Rychle na Kubu, než nám umře Fidel

Na Kubu jsme chtěli hlavně proto, abychom ještě stihli zažít Fidelovu vládu. Kdo mohl tušit, že má dědek před sebou ještě min. 12let :-) Největší problém byl pak s tím, jak se po Kubě přepravovat...

5. 9. – Kuba – Habana

Asi ve dvanáct jsme přiletěli do Havany a od začátku bylo jasný, že to s Fidelem nebude jednoduchý. Vystáli jsme frontu na pasovou kontrolu a kromě letenky a pasu je zajímala zaplacená rezervace hotelu v Havaně. To jsme samozřejmě neměli, což byl děsnej problém. Nechali nás tam stát samotný a poslední v hale (mimochodem na havanském letišti je jak provoz, tak letištní budova jako na vlakovým nádraží okresního města :-) .

Po chvíli přišel maník, měl v ruce sešit a mluvil anglicky. Ukázalo se, že má seznam hotelů, ze kterých si musíme vybrat a rezervovat aspoň na dva dny!L Ceny se pohybovaly od 70 do 150 a byly pouze v dolarech!

Nakonec jsme našli jeden za 35$/os a navíc v historickým centru, tak že ho berem Ten maník to chtěl hned zaplatil! Když jsem se ohradil co to je za specialitu platit hotel na letišti, s ironickým úsměvem odvětil: „Welcome to Cuba!“ a měl pravdu.

Další šok, u prohlídky osobních zavazadel nechali batůžek projet rentgenem a pak mě nechali všechno vyložit na stůl! Měl jsem tam pytel nafocených filmů, asi 25 ks a ta celnice se tomu divila velice. Povolala kolegu a ten se mě anglicky zeptal, jestli bych jí nemohl nějakej dát! Řekl jsem, že jsou použité a pustili mě. V další hale běžela televize a v ní, světe div se, Ajeťáci! Není to rozhodně poslední setkání s českou stopou na Kubě. Lidi se zde dělili na pašeráky, kteří chodili s balíkama 5. televizí, třech počítačů, pěti videí a dvou lustrů (např.) do fronty vpravo a normální lide ve frontě vlevo.

Stoupli jsme si do fronty vlevo a vyplnili nějaký formulář (už asi třetí!). Pak jsme se šli dopředu zeptat, jestli musím tu strašnou frontu čekat. Nemusíte, ale ukažte mi cedulky na batozích. Asi deset vteřin předtím jsem jí zmuchlanou hodil do popelnice :-(.

Takže si stoupněte do fronty vpravo! Když jsem viděl, jak tam každý vyndavá poslední fusekli (a že jich třeba někdo měl i 20 párů!) na stůl a celníci se v tom přehrabují, chytil mě záchvat vzteku. Proklínal jsem Fidela, Kubu i komunismus a nakonec sebe, že jsem ten lístek vyhodil. Vyčkali jsme, až proberou všech těch padesát televizí a spoustu tašek s hadrama a pak přišla řada na nás. Martina propustili, měl lístek, zato po mně fakticky chtěl vysypat baťoh!

Drapnul jsem ho vztekle za spodek a pěkně z výšky všechno vysypal na stůl, až se to rozkutálelo po místnosti.

Obsidiánová koule doskákala se strašným rachotem po dlaždičkách přes půl místnosti, odkud mi jí s úsměvem přinesl jakýsi celník.

Z baťohu se kromě veškerého nesloženého bordelu vyvalil šílenej smrad od špinavých a mokrých zapařených ponožek a slipů. Celnici to pěkně praštilo do nosu, čemuž jsem se ďábelsky zasmál. Trošku to štítivě přehrábla a že prej si to můžu nastrkat zpátky.

Byli jsme tam poslední, tak jsem si všechno přepečlivě složil do komínků, rozdělil do igeliťáků, zbytečnosti hodil do jejího koše a tak vůbec jsem jí pěkně zprudil. Na závěr jsem ji ještě uklidněn španělsky poděkoval. Bohužel už jsem neviděl, kterak se jí španělsky zeptat, jak se jí líbily moje smrdutý ponožky, tak jsem to udělal aspoň česky. Bez odezvy.

Ve vnější hale se na nás samozřejmě vrhnuly davy taxikářů, hrdě jsme odráželi jejich útoky ignorancí a směřovali k informacím, odkud jezdí autobus.

Autobus na letiště vůbec nejezdí, welcome to Cuba:-)

Vyhrál taxikář, co uměl nejlíp anglicky, měl malý auto a věděl, kde je náš hotel. Dovezl nás tam za 20$ podle taxametru (strašný!!) a vytáhli jsme z něj spoustu informací. Kuba je extra bezpečná, protože z 11mil. obyvatel je 6 mil. policajtů. Proto se dá cestovat stopem (ale za peníze) a spát venku (zadarmo). Každej den odpoledne hodinu prší, protože je období hurikánů. V noci prý nikdy (to jediný se nepotvrdilo).

Všechno na Kubě se platí v dolarech, pro turisty jsou speciální ceny (odpovídajícím cenám v USA) – to říkal i jeden Američan na letišti. Jídlo ve státní hospodě stojí 25$/os, v soukromý pouhých 15$! Hotel náš je nejlevnější, pak se ještě dá spát v Casa partikular (soukromý dům) za „pouhých“ 25$/pokoj

Vyhodil nás přímo před hotelem, který je opravdu přímo v centru staré Havany. Staré znamená koloniální baráky z počátku století, kterých se za přesně 40 let Castrova režimu nikdo ani nedotkl. Bez omítky, zčernalý, opadané římsy a balkóny a tak.

Hotel uvnitř slušný, recepce hovoří lidskou řečí, do pokoje nás odvezl pikolík, pokoj s koupelnou, záchodem, klimoškou a stereo televizí se satelitem. Jak jsem se později dozvěděl, satelit je pro Kubánce zakázaný, i kdyby ho někdo sehnal, policajti mu ho (a jeho taky) seberou. Internet lze na Kubě získat pouze na zvláštní povolení, ze zvláštních důvodů. V městské knihovně je Inet veřejně dostupný (teoreticky asi i pro Kubánce) ovšem za 5$/hod., což je přesně polovina prům. Kubánského platu!

Bydlíme v pátém patře, kde je taky bar na střeše (pivo i cola za 1$). Hodili jsme tam jenom bágly a už uháněli prohlídnout si město. Havana je fakt zážitek! Mezi polorozpadlýma barákama se procházej gazelím krokem Kubánky s nádhernou postavičkou, v sexy oblečkách bez podprsenek, odhalené břicho minisukně nebo elastické overálky naprosto přesně ukazující každou křivku jejich těla, mezitím malí kluci bosi a jen v trenkách hrajou v blátě fotbal, uhejbat musej pouze americkým bourákům z let 1949 – 1959 (v neuvěřitelném stavu!), žigulíkům a východoněmeckým emzetám (většinou se sajdkárou. Dost často je též vidět rikša – kolo vzadu s dvojsedačkou a stříškou proti slunci. Novější auta tu mají pouze policajti (Peugeot 106) a taxikáři (Daewoo, Kia).

Došli jsme na hlavní náměstí u Capitolu a tam nás hned odchytili pouliční prodavači doutníků. Teda ne že by to prodávali na ulici, to se nesmí, ale zatáhli nás do tmavého špinavého bytu a vybalili z tašky spoustu krabic doutníků značek Cohiba, Monte Christo č. 1 a č. 4. Původně chtěli cca 100$ za krabici, nakonec jsme koupili 5 krabic za 137$. Všechno originál zabalený s průvodníma papírama. V Praze stojí jeden doutník až 800Kč, takže se nám možná vrátěj nějaký náklady. Kéž by, jinak se budu celej příští rok chodit pást. Kšeftmani mluvili lidskou řečí a tvrdili, že jeden z nich pracuje v továrně a proto to maj. Ve státních krámech stojí jedna krabice Cohiba 250$!

Vyptávali jsme se jich na levný žrádlo, tak nás zavedli do soukromý hospody za rohem. Celou dobu jsme museli jít 10 m za nima, takovej maj strach před policajtama. A maj proč, je jich tu opravdu jak much na lejně. A to ještě nepoznáme ty tajný!

V hospodě jsme si sice krásně pokecali s majitelem (španělsky!), ale ryba (kuře) s rýží nakonec stále 29$!!L Jídlo za tisícovku si už opravdu víckrát dovolit nemůžeme!

Cestou z hospody jsem se ještě stavil u doutníkářů doma, zapomněl jsem si tam blbec deštník.

Kubánci se rádi fotěj, tak toho využívám. Nejlepší oběti jsou malý černý děti a krásný dlouhonohý Kubánky.

Zajímavá je skladba barev pleti. Nevím proč, ale byl jsem přesvědčen, že všichni Kubánci jsou černý jak boty. (Asi jsem takový viděl v Čechách). Ve skutečnosti je jich černá tak polovina, zbytek jsou všechny odstíny mezi bílou (málo) a hnědou.

Po noci na letišti jsme toho měli plný kecky, tak jsme se vrátili do hotelu a asi na dvě hoďky to zalomili.

Vyspaný jsme s zase vydali na procházku. Asi tak každých deset kroků musíme čelit otázkám typu: „Where are you from, my friend“ nebo amígo, amígo. Následující věta nabízí doutníky nebo ubytování. Ze začátku to bylo zajímavý po hodině už jsme na ně sprostý.

Ostatní Kubánci jsou milí a usměvavý, příjemnou procházkou jsme došli až k místní plynový elektrárně (cca 1 km od hlavního náměstí!!!).

Protože jsme měli v plánu sehnat dvě motorky, nebo jednu s sajdkou, když se s náma jeden Kuboš dal do řeči, hned jsme to na něj vybalili. Říkal, že to zařídí, ať jedu s ním domů, že se převlíkne a jdem na to. Doma nás ve špinavý nikdy nemalovaný místnosti posadil na stoletej gauč, ze kterýho lezly péra a šel se vysprchovat.

Pak nás dovedl dost daleko k nějakým kámošům, který nám hned nabízeli jídlo a ubytování za $. Cestou si nás taky dost viditelně všímal pár slečen (většina), což se stane pro Kubu pravidlem.

Zatímco se Ramon bavil o motorkách, došel jsem si k moři a vyfotil večerní maják a na druhou stranu mrakodrapí Havana centrum. Motorku jsme domluvili na ráno a šli do hotelu. Ještě jsem se do noci díval na solidní film o drsňačce, která se stane modelkou, zamiluje se do maskérky, pak skrz fet chytne AIDS a tak.

6. 9. Habana

Ráno přišel Ramon, že má pro nás super motorku se sajdkou za 20$/den, akorát potřebuje 5$ na benzín a za hodinu jí přiveze. To bylo naposledy, co jsme ho viděli :-(. Pak nám akorát nějaký kámoši vyřídili, že nesmíme řídit soukromou motorku na Kubě, jenom z půjčovny, což stojí strašných 45$/den.

No co, vo nic nejde, vezmem si každej malej batůžek (na Kubě neklesne teplota pod 29 C) a pojedeme stopem. Pohoda. Velký bágly necháme v hotelový úschovně za 1$/den a je pokoj.

Čekali jsme naivně na Ramona do 11,00, pak mu nechali vzkaz, že přijdeme ve dvě a vyrazili vyšmejdit něco levnýho k jídlu.

Doploužili jsme se až do míst, která jsou určena víc pro lidi než pro turisty, a tam měli housky s uzeným, jednu za 10Kč. Konečně světlý okamžik, budeme se živit 14 dní houskama s salámem.

Předtím jsme našli pouze krám na náměstí, kde měli asi 20 věcí, zato všechny dražší než v USA. Koupili jsme akorát dvě vody za 1,50$.

Bylo šílený dusno, tak jsme se použili sem a tam, koupil jsem pohledy a známky (5$ za 4 ks!L) a ve dvě jsme se doploužili do hotelu. Ramon samozřejmě nepřišel, tak jsme mu akorát po kámoších vzkázali, že bum-bum a definitivně se rozloučili s 5$.

Po odpoledním dešti jsme se vydali hledat Inet, což se nám sice povedlo, ale bylo už zavříno. Zase začalo pršet, což nás zahnalo do podloubí. Zase nás oslovil jeden Kuboš, tak jsem mu rovnou řek, že ani cigára ani casa particular nechceme. On se zhrozil, opravdu upřímně a dušoval se, že chce jenom cvičit angličtinu. Tak jsme se s ním dali do řeči, vypadal dost inteligentně a navíc už pršelo i v podloubí, tak jsme zalezli do baru.

Na baru seděla jedna nebezpečně krásná Kubánka v minisukni a tílečku na šňůrkách, mahagon v bílém. Bohužel, hned vedle ní bylo místo, tak jsem si tam sednul. Okamžitě s se mnou dala do řeči, uměla anglicky (ze začátku to vždycky vypadá, že mluví dobře), že studuje ekonomii v Havaně, je jí 23 a tak.

Postupně jsem musel přejít do mojí ubohoučký španělštiny, kterážto se ukázala býti lepší, než její angličtina. Vytáhl jsem z ní spoustu zajímavých informací o Kubě, její matka učitelka bere 8$/měs. z toho polovinu v pessos, nikdo nesmí bez povolení do jiného města, než co má v občance, kdyby s ocitnula s cizincem sama v baráku, hned jí zavřou, v televizi mají jenom dva programy (sport a Fidel), satelit je trestnej, jídlo je na lístky (0,5 kg chleba, 1,5 kg rýže a 0,5 kg masa na osobu a den - cca).

Dali jsme si všichni čtyři Hemingwayův drink (máta, cukr, kubánskej rum, soda), kterej mi dost chutnal, až do doby, kdy jsem zjistil cenu (3$).

Slečna krásná už seděla dost blízko a během konverzace se mě jemně dotýkala rukama. Lehce jsem ztrácel dech, ale byl jsem statečnej.

Celou dobu mě přesvědčovala o jednom výborným kšeftu, což mě přesvědčilo, že není prostitutka, jako ty dvě, co za námi pochodovaly celý odpoledne.

Kšeft spočíval ve výměně dolarů na tzv. Pessos convertible, což je Fidelova obdoba USD, na Kubě směnitelná s dolarem jedna ku jedný. Pak ještě existuje Pessos Cubanos, který má hodnotu 1$ =20 PS. S tím už jsme se setkali.

Nakonec nás přesvědčila a šli jsme ještě s původním kámošem, zvaným „Mladej“ a dalším, zvaným „Malej“ do baru v Chinatownu, špinavější části Havany oddělené klasickou čínskou branou (jako v SF).

Bar vypadal docela solidně a americky. Slečna Krásná mě zatáhla do podzemního baru ve stejném podniku (vypadalo to na hráčské doupě ukryté před policií!) a tam jsem (po předchozí hodinové konzultaci s Martinem, Mladým (ten se dušoval, že s tím nechce mít nic společného, že mu otec zakázal kšefty s turisty) a Malým) si se slečnou Krásnou vyměnil 20$ za 40 pessos convertible, což nám mělo zpolovičnit ceny na Kubě.

Celá teorie byla podpořená tím, že bar vlastní lidi kšeftující s Floridou, čili potřebují pravý dolary a v bance měnit nemůžou. Že to zkusíme s dvackou a zejtra přidáme, pokud to bude fungovat.

Při výměně dole v baru se ukázalo, že nemám 20$ v drobných, takže půjdeme rozměnit nahoru. Na rozměnění chtěli vidět můj pas nebo její občanku. Pak vypisovali celej formulář, celé to trvalo snad čtvrt hodiny.

Dopili jsme druhý pivo, slečna Krásná si vzala jedny cigára na cestu (1$), zaplatili jsme 10$ a vypadli. Na ulici jsme s domluvili, že ona se půjdou vysprchovat a převlíknout a za hodinu že se sejdeme před hotelem a půjdem do baru v 5. poschodí, kde je levnější pivo. Vypadalo to, že bychom z nich mohli vytáhnout nějaký užitečný informace.

Už jsme je v životě neviděli. Ještě jsme na ně jako blbci čekali dole v recepci, protože by je do hotelu samotný nepustili!

Pikolík nám potvrdil podezření, že ty dvě dvacky mají hodnotu 2$, čímž bylo jasný, že už nepřijdou. Tak jsme se nechali napálit 2x za den. No, 20$ nasere, ale pro ně je to dvouměsíční příjem, tak to berem jako pomoc rozvojovým zemím.

7. 9. Habana – Florida!

