Borneo - Skrz kouřovou clonu za zlatokopy do pralesa

Borneo - očekávání exotického původního pralesa, opic a papoušků. Ano, trochu tam toho, za clonou kouře z vypalování pralesů, ještě zbylo. A stálo to za to vidět! Než vypálí ten zbytek...

Let celkem nezajímavý, první zážitek až na letišti v Singapore, kde je uprostřed haly nádherná tropická zahrada s asi 30ti různými orchidejemi, zlatými kapry a palmovím. Ono už v letadle Singapore Airlines bylo jasné, že cestování může být i relativně příjemný zážitek.

Let prázdným postarším letadlem, bezproblémový průchod celnicí. Kromě nás už z letadla vystoupila jedna bílá rodinka Američanů se třemi dětmi. Čím jsem tu déle, tím méně chápu, co tu dělali.
Východní, Indonéské části ostrova Borneo se říká Kalimantan – je o poznání chudší a méně civilizovaná, než západní část, která patří do Malajsie.
Celá ekonomika je tu postavena na dvou komplementárních aktivitách. Kácení tropického deštného pralesa a vysazování palem na produkci palmového oleje. Jediný problém je udržitelnost takové ekonomiky. Ekosystém pralesa dokáže vyprodukovat asi 1cm humusu za 100 let. Olejová palma dokáže půdu tvořenou 1000 let vyčerpat za pár let. Výsledek? Poušť. Momentálně už asi na 2/3 ostrova. Výsledek asi 30 let těžení.
Zpět na letiště. Taxík do centra do hotelu měl stát 70 000 rupií. Prodává se tam na taxi kupon, takže žádné šizení. Výměnou dolarů (1$ = 12 700r) a dalším počítání nám vyšlo, že taxi je za 140Kč. Pokoj ve 4* hotelu v centru hned u moře byl za asi 500Kč. Jídlo, což je rýže-ryba, či rýže k smrti ufritované kuře, ohřívané zase ve friťáku na palmovém oleji, občas nějaká zelenina vařená.
Cena mezi 20 – 60 Kč. Horší je to s pivem. Když už ho někde mají, stojí tak 80 – 100 Kč za třetinku v lahvi. Vypadá to na detoxikační expedici -.
Venku stabilní teplota kolem 30 °C, v noci 27, polozataženo a 100% vlhkost. Kdo to nezažil, nejvíce to připomíná páru na plavečáku. V průvodci psali, že tady člověk pozná, k čemu je obočí.
První den na Borneu nebyl nijak výjimečný. Kousek od hotelu jsme náhodně na pobřeží našli parádní tržiště. To je vždycky radost pro cestovatele i fotografa. Spousta různého ovoce, čerstvé ryby, sušené ryby, zeleniny všech možných tvarů atd. Vedro a jetlag neumožňuje žádný velký akce, ale procházení se po trhu a pobřeží je OK. Hledali jsme nějakou vyhlášenou pláž. V Balikpapan není hezké moře, takže pláž je spíš rarita. Nejdřív jsme našli jakýsi park s památníkem. Platilo se tam vstupné. Plácli jsme se přes kapsu a ty 2Kč za osobu zaplatili.
Co bylo na celém pobřeží divné, je stav všech restaurací a hotelů. Vypadalo to jako zavřeno po sezoně, ale sezoně 2010. Všechno zavřené, zaprášené, rozpadající se. Původně luxusní hotely, stylové restaurace, dřevěná promenáda nad pláží. Dnes již spíš obrázek po apokalypse. Postupně zjišťujeme, že tento stav je prakticky všude. Na východní část Bornea prostě přestali jezdit turisté. Zatím nevíme proč. Nejpravděpodobnější varianta jest, že dříve sem turisté jezdili za tropickým pralesem. Ten už si ovšem Indonésani vypálili až na pár míst v hlubokém vnitrozemí. Tam už se dá dostat jen lodí po řece a trvá to 4 – 5 dní.

