a tři další naháněči, kteří určujoíu, kterým taxikem pojedete. Šílený. (to jsem ještě nevěděl, že na letiši na záchodě mají člověka, kterj vám namačká mejdlo na ruku a podá ručník!J)
U pumpy jsou na každý stojan minimálně dva obsluhovači + policajt na hlídání, na parkovišti před supermarketem je cca 15 navigátorů pro parkování!…
Taxiky (a vůbec asi polovina aut v Mexicu) jsou většinou VW Brouk, kterej se tu dodneška v Pueblu vyrábí. Ten starej, zároveň s novým. Čili takovej dvoudvéřovej taxik prakticky bez kufru, to je pořádná rarita, kterou je třeba vyzkoušet! Hned jsem se tedy cpal do brouka. Bohužel, pohůbci mě vytlačili do nějakýho prašivýho stoletýho Chevroleta, že prej potřebujem grande cáro. To mě teda dožraliL.
Na letišti jsme zjistili, odkud odlétáme a že bagáž lze odevzdat od 6:30.
Pak jsme našli úschovnu zavazadel a ta strašných 30 PS/ks tam nechali všechno.
Metro z letiště samozřejmě funguje. Dojeli jsme do známe Zona Rosa, nejdřív jsme našli nějakej Inet spojenej s peep-show a sexshopem, kde se nám nelíbilo.
Až v naší známé inet-kafárně jsm se na víc než hodinu usadili a spojili s domovem. Rozesílaj jsem SMS všem známejm na mbila a Adéla se mi dokonce okamžitě ozvala mailem Zase nestíhám jednu solidní kalbu v záříL
Po Inetu jsmesežrali něco kuřat v KFC a rozhodli se okusit místní sprosťárny. Celou dobu v Zona Rosa nás otravovali naháněči do sex-barů,tak jsme keden vybrali a vlezli tam.
Následovala série asi 10. striptýzů při diskotéhové hudhbě a osvětlení, na podiu se dvěma tyčemi.
Bohužel, z deseti slečen-kurev byla jedna štíhlá a krásná, jedna jakž takt krásná, jedna pohybově nadaná a ten zbytek, to byly tlustý prdele na poblití. Ideál krásy se tu asi os evropského dost liší.
Od začátku se nás ptali, jestli chceme společnost, to jsme odmítli. Dali jsme si akorát dvě piva, ale nakonec si k nám stejně přisedly tři kurvy (bohužel, dvě nejhnusnější a jedna stará L) a děsně s s náma seznamovali. Pak chtěli objednat pivo, což jsem odmítl s tím, že neuměj anglicky. To je děsně pobavilo, ale naštěstí odprejskly.
Pak jsme zaplatii kromě piv ještě jakýsi příplatek, sporpitné pro číšníka a pro ochranku, dohromady strašných 186PS. Celkem znechucení jsme vypadli.
Po 26 hodinách v autobuse bez jídla, překonání 2200m výškového rozdílu a cca 150C teplotního, jsme byli úplně grogy. jeli jsm metrem na letiště, bylo narvaný až k prasknutí (11:30 večer!).
Ve stanicích, kde se to uvolnilo, nasoupili hned (jako vždy) různí prodavači.
Děti od 10 let i dospělí prodávali růuzný blbosti, každá zastávka jeden. Knihy, alba, figurky, slovníky vše za jednotných 10 PS „Bonítooó preséntoóó, dieéés pésóóós“ I v těch skoro dvanáct vnoci tam nasoupila cca dvanáctiletá holka a nabízela fotoalba silným hlasem.
Další stanici zase nastoupila celkem mladá špinavá ženská s harmoniku a čtyřletou dcerou a vyhrávala pro peníze.
Spali jsme na plastových tvarovaných židlích na letišti a stálo to za prd!
Pokračování je Kuba.