Před odjezdem z Havany bylo třeba zařídit pár věcí. Ráno jsme si vyprali a přebalili všechny věci. protože na Kubě neklesne teplota pod 290C, stačej nám na cestu 2 trika a dvoje kraťasy. Protože mám malinkej spacák, vešlo se mi vše do malého přručního batůžku. Martin si vzal poloprázdnej velkej. zbytek věcí (90 %J) jsme nechali v hotelové úschovně z 1$ na den.

Už s malou zátěží jsme s vydali na Internet, ale za 5$/hod. se nám do tho nechtělo.

Já pak hodil pohledy na poštu, koupili jsme vodu a housky a vydali se shlédnout muzeum Kubánské revoluce. Velká koloniální budova plná fotek a artefaktů z revoluce (stroj, na kterém ušili Fidelovi uniformu, Fidelovo páčidlo, kterým ukradl peníze na revoluci a pak taky plastika Fidela v životní velikosti, kterak se schovává v křoví s puškou :-)).

Průvodce pouze španělsky, popisky zkrácené, ale anglicky. Nejvíc mě z celého muzea bavilo, když jsem si schrupnul na mramorové lavičce na terase. Zase vyhozený 3$ 😊.

Cestou z muzea jsme potkali tržiště, tak jsme koupili banány (1Kč/ks) a papay (1$/ks). Sedli jsme si v Central parku, ládovali banány a papayu a čekali, až půjde kolem nějaká krasavice a my jí vyzpovídáme, jak se busem dostat z města na dálnici na stop. Holčiny jsme odchytili a ty nám poradily, ať jedeme taxálem. Ten stál 6$, takže přesto, že bychom se jednou z těch obrovskejch amerik rádi svezli, to je moc.

Vsuvka: Za celou dobu na Kubě (dnes už jsme tu 5 dní) jsme nikde neviděli zasklený okno!! Dokonce i v hotelu s klimatizací měli jen dřevěný žaluzie, což jsou normální tlustý prkna rovnoběžně přidělaný, se kterýma se dá otáčet. To maj všude.

Konec vsuvky.

Po taxíku jsme ještě zkusili přemluvit rikšistu, ale ten když viděl, jak daleko chceme jet, že máme oba skoro dva metry a ještě bágly, tak nám radši poradil, kterej metrobus tam jede. Metrobus, to je místní specialita. To se vezme normální tahač – náklaďák a jako návěs se tam připojí natřikrát zalomená bouda, do který se pod tlakem nacpe 300 Kubánců. Čeká se na to ve dvou frontách, ta prví má cca 10 m a to jsou bohatí Kubánci. Za 2 PC (4Kč) si můžou sednout. Ta druhá fronta má až 300 m a ta je na místa k stání. Metrobus pak jede rychlostí rikšy, všechno rachotí, mlátí a drncá, tahač dělá rámus a hulí, ale jede se.

V autobuse byla děsná sranda s Kubánkama, který se nám smály, že nevíme co dělat a že pořád držíme v ruce tu půlky papayi. Chtěli jsme jí někomu věnovat, ale kupodivu to nikdo nechtěl.

Když jsme se tak kodrcali metrobusem s domorodým lidem, začalo nám docházel, že vyrážet na stopa z velkého města v šest večer asi není ideální. Tahle obava se naštěstí nepotvrdila.

Chtěli jsme si ověřit, jestli jedem dobře, tak jsme vytáhli mapu a zeptali s těch ženskejch, co se na nás pořád tak smály. Tak jako už asi 100 x za naší cestu se ukázalo, že jsou úplně blbý! Naštěstí na nás spustil jeden dost vysokej černoch rovnou anglicky a slíbil, že nám řekne až budeme u dálnice na Santiago de Cuba, náš budoucí cíl.

Předměstí Havany už je taková banánová vesnice, vystoupili jsme přímo pod dálničním mostem. Černoch měl tak 210 cm, což je tady dost rarita, byl starej jako my a byl to baskeťák, kterýmu město platí 100 PC (200 Kč) měsíčně. Z toho žije, jak říkal, není to žádná sranda. Navíc je momentálně suspendovanej za inzultaci trenéra a rozhodčího. Anglicky uměl dobře.

Na mostě nám vysvětlil, jak funguje na Kubě stopování. Prostě si stoupneš na krajnici (s náma tam stálo cca 8 dalších lidí) a čekáš, nic neděláš. Za chvíli zastaví auto (většinou náklaďák) a řidičovi dáš dolar, dva nebo víc. Pak jedeš kam až chceš. Příjemná zpráva o snadnosti a rozšířenosti stopu, nepříjemná o penězích.

Tahle silnice, co jsme stáli, byla jenom přípojka na autopistu směr Santiago, takže když zastavil náklaďák, baskeťák vysvětlil řidičovi, kde nás má vyhodit a dal mu naše 2 $. Za to jsme mu dali 5 PC na autobus zpátky, protože kvůli nám přejel.

První stop za 1$ cca 2 km nás dost vyděsil, protože do Santiaga je to 850 km.

První stop byl náklaďák, přes půl korby střecha, pod střechou železný sedačky a sud s naftou jako nádrž, zbytek korby jenom na stání. Jelo s nám asi 6 dalších domorodců.

Všichni vystoupili s náma a přešli jsme na další dálnici. Tam už byla spousta lidí, rozložených na cca 1 km, dohromady určitě 60 kusů. To podpořilo naše naděje na úspěšnost stopu na Kubě.

Asi po deseti minutách u nás přirazil náklaďák (předtím jsme se děsně smáli možnostem jet žigulem, volhou, jawou nebo zilem, případně 40 let starou amerikou)

Řidič na nás hned volal, že chce 2 $, my jsme dělali, že nerozumíme a vlezli jsme na korbu. On vylezl za náma a vybral 4 $.

Auto bylo udělaný vyloženě pro přepravu lidí, 4 lavice (2 podél, 2 plechový uprostřed), plechová střecha, po stranách díry pro vzduch a vepředu jedno křeslo pro prominenta. Celý to byl náklaďák určitě 45 let starej, když se rozjel, nebylo pro kouř za náma 100 m nic vidět. Každopádně to dokázal rozjet dost rychle, myslím, že až 80 km/h.

Na konci fronty stopařů, kde byl největší chumel lidí před nějakou budkou, zase zastavil a nacpal k nám ještě dalších 25 Kubánců s papírovejma krabicema, čímž se z toho stala přeprava dobytka. Měli jsme v plánu popojet cca 50 km za Havanu, když to ale stálo ty 4 $, tak jsme se rozhodli ujet těch 100 km, co nám řidič (španělsky) slíbil.

Po devíti!! hodinách jízdy na mokré tvrdé dřevěné lavici, ze všech stran obklopeni zpocenými kouřícími prdícími spícími Kubánci, bez možnosti sebemenšího pohnutí, snažíce se usnout s hlavou na kolenou, ve fičícím vichru a dešti okolo, ale šťastní jako blechy, že si to valíme Kubou s domorodým lidem, jsme to už nevydrželi a na třetí pokus se nám povedlo kdesi uprostřed jakéhosi města vystoupit.

Okamžite jsme vyrazili směr z města, najít kus trávy, tam sebou švihnou a spát. Otlačený zadek z drncajících náklaďáku mě bude bolet ještě tři dny, urazili jsme však podstatnou část cesty do Santiaga.

Mašli jsme jakýsi nedostavěný přístřešek a pod ním jsme ulehli do trávy. Mně se spalo výborně, probudilo mě až sluníčko, Martinovi vadili komáři. Zalehávali jsme ve čtyři ráno.

8.9. středa – Florida !

Hned po probuzení jsme se stali středem pozornosti okolochodících domorodců, pár se jich dokonce zastavilo na kus řeči. Nejaktivnější z nich si s náma sednul a vykecával. Toho jsme požádali o vodu, okamžitě vystartoval a za chvíli se vrátil s hrncem vody, kterou vyžebral ve vedlejším domě a v té jsme si vyčistili zuby.

Pak nás doprovodil do centra, cestou jsme si chytli (on) drožku, zde představovanou opravdovským kočárem taženým kobylou!

Cesta do centra stála 20 PC = 1$ = 1/10 prům. příjmu! Bez řečí to domorodec Barbaros zaplatil. Podle několika indicií jsme postupně usoudili, že je to tajnej.

Ve městě u pumpy jsme si v klimatizovaném! obchůdku dali pizzu (hnusnou jak peklo) za 1,5$/ks. Pak jsme (pořád doprovázený Barbarosem) našli tržiště a zas nakoupili banány za 1Kč/ks a pomeranče taky tak nějak.

Ve městě Florida (cca 60 tis. obyvatel) je fabrika na doutníky, tak jsme se na ní chtěli podívat. Je to taková velká garáž 60 x 60 m, kde sedí asi v deseti řadách po deseti lidech zaměstnanci, kouří a na stole balí ručně doutníky. Je tam děsná tma a voní tam tabák. Dovnitř nás vůbec nepustili (to maj cizinci zakázaný od Fidela a když jsem vytáhnul foťák, hned přisprintoval strážce a křičel „no foto, no foto!

Pak nám Barbaros ukázal dva místní parky (malej a velkej), v malým jsme si sedli a snědli nějaký ovoce.

Na Kubě se vpodstatě nedá vůbec nic dělat, je vedro a dusno, navíc tu není co žrát, takž se s celou dobu jenom zničeně ploužíme a hledáme stín. V parku dovádělo dost dětí, prý maj školu až odpoledne, dopoledne jí maj jiný. Holčičky ( i slečny tu mají uniformu, bílou halenku a  okrovou minisukni. (pod ní většinou kraťasy). Ať s na Kubě hneme kamkoliv, někdo nám něco nabízí. V Havaně to byli aspoň cigára, ubytování, veksl a holky, ale tady na Floridě (nebo snad ve Floridě?) už nám nabízej jenom holky. Začal s tím Barbaros, potom na nás mrkaj, mávaj a pokřikujou všechny (fakt všechny) holky, který potkáme a dokonce chlapi i malí kluci nám nabízej bezostyšně svoje kamarádky (možná i dcery) přímo před jejich očima a ty holky na nás přitom mrkaj.

Z parku jsme došli k Barbarovi domů, tam jsme se seznámili s jeho manželkou (hrůza) tchýní s tchánem, vyfotil jsem si nějakou holčinu s děckem v náručí a mladík vyšplhal n palmu na zahradě a shodil nám pár kokosů.

Mlíko z nich je sladký, ale hnusný.  Kokos byl ještě v marmeládovité fázi, ještě hnusnější.

Chtělo se nám po noci v náklaďáku děsně spát, tak jsme s začali loučit, že jdeme spát do parku. Nabídli nám postel u nich, tak jsme tam vděčně zalezli.

Bohužel mi za hlavou hučel větrák (když jsem ho pracně vytáhl ze zásuvky, přišla tchýně a strčila ho zpátky) lezly po mně mouchy a tak jsem vůbec neusnul. Martin asi jo.

Po cca hodině „spaní“ jsme se rozloučili a vydali s do centra. Barbaros kupodivu s náma. Říkal, že dneska nepracuje, ale večer pojede pracovně do Havany. Asi podávat hlášení.

Došli jsme zase k pumpě a dali si zase hnusnou pizzu, tentokrát i s pivem a i pro Barbarose. Předtím jsme mu vyměnili 20$ za pessos v normálním kurzu, potřeboval dolary na boty.

Zase jsme skončili v parku, předtím jsme se ještě prošli hlavní ulicí s obchodama (těžce prázdnýma), kde jsem si taky koupil tenhle deník.

V parku nás Barbaros seznámil s několika kamarádkama, jedna (28 let) balila Martina, druhou nabízeli mě za manželku (23 let). Obě děsně sexy oblečený (elastická tričko-podprsenka, elastický kraťasy) tak jako většina mladejch Kubánek. Říkali jsm si s Martinem, že v našem celibátním stavu by bylo lepší, kdyby s taková provokace zakázala.

Další slečna, která se zdravila s Barbarosem (cca 14 let) se rovnou vrhla na nás, dala nám oběma pusu a začala něco vesele vyprávět. Byli jsme úplně paf!

Pak jsme začali psát deníky, což konečně B. odradilo, rozloučil se a tvrdil, že se dojde oholi a v šest se vrátí a nechá nás přespat u něj v domě.

Seděli jsme v parku, psali deníky a pozorovali kolemjdoucí pomrkávající slečny. Jedna (tipoval jsem jí tak na 13) si sedla na lavičku naproti a pořád po nás pokukovala. Pak si kolem ní sedli asi čtyři černoši, pořád na nás pokřikovali „my friend, my friend“ a nabízeli nám jí. Mě už nasrali, tak jsem jim řekl, že mě niňo (dítě) rozhodně nezajímá a ať jdou do prdele. To odradilo černochy a dost urazilo tu slečnu. Sedla si opodál a pořád po nás pokukovala.

Martin mi vyčítal, že jsem jí urazil a že si to nezaslouží a že nemám kousek taktu a tak.

Za chvíli šli kolem zase tři školačky, z nichž ta nejhezčí (už měla i krásný prsa) rovnou přicupitala k nám, zas nám dala pusu a přisedla na kus řeči. To už fakt nemá obdoby. Nedokážu si představit, jak u nás čtrnáctiletá holka vyhlídne dva cizince, naprosto bez rozpaků k nim přiběhne, dá jim pusu a pustí se do řeči!

Když odešla, ta uražená opodál pokřikovala něco jako kdo je tady dítě, když s bavíme se čtrnáctkou. Už mi jí bylo líto, tak jsem jí zavolal, že se jí jako omluvím. Nadšeně přiběhla a přisedla si. Tvrdila, že jí je 17 a že chodí na pre-universitní školu. Měla nádherný dlouhý hustý černý vlasy, dlouhý hubený tělíčko, který ještě nedostalo ženský tvary a miniaturní prsíčka. Na sobě, jak jinak, elastický komplet – podprsenka, kraťásky.

Tak jsme si tam s ní povídali, ona asi slovo lidskou řečí (přestože jí tu maj všichni 2 roky ve škole :-) ) a byla to docela sranda.

Další z řady otrapů, co nás furt otravujou, nám lidskou řečí nabízel ubytování za 20$ (zase jsem musel vyměnit tužku, to je pořád). Odmítli jsme ho s tím, že spíme u kámoše, kterej si pro nás v šest přijde.

V půl sedmý přišel znova, že to bydlení je i s sprcho támhle za rohem a že majitel se jmenuje tak a tak a že jeho najdem u pumpy, kde pracuje na černým trhu :-).

V sedm přišel potřetí, říkal že ten náš kámoš už asi nepřijde (to jsme si taky mysleli), přivedl s sebou majitele a že cena je pro nás jenom 15$. To už nás zlomilo a šli jsme. Martinův baťoh naložili na kolo a vyrazili jsme směr panelák, slečna Janisel s náma. Bydlení bylo v pokoji pěkně zařízeného bytu v 5. patře paneláku, možnost teplý večeře.

Sedli jsme si se slečnu Hubenou na postel a nad mapou jí vyprávěli o naší cestě Mexikem, vejletu na Popocatepetl (neúspěšném) a tak. To jí lezly oči z důlků. Je neuvěřitelný, že už dokážeme udržet tříhodinovou konverzaci ve španělštině! (trošku podporovanou slovníkama) Pak jsme si objednali k večeři kuře za 2,40$ (jaká láce) a majitel přivolal ještě jednu slečnu abychom jako nebyli lichý! Bohužel byla podstatně tlustší, hrubější, drzejší a měla hlas jako starej chlap. Na mapě Mexika chtěla ukázal Československo.

Bohužel stihla přijít ještě před večeří, takže jsme nakonec platili večeři pro 4.

Po večeři jsem se vydal do sprchy a když jsem se vrátil, slečny nám probíraly baťohy, skládaly a žehlily věci a zabavovaly každej kousek jídla, který vypadalo, že ho asi chceme vyhodit (např. pytel rozmasakrovanejch mexickejch sušenek. Ta tlustá („Tlustá“) vyžebrala od Martina jedny rybičky a tvářila se, jako by dostala nejmíň barák.

Jak jsem přišel ze sprchy, hned se na mě vrhly s antiperspirantem, parfémem a vyžehleným trikem a začaly mě s tím obsluhovat. Po předchozích zkušenostech s nabídkama k sňatku jsem dostal opravdickej strach, jak tohleto skončí!L

Martinovi dokonce slečna „Hubená“ donesla vyžehlený věci až do sprchy !!L

Chtěli jsme vypadnout z nebezpečnýho pokoje, tak že půjdem kamsi tancovat. Vyrazili jsme na místní diskotéku, cestou jsme koupili pár piv, protože na diskotéce prej neprodávaj. Tlustá se to všechno snažila dirigovat, dokonce i počet piv, což jsme pěkně zkrouhli.