Ráno jsme snídali jen melouna a banány z tržnice. Pak jsme se doptali, která malá zelená dodávka jede směr autobusové nádraží. Číslo tři, pididodávečka tak pro 4 malé domorodce, nás (a dalších 6 domorodců) po hrkavém prodírání místní džunglí skútrů, motorek a malých aut, dovezla na nádraží. Bus do Samarindy zrovna odjížděl. V relativním luxusu s klimatizací jsme vyrazili. K druhé snídani nám autobusový prodavač prodal pytlík „vaječné omelety v kostkách“. Vše je tu smažené v palmovém oleji (bodejť ne, když je to jejich jediný vývozní artikl. Možná ještě s dřevem). Palmový olej má hnusnou pachuť… Za 2,5 hod. jsme byli v Samarindě a začíná to být ryzí (čti autentické). Mikrobusy už nemají čísla a jedou, kam si řekneš. Pro Barangy (což je místní, mírně pejorativní přezdívka pro bílé turisty) byla cena 100.000 rupií. To se nám zdálo moc, vyjednali jsme to na 70 tis. (140 Kč). Hotel Andhika byl o poznání primitivnější než Ibis v Balikpapanu (Tento trend dlouho ještě udržíme ). Zato jsme měli pro jistotu zarezervovaných 6 pokojů. Potřebujeme 2 pokoje, anóbrž jsme tři a tady mají pokoje jen po dvou. Jenže aplikace Bookeng.com měla problém rezervaci odeslat a nakonec to udělala 3x.
Pohodili jsme bágly v pokoji a vyrazili hledat jídlo. Patrik měl zase potřebu najít něco dostatečně levného. Prošli jsme půl města, šli jsme podél přístavů a naše přítomnost vyvolává v místních dětech ohromné veselí a v dívkách nutkavou potřebu se s námi vyfotit. Už včera v Balíku se v různých uličkách se za námi vytvořila banda tak 20 dětí, které nás doprovázeli až na konec čtvrti. Zde jsme ještě větší atrakcí. Dle několika místních průvodců jsme první turisté od dubna.
No nevím, ale jistý je, že jsme tu žádné bílé huby nepotkali. Několikrát jsme museli pózovat. Dcera či dvě kamarádky se k nám tulily a rodiče to fotili na mobil. Jeden páreček holek nás pronásledoval asi půl hodiny na motorce, než se odvážily požádat o focení.
Nakonec jsem nás musel zatáhnout do přístavní budky, kde nám uvařili rýži, k smrti ufritovaný kuře a čaj. (8 kostek cukru na hrneček). S jídlem je to tu zatím na levačku.
Po jídle jsme se vydali hledat dle Lonely Planet průvodce „největší cestovku ve městě“. Nechtělo se nám vydávat do pralesa úplně bez průvodce. Bez Google Mops bychom to vůbec nenašli. Zapadlá špinavá ulička, stoka, halda dětí, které kolem nás povykovala, všechny ženský ze svatební hostiny, co se chtěly s námi fotit, ale cestovka nikde. Nakonec děti ze svatby pochopily, co hledáme a zavolaly majitele cestovky The Gigant Tour, nějaký Lucas z Holandska. Lukas nám poslal nějakého průvodce, který za námi přijel na skútru. Mluvil trochu anglicky a nabízel nám 9ti denní výlet do džungle za 1550 dolarů. To by bylo za tři lidi 116.000 Kč!!! Jelikož už víme, jak je to tady všechno levný, poslali jsme ho s tím tam, kde záda přestávají mít slušné jméno. Vymlouval se na to, že je špatná ekonomická situace a málo turistů, proto je vše dražší. (??). Horší je, že už je druhý, kdo nám říká, že je strašně málo vody a do džungle skoro nejde dojet. No nic, máme telefon ještě na jednoho průvodce, a pokud ani to nepomůže, vyrazíme tam sami.