Diskotéka byla na zastřešený zamřížovaný terase jednoho domu v centru, rezavá plechová střecha, plastikový židle, betonová podlaha a na stropě kroužek trochu blikajících barevných žároviček. Hudbu pouštěl z kazeťáku v budce dost neschopnej diskdžokej a pořád do toho blbě kecal něco o indiánech visících na stromech (to jen náš krycí název pro něco, čemu absolutně nerozumíme, čili španělsky mluvící země jsou pro nás přeplněný visícíma indiánama).

Ze začátku byla diskotéka dost prázdná, okolo desátý se začala plnit. Hráli tam přibližně stejný anglický hity, jako v Evropě (možná trochu starší, nevím), občas proložený hitem portorickým či místním . Domorodci i domorodkyně maj samozřejmě úžasnej pohybovej talent, navíc přišla spousta naprosto nádhernejch holek (hlavně černošky), tak se bylo na co dívat. Martin s s Hubenou docela bavil, za to mě obtěžující Tlustá dost srala!

Naštěstí jsem zjistil, že po nás pokukujou prakticky všechny holky, takže jsem nelenil a z jednou nádhernou štíhlounkou jsem se vydal. Byla z toho celá šťastná (jaký nezvyk!😊) a to až do doby, kdy pro mě přišla Hubená a začala mě surově tahat za ruku zpátky, že tam na mě už jedna čeká, tak nemůžu tancovat s jinou. To mě teda nasralo! Pak mi ještě Tlustá (teda abych jí nekřivdil, vona vůbec tlustá nebyla, jenom nebyla tak super štíhlá, jako ty ostatní a já jsem (asi vzhledem ke svojí postavě) spíš na ty hubený) tvrdila, že ta, co jsem si jí vybral, je děsně špatná, kdežto vona je dobrá😁.

BTW, Hubená je prakticky bílá, Tlustá je mulatka, mě připadaj na Kubě nejkrásnější úplně černý štíhlý holky.

Začalo mi nebejt úplně dobře z místních piv, navíc mě štvalo jak mi nutěj cosi, co nechci (přestože se snažila a kroutila přede mnou zadkem jak vo život), tak jsme se rozhodli jít domů. Holky nás následovaly, jako by s to rozumělo samo sebou. Cestou se ještě stavily v krámě a nakoupily si pití a sladkosti a tak nějak samozřejmě počítaly s tím, že to zaplatíme. Dost jsme se zdráhali, ale když přišly s příhodou, že je to pro malý děti v domě, tak nás ukecaly. Chtěl jsem to zaplatit pessosama, majitel chtěl dolary. Jal jsem se mu polopaticky vysvětlovat, že tak jako dolary platěj v USA, marky v Německu, tak na Kubě platěj pessos. Se smíchem dokončil, že v Čechách platěj koruny, a ať teda zaplatím korunama. To mě rozesmál a ty tři dolary jsem mu dal.

Když jsme přišli před panelák, už šlo dost do tuhýho. Holky se tvářily, že jako samozřejmě půjdou s náma nahoru a my nevěděli jak z toho ven. Navíc ten dlouhodobej celibát…

Nakonec nám ulehčil rozhodnutí fakt, že jedna je drzá a tlustá a druhá vypadá na třináct. Dali jsme jim 5$ na taxika. Asi stejně bydlely 20 kroků pěšky, ale aspoň jsme se jich elegantně zbavili.

Celou noc mi bylo strašně blbě, měl jsem horečku, střídavě mi bylo vedro a zima, chtělo se mi zvracet, zdály se mi sny o skleněným válci plným zelenožlutý kapaliny, kterou mám v těle a při sebemenším pohybu vyšplíchne, a pak o jakýchsi miniaturních červených čtverečcích, který mám kolem sebe a ráno je budu muset posbírat a vystavět z nich kolem sebe konstrukci, prostě super noc plná vášní. Martin spal jako dudek.

Čtvrtek 9. 9. Florida – Camagney
Ráno jsem se chtěl vysprchovat, ale prd. Včera tekl ze sprchy miniaturní čůrek vody, dneska už nic. Z kohoutku aspoň trocha na vyčištění zubů.

Málem mě trefil šlak, když jsem se vrátil do pokoje a tam Tlustá, stele naše postele, uklízí nám věci do baťohu a nakonec si lehla na ustlanou postel, že nám jako bude dělat společnost. Neuvěřitelný. Ještě mi chtěla vyprat ponožky!!

Bylo mi tak blbě (a ještě dlouho bude), že jsem se rozhodl prostě jí ignorovat, sedl jsem si na židli (pro změnu plastikovou) a předstíral, že píšu deník. nebyl jsem ale schopen udržet niť.

Když se Martin oholil, sbalili jsme svých šest pětek a vypadli, přestože nám majitel (v podstatě dost sympatickej mladej chlap) říkal, že tam můžem klidně zůstat až do čtyř.

Doploužili jsme se na trh (zase pod palbou pokřiků od drožkařů, rikšistů a jinejch otrapů) a koupili banány. Nic jinýho stejně nepozřem.

Na trhu jsme potkali Hubenou, která se tvářila děsně smutně, když jí Martin řekl, že se sem vrátíme za 10 dní. (Za 10 dní nám letí letadlo z Havany 😉). Pak rychle odkráčela.

Doploužili jsme se do parku, já na lavičce usnul, Martin šel zjistit, kdy nám jede vlak do Camagney, což je další město cestou do Santiaga.

Když se vrátil, společně jsme čelili náporům slečen, otrapů a harantů, asi ve dvě jsme šli zkusit, jestli nás nepustěj do fabriky na doutníky. Nepustili. V půl třetí jsme došli na nádraží, vlak měl jet ve čtyři. Sedli jsme si na lavici a čekali. A čekali. A čekali.

Jediný vzrůšo bylo, když mi nějakej harant ukradl čepici, ležící vedle mě a zdrhnul. Já jsem byl tak tumpachovej, že jsem zareagoval, až když za ním Martin sprintem vystartoval. Za chvíli se vrátil bez čepice (já hlídal bágly) a ještě mu chybělo sklíčko z upadnuvších brejlí. Pomáhalo mu ho hledat celý nádraží, nakonec ho někdo našel na kolejích!

Ani jsem neměl sílu bejt naštvanej, jenom jsem přemejšlel, kde koupím novou čepici. Bez ní jsem na slunci okamžitě mrtvej.

Asi po čtvrthodině přišel mladej sympatickej zpocenej černoch, doprovázenej davem obdivovatelů, a v ruce nesl mojí čepici! Se šťastným úsměvem nám jí předal a nevzal si ani dolar, co jsem mu za to nabízel! Za to sklidil obdiv nejen od nás, ale od celého nádraží. Čepice už byla seřízená na hlavu malýho haranta. (BTW, jednu už jsem zapomněl někde v Guatemale 🤷♂️).

A pak jsme čekali, a čekali a čekali. Asi v pět jsem se šel podruhý zeptat, co se děje. (poprvý slečna černá a krásná za přepážkou říkala jenom něco o visících indiánech).

Tentokrát jsem pochopil, že vlak do Canaguey samozřejmě pojede, jenom má menší zpoždění. Asi 3,5 hodiny. A tak jsme zase čekali a čekali.

Asi v sedm si nás slečna zavolala a prodala nám lístky. Cena nás upřímně rozesmála a potěšila. 1,10 PC za vlak na 58 km!😉 Konečně nějaká cena, odpovídající místním příjmům. Vlak odsud do Havany stojí 9 PC. Přitom vlak z Havany (speciální cena pro cizince) byl 8$ za 100 km. Tady jsou jednotný ceny.

Vlak přijel v půl osmý, byl stejně hnusně špinavej, jako ty český, ale měl pohodlnější sedačky.

Po hodině a půl vrzotu, skřípotu, ran, rozjezdů a čekání jsme dorazili do Cabaguey. Na nádraží jsme si dali v hospodě neidentifikovatelný maso s rejží za 25 Kč (první jídlo dneska!), po celou dobu jídla nás otravovali otrapové, jestli nechcem (jako obvykle) bydlení a holky. Židle byly zase plastikový, tyhle ze speciálního plastu, takže se muselo sedět na dvou vložených do sebe jinak s jim zlomila noha nebo propadlo sedadlo😊.

Žádnej otrapa s nám nelíbil, ak jsme se vydali do města. Asi po padesáti krocích se nám jeden otrapa zalíbil, nechali jsme se teda dovést do blízkého bytu a krz netečící vodu ukecali noc na 10$ místo 15. Okamžitě jsem oblečenej padnul na čerstvě povlečenou postel a probral se až ráno.

Pátek 10. 9. Camaguey
Bydlíme u dvou starých hodných bílých babiček a jednoho křivýho senilního dědka. Navíc tu maj dva krásný vlčáky a sedm černých roztomilých dvacetidenních štěňat.

K obědu nám uvařily rejži, tuhý, ale dobrý maso smažený banánový kolečka (to je tu běžné) a kafčo.

Martin navíc vypil džbán pomerančovýho džusu, já myslel, že je to ze závadný vody, tak jsem pil hnusnou koupenou z flašky, blbec.

už je mi líp, válíme se v posteli, já občas odběhnu na záchod s průjmem. Citlivý čtenář nechť přeskočí následující větu: teče ze mě čirý pomerančový džus, včera jsem totiž pozřel pouze pomeranč alitr vody, pomerančové buňky zůstaly nedotčen, pouze plavou v té vodě.

Ještě do tří jsme se povalovali v posteli, Martin spal a já psal deník. Konečně jsem se zase dohnal, protože na Kubě s nic neděje. Za prvý je vedro, za druhý je vedro, za třetí už máme cestování plný zuby (jinak je Kuba super zajímavá) a za další nemáme průvodce, tak nevíme kam se vrtnout.

Dneska jsme se přinutili k hodinový procházce po hlavní třídě, která stejně nakonec skončila vysedáváním v parku. Kromě naprosto snědených krámů, neuvěřitelný spousty cyklistů a otrapů typu „my friend, my friend“ (to je zajímavý, že jak v Tunisu, tak v Turecku na nás pokřikovali „My friend“ a tady taky.) jsme nic zajímavýho neviděli. Po krámech tu prodávaj akorát výrobky z nerezovýho plechu (naběraček olejnička, dóza) a pak náhražkový odlitky z jakýsi slitiny hliníku a olova (třeba sedlo na kolo! J). V lékárně měli asi pět druhů léku, tak jsme se smáli, že musej bejt dost širokozáběrový.

Pak pršelo, tak jsme se schovali. Po dešti jsme se vrátili domů. Čili v Camagueyi se nestalo vůbec, ale vůbec nic.

K večeři byla pro změnu rejže s masem a smaženým banánem, tentokrát bylo ale maso měkkoučký a džus jsem pil i já.

Štěňata se krmila s náma, pár si jich spletlo cestu a jaly se cucat mi palec u nohy. Stařenky je dovedly na správnou cestu.

Zalehli jsme asi v jedenáct, ale vůbec se nám nechtělo spát, tak jsme vykecávali rozsáhlý debaty a chechtali se až do půl čtvrtý do rána. Asi ve tři (zase další tužka, já už se zbláznim!!). Tak teda asi ve tři ráno někdo začal bušit na dveře (maj tu solidní železný klepadlo!) a zuřivě zvonit. Psi se mohli zbláznit, celej barák auf. Chvíli jsme si mysleli, že to jsou policajti, ale nebyli.

Pak jsem ještě musel na záchod (teď už s pomerančovou marmeládou, ne džusem J) a to se nelíbilo feně – matce, kolem který jsem musel projít. Přestože přes den se nechá drbat i tahat štěňata, v noci byla na mě jako pes. Babča musela vstát a uklidnit jí.

Sobota 11. 9. Camaguey – Las Tunas
Na ráno na devátou je objednaná snídaně, ostatní jídla a bydlení jsme zaplatili včera. Babči chtěly 3$ za jídlo za osobu, což za maso, banány, pomerančovej džus atd. je solidní cena…

Dost blbě se mi spalo, pořád nejsem fit. Vykopal jsem se až před desátou, zlámanej a zničenej, jako bych celou noc nosil cement. K snídani byla dvě volská oka, kafe, mlíko, džus, mango, chleba, banán, čili zase super.

Po snídani jsme si vyprali a teď tak nějak čekáme na boží znamení, a pak vypadnem. Nejlepší na naší cestě po Kubě je to, že nám je úplně naprosto jedni, kdy a kde budem. Žádnej plán, žádný starosti. Jako s tím stopem. Prostě jsme vystoupili, kde se nám zrovna chtělo.

Po snídani mě to zase složilo, usnul jsem a trávení mě dost unavovalo.

Martin mě pak prostě vzbudil (další tužkaL), a že prej někam půjdem. Pak odešel vyměnit šek do směnárny, kterou jsme včera potkali.

Vzpomínám si na veselou příhodu zevčerejší procházky. N hlavní třídě města je tak čilej provoz, že jsme včera vůbec nemohli přejít. To nezní nijak divně, ale ten provoz tvořej – kola! Svištěj si to rychlostí v několika pruzích, velká část obsazena dvěma či třemi pasažéry, auto, motorku nebo koňský potah viděti zřídka.

Martin se vrátil ze směnárny rozzuřen, nechali ho podepsat šek apak mu oznámili, že sobotní poplatek je 4%, čili 4$!!L

Rozloučili jsme se s babčama, psama i štěňatama a vypadli.

BTW, vlčák, otec štěňat je kubánskej národní šampión, ukazovaly nám fotku ze závodů, kde skáče přes překážku 3,30 m, což je 3. nejlepší výkon na Kubě. Vypadalo to neuvěřitelně, ale ten padesátikilovej pes fakt přelítával horní okraj dřevěný překážky.

Vydali jsme se kosmickou rychlostí (2m/min.) na nádraží, na mapě jsme náhodně vybrali cíl (Dormitorio), nejmenší útvar zobrazený na mapě. Vlak prý jede ve 4 (čili stačí, když přijdem v 7) a stojí 5 PC (10 Kč). Měli jsme teda dost času a vydali jsme se znovu do centra. Martin potřebuje deník.

Vzpoínám si, ž za komoušů bylo leccos v Čechách těžko k dostání. Že ale někdy strávím 2 hodiny pročesáváním třetího největšího města na Kubě, jenom abych sehnal blbej školní sešit (jakejkoliv!), to by mě nenapadlo. Všude nám tvrdili, že se to asi sehnat nedá, ale ať to zkusíme támhle a támhle. Já už to pak vzdal, sedl jsem si do stínu a čekal na M. Ten přišel asi za čtvrt hodiny a vítězoslavně tímal v ruce černej sešit. Tvářil se, jako by právě sehnal atomovou ponorku s vodotryskem výměnou za tři banány J.

Cestou na nádraží jsme potkali chlapa od babči bytné, ukázal nám, kde je trh. Chtěli jsme banány a pomeranče (když jsme s nima na základce házeli po třídě netušil jsem, ž je budu jednou na Kubě zuřivě shánět). Ani banány, ani pomeranče neměli. Protože jsme si předtím koupili čokoládovu tyčinku a protože začalo pršet, konečně se mi udělalo líp.

Na nádraží nás posílali od okýnka k okýnku, nakonec nás odtáhly do speciální budovy a tam po nás chtěli pas a 11$!! Na to, že místní platěj 5PC a je to jenom blbej lístek na vlak si dovolili dost. Pas jsme vůbec nevytáhli, poslali je k čertu a vyrazili na stopa.

Prošli jsme celé město a našli bus terminál. Teda bus… Autobusy tu prakticky neexistujou, když potřebuješ něco pro přepravu lidí na Kubě, vezmi jeden 40 – 50 let starej náklaďák, vykydej od hnoje (aspoň trošku), přidej plechovou střechu, pod ní 4 plechový lavice a už můžeš vydělávat na vnitrostátí autobusové přepravě. (Jistěže vnitrostátní, copa kana ostrově lze provozovat mezinárodní?J)

Z terminálu zrovna jeden náklabus odjel, tak jsme šli zkusit štěstí na silnici. Zastavovali u nás akorát taxikáři a otrapové. Vypadalo to, že místní vůbec nechápou význam zdviženého palce.

Vzdali jsme to a vrátili se na terminál. BTW, co se týče městské přepravy, kromě kol a rikšů tu funguje koňská přeprava, a to jak osobní (kočáry), tak hromadná (žebřiňáky!J).

Na terminálu nás otravoval další txikář a vůbec nemohl pochopit, že my „bohatý“ turisti, chceme jet s místníma náklabusem. (říkají tomu vznosně „kamión“J)

Nechápajícně kroutíc hlavou klátivě odkráčel ke svému 30 let starému Moskviči…

Teď jsem uviděl další místní způsob hromadné přepravy osob – traktor a za ním narvaný žebřiňák plný stojících balancujících Kubánců. Hrůza!

Takže když přišel čas, vlezli jsme s dalšími 20 Kubánci do „kamiónu“ a vyjeli vstříc Las Tunas (100 km). Vstupenka stála 12 PC (24Kč) a dobrodružství začalo.

Od začátku stařičký motor netáhl, zdálo se, že má jenom jeden kvalt, a to čtyřku. Za městem nabral další hordu Kubošů, čímž jsme přišli o kus místa a já (největší na korbě) se musel nacpat pod rezervu, přečuhující ze střechy kabiny. Zase jsme měli ten dobrej pocit, že cestujeme společně s Fidelovým lidem, tentokrát rychlost nepřesáhla rychlost středně vypaseného cyklisty. (Jeden musel kvůli nám dokonce v kopci brzdit!J)

Nám to bylo jedno, musíme stejně ještě přežít na Kubě asi 9 dní, ale Kuboši začali brzo mručet. Asi po 3 km to chcíplo úplně. Řidič v klidu vylezl, 10 min. se hrabal v motoru, pak nastertoval (tenhle náklaďák má už i startér!) a zase to rozjel. Jelo to stejně blbě, jako před opavou.

Když to chcíplo po druhý, pár lidí vystoupilo a vlezli na jinej náklaďák. Za chvíli jsme je přejeli, protože řidič zavěsil na korbu pod střechy kanystřík s naftou a zavedl hadičku do motoru.

Ty dva litry nafty v kanystříku pak brzo došly, ale zastavil mu kolaga a půjčil větší kanystr. Ten byl na střeše kabiny, téměř nad mojí hlavou a každých cca 30 km se musel naplnit (30 l!!).

Už za tmy jsme dojeli těsně před Las Tunas (to jsme se dozvěděli až ráno) a vystoupili. Došli jsme někam do křoví v plích, rozbalili spacáky a zalehli.

zase nastala noc plná vášní. Všude okolo spacáku hejna krvežízvivých komárů, z nichž někteří jsou tak podlí, že ani nebzučej L a jiný zase bzučej, až by člověk zešílel.

Uvnitř spacáku zas saunová teplota, čili za chvíli i promáčeno potem skrz naskrz.

Celou noc jsme střídali zuřivé plácání komárů se zuřivým pocením, vždy až k pokraji šílenství. Rozhodně jsme toho mnoho nenaspali.

Neděle 12.9. Skoro Las Tunas – Las Tunas
Ráno zmizeli komáři, zato se objevili domorodci. Oni sice chodili celou noc, to nás ale skrz křoví neviděli.

První přišli a objevili nás v sedm. Byli asi tři a mluvili něco o visících indiánech. Nakonec z nich M. vytáhl, že „no probléma“ a pozvali nás k nim do baráku. Pak jsme zase usnuli. Asi v půl osmý přišla další várka. Jeden mlčenlivej Kubánec a jedna hnusná tlustá vlezlá Kubánka. Hned si sedla (skoro lehla) k Martinovi na spacák a ptala se ho jestli je ženatej.

Pak nás vytáhla ze spacáků, že nás jako zve do domu. Dovedla nás (cestou jsme potkali že nu s prasetem na vodítku!J) k prasečímu chlívku se stěnama i střechou z palmového listí, rozměry 2 x 2 m. Tahala nás dovnitř, abychom se podívali. Vevnitř byla postel!!! Voni tam bydlej!!L Aby nám ukázala, že jsou civilizovaný chtěla nám půjčit hřeben. Pak se sama učesala. Kromě postele, hřebenu, kovový židle a 2 konví se smrdutou vodou v jejich domě už nic nebylo.

On seděl tiše v koutě, ale ona byla nechutně vlezlá, tak jsm brzo vypadli. Došli jsme na náves, kooupili si housku se salámem a sedli si do terasového baru. Teď tady sušíme totálně mokré spacáky (zevnitř pot, zvenku rosa) a píšem deíky.

Starej chlap ode mě vyžebral dopisující tužku (popravdě, už nepsala…) a měl z ní radost jako malý dítě!

Dosušili jsme, vyžebral jsem vodu na zuby do 0,5 l flašky, sežrali jsme Fidelovu pomstu (slepice s rejží, to maj všude), tentokrát stála jenom 18 PC pro oba! a nafotil jsem všechny druhy hromadné přepravy osob.

Když už nás vysedávání přestalo bavit, vydali jsme se směr cenrum Las Tunas. Protože bylo vedo a na náměstíčku před hospodou stál z půlky obsazenej žebřiňák, ze kterýho na nás pokřikovali sympa Kuboši skočili jsme do něj. Tím byl obsazen (6 osob) a mohlo se vyjet.

Dojeli jsme na pěší zónu v centru (i kyž tady po ní jezděj auta) a na ní spousty lidí. Je tu totiž karneval!J Konečně s něco děje! Všude spousta lidí, muziky, jídla a pití a (bohužel?) i krásnejch Kubánek. jako obvykle se všechny ty krásný černý oči točily směrem k nám. je to dost příjemný, bejt středem pozornosti vší tý krásy, al taky pěkně nebezpečný. po téměř tříměsíční abstinenci je věrnost čím dál tím složitější pojem. Ony totiž všechny ty místní slečny n nás nekoukaj jenom pro ty krásný oči J a bílou kůži, ale hlavně tušej dolary L. Ty naštěstí nemáme a hotovo.

Jeden z černochů v žebřiňáku (taženým fousatým chlápkem, podobným Mejlovi Eliasovi) vyprávěl samý veselý příhody o visících indiánech s krumpáčema a byla s ním sranda. Tvrdil, že je boxer, čili „Boxer“. Proto jsme ho pořádali ve městě o radu a on už s náma zůstal. Ukázal nám trh (koupili jsme pomeranče) azavedl nás do středu karnevalu. Tam jsme postávali, bavili s pohledem na tančící Kubánky (obzvláště 4 černošk!) a hlavně faktem, že vždycky tančej nejvíc, když zjistěj náš pohled. Zní to možná nabubřele, ale zajeďte se podívat na Kubu, tady to tak prostě je. Deset nabídek k sňatku denně, můžete mít naproto kteroukoliv holu z celého města, nabídne vám jí i její kluk osobně!

Poptali jsme se na ubytování, protože se nám tu líbilo. Přišla jedna slečna s kloboučkem a nahýma dětma a nabídla nám bydlení za 15$, teplá voda, klima, TV a tak. Tak jsem se ještě pro jistotu zeptal, jestli se zase nebudeme muset polévat kýblema, jako v Camaguey a u babč, čemuž se srdečně zasmála.

Pak jsme chytli kočár a dojeli se na to podívat. Kočá stojí od 2 PS (4 Kč) do 10, dle velikosti a vzdálenosti. Pohoda. Kobylky jsou všechny malý a hubený, ale uháněj pěkně. Aut minimální, policajti jezděj na Jawách 350.

Baráček je krásnej, pokoj s klima a vlastní koupelnou, kde jsem ze sebe konečně doslova seškrábal pot špínu z předchozí noci v mokré trávě s bahnem. I vlasy, mastný a slepený, se mi nakonec povedlo umejtJ

to se nám ten den dneska nádhern vyvedl, Kubo, ty se mi najednou tak líbíš!

K večeři byly úplně super přírodní řízky, takový dobrý fazolový rizoto, banánový chipsy (zjistili jsme, že je na ně potřeba speciální banán), pomerančovej džus a avodkádo, kterýho už jsme se zkušeně ani nedotkli. Strašně jsme se přežrali!

„Kloboučková“ s ukázala býti docela zábavnou a sympatickou, celo udobup řd večeří jsme s s ní vybavovali, dokonce s nabídla, že nám vypere. Tentokrát už jsme s nestyděli a pěkně jí naložili. Přeci jenom je to rozdíl, ít vypráno od ženský. Bohužel z toho vyplynulo, že s náma povečeřela.

Po večeři s došla domů vysprchovat a převlíct, že pak vyrazíme naten karneval.

Vrátila s a my si málem ublinkli. Ač předtím krásně sexy oblečená, teď přišla ve strašný šedivý zástěře a děsivě namalovaná. Tmavý šminky a tmavá rtěnka n tváři mulatky, to není to pravé ořechové. Největší sranda byla, že jakmile jsme vyrazili směr centrum, chytla Martila za ruku!J Tady si prostě myslej, že turista přichdivší do města, okamžitě potřebuje ženskou, která ho ubytuje, vypere, vykoupe, učeše, proede tanem a na závěr ho zbaví přebytečné sexuální energie. Tak to tady prostě funguje, akorát je pro nás dost problém chirurgicky odstranit tu poslední fázi.

Další tužka L. Jak jsme kráčeli ku centru dostával jsem záchvaty smíchu, jak už je Martin zase po uši v průseru. Cestou Kloboučková nabrala ještě svojí devítiletou dceru (syn už spal) a ta s děsně smála naší rukonožní španělštině. Obzvlášť Martinovo herecké výstupy sklízely celý večer bouře smíchu od obou.

Celou dobu z nás Kloboučková nenápadně tahala peníze. Tu limonádu pro dceru, tu pivo pro ní, teď potřebuju dolary najiný, lepší pivo, ale ty pesso s už jsem ti nějak zapomněla vrátit, no a s pivama už si můžu koupit i cigára, že ji?L

Chápu, že s platem 10$ za měsíc je to jedinečná šance, jak se přiživit, ale proč si proboha vybrala zrovna dva Čechy s holou prdelí, který jí stejně nechtěj do posteleL! Protože tu nikdo jinej nejni…

Nejdřív jsme šli na pouť, kde se malá svezla na ubohejch plechovejch lodičkách – kolotoči (ø asi 2,5 m), pak jsme došli do centra tance, kde na rozdíl od odpoledne tancovalo jenom pár lidí a nvíc žádný krásný holky. Prej se to sejde až v deset.

Boxer, kterej s náma odpoledne jel až do baráku pak si řekl o 10 PC, načež jsem mu vysvětlit, že českej student je stejně chudej, jako Kubánskej boxer a ž mu nic nedám. Odešel, se slibem, že se sejdem veččn na karnevalu. Což se bohužel vydařilo. Martin někam zmizel tančit a na mě s vrhla banda vožralejch Kubánců, v čele s Boxerem a děsně se chtěli kamarádit. Hlavně pivo. Držel jsem v ruce lahev velký limonády a tvrdil, že po Kubánským pivě je mi strašně zle a proto ho nepiju. Což je pravda.

Ten nejhnusnější nejvožralejší, když viděl, že nerozumím (nechci) španělštině, spustil na mě němčinu! Jeho němčině bylo rozumět podstatně hůř, než hádce dvou mravenců v trávě, ale pochopil jsem Freundschaft.

Vysvobodila mě (zaplaťpánbu) malá, která mě za ruku odtáhla pryč, za Martinem a Kloboučkovu. Došlu jsme na jinou diskotéku (taky představovanou jenom aparaturou pod stromem J) a tam jsme chvíli tančili a pak seděli u stolku.

Když pro nedostatek zájmu přestala hrát hudba, vydali jsm se zpátky do hlavního centra.

Tam už to bouřlivě žilo. Davy a davy tančících Kubánců na silnici před parkem, občas protržené pomalu projíždějícím náklaďákem.

Tak jako jsem tam odpoledne viděl pár nádherných černošek, teď tu žádná extra krása nebyla. Sice jsem měl nad mrňavejma Kubáncema krásnej přehled, to ale akorát způsobilo, že mě zas našel Boxer a spol a zase začalo děsný podávání rukou a otravná ožralá španělština. Pořád mi vnucovali, že mi seženou nějakou chicu a nemohli pochopit, že se v davu chci vybrat tanečnici sám.

Karneval to byl krásnej, Kubánci s fakt uměj kroutit (hlavně Kubánky) a to už od útlého věku), ale když už Boxerovo otravování přerostlo snesitelnou mez, přerušil jsem Martinovo veselé tančení a protlačili jsme s z davu ven.

Nezávisle na sobě nám malá i Kloboučková ukázal arénu, kde v prosinci probíhaj býčí zápasy. Celý den nás taky průběžně lákaj, abychom přijeli 17. 9., to že tu bude super obrovskej karneval s účastí nejlepších kubánských kapel. To dnešní je jenom Karneval infantil, čili pro haranty.

Chvíli jsm o tom uvažovali, ale když jsme udělali v noci závěrečnej součet dnešních nákladů, rozhodli jsme se začít žít život poustevníků. Jak s ocitneme v číkoliv společnosti, jsou z nás chca nechca dojný krávy. Voni prostě nechápu, že nejsme Amíci, který nějakejch 20$ nemrzí.

Nasedli jsm do kočáru, kterej jsme zase jako obvykle zaplatili my. Už jsme s těšili do postele (včerejší noc s na nás podepsala), ale chyba lávky. ješte nejsme dost podojený, zastavili jsme před místní hospodou pro majetné. Klimatizace, Americký sušenky, pizza, Fidelova pomsta a další jídla, Kloboučková o tom vyprávěla se zápalem v očích, pro Kubánce je takovej výběr neuvěřitelnej zázrak.

už jsme toho měli dost, zkousnuli jsme akorát jedno pivo pro ní a dvoje sušenky pro malou. Když je jedla, docela jsem jí je záviděl. Malý čokoládový sušenky skoro za dolar bych si pro sebe nekoupil. A to už měla předtím v tašce dvoje bonbóny.

Nakonec jsme pěšky odtamtud došli domů, zhodnotili jsme dnešní den jako dost zajímavý a přínosný, svojí skeptickou verzi do deníku píšu až po sečtení záverečných nákladů, čili je dost zkreslená. Ve skutečnosti jsme si to docela užili. Mě se líbil hlavně karneval odpoledne, Martin si děsně užil večer od okamžiku, kdy u kolotočů vysvětlil Kloboučkový, že s ní nic mít nemůže a nechce, pak byl úplně šťastnej, že se toho břemene zbavil.

Když jsme došli do baráku, vyměnili jsme si adresy (že jí jako pošlu nějaký fotky) a ona bez řečí, či jakéhokoliv náznaku čehokoliv, odešla. Spalo s nádherně, ani vedro ani komáři, ani proleželá postel, jako všude předtím.