Cestou zpátky podél řeky se nábřeží změnilo v nekonečnou restauraci. Na zemi staré billboardy na sezení a nízké stolky, nekonečná řada stánků s jídlem a spousta místních. Dali jsme si nejdříve masové kuličky na grilu (za korunu jedna), pak kukuřici, ještě jedny kuličky, smaženou bramborovou spirálu, pohodička u řeky. Čas od času se někdo chtěl vyfotit, mile se usmívají a pózují, když je fotíme my. Najednou se k nám přitočila taková malinká hezká holčina, a jestli nepotřebujeme průvodce. Že prý se narodila v džungli a je profesionální průvodce. Nakonec jsme se dohodli, že jí bérem. Chce 350.000 rupií denně a všude nám vyjedná ceny jako pro místní. Odhadovala, že nás to vyjde na cca 1.000$. No, pořád lepší, než 1550$. Cestou domů nás Patrik trochu strašil varováním před noční chůzí městem v průvodci, ale nestalo se nic.

Ráno začalo vesele. Přijela naše nová parťačka Rhena v tlustých kamaších. (Překvapivě měla asi 3x větší zadek, než to v noci vypadalo ). Posbíral jsem od kluků veškeré dolary, co jsme měli a Rhena že mně doveze na skútru do směnárny. No měří přesně o 44 cm méně než já. No, motorku mám, řídit umím, ale jezdí se tu vlevo a je to dost bordel. Navíc jsem si chtěl průjezd tím maglajz natočit na Go Pro. Na to, že je poloviční, to se mnou projela jako nůž máslem. Náklaďáky, mikrobusy a jiné překážky předjížděla s jistotou někoho, kdo se na motorce narodil. Což je tady pravda. Na skútrech jezdí celé rodiny (najednou) a mám fotky dětí kojených za jízdy, krmených z láhve za jízdy, spících za jízdy, jedoucích ve stoje, vsedě vpředu, vleže vzadu atp. Od cca 8 let začínají řídit sami, a proto s motorkou umí opravdu lépe, než sváteční jezdci v Evropě.
V Samarindě jsou dvě směnárny na opačných koncích města. V první z nich mi dolary rozdělili na tři hromádky. První, pouze úplně nové 100$ bankovky, za standardní kurz. Druhá cca třetinová, byly starší bankovky (neopotřebené), za které mi nabízeli o cca 10% méně. Třetí třetina byly bankovky mírně opotřebené, které mi nechtěli vzít VŮBEC! To mě teda dožralo strašně! Kdo si myslí, že jsou, že budou zpochybňovat platnost dolarů, který jsem notabene dostal v Kalifornii od Bank of America!
Vyrazili jsme teda s Rhenou do druhé směnárny, na druhém konci města. Cestou mi ukazovala velikou zajímavost, kvůli které si asi i zajela. Místní obchoďák! By o něco větší než vesnický Prior. Tvářil jsem se přiměřeně nadšeně, abych neurazil. Říkala, že sem chodí o dovolené…
V druhé směnárně bylo vše o poznání hladší. Nevzali jen dvě bankovky a kurz za ty starší byl pořád o kousek vyšší, než ten nejlepší v předchozí směnárně. V průměru kurz vyšel na 13.111za $. Sranda byla, jak mi výslednou částku 14.470.000 vyplatili. Největší bankovka je 100.000 r., takže jsem dostal několik paklů pár centimetrů tlustých, které počítal srandovní robot, a byly převázané gumičkou. Horko těžko se mi to vešlo do všech kapes. Naštěstí kvůli komárům a malárii nosíme košile s dlouhými rukávy (a kapsami) a dlouhé kalhoty s mnoha kapsami. Stejně to vypadalo, že převážím v kapsách celou knihovnu.
V hotelu se nám nakonec podařilo zaplatit kartou a taxi mikrovanem jsme vyrazili na autobusové nádraží. Mikrovan je sice levný (za 30 min. jízdy přes celé město jen 100 Kč za všechny), ale zato staví na každém rohu a nabírá lidi. Bus jel ve dvanáct, jen tak tak jsme tam ve dvanáct byli. Jenže odjezd byl ve dvanáct tropického času, což znamená cokoliv mezi 12 – 14. Chyběl totiž řidič. Tak jsme si aspoň stihli dát oběd a nakoupit nahnilé mandarinky. Měli i dobré, ale Patrik odmítl za mandarinky zaplatit něco tak šíleného, jako je 60 Kč .