Pondelí 13. 9. Las Tunas - La Boca
Vstali jsme v jedenáct, vyprali si fusekle a vylezli z pokoje. Za chvíli byl obed, pro zmenu fazolový rizoto, totožný bifteky (zase 6 ks), navíc špagety s omáckou, chleba, máslo, mango, džus, proste jídlo pro deset lidí. (Od rána se zase v dome motala Kloboucková!!.) To je taková taktika, nanosej toho pro deset, my toho zaplatíme pro deset a oni pak budou mít tejden co jíst. Kubánskej národ má úžasnej dojící talent, delaj to s úplnou elegancí.
U obeda jsme vedli debatu na téma, kterak se nikdy nemužeme s nikým na Kube doopravdy skamarádit, jako se nám to sqele darilo v Mexiku, protože Kubánec se na nás nedokáže dívat jinak, než skrz dolarovou bankovku. Dost smutná ekonomická situace kdysi evidentne bohatého národa. Podle nádherných (kdysi) koloniálních budov a amerických bouráku z padesátých let Kuba zažila dobrý casy. Jestlipak ješte nekdy zažije…
Ted se chystáme k mori na severu, samozrejme že nám vnucovali auto s ridicem k pronájmu, nechápou, že chceme jet nákladobusem.
Rozloucili jsme se v dome (Martinovi nabízela postarší pritloustlá bytná tvár k polibku, jak je tady zvykem a on jí po chlapsku potrásl pravicí, ostentativne ignorujíc tvár! To me dost rozesmálo) a vydali se chytit konotaxižebrinák na stanici náklabusu.
Jeden do Puerto Padre akorát odjíždel, ale byl už moc plnej. Jedna sympatická paní nám nezištne! (poprvé na Kube!!!) poradila, že si musíme sehnat místenky a taky nám je pomohla získat. Pak nám ješte dokonce nabízela bonbóny!
Než prijel další náklabus naším smerem, došel jsem na nedaleké tržište pro pomerance a banány. Tam me zase šílene zprudil nejakej otrapa, kterej po me furt chtel banán a šahal na me, což nesnášim. Cestou samozrejme tri sta pokrikujících otrapu.
Cesta náklabusem byla zase dost zábavná, pro Kubánce jsme v tomto dopr. prostredku opravdová rarita a mají nás rádi. Zase jsme vedli souboj o to, nedívat se na ty krásný slecny, co nás tam sledovaly
V Puerto Padre nám zase paní pritloustlá poradila autobus, který akorát odjíždel a míril prímo k mori do La Boca. Hupsli jsme do nej a jízdný stálo asi polovinu z nic a házelo se do plechový krabice. nemeli jsme drobný, papírový nechteli a svete div se, jeden Kubánec mi podal 1 pesos a nic za to nechtel! A to jsme dneska s jistotou tvrdili, že nám nikdy žádnej Kubánec zadarmo nic nedá!
La Boca je zase halda chudejch neomítnutejch nízkejch barácku, ale tentokrát na brehu nádherne cistýho blankytnýho Caribicu, palmy na brehu, bílej písek a hlavne, žádný davy turistu.
Hned ze zastávky busu byl videt ostrov s plážema, cca 100 metru od brehu a zrovna prijel prívoz. Ješte nás stihnul zprudit jeden otrapa, nabízel ubytování za 30$, ale prívoz jsme ješte stihli. Stál 1,2 PC, ten krypl výbercí si vzal ode me z dlane asi 0,60$, což je 12 PC! To me zase dožralo.
Na druhým brehu jsem chtel jít rovnou na pláž, Martin se ale dal do reci s dalším otrapou skrz bydlení. Ten nás dovedl do malého domecku na druhém konci ostrova, kde byl sympatický bílý majitel a chtel 20$. ukecali jsme ho na 15$, pak jsme ješte ukecali jeho kamaráda kuchare, takže jídlo bylo objednáno za 6$ a ne za 10$ a tak už to vypadalo líp. Náladu jsme meli pod psa, zlepšila se nám (výrazne) až po koupeli v úžasným mori. Pláž deset kroku od domu, nikde nikdo, pruzracná teplá voda, kde i já zimomrivka mužu vegetovat treba hodinu a to bylo skoro osm vecer.
Po plavcu jsme si dali sprchu a zasedli ke stolu k halde casopisu. Za chvíli prišel pan domácí, Alberto, nalil nám rovnu kubánského bílého rumu do porádných sklenic a pustil se s náma do reci. je to inženýr chemie, inteligentní clovek s vybraným chováním, cca 50 let a dost dobre se nám s ním pije. Když ješte ten jeho kámoš donesl veceri, byla situace dokonalá. Rýže s omeletou a banánovýma chipsama chutnala výborne, Alberto pak ze svého ješte pridal Hemingwayovu oblíbenou rybu \"Mandy\", která byla výborná. Celej vecer nám u rumu krásne beží, Alberto si pochvaluje naší španelštinu a nechal nás udelat zápis do své knihy hostu.
Cechy tu ješte nemel. Dostali jsme taky vizitku, aby tu mel Cechu více.
Ješte dlouho po vypití poslední kapky rumu jsme vykecávali, v pozadí bežel obraz v TV od jakýchsi komunistických projevu (vcetne Fidelova), Alberto cekal n seriál. Projevy bežel pro jistotu na všech (dvou) kubánských kanálech a já se jejich konce ani nedockal. V jednu chvíli jsem totiž pro neco odešel do pokoje a najednou taková magická záre z postele, úplne me to vcuclo a probudil jsem se až ráno.
Martin sedel s Albertem až do pul jedný a cvicil španelštinu.

Úterý 14. 9. La Boca
Probral jsem se dost brzo, tak jsem se umyl, sežral pomeranc, prolistoval všechny casopisy, co tu Alberto má a pak jsem se chtel vydat na fotografickou vycházku. V tom ale prišel náš osobní kuchar a nesl snídani. Tentokrát se moc nevytáhl, jenom chleba a vajecná omeleta, kafe s mlíkem.
Martin me presvedcil, že další jídlo si objednám až n šestou vecer!, ríkal neco o langustách a 3$/osobu. Po snídani jsem se vydal po ostrove, Martin zustal doma.
Ostrov je to docela velikej (pokud to není poloostrov) a jak je na Kube zvykem plnej kontrastu.
Azurove modré more, bílý písek, palmy, strom rostoucí prímo z more a na pláží se pase špinavý prase! Opodál kozy.
Nádherný pobreží, jak z reklamy Cedoku, ale lemovaný drevenejma polorozborenejma chatrcema. Uprostred ostrova gigantický nedostavený betonový monstrum, asi to mel být hotel. Takových pomníku komunismu máme v Cechách taky dost.
prošel jsem se po plážích se slunecníky (betonovými) a došel až do osady s nekolika radami okálu. Pred jednou budovou sedela halda lidí a na neco cekali. Nevím, jestli si me prohlíželi pro t moje plavky nebo poste proto, že jsem bílej. Každopádne me to znervóznuje. Cestou zpátky jsem koupil pití, zase berou jenom dolary.
Na baráku jsme se prevlíkli do plavek a zase vlítli do more. Protože máme blízko more na stranu k pevnine, kousek od brehu už byl solidní proud. Nechali jsme se vždycky unášet jedním smerem a pak zpátky melcinou vracákem. Takový kolecko. Blbli jsme tam zase snad 4 hodiny vkuse bez vylezení! I moje zimomrivá telesná schránka si tu muže užívat vody bez zmodrání nekolik hodin! Úžasné. More je tu nádherne pruhledný do hloubky, bílej písek a hlavne - žádný lidi!! Dneska jsem se koupal snad hodinu nahej, protože je to pohoda.
Po ctecí prestávce na terase pred domem jsme se vydali na vzdálenejší pláž, kde nebyl proud ani vlny ani lidi (nebezpecné Kubánky), tak tam byla nuda.
Zase jsme se vrátili do baráku a akorát prišel Alberto. Musel chudák do Puerto Padre, aby tam na úradech nahlásil naší prítomnost. Vcera peclive opisoval naše pasy, vyplnoval stoh papíru a úctenek a ted ješte do mesta.
za legální možnost pronajímat místnost platí 216$ mesícne!!!, cili musí mít obsazeno 11 dní v mesíci, jenom na tuhle paušální dan Navíc mu seberou ješte 10 % z príjmu, takže vlastne víc. Podle knihy hostu jsme tu v zárí teprva druhá návšteva, a to jsme ho ješte ukecali na 15$. Vubec nechápu, jak se mu to muže vyplatit. O nevypisování papíru vubec nechtel slyšet.
Ted tu kolem nás kmitá s koštetem a kýblem, predtím umyl naše nádobí a ješte nám privezl salát z mesta. Proste se o nás zas nekdo stará jako o vlastní. Paráda.
zas me zdolala osudová pritažlivost a padnul jsem do postele. Vmžiku mrtvola.
Po asi hodine jsem s probral a koukám, na vedlejší posteli - mrtvola. Martina ta gravitace taky dostala.
Zdálo s mi, jak už jsem byl dva dni v Praze a nikomu jsem nezavolal. pak mi došlo, že nejsem v Praze, ale teprva v SF.
Nechal jsem Martina jeho vlastním snum (o domove se nám zdá cím dál tím víc, ted už sníme i pres den nahlas). Našel jsem jenom další chatrce, všude se pasou prasata (to není omyl. fakt se pasou žerou trávu a hrabou se v zemi), lidicky vetšinou zalezlí vevnitr. Když už jsem nekoho potkal, prekvapene odpovedel na pozdrav, ale nikdo neobtežoval.
Na pláži u jediného otevreného stánku me oslovil ten otrapa, co nám vcera vnucoval jakýsi ubytování. Vyptával se, kde nakonec bydlíme, cesky jsem ho odbyl.
V kuchyni na stole už cekala vecere, tentokrát jí prinesla asi manželka kuchare. Nebyla dost hezká na to, aby byla nebezpecná, navíc byla dost odmerená. Zato vecere, chobotnicový guláš, rýže a smažený banány, byla úplne super. Bylo toho víc, než se dalo sníst, tak jsme dali tretinu Albertovi. Nejdrív s bránil, ale když to zbylo, takto zblajznul.
V chobotnicovým guláši bylo jednak výborný masícko z tela, pak nasekaný chapadla všech velikostí a tlouštek a pak spousty malinkých ocicek od prumeru 2 mm až do 7 mm, ve kterých jme pak odhalili prísavky. Celý to bylo strašne dobrý, akorát si to clovek nesmí moc prohlížet. Nekterý obzvlášt slabý a zakroucený chapadla jsem musel nechat. Naštestí to bylo delaný na cesneku, kterej mám rád a rejže je tady tradicne výborná.
Po veceri M. skocil pro další limonády a pak jsme spolecne skocili do more, sledovali západ slunce a asi po hodine s zas (už za tmy) vrátil tech deset kroku do domu.
Ted tu sledujeme komunistický zprávy, prerušovaný prerušovanou dodávkou proudu.
Je zajímavý, jak stejný prubeh zdejší zprávy v srovnání s komunistickými zprávami kdysi v Cechách. Na zacátku znelka (hudba podobná té naší) a strídající se obrázky: kombajn, jásající deti, delník, Fidel, deti ve škole, kourící továrna, kosmonaut Nepripomíná to náhodou neco?
No a zprávy už klasika. Parlament - Fidel mluví, všichni tleskají. Pak s hlasuje, bez vyjímka všichni pro. Další zpráva - strih do historie, zábery z revoluce, mladej Fidel. Potom zábery z dnešní školy - všichni dnes mají zdarma vzdelání. Že ale nemají co žrát a po trech letech anglictiny (povinne) ve škole nikdo NIDKO na Kube nerozumí ani YES, NO!!
No a na záver dvacetiminutovej projev mladého nadejného soudruha, plný slov jako: revoluce, vítezství, kontrarevoluce, imperialismus, kapitál, atd…. Pak rady císel, procent, úspechu, proste propaganda. Na blití. Ten mladej úspešnej komunista je ministr zahranicí, pomlouvá USA a kecá už hodinu!! Na druhým programu to samý.
Vzdali jsme to a šli spát.

Streda 15. 9. La Boca - 78 km pred Santiagem (Kontra maestro)
Ráno donesli snídani, pro zmenu to samý jako vcera.
Ranní koupel osveží, tak jsme se rádne osvežili a ješte vysprchli. Rozloucili jsme se s Albertem, doplatili, co jsme mu dlužili za pokoj a za rum a vyrazili smer Santiago.
Jelikož jsme vstávali brzo, na prívozu jsme stáli už pred devátou. Prívoz byla tentokrát malá lodicka a prijela okamžite. Bohužel, jak minule stál prívoz 1 PC, ted chteli 1$. Urcite zase další diskriminace turistu, Kubánec b dolar na prívoz nemel.
Na druhý strane už se to nejmenuje La Boca, ale El Socucho. Odtud jsme potrebovali bus do Puerto Padre. Cekali jsme na nej prces dve hodiny, už zacalo být nechutné vedro a žrali nás komári. Nakonec jel náklabus.
V Puerto Padre jel náklabus do Las Tunas témer bez cekání, zato mel tak fikane vymyšlený lavice, ž nám v podstate další rada sedela na klíne. Jejich lavice byla výš a my meli nohy pod ní. Hruza. Navíc tm nekdo pokelne smrdel a slunícko nám kalilo prímo do zad. Naše lavice byla jen tak na pul zadku, kterj už máme totálne namoženej. V Las Tunas jsem si musel vzít Ibuprofen, bylo mi z toho na nic.
Mysleli jsme si (naivne), že z Las Tunas už pojede neco rovnou do Santiaga, proto jsme se na terminálu ptali na Santiago. Nic. Až nám pak jeden poradil, že musíme na velký terminál na druhé strane mesta.
Protože poslední dopr. prostreded, který jsme ješte nevyzkoušeli, je rikša, skocili jsme prvnímu rikšistovi do sedacek a už valíme skrz mesto.
z druhého terminálu sice bus do Santiaga jede, ale v 10:30 vecer a pro nás stojí asi 9$. Vzhledem k tomu, že nás kamiony od rána stály dohromady 3,60 PC (asi 7Kc), tenhle bus zavrhujem a vracíme se další rikšou zpet na první terminál.
Totálne vyhladovelí jsme vlezli do nádražní hospody, která byl totálne prázdná a žídle bly zaprášený, jak už tam nikdo dlouho nevlezl. Jídelní lístek nemeli, prej visí venku na tabuli. Došel jsem se tam podívat a vybral makaróny za 3$.
Donesli talír sekanýho potrubí, na tom trochu omácky a malinko mletého masa. Zhltli jsme to jak hladoví psi a premejšleli o tom, že 120 Kc se dají prožrat i líp, ale že jsme holt na Kube. Cíšnice (maj jich tu pet!!) donesla úcet, kde stálo 12! To jsem se teda podivil a zeptal se jako ceho 12? Taky se divila, že se divím a rekla, že pessos kubanos! Cili to jídlo stálo 6 Kc a limonáda taky 6 Kc Tak za šest korun to bylo výborný… Dali jsme si na oslavu ješte limcu.
Na terminálu jsme si už zkušene zakoupili místenky (0,20 Kc) a vyckali kamión do Holguínu.
Stojíme tak ve fronte, totiž chumlu na náklabus a najednou koukám, ta mladinká, témer blondatá holcina vedle me má neco zabalenýho do kusu prosteradla a drží to v nárucí. Snad se proboha netlací do toho kodrcáku s miminem?
Šok nastal nahore, když opraavdu s miminem usedla vedle nás a zacala ho kojit. To by ješte nebylo tak zlý, ale když to mimono na chvíli vybalila z prosteradla, ukázalo se, že je starý nanejvýš pár dní!!! Bylo ješte celý scvrklý a cervený, takovýhle mimino neukazujou ani když je ve filmu porod! Doprovázel jí manžel a asi ctyrletá dcera, chudák ženská mela ješte pod šatama velký bricho, jak nestihlo splasknout po porodu… Tahle rodinka jede evidentne z porodnice domu!!! Co to je za zemi, která nutí lidi delat takovýhle veci? Zasranej socialismus, lidi nemaj co žrát, všechny holky jsou ochotný k prostituci s cizincema jenom pro mizivou šanci vdát se ven (to jim Fidel umožní..) lidi jezdej namackaný na korbách rozpadajících se 50 let starejch nákladáku jako dobytek, bílýho cloveka obtežuje denne 50 - 100 lidí, jen aby získali aspon pul dolaru. Hruza. Celou cestu jsem pozoroval spící novorozene na prsou tý holky a ješte jedno starší, který kojila cernoška na druhým konci korby a bylo mi z toho smutno.
Nákladák skáce a drncá, že i páter dospelýho cloveka s tím má co delat. Co to udelá s páterí týdenního mimina?
Asi po pulhodine cesty zacalo navíc pršet. Vetšina náklabusu má sice plechovou strechu (na nekterých se jezdí ve stoje na korbe sklápecky) ale bocními otvory tam stejne prší.
Hned jsme s Martinem vstali a pustili holku s miminem na naše sušší místa. Já si vlezl na plochu nad kabinou a Martin na její místo. Obdivavali jsme tu statecnost s jakou to chudák všechno snáší. Za chvíli už vystoupili.
Nap loše nad kabinou jsem se pohodlne uložil a užíval si cestování vleže.
V Holguínu na nás zase prišel hlad, takže jsme vlítli do nádražní restaurace. Paní za pultem s desne divila, že si chceme dát jídlo zrovna tam, ale rizoto vypadalao dobre, tak jsme si ho dali. Bylo docela dobrý, obzvlášt za tech 6 Kc Pak jsme si dali ješte housku s uzeným, navštívili místní odpudivé záchodky a už nám prirazil náklabus do Bayama.
Stáli jsme frontu asi sto lidí a už když uvnitr zmizela polovina lidí, vsadil bych levou nohu, že je bezndejne plno. Sátli jsm ve fronte poslední a ješte jsme se tam vešli! Vevnitr to bylo jako v pravým dobytcáku. Lidi sedeli ve ctyrech radách natlacený, že si museli dávat ramena šikmo, navíc mezi nima zázracne balancoval ješte dve rady stojících.
My jsm stáli na nástupní plošince a dalších zázracne nastupivších 5 lidí nás donutil stát úplne šikmo. Nohy nebylo kam posunout, tak nás to ohnulo nad sedící. Dva neštastníci vláli za nákladákem visíce zvenku držíce se jen za štángle. Batohu se hned po našem nástupu ujala sympatická babca - cernoška, která se o ne peclive starala celou cestu. Taky se nás ptala odku jsme (což se nás už dneska zeptalo asi 30 otrapu, ale jí jsme první odpovedeli) a když jsme jí to rekli, za náma se ozvalo: \"Jak se máté?\" To jsem cekal od zacátku, že se to musí stát! Mladej Kuboš, kterej v roce 1983 - 87 delal v Gotwaldove v továrne! Jmenuje se Miguel, ceština mu ze zacátku moc nešla, ale postupne se rozpomínal. ?5íkal, ž jsou banda príznivcu církve Sedmi dní nebo co a že zrovna jedkou z kongresu. Nekterý z nich byli dementní, jiný jenom verící. Jeden netecnej dedek a rvoucí dementní bezpohlavní tvor za chvíli vystoupili a tak nás babca posadila místo nich. Všichni na nás byli takový hodný, vyzvídali skrz Miguela co a jak (víra, manželka, deti, škola a tak) a nakonec abychom jim prej zazpívali. Mne se moc nechtelo, vono takovejch 60 obešených Kubošu v nákladáku z mýho zpevu není hezká predstava, ale Martin hned spustil \"Život je jen náhoda\" Tleskot a úspech hned po první sloce (radši) ho povzbudil a \"Na Okori cesta\" už zpíval beze me. Mel takový sóla pro kubánský náklabus. Naštestí už byla tma, tak nebylo videt, jak se stydím za jeho sice hlasitý, ale strašlivý zpev
Pak zas zazpívali Kuboši nám, tak nám cesta pekne ubíhala. Byla už dávno tma a navíc zacalo pršet. Tentokrát jsme meli místo u okna (pokud se tak dá nazvat díra v plechu) a tak nám pršelo na záda. Proti zmoknutí batohu dírou ve streše mi pujcila jedna krestanka kus igelitu, Martin za chvíli vytáhl celtu. Deželo jí asi pet Kubošu, abychom se pod ní my a babca mohli schovat, ale stejne jsme byli mokrý.
V Bayanu jsme vystoupili, rozloucili se s Miguelem, který nám ješte predtím domluvil odvoz soukromým autem do Santiaga.
Zustali jsm na nádraží s jednou fanatickou a jejím synej, jedním mentálem a celkem inteligentní holcinou (její krásu jsme ocenili stupnem \"stredne nebezpecná\").
Po si pulhodine prijel opravdu lehce potrhlý bílý chlápek, nasáze nás do obrovký americký káry z roku 1955. Melo to krásnej cervenej koženej inetriér (zbytky), bylo to uvnitr velký jak obývák (taky se nás tam vešlo 7 + díte) a hlavne to bylo desne pohodlný. jelo to jako das, manuální razení pod volantem.
Bohužel jsem dostal špatnej lístek, vpravo vzádu u okýnka, který už tam pár desítek let nebylo.. Jízda trochu jako na motorce. Chlápek nás dovezl až do malýho mestecka 70 km pred Santiagem a ješte nám domluvil spaní v hotelu a ted se neceho chytte - za 26 PC na noc!!!! Za noc v pokoji se sprchou jsme zaplatili každej 25 Kc! Takhle kdyby to šlo od zacátku, jako dneska (jídlo za 5Kc, hotel za 25Kc), to by se to cestovalo po Kube.
hotel to byl dost velkej, jmenoval s Kolonial a evidentne pamatoval podstatne lepší casy. V prvním patre mel pekný foyer se stolkama, vysoký stropy, koloniální budova.
Naházeli jsme si veci do pokoje, zavreli s tam a riceli radostí, jak se nám zase podarilo sqele vyhmátnout kubánskou cenu.

Sakra, zase mi došel deník!

Vždycky jsme rádi, když máme neco za stejnou cenu jako Kuboši, ale vetšinou je cena pro turist sice stejná, ale v dolarech, cili 20 x vetší.
Vzpomínám si ješte na dve príhody z dnešního cestování. V Las Tunas, ješte pred maminou s novorozenetem, jsem videl nastupovat (teda nastupovat, to je silné slovo) asi stoletou babicku, už sama sotva chodila a nahoru nakorbu jí museli proste vynést! Pripadalo mi to dost hrozný, ale ve srovnání s novorozenetem to ješte tak strašný není.
Druhá príhoda se stala v Holguínu, kde zase nastupoval postarší pán, nahore se mu nejak smekla ruka a hodil težký záda zpátky do davu cekajícího pod náklabusem. Ten ho zachytil, dedek navíc visel za tašku, zachycenou nahore. Hned s zase cpal zpátky, celý to ani moc k smíchu nebylo…
Vetšina náklabusu má výborný znamení k ridici, aby vedel, kde zastavit. To je úplne na konci korby zavešená na retezu železná štángle a tou se proste mlátí do korby. Nekterý to maj elektricky na tlacítko!
Když jsme se vybalili (což u nás znamená vytáhnout toaletní papír a postavit batoh do kouta, máme s sebou totiž dve trika, dvoje trenky a dvoje fusekle), vydali jsme se na obhlídku mestem.
Hledali jsme nejaký jídlo, po zkušenostech z dneška jsme meli zálusk na neco teplýho, tak za 5 PC . Nejdrív jsme videli bšudyprítomné skleníky na nožickách, kde se celý den sluní kousky s veprovým a to veprové je položené hned vedle, to jsme zarhli. Trochu nás oprudil jeden jednonohej žebrák, dost mladej, ale utekli jsme mu do baru. Meli tam hezký drevený stolicky potažený kravksou kuží, která pekne péruje (jaká úleva po kovovejch lavicích v náklabusech!)
Jídlo nemeli, dali jsme si aspon kubánskej rum, kterej nám u Alberta zachutnal. Prinesli nám ho i s kafem, to je sladký, tak jsme ho taky vypili. Pak jsme dali ješte jedno kolo a objednali i jednonohýmu, kterej se za náma cpal dovnitr, ale servírka ho surove vyhodila. Museli jsme jí to vysvetlit trikrát, než pochopila, že objednáváme rum pro toho jednonohýho slaboduchýho žebráka, kterej postává u vchodu, smutne cumí dovnitr a vydává neartikulovaný skreky pripomínající brzdící bagr.
Vyptali jsme se, kde se dá najíst a pak probehli kolem Jednonohýho, který se samozrejme chtel kamarádit (na rozdíl od nás!).
Hospodu jsme sice našli, ale zavrenou. Nakonec jsme tedy museli vzít zavdek housku s masem, který se celej den vesele opalovalo na slunci. Jenže když si tady dá clovek kdekoliv maso, tak stejne pochází z trhu, kde leží celej den na špinavým stole na slunci, než si ho nekdo koupí. A asi i nekolik dní Abychom to maso vydezinfikovali, vrátili jsme se do baru a zalili to dalšíma ctyrma rumama. Jeden jsme objednali i kytáristovi, kterej nám tam prišel zahrát.
Ten výbornej kubánskej bílej rum nám podávly v malých kávových hrniccích a za tech devet rumu a dve kafe jsme platili asi 30 Kc! Takhle se mi Kubo líbíš, jídlo za 6 Kc, hotel za 50 Kc, ožrat si držku kvalitním rumem za tri petky a ješte pozvat pul vesnice.
Cestou do hotelu jsem dal ješte Jednonohýmu pessos, v recepci vyžebral druhej rucník, prožil si slast cistého tela (teplá sice netekla, ale co by clovek chtel za pade)
Spalo se výborne.

Ctvrtek 16. 9.
78 km pred Santiagem (Kontramaestro) - Santiago - La Palma
Ráno jsme došli rovnou na terminál a bez snídane vyrazili do Santiaga. protože už nás tlacá cas (hurá, na to jsme se tešili) venujeme Santiagu jen jeden den a vecer už vyrazíme zpet.
Santiago byl jeden velkej omyl. Vedro jako prase, naprosto nic, ale nic k videní a samozrejme draho. Nejdrív jsme hledali hodinu Inet, tím jsme prošli celý nudný centrum složený z jednopatrových barabizen a trech parku, pak nás naštvali v bance, protože nejdrív neverili Martinovi jeho podpis a pak chteli 3,5 % poplatek. To nemá obdoby, všude na svete cestovní šeky proplácej zadarmo. Došli jsme ješte do dvou bank a nakonec to vymenili za 2,5 %, ale ješte nás okradla o L dolaru. Welcome to Cuba!
Sedeli jsme pres hodinu pred muzeem, odháneli davy otrapu (casa particular vypadá jako místní pozdrav pro cizince) a psali deníky. Jednomu dedkovi s doutníkem jsem venoval sirky a jedna ženská s nákupem od nás vyložene vyžebrala prázdnou flašku od limošky!! Plastovou!!
Nakonec jsem se dal do reci s dvema Britama a pekne jsme si navzájem postežovali nakubánský otrapy a cenovou diskriminaci turistu na Kube. Dost je pobavil náš zpusob cestování kamiónama, oni prijeli z Havany autem z pujcovny.Zacal jsem na ne: \"Vypadáte jako že mluvíte anglicky!?\" a on na to \"To doufám, vždyt jsem anglican\"
Ted jsem si zase vzpomnel na jednu vcerejší príhodu z kamiónu. Když jsme opoustili Holguín, asi po 3 km náklabus zastavil, pár lidí vyskákalo (my taky) a všichni mluvili neco o penezích a tajnostech. Z kabiny vylezl maník a vybral ješte navíc 10 PC od každého, prestože na terminálu mu zaplatili 3 PC (my jsme se tem 3 PC zázrakem vyhnuli, tem deseti už ne). Jednomu Kubošovi se tahle nezdanená prirážka nelíbila, tak šel za všeobecného chechtotu a jásání dál pešky
Pokracování smutného príbehu ze Santiaga. V Santiagu jsou tri zajímavý veci. Hora Grau Piedro, kde Fidel kdysi cosi vygbojoval, 1950 m n. m., vzdálená od centra 24 km. Potom jakási svatá socha, nebo co, od centra 40 km. A tretí je peknej zámek, od centra 8 km. Cena cerného taxiku je tak 1- 2$ za kilometr! Autobus tam jede jeden za den, v 7:00 ráno (na horu). Cili Santiago nás definitivne dožralo, rozhodli jsme se koupit ovoce a vodu a vypadnout smer Habana. Aspon už budeme mít pocit, že se vracíme domu. Poslední týden už stejne nemyslíme na nic jiného Navíc stihneme (snad) karneval v Las Tunas.
Procházeli jsme úzkou ulickou v centru, kde meli krásný sošky a sousoší vyrezávaný ze dreva. Na jednu vetší (30 cm) jsem se zeptal. Obvyklá finta, cena 50 pessos. Když jsem se zeptal jestli pessos kubanos, tak to prej né, 50 doláros.
Když jsem šel kolem podruhý, cestou zpátky, zase jsem si je prohlížel, tentokrát menší a u jínýho stánku. Byla to malá cerná tehotná žena a k tomu hubenej cernej chlap, oba nahý, pekne vyvedený. To už jsem nevydržel a ukecal to z 12$ za kus na 18$ za oba. Ted mám o starost víc, abych je nepolámal.
Chybelo nám to ovoce, tak jsme se zeptali chlápka na ulici, kde je trh. Slyšel to okolojdoucí dedek a rekl, že nás tam dovede, že je to támhle. Pak nás vedl skrz celý mesto, snad 5 km po rozpáleným asfaltu na prímým slunci, s tema báglama na zádech, až se postupne vdecnost zmenila ve vztek. Když jsme konecne došli na trh, rychle jsme dedulu opustili (celou dobu táhl na zádech pytel s címsi!). Ješte jednou pak zamíril naším smerem, ale rozmyslel si to.
na trhu jsme koupili výborný banány (asi 1,10 Kc/ks) jeden ananas za 30 Kc (pak se ukázal nezralým býti) a hlavne úžasný, asi dvoukilový mango. Pomerance meli jsenom malinký a hlavne záteže už bylo dost. Celej den jsme nejedli (v tom už jsme odborníci, obzvášt na Kube) tak jsme dobehli (teda v tom vedru se doplazili ) do blízkého parku, sežrali pár banánu a rozpulili mango. Protože jsme mango doposud vedeli jenom nakrájený, netušii jsme, že je uprostred pecka jako prase. Proto to moc rozkrojit nešlo, ale povedlo se. Pak jsme ho vyjedli lžící a desne jse si mlaskali.
Když jsme v parku nabrali síly, odrazili pár útoku od otrapu, vydali jsme se na další krížovou výpravu skrz rozpálený Santiago. Na Kube je socialismus a proto tu neplatej prírodní zákony. Cili ac je Santiago na jediný vyvýšenine ostrova, jsou tu nejvyšší teploty.
Když jsme se na pokraji smrti doplavili (ve vlastním potu) na terminál, na který jsme ráno prijeli, oznámili nám, že odsud to nejede, ale z jiného terminálu támhle a támhle. Samozrejme, proc by mel odjíždet bud so Bayama ze stejného terminálu, na který prijíždí, že? Welcome to Cuba!
Než jsme našli cosi, co pripomínalo druhý terminál, stihlo nás oprudit asi dvestetricet otrapu. Jednomu jsme ve slabé chvilce prozradili, že chceme do Bayama a oni si tu informaci postupne ticou poštou predávali, takže nám asi sto otrapu nabídlo taxi do Bayama, od 30 do 5 dolaru. Navíc na nás porád pohvizdovali a sykali (mísní zvyklost, furt na nás nekdo píská jak na psi) kocí od konskejch povozu.
Porád jsme hledali kamoión do Bayama a všeichni svorne tvrdili, že jede až zejtra a at si vezmem taxi. Lež!
Nakonec nás poslali nekam na roh, to byla úplná blbost, malá ulicka bez aut, plná bydlících lidí a pobíhajících harantu. Už jsem zase mel jeden ze svých záchvatu vzteku a chtel jsem nekoho praštit (potor, jenom chtel, ješte nikdy jsem to neudelal!!). proto když jsem procházel kolem hloucku harantu a jeden z nich po me hodil solidní šutr, už jsem vybouchnul, zurive se rozešel smerem k nim a desne sproste jsem jim nadával a vyhrožoval zakroucením krkem. Cesky. Moc dobre mi rozumeli a zdrhli.
Vrátili jsme se na krišovatku, kerá nejvíc pripomínala terminál a domluvii se s jedním rikšistou, že nám sežene auto za 5$. Ríkal, že za 20 min.
Sedli jsme si v hale a já trochu vychladl. Pak jsme se vydali za krišovatku, smer Bayamo, kde už spousta lidí stopovala. Prásknul jsem tam sebou do trávy do stínu pod balvan, bavil s s jenou krásnou slecnou (taky jela naším smerem) a v kidu vleže vyckával, až u silnice (50 m ode me) zastaví nákladák a nabere lidi. Slecna to taky tak rešila. Vždyt v tom Santiagu je vlastne docela pohoda.
Naproti pres križovatku byl dost zajímavej komunistickej pomník. Obrovská socha hrdiny na koni (nejakej Mayos nebo co, kupodivu to nebyl Fidel) a hned vedle spousta obrovských zrezlých do nebe trcících železných ingotu, nejvyšší velkej jak vežák. Ten rez presne vyjadruje stav tý jejich slavný revoluce. Hlad, bída, špína a rez. Naproti byl ješte na billboardu vyveden Fidel v kroví dívající se do dáli Billboard na Kube znamená, že se na pláty plechu rucne neco barevnýho namaluje a pak se to prinejtuje na barák.
Další zajímavý jev, jenž jsem vleže v tráve pozoroval, byla Santiágská obdoba Habanského metrobusu pro 300 lidí. To se vezme starej kloubovej Ikarus, vyhodí s motor a vnitrnosti, privarí se to na náves nákladáku a tahá se to nákladákem. Sice s pak sojí šikmo, ale kubánský lid nadšený revolucí prece snese všechno. Vypadá to asi následovne.

Cca po hodine a pul jsme nastoupili na náklabus, který, svete div se, smeroval do centra Santiaga. Podle slecny pruvodkyne se na terminálu otocí a pojede do La Palma, což je napul cesty do Bayama.
Jak rekla, žak se stalo. Na tom vnitrním terminálu už jsme byli dneska potretí
Do La Palma už jsme prijeli tak pozde, že už to bylo tak na hotel a spát.
Bohužel jsme nestihli vysoupit na námestí a dojeli jsme až na terminál, vzdálený cca 2 km. Po vcerejší zkušenosti s hotelem za 1$ jsme se vydali zpet, zkusit hotel na námestí. Bylo obsazeno. Prej máme dojít na terminál !!! a najmout si taxi di hotelu Mirador, z terminálu ješte 2,5 km.
Kuba už mi leze krkem, když jsme si ale dali masovou pizzu a sladký kolecko, bylo mi zase líp. Navíc to celý dohromady stálo patnáct korun
Našli jsme cernýho taxikáre a ta svine kubánská chtela za tech 2,5 km pet dolaru. To pujdem radši pešky. Nakonec nás do toho 30 let starýho Moskvice naložil za 2$.
Hotel Mirador je pár bungalovu v parku, zázrak s rovnýma cenama pro turisty se nekonal, chteli po nás 15$. Zato tam byla klimoška, ale nabylo mýdlo a hajzlpapír.