Naše obavy, že nám v klimatizovaném autobuse bude zima, byly liché. Bus byl tak malý, místo v něm bylo jako v letadle Ran Air, a klimatizací rozhodně netrpěl. Zato měl přesně v místě hýžďových kostí narafičenou železnou tyč, která nás následujících 12 hodin na výmolech tloukla nemilosrdně. Dovezli nás nejen do Melaku, jak bylo v jízdním řádu, ale za doplatek ještě až do přístavu Tering, odkud nám ráno pojede loď. Malý jednoduchý hotýlek a tureckým záchodem a matrací na zemi nám ve dvě ráno připadal lepší, než zrušený opuštěný hostel, nyní spíše squat.

Ráno jsme vyrazili rovnou do přístavu. Tady jsme teprve pochopili, co mysleli tím, že v řece je málo vody. V přístavu je plovoucí molo, na které se vstupuje z pevných, cca 3 patra vysokých schodů. Molo tedy plave tak, jak vysoko po schodech zrovna voda vystoupá. Nejnižší schod byl nyní cca 3m nad hladinou! Museli postavit jiné provizorní molo, na které se chodí po dřevěné lávce.
Na molu byla i prodejna potravin a restaurace. Koupili jsme si po vší té rejži (kterou tady i snídají!) balené buchty. Byly příšerně sladké, ale vítaná změna. Čaj s osmi kostkami cukru jsem musel do půlky vylít a dolít vodou. Právě zde jsme se naučili indonésky říci teh tampa gula (čaj bez cukru).
Rhea se ukazuje jako dobrá volba. Mluví slušně anglicky, hodně věcí í (protože je profesionální průvodce) a zbytek se doptá místních. Od té doby co jí máme, platíme to samé, co místní. Pochopitelně, že netoužíme po luxusu, ale ryzích zážitcích. Volíme tedy maximálně veřejnou dopravu, jíme a bydlíme tam, kde místní. Jelikož tu žádný turisti stejně nejsou, tak to není tak těžký .
Loď je dlouhá a úzká, ve dvou řadách podélně na ní sedí tak 20 lidí. Bagáž na střeše, poháněné je to celé jedním závěsným motorem Yamaha V6 2,6 litu. To jak málo je v řece (široké většinou cca 100 – 150m) vody se ukáže asi za hodinu jízdy, kdy řidič z obvyklé vysoké rychlosti významně zpomalí a my koukáme proč. Jede pomalinku a motor vyzvedne z vody až těsně k hladině. Přesto za chvíli vrtule začne vymílat ze dna šutry a ty za lodí létají do vzduchu a rachtají. Bojíme se o vrtuli.
Asi po dalších dvou hodinách jízdy a několika takto mělkých místech to najednou v plné rychlosti zarachotí strašlivě s motor se zastaví. Řidič a jeho pohůnek se snaží něco opravit, ale na vodě to nejde. Řeka je plná menších lodiček, jedna nás dotáhne ke břehu. Chlapi montují, vrtule je v pořádku, ale zřejmě prasknul převod v kloubu za vrtulí. Jsme na břehu na malé naplavené plážičce, kole dokola jen prales (částečně hořící) mlha, kouř, žádné jídlo, nejbližší osada byla tak hodinu jízdy po proudu. Kupodivu je veselo, motor sice nefunguje, ale mobil ano. Prasklý díl leží na pláži, náhradní loď prý přijede za hodinu. Víme, ž je to tropická hodina, takže spíš dvě.
Nabereme tedy 2h. zpoždění a díky tomu v další vsi není čas na plánovaný oběd. Neplánovaně tedy jedeme o hladu. Cesta lodí proti proudu v neutuchající mlze a kouři, za řevu silného motoru nakonec trvá přes deset hodin.