Pátek 17. 9. La Palma - Las Tunas
Ráno jsme se potrebovali dostat zpátky do La Balma, abychom tam chytli náklabus do Bayama.
Baba v recepci nám zavolala taxík, který nejel a nejel. Vydali jsme se teda v tom paráku pešky a cestou stopovali.
Kupodivu nám brzo zastavila dodávka a vzali nás na korbu. To je poprvé na Kube, kdy nám je nekdo ochotnej pomoct zadarmo! Po deseti dnech!
Na korbe už byli dva kluci a jedna krásná cernoška, která se s náma anglicky bavila. Desne se jí líbili moje zapraný fusekle, který se mi sušily na batohu. Mám s sebou tlustý jenom jedny, tak jsem jí je nedal.
Vysadili nás asi 20 km pred Bayamem, uprostred niceho. Od rána jsme nic nejedli, ale zachránil nás pomeranc v batohu. Už ponekolikáté.
Asi po ctvrthodine nám zastavil menší náklabus, který nás za 1 peso dovezl do Bayama. Cesta ze Santiaga do Bayama (cca 90 km) trvala 22 hodin!

V Bayama jsme vystáli (ci spíš vysedeli) solidní frontu na místenky, ale po 1,5 hod. už jsme sedeli v náklabusu do Holguínu. Naproti nám se usadily dve mladý holky, z nichž jedna mela naprosto nádherný prsa, schovaný bez podprsenky do krátkýho tricka. Nejak jsem nebyl schopnej dívat se celou cestu jinam.
Holcicky si to špatne vysvetlily (ani se nedivím) a chteli se s náma seznámit (na rozdíl od nás…) Už abychom byli doma, na Kube je nebezpecno
V Holguínu jsme zašli do známého bufáce, babca si nás pamatovala a donesla nám zase rizoto. Holky na nás ješte chvíli cekaly, pak to vzdaly a šly domu.
Sedli jsme si venku a cekali na náklabus do Las Tunas. Spolu s námi ješte cca 15 lidí. Asi po hodinen ás napadlo se zeptat co a jak a chlapík ríkal, že už dneska asi nic nepojede, že máme zkusit taxík. Nemáme za nej ale prý dát víc než 3$. Taxikár (cernej, ni ne tak barvou jako povoláním) chtel asi 40$. Když jsem se na nej utrhl, proc pro Kuboše je to za 3$ a pro nás za 40, mlel cosi o problémech s policií. Na Kube je totiž zakázáno vozit cizince v soukromym aute
Šli jsme tedy na stopa, už se stmívalo a karneval v las Tunas za úcasti nejlepších kubánských kapel už startuje na plný obrátky.
Zastavilo nám spousta aut, nejlevnejší chtel 10 $. Nic vám nedáme, hamouni. Nakonec nás vzala Avie na korbu, že sice nejedou až do Las Tunas, ale tím smerem. Vysadili nás po 1 km, kupodivu nic nechteli a odjeli. Byla to križovatka za mestem, kde cekalo s námi ješte tak 50 lidí na stopa do Tunas. Všichni asi na karneval.
Když nás konduktor videl mezi davem Kubáncu poslal nás dopredu do kabiny. Jak jsem se predtím cítil diskriminovanej (protože nás Kuboši nesmej brát stopem), ted jsem s zase cejtil blbe vuci nim. Naštestí v kabine už bylo obsazeno, tak jsme se vrátili na korbu.
Smula u kubánskejch nákladáku je ta, že strechy maj delaný pro mrnavý Kuboše. Sice ve stoje se nám lépe dejchá, ale zato musíme stát v hlubokém predklonu.
Po asi hodine cesty se uvolnilo místo ksezení, tak nás tam Kuboši hned laskave nahnali. Vždycky, když videj, že používáme jejich dopravu nebo jíme jejich jídlo (cili ne nic spoeciálního pro turisty za dolary…) jsou k nám desne hodný a laskavý.
Vzápetí co jsme usedli pristoupila banda nacincanejch krásnejch Kubánek, z nichž ta s nejvetším poprsím zustala stát prímo prede mnou. Dav jí postupne pritlacil tak blízko (prsa k hlae, stehna na kolena)., že mi zacalo bejt dost vedro.
Všimnul si toho vedle sedící Kuboš a hned mi jí nabízel. Ríkal, že jí nám rovnou šahat na zadek, že je to normální…
Vystoupili jsme na terminálu v Las Tunas a vydali se smer centrum. Karnevalovej pruvod už byl v proudu, šly tam spousty tancících páru, (témer nahý holky, jako obvykle) a rycná muzika.
Potrebovali jsme se zbavit báglu, tak jsme se nechali zatáhnou jedním otraou do \"casa particular\". Ve dvou bylo obsazeno(plný mesto skopcáku, všichni v objetí s místníma krasavicema. Bodejt by ne, ve srovnání s kteroukoliv místní je prumerná Nemka hadr na podlahu), takže jsme se na nej vybodli, já vytáhl vizitku od babci posledne a rišou jsme vyrazili k cíli.
Chudák se s náma potme nadcrel strašnou dálku pak si rekl (svete div se!) o 4 pesos! (8 Kc). To je úplne první Kuboš (po deseti dnech), co se nás nesnaží okrást!! Dostal za odmenu dvacet, protože ješte pockal, až se vysprchujeme a dovezl nás zpet do centra na karneval.
Tentokrát jsme se nechteli nikterak zaplést s místními otrapy (napr. Boxer) ani místními devcaty (napr. Kloboucková tricítka). Koupili jsme neco místních dobrot (houska s nasekaným veprovým z vedle ležícího celého selete - mnam, pecený banány a tak) a hlavne flašku bílého kubánského rumu. Sedli jsme si takto vybaveni na lavicku u hlavního davo-tahu, pozorovali holky (a že jich bylo, a jaký!) a zabíjeli kosmickou rychlostí rum.
Když jsme byli tak v pulce, zacal s s náma bavit vedle sedící dedula. Nejdrív jsme ho ignorovali (zrovna tak, jako jeho ošklivnou vnucku (tak 20let), která tupe zírala na Martina jak na svatej obrázek), ale nakonec nás dostal tím že zacal mluvit solidní ruštinou!! První Kuboš, co mluví rusky!
Nic nechtel, jenom si s náma povídal vo ženskejch, my je pritom nerušene pozorovali a byla pohoda.
Jednou jsme se príliš ohlídli za jednou nádhernou cernoškou v superkrátkých priléhavých minišatickách a už jsme byli v prušvihu. Od tý doby zacala \"Malická\" chodit okolo nás casteji a casteji a blíž a blíž, porád se na nás smála a my jí dokázali ignorovat mín a mín. Nakonec se prošla po lavicce za náma, takže jsme si mohli pekne prohlídnout její cerný kalhotky (ta její sukne byla fakt krátká).
Dedek to nakonec nevydržel a zavolal já k nám a ona si samozrejme hned prisedla. Umela trochu anglicky a hned na zacátku udelala zásadní chybu. Prozradila vek. Telícko i pohyby mela nádherný, jako dospelá slecna, bylo jí však, ted se držte, 14 V živote bych to nepoznal.
Protože jsme dva, rychle sehnala kamarádku. Nejdrív jsme taktne dve odmítli, nakonec jsme jednu nechali prisednout. To byl taky extra kousek. Hubenoucká, krásný vlasy a voci, vypadala tak na 16. Hned z ní samovolne vypadlo, že jí je 23 a má, pozor, osmiletýho syna!! Rodila ve ctrnácti…Za chvíli byl rum hotovej, konverzace nám šla výborne. S dedkem jsme mluvili rusky, mezi sebou cesky, na \"Malickou\" anglicky a na \"Tintítko\" španelsky.
Mladická, krerá nás ulovila, mela právo volby. Vybrala si Martina (proste si k nemu dost destne prisedla), což me docela rozladilo. To už je po tretí, co Martin dostal prednost! Dedek mi to vzápetí dopodrobna vysvetlil. Martin vypadá pro Kubánky daleko víc exoticky (modrý voci, úplne krátký vlasy), kdežto já jsem prej podobnej bílejm Kubošum Pekne dekuju. Navíc na Kube, a to je hlavní problém, nejsou v móde dlouhý vlasy, to prej maj jenom bláznivý umelci a zpeváci. No a já už nemel asi pet mesícu cas na holice, takže mi lehce vlnitý mikádo (na Kube vetšinou špinavý, mastný a zacuchaný) roste až na ramena. No stejne to nepoteší.
Když jsme dopili rum, dožadovali jsme se doutníku, aby byla kubánská atmosféra úplná (kubánskej rum, kub. karneval, kub. holky a kub. doutník!!). Bohužel nikde nebyly.
Mladická nás s desnou vervou táhla nekam tancovat, až se jí to nakonec povidlo. Dojeli jsme dvema rikšama do druhého centra zábavy, asi 2 km jinde. Tam hrála jiná kapela a byly zase davy lidí. Blbli jsme a tancovali, holky tu maj fakt pohybovej talent a sexapeal z nich ukapává už v tech ctrnácti. Dedek už s náma samozrejme nebyl, ale ješte predtím nás presvedšoval, že nikde jinde, ale na Kube je nejvhodnejší vek ctrnáct let. Naštestí jsme mu to neuverili, navíc podlehnout kubánským svodum dva dny pred návrtem domu je blbost, tak jsme to nejak holkám naznacili. Mladická si rekla o dolar pro každou na jídlo a bylo. Tintítko na me sice koukalo smutnýma zklamanýma ocima a dožadovala se polibku, ale zvládli jsme to. Sedli jsme na rikšu a nechali se dovézt do baráku. Jak jsme se ráno dozvedeli, dorazili jsme v pul šestý!! Mysleli jsme, že jsou tak dve. Flaška kubánskýho rumu proste zkresluje cas

Sobota 18. 9. Las Tunas - Camagney
Místnost, kde jsme spali, má zabednený okna kvuli klimatizaci, takže clovek vubec nemá ponetí, kolik je hodin. Plánovali jsme brzo vstát, najít nejlepší spojení smer Havana a vyrazit.
Rum a kalba nám dovolili probudit se v pul dvanáctý. Babca nás uklidnila, že ve ctyri jede autobus do Havany za 7$. Pohoda.
Vydali jsme se smer terminál (po strohé opilecké snídani), abychom si zajistili lístky. Pred barákem už na nás cekala rikša, ani nevím proc. Cestou na nádraží mu asi 30 x spadnul retez, vždycky jsme museli s báglama v tom vedru vystoupit a pockat až to zase nasadí. Navíc na rozdíl od ostatních nemel strechu, takže nám to pražilo prímo na kocovinovou hlavu. Utrpení. Po vcerejší zkušenosti, kdy si rikšista za perfektní službu rekl 4 pessos jsme cekali, že tenhle si nerekne nic, protože nás nakonec dovezl jen asi pul cesty. Rekl si o sedm. O.K., je to zmetek, ale co. Martin mu podává 20 pessos at nám vrátí. Ten krypl prašivej chtel 7 dolaru!!! To je 140 pessos, za to, že nás nikam nedovezl!! To me teda dožral, zlodej, serval jsem ho na tri doby, nechali jsme mu tech 20 PC a odešli pešky smer terminál. Nejhorší na tom je, že ten rikšista byl pravdepodobne syn od babci domácí, kterej s náma vcera vesele fórkoval.
Na terminálu chteli za lístek do Havany 54 $ za osobu!! Pritom vlak pro Kuboše stojí 14 pessos Zase jsem jim vynadal do zlodeju, tohle už je fakt moc. Vrátili jsme se rikšou pro bágly a vyrazili rovnou na terminál náklabusu. Otrapové nám nabízeli ruzný taxíky, ale všechno drahý.
Vedle terminálu náklabusu je nádraží, šli jsme se zeptat na vlak. Klasicky komunistickej prítup. Baba si nejdrív ceše vlasy, upravuje sponku, ignoruje nás a nakonec se teda otrávene zeptá, co že jako chceme. Pak nás poslala k vedlejšímu okýnku. To samý, ignorace, pak neco španelsky zamumlal. Když jsme nerozumeli, zopakoval nám to hlasitejc. To je klasika, ty tupci si myslej, že hlasitejší španelštine rozumíme, tak to jenom vopakujou. Nakonec jsme se na ne vykašlali, aniž bchom se cokoliv dozvedeli.
Ješte nám cosi nabízeli nejaký drážní zamestnanci, mluvili o vlaku do Camagney, ale na Kube už nikomu neveríme, tak jsme šli na náklabus. Pak se ukázalo, že nám nabízeli svezení nákladním vlakem, kterým opravdu za chvíli odjeli! Škoda…
Vlezli jsme do náklabusu a celkem v pohode jsme za 3 hodiny tech 110 km ujeli.
Z Camagney už žádnej náklabus smer Havana dneska nepojede, takže smula. Naštestí pojede autobus, baba nám rekla, že odjíždí ve 2:40 ráno a stojí 33$. Pohoda. Akorát, že máme všehovšudy 30$ dohromady, je sobota vecer a jsme na Kube. Bankomaty neexistujou a banky a smenárny na šeky zavrený!
U okýnka na bus jsme potkali mladýho Nemcoura, kterej tady cestuje sám!
Vydali jsme se smer centrum, že zkusíme místní Grandhotel. Cestou nás ukecal rišista, že nás tam sveze. Nejdrív jsme ho za 2$ ignorovali a šli pešky, pak slevil na dolar.
V Grandhotelu sice mluvili lidskou recí, alee šeky nemenej. Obešli jsme ješte tri hotely ve meste, nic. Odkázali nás na hotel Camagney za mestem. Koupili jsme si zase housky s prasetem a znova potkali Nemcoura. Vytáhl pruvodce a poradil námk de je ten hotel. 5 km za mestem. No co, casu dost, jdeme pešky. Asi 1 km pred cílem jsme potkali slušnýho drožkare, kterej nás tam dovezl žebrinákem za 5 pessos. Jinak chteli všichni 5$. Zlodeji! 5$ je polovina mesícního platu na Kube!
V obrovském luxusním hotelu CamaGney další šok. \"Ano, šeky berem, poplatek 6%\" cesky: \"Cože?!!! To si snad ze me deláš pr…, né?!!!\" \"No dobre, 4%…\" Proste Kuboši te okradou i v recepci petihvezdickovýh hotelu!!
Droška nás dovezla zpet na busterminál, cestou nabral lidi, který se s náma všichni desne chteli kamarádit a podávali nám ruce. Proste si mysleli, že za ne tu drožku zaplatíme. Už ám fakt lezou krkem, mel jsem takový tušení, že dneska to nekdo schytá…
Ten nejotravnejší, ríkejme mu \"Schytac\", se s náma vydal na terminál.. Poríd se nám snažil vnucovat svojí pomoc, jeho babicka pracuje na terminálu atd. (to už známe z Quatemaly) a nedal se odbýt.
Z baby na terminálu, která mi pred dvema hodinama tvrdila, že bus jede ve 2:30, vypadlo, že jede v 7:00 ráno! Ta kráva blbá mi predtím rekla o busu do Santiaga, cili úplne na druhou stranu. To už nemá obdoby. Nejdrív stres jako prase, co si pocnem bez penez uprostred džundgle, když nám pozítrí brzo ráno odlétá letadlo z Havany 527 km odsud, ted ješte tohle.
Vydali jsme se do mesta (zkusit ješte vlak), Schytac s náma. Cestou domlouval nejakou svinárnu s drožkarem, který nás pak dohnal a chtel 2$. My nic. Zase nás dohnal, že teda 1$. Vlezli jsme do starobylýho, pekne polstrovaného odpruženého kocáru a vyrazili. Schytac furt s náma, ac ho drožkar vyhánel i pomocí bice.
V puli cesty zastavili, že chtej peníze hned. Že prej kvuli policajtum pred nádražím. Vytáhl jsem dolar a podal ho drožkarovi. Zacali se dožadovat ješte deseti pessos!! To uaž jsem se v kocáre vztycil, strašne jsem na ne zarval spoustu výhružek anglicky, Martin ješte pridal výhružku policajtama, oni oba stáhli ocasy, zacali se omlouvat a jelo se dál.
Pred nádržím jsem rekl Schytacovi, že mu dekujem za pomoc a že už ho nepotrebujeme, adiós.
Vlezli jsme na nádraží (to je to nádraží, kde jsme pred dvema dny ztropili scénu kvuli pasum a cenový diskriminaci turistu!) a pídili se po vlaku do Havany. Ve fronte u okýnka stála hezká blondatá holcina se slovanským xichtem, dali jsme se s ní do reci.Rakušanka z Vídne, potrebujou s klukem do Havany. Vlak mel jet v osm, ted už tvrdej v deset. Lístky se prodávaj, až když vlak prijede.
Šli jsme si teda dát vedle do hospody pivo, následováni bandou otrapu. Sedíme si tak u piva, výborne se bavíme sdelováním Kubánských zkušeností a v tom prišel Schytac. Zase zacal otravovat, strídave nás a Rakušáky. Ignorovali jsme ho vevzácné shode. Nakonec zacal chtít peníze, že nám jako desne pomohl. Ano, pomáhal drožkárovi nás okrást. Martin mu slušne vysvetlil, že jsme po nem nic nechteli a hlavne, že žádný peníze nemáme, protože jsme studenti. Schytac nám na to konto zacal dost sproste anglicky nadávat. A dost, cíše pretekla. Ac jsem nikdy v živote nikoho fyzicky nenapadl, vystrelil jsem ze židle až odlítla, chytil jsem Schytace obema rukama pod krkem a vynesl jsem ho pozpátku ven pred hospodu. Cestou jsem mu vysvetlil, ž už by nikdy nemel nikoho nazývat motherfucker
Venku mi ho odebrali nejaký dva zrízenci nebo co, strachy se nezmohl na žádnej odpor a nechal se odvést. Me se zase ujal barman a s rukou na mém rameni me slušne uklidnoval.
Chudák Schytac mel smulu, odnesl to za všechny otrapy, zlodeje a podvodníky, co nás na Kube votravovali. Asi tak 50 - 100 kusu denne.
Pak jsem se vrátil ke stolu a už naprosto nerušene (jaký zázrak) jsme pokracovali v konverzaci.
Jednou za cas k nám prišel nekdo, oblecený jako drážní zamestnatnec a tvrdil, že má pro nás lístky na vlak v deset a že stojej 19,50$ pro jednoho. Strídali se asi ctyri.
V pul jedenáctý vlak opravdu prijel a jeden z tech lístkaru opravdu prinesl lístky. Protože jsou Kuboši podezrelí, at jsou od dráhy nebo ne, rekli jsme si, ž lístky zaplatíme, až budeme sedet ve vlaku.
On nás dovedl do správného vagónu, do kterého nás ovšem konduktérka nepustila, protože nesedelo císlo pasu s císlem na lístku. Na Kube se totiž prodávaj lístky jenom na prukaz totožnosti. Cili samozrejme podvod jako Brno. Ten podvodník mlel cosi o erroru, ani jsme mu nic nerekli. Ani jednoho z nich už jsme nikdy nevideli.
Šel jsem se zeptat k okýnku, kdy jede další vlak a co lístky. Vlak jede o pulnoci a lístky o pulnoci.
V 11:45 jsme s Rakušákem došli k okýnku. Slecna se obrátila, že prece ríkala o pulnoci! \"Vy jste kluci asi blbí, že jo?\" ríkaly její oci.
Prišli jsme tedy o pulnoci a to už vedela, že vlak má asi 2 hodiny zpoždení.
Usadili jsme se na betonový rampe na refýži a rozhodli se proste cekat. Už jsmee zvyklí, vždy?rt celých 12 dní na Kube vlastne jenom na neco cekáme. To už je takovej socialistickej údel.
Asi v pul pátý ráno jsme se rozhodli jet taxíkem. Ve ctyrech už se tech 100$ dá vydržet. Nesehnali jsme nikoho pod 140$. Navíc je tu risk, že když nás capnou policajti, tak Kuboše zavrou, nás se sice nedotknou, ale budem nekde uprostred niceho a nestihnem letadlo. A taky není nikde psáno, že 50 let stará amerika nebo 30 let starej Moskvic tech 500 km ujede…
Už jsme meli bágly na ramenou (všichni 4), že radši jdeme na ten autobus, když nás odchytil další drážní zamestnanec (tentokrát asi pravejJ), dovedl nás do kanceláre (Kuboši nás asi nemeli rádi, na ten vlak jich cekalo tak 200! Jenže my platíme presne dvacetinásobek jejich lístku.)
Lístky nám prodal clovek, kterej umel trochu cesky. Tak to je druhej.
Celou noc jsme tedy strávii na betonový špinavý rampe na smradutým kubánským nádraží, spíce-bdíce na batohách. Vlak prijel v pul šestý ráno, cii jsme na nej cekali devet hodin!!!L Samozrejme byl totálne špinavej jak z venku, tak zevnitr, naše zaprasený vlaky jsou proti tomu jídelní stul. Tech 527 km do Havany trvalo dalších 22 hodin, dvakrát jsme dokonce nekolik km couvali! Dohromady nám to tedy zabralo 20 hoin, prekonat 527 km. A ješte to stálo 1600 Kc!!L To je Kuba, americký ceny, ale socialistický služby.
Do Havany jsme dorazili naštestí vcas na to, v klidu si vyzvednout bágly v hotelu, najít u dvou babicek na hodinu pokoj se sprchou (klasickej scénár, sedli jsme si do parku a pockali, až nám mekdo nabídne to správnýJ).
Babci nás ješte dovedly na autobus smer letište a navíc vysvetlily ridicovi, kde nás má vykopnout. Kubánci cpoucí se do autobusu jsou naprosto bezohledný, ženská - neženská, fungujou jenom pesti a lokty. Jednomu upadla taška a než jí sebral tak byl celej pošlapanej.
Protože jsme jeli Metrobusem, ridic v tahaci mel dost práce upoutat naší pozornost na správný zastávce, navíc bylo deset vecer, takže tma.
Na další autobus jsme cekali asi hodinu, ale co, cau už máme dost. Ujala se nás jedna slecna, že nám letište ukáže. Když nakonec bus prijel, bylo na nástupišti 3 x tolik lidí, než co se pri nejlepší vuli mohlo do autobusu narvat. Protože nejsem takovej dobytek, jako Kuboši, zustal jsem na refýži poslední. Všichni Kuboši se tam vešli. Jestli si nekdo myslí, že zažil v Cechách nacpanej autobus nebo metro, tak je úplne vedle! Tady si lidi sedeli na klíne, viseli na tycích nad sedícíma, nikdo nemohl ani dejchat. Me se sice podarilo nastoupit, ale bágl na zádech zustal venku. Stál jsem jenom na špickách nohu a tlacili se na me Kuboši jako lis. Další zatávku už se ridicovi vubec dvere nepodarilo zavrit, tak jsem jel v oterenejch dverích, takže na me cákalo bláto. Bílý kalhoty jsem si pak na letišti musel prevlíct.
Jediný pozitivní (a to výrazne) bylo na téhle ceste na letište to, že ac posledne jsme dali 20$ (800Kc) za taxik, tahle cesta dvema busama pro 2 lidi stála všehovšudy 1,80 Kc!!J
Z poslední zastávky jsme ješte museli asi 2 km pešky, velku cást z toho šla ta Kubánka s námi.
Na letišti v Havane nemaj úschovnu zavazadel, což dožralo Martina. Já šel za poslední Kubánský šprdliky zase koupit pití a ty tupci na celým letišti nikde neberou pessos! Jenom dolary. Nepomohla ani moje oblíbená príhova ve štanelštine, že v Nemecku platej marky, v USA dolary a na Kube pessos.
Našel jsem tedy smenárnu, že to vymením za dolary. Baba nejdrív prepocítala tržbu 45.000$!!! a pak se mi laskave venovala. \"My tu dolary neprodáváme, to musíte do mesta\"
Babo to si deláš srandu, na letišti smenárna a já pojedu do mesta 28 km do smenárny, když mi to za chvíli letí, né? Kdž me tam videl chlápek ve frone penit, vyzáhl z kapsy dolary a vymenil mi to. Pak jsem se vrátil pro tu prašivou limonádu. Kouit limonádu za pul hodiny, to se muže stát jenom na Kube. No co, za 6 hodin nám to letí, to je naposledy, co jste me Kuboši dostali..
To jsem se teda težce melil. Polstrovaný sedacky na novým Havanským letišti jsou na spaní výborný. Ve ctyri ráno jsme se odebrali k odbavení. Cesou do LA máme mezipristání v Mexico City, ale je to ransit, na který prece nemuže být potreba vízum. Naše víza už jsou totiž vycerpaný.
Chlápek u odbavení tvrdil, ž i na transit skrz Mexico potrebujem víza. Zmenil jsem tedy taktiku a tvrdil mu, že jsme použili teprva jeden vstup a druhej je ješte volnej. Druhý razítko je totiž v pase na jiný stránce. Naštestí ho to uspokojilo a vydal nám palubní lístky. Predtím už tvrdil cosi o ambasáde ve meste, která otvírá v devet a my odlítáme v šest! Zustat na Kube o jen den déle je to poslední, co si ted prjem!
Po odbavení jsme cekali u našeho Gate 8, až pristavej letadlo. Konecne úleva, vracíme s domu, za chvíli bude civilizace.
V dobe plánovaného odletu hlásili z chraplavého rozhlasu cosi o indiánech visících na stromech kolem letište. Lidicky okolo zacaly nadávat, zvedat se a balit veci. Strašné tušení! To snad ne! Slecna sedící vedle vidíce naše zmatení nám to vysvetlila. Náš let, plánovaný na 6.00 ráno, poletí v 16.00 odpoledne. To je dost dobrý, když nám odlétá následující let z Mexico City do Los Angeles v 11.00 dopoledneL
Na informacích samozrejme nikdo nebyl, vždyt je tu socialismus. jak to tak vypadá, my se tý Kuby nezbavíme. Fakt jsme nevedeli, co delat, naštestí s nás ujal anglicky mluvící Mexican a když konecne prišel nekdo z Air Cubana, preložil nám, co ríká. Let je opožden kvuli hurikánu, ted nás odvezou do hotelu, dostaneme snídani a každý si muže zavolat 3 min domu, co se deje. O navazujících letech nic.
Prošli jsme celý letište a nenašli nikoho, kdy by nám mohl zodpovedne ríct, kdo je odpovednej za naše letenky z Mexika (Bylo 6 ráno).
Rozhodli jsme se dojet do hotelu a rešit to tam.Nikdo nevedel co a jak, ale nakonec jsme našli busy, které nás odvezly do hotelu. Kupodivu to byly nové klimatizované Mercedesy, které na Kube prakticky nevidet.
Dovezly nás do petihvezdickového hotelu, nejlepšího v Havane, obrovský komplex u more, tisíc pokoju, bazény atd.
V recepci byl težkej zmatek, vyckali jsme na pridelení karty (místo klíce) a na tu jsme si pak šli do centrály zavolat. Jediný zpusob, jak zmenit letenky se zdálo zavolat do Mexica Jorgeovi, který nám je prodal, at to zmení drív, než letadlo odletí. Volali jsme tam nekolikrát, ale v podstate bezvýsledne. Nikdo z Cubana Air v hotelu nebyl k zastižení, takže víc už se nedalo delat. Šli jsme se tedy alespon nasnídat, a to opravdu královsky. Škoda, že nám potešení ze snídane rušila težká cihla v žaludku, že budeme muset zaplatit znovu ty letenky z Mexica, což je bratru 15.000 Kc. To už by me totiž zabilo.
po snídani jsme šli nahoru na pokoj, stejne petihvezdickovej, jako snídane. Martin pak ješte volal do Mexica, jako od zacátku za pomoci ochotného Mexicana.
Pak už jsme to vzdali a šli aspon využít cas k získání mexického víza. Naštestí mexická ambasáda byla blízko, a prestože jsme tam prišli pul hodiny po zavíracce, (12-13), vpustili nás dovnitr a víza vyrídili na pockání. Ac v Praze stála víza 28$, tady se ukázalo že nechtejí 28$, (což nás dost štvalo za cca 2 hod. v Mexicu), ale 28 Kubánskech šprdlíku, cili 56KcJ
Pak jsme chytli prví auto ochotný nás dovézt do hotelu (starej Moskvic, muzikant uvnitr, byl dvakrát v Cechách!) a vrátili se do hotelu. Autobus odjíždel v pul tretí, vbehli jsme tedy ješte dolu na obed a dali si: já: 2 hovezí a 3 krutí bifteky, mušlový rizoto a spoustu ovoce, Martin si jako obvykle nabral morský potvory. Bylo to petihvezdickove výborný, akorát jsme na to meli moc málo casu.
Po jídle jsem šel jete zavolat do Meika, naposledy zkusit ty letenky. Nic. Aspon jsem zavolal tak ˝ min domu.
Pri odhlašování z recepce recepcní natukala císlo pokoje do pocítace a pak jí málem vypadly oci do klávesnice. Nicméne mi klidným hlasem oznámila, že budeme muset neco málo doplatit (Odecetla tech 6 min zdarma za telefon a pak mi oznámila, že doplácíme 77,50. Cože, dolaru???!! Ano, dolaru. Provolali jsme 108$ a mohli jsme jen 6 min. Tak moment hned jsem zpátky. Šel jsem ven za Martinem a rozhodli jsme se je ignorovat. Samozrejme si pro me za chvíli prišli, mluvil jsem s kýmsi, kdo zastupoval Cubana Air a dost odhodlane jsem mu vysvetlit, že tech 108$ jsme neutratili kecáním s babickou, že jsme s jenom snažili zmenit naše rezervace, což byla povinnost Cubana Air, který ošem neudelala nic. Ješte se zeptali znovu, jestli to zaplatím, já rekl, že v žádným prípade a byl pokoj.
Dojeli jsme busem na letište, znovu se odbavili a konecne se mi podarilo odchytit nekoho od Cubana Air.
Konešne služný jednání, rekl, žese o naše letenky postarají, stejne tak jako o naše ubytování a jídlo v Mexico City. Pošle zprávu do Mex. a nekdo tam na nás bude cekat. To nás konecne uklidnilo a uvolnilo celodenní stres. Let už byl v pohode, odbavení v Meiku tak, pretože pašujem 5 krabic nejlepších kubánských doutníku. Akorát, že na nás nikdo z Cubana Air necekal (našli jsme tedy jejich kancelár a v ní starou tlustou indiánku, která nemluvila anglicky. Španelsky jsme jí teda vysvetlili, o co jde a ona zase nám, že rezervaci na letenky na zítra ráno už máme zarízenou, ale protože huricán není jejich vina, na hotel ani jídlo nemáme nárok.
Tak to teda né, pekdne nám dáte hotel. Budme tady sedet, dokavd z vás neco nevyrazíme. Baba rekl, že za chvíli prijde kdosi, kdo mluví anglicky. Za hodinu prišla jiná baba a anglicky nám rekla to samý. Nemáme na hotel nárok. To už me naštvala.
\"Všechny letecké splecnosti na svete se starají o svoje zákazníky v prípade zpoždení! Tohle není poprvé, co cestuju! Ona: \"Všechny ne, Japanese Air taky ne\" Já \"No to je super, tak to už jsou dve z nekolika tisíc. Víc argumentu už nemela, sebrala se a šla domu. Starý indiánce jsme vysvetlili, že pokud nám nedá hotel, budeme spát v jejich kancelári. Už bylo devet vecer, porád lepší spát tady na koberci, než nalavicce v letištní hale. Baba na to, že odpvedná osoba prijde asi za hodinu.
Na odpovednou osobu jsem si pripravil novinárskej prukaz a foták, jak že se stará Cubana Air o své zákazníky. Nebylo to ani potreba . Odpovednej dedek prišel, už vedel o co jde, jenom vypsal objednávku a poslal s námi pohunka do hotelu. Jete jsme jim na rozloucenou podekovali s tím, že takhle špatný služby se jen tak nevidej. V USA jsme se pak dozvedeli, že jsme na hotel opravdu nemeli nárokJ
Hotel byl prímo na letišti, zase super luxus 5*, tentokrát jsme si ho užili. Porádná koupel v mramovový koupelne, kadej pro sbe obrovskou postel, televize jako prase, vecerý kupací potreby vcetne parfému a holení, asi deset rucníku a tak. Akorát na bazén už bylo pozde a za Internet úctoval 17$ za hodinu.
Ráno jsme bez problému skocili do letadla a s dvema meziprisáníma doleteli do civilizace, do Las Angeles, California. Tam jsme zase snadno dojeli na Greyhound terminál a stejným busem jako posledne dojeli do San Franciska. A už jsme v pohode. Na lodi snídane, vyprat, sprcha, Internet, proste jako doma….