Konečně ve vesnici (1000 obyvatel) Long Bagun a dáváme si pro jistotu 2 večeře. Konečně jsme našli dobré jídlo, smažená rýže s vajíčkem a kuřecím, obligátní 2x teh tampa gula a pak znova smažená rýže. U večeře nás nejdřív baví na foťák usednuvší zelená kobylka (tu známe) a pak na totéž místo usednuvší brouk s velkými křídly, který lítá šíleně nekoordinovaně a naráží nám do hlav. Rhea tvrdí, že je to milé zvířátko, se kterým si děti rády hrají. Na důkaz ho chytá a drží ho v dlani, ať si ho pohladíme. Brouk vydává strašný bzučivý zvuk, asi jako zkrat vysokého napětí a my se s ním kupodivu mazlit nechceme. Nakonec přichází vyhublá kočka, která již volného brouka dlouho vztekle loví a nakonec si z něj vážně udělá slušnou večeři.
Jelikož je tu pořád (i v noci) okolo 30ti °C a 100% vlhkost, permanentně se potíme, jak při kopání krumpáčem. Přitom většinou jen sedíme. Sprcha je tudíž nutná. Přesto, že je na tureckém záchodě. Přesto, že to není sprcha, ale velký plastový kelímek s držátkem na polévání (a splachování záchodu). Přesto, že kelímek se plní nabíráním z betonové nádržky vedle záchodu. Nakonec je ta studená voda příjemné osvěžení.
Matrace máme na zemi, což nevadí. Jelikož už jsme hluboko v pralese (i když vypáleným), musíme se bránit malárii a na noc aranžujeme proti komáří sítě. Do stropu ze štaflí zatlučeme hřebíky, na ty navážeme provázky, na ty zavěsíme speciální síť, která jako stan obejme celou matraci. Do té si pak člověk vleze a relativně bez obav se vyspí. Až na to šílený vedro a pot. Až na toho mezulána (nebo meluzína) co přesně v šest ráno začne vyřvávat z repráku nedaleké mešity. Až na to disko, co pustí v 7 ráno v krámku pod námi.

Ráno řešíme jak dál. Šlo by to ještě lodí, ale pomalu a s problémy. Další možnost je autem přes prales. Prý je to nová cesta a za asi 4 hod. tam budeme. Stát to bude sice 2 miliony (!), ale loď by stála podobně. No je to hodně, cca 1000Kč/os, ale zato pojedeme pralesem terénním autem. K snídani si dáme smažené nudle a vyrážíme na procházku, protože auto odjíždí až v poledne.
Vesnice je složená z převážně vybetonovaných uliček, kolem kterých jsou z prken ztlučené domky na muřích nohách. Na konci vesnice malinký osamocený domek, který jsme překřtili na babybox, protože v něm prý našli před lety novorozeně, o které se ves společně postarala a vyrostla z něj krásná žena .
Výlet na kopeček za městem nás stál spoustu potu, ale nestál za to, protože věčná mlha a kouř kazí výhled. Cestou zpět jsme potkali několik překvapivě luxusních domů s krásně vyřezávanými dveřmi a okny. Pořád jsme řešili, co to po stovkách v těch bílých pytlích nakládají do lodí. Cestou jsme viděli skluzavky z prken do břehu a haldy těch pytlů u řeky. Teď jich tu taky byla hromada. Bylo to kamení! Jeden pytel, tak 30l, má cenu 800Kč ! Používají se na stavbu domů a zřejmě se těží z řeky, nebo z nějakých ložisek kolem řeky. V uličkách pouze občas přejede někdo na skútru, překvapivě pomalu.
Kolem poledne jsme kuchli melouna a pak už přijelo to auto. K našemu údivu to byla prakticky nová Toyota Hilux, 5ti místní pic-up. Jak se ukázalo až na konci cesty, měla již na korbě 30 pytlů rýže po 25kg, asi 10 krabic po 12l jakési tekutiny, na to naše bágly a na tom všem ještě seděl domorodec. K tomu my 4 a řidič, auto mělo naloženo 1,5 tuny! Vevnitř nevídaný luxus, klima, z rádia jsme si pustili vlastní hudbu a vyrazili do pralesa. Cesta evidentně zas tak nová nebyla. Hned za vesnicí pekelně prudce do kopce, pouze buldozerem proražený průsmyk vegetací, vyježděné koleje, sem tam skála. Z několika desítek mostů, které jsme v následujících 5ti hodinách minuli, byla tak pětina již spadlých a objížděli jsme je brodem. Zespoda byla dobře vidět jejich konstrukce. Tlusté klády přehozené z břehu na břeh v několika vrstvách a navrch navezená udusaná hlína. Nelze se divit, že taková konstrukce nepřežije pořádný tropický liják a povodeň. Auto postupně prokazovalo větší a větší schopnosti. Vyjíždělo bravurně prudší a prudší blátivé kopce, přejíždělo brody a poradilo si s libovolně rozsekanou a vymletou cestou. Vždycky jsme obdivně hučeli a chtěli si ho fotit. Řidič se tvářil dost udiveně, ptal se jestli takové cesty nemáme. No, jelikož jsme netušili. Co nás čeká, divili jsme se, že se diví.
Asi po 4hodinách jsme přijeli do místa, kde cesta končila. Dál je teprve překopávaly bagry. Dojedli jsme melouna a vyčkali, až nám bagr dodělá kus cesty. Vypadalo to jako čerstvé mokré oraniště. Pak teprve začalo pravé rodeo. Už jsem v terénu docela dost zažil, kdysi jsme jezdili terénníma autama trénovat do bývalého povrchového lomu, pak jsem přejel teréňákem kus Sahary, v USA jsem byl taky párkrát v terénu. Ale to co nás čekalo tady, bylo spíš Camel Tropy, nebo reklamy na terénní auta.
Hned za tou rozkopanou částí cesta zmizela za horizontem. Když se čumák auta přehoupnul přes okraj, zatajil se mi dech. Vypadalo to jako kolmá bahnitá stěna dolů. Na redukovanou jedničku jsme to sklouzali hluboko dolů, převýšení mohlo být tak 100 – 200m. Na konci to samé, ale nahoru. Bylo fyzikálně nemožné, abychom to vyjeli. Toyota ale překonala fyzikální zákony. Už po několikáté jsme si říkali „To bych chtěl vidět místo, které by tohle auto dostalo do úzkých“. No ještě pár kluzkých kopců, několik brodů a už se nám to splní.
Při jízdě terénem se vlastně nemůže moc stát cestou do kopce. Prostě to přinejhorším to auto nevyjede. Problém je cestou dolů. Obzvlášť poté, co auto zastaví uprostřed prudkého svahu a začne nekontrolovaně couvat. Předek trochu uhne, auto se převalí na bok a už se kutálí dolů. Tak to se nám naštěstí nestalo. Ale přesto jsme narazili. Cesta se po několika hlubokých brodech najednou stočila přímo do řečiště. Prostě jsme jeli hlubokou vodou mezi břehy. Vrcholem všeho byla na okraji zaparkovaná kánoe!
Na konci řečiště nastal ten problém. Z řeky bylo potřeba vyjet po prudkém břehu, který byl mokrý a bahnitý. Náš řidič, do té doby vše bravurně zvládající, na ten břeh pomalu najel a až když na něm byl celou přední nápravou, prudce přidal. Kola začala prokluzovat, auto zoufale tancovalo v bahně, motor na plný obrátky řval a v zásadě jsme stáli na místě. Místo, aby si couvnul a zkusil to znovu, nebo auto zkusil „rozhoupat“, jen zoufale mačkal plyn. Nabízeli jsme se, že vystoupíme, abychom odlehčili, ale byl úplně zaseklej a nereagoval. Nakonec couvnul zpátky do řeky a pustil před sebe Mitsubishi L 200, které ta napoprvé a bez zaváhání vyjelo. Nutno říci, že bylo mnohem méně naloženo.
My jsme si teda nakonec vystoupili a on to asi na desátý pokus tím stylem „stojím na plynu, kroutím volantem a čekám“ vyjel.
Pak ještě pár šílených kopců nahoru a dolu a už jsme byli v cíli. Vesnice Long Panangai je jedna vybetonovaná ulička nad břehem řeky a asi 3 odbočky do kopce (ke škole, ke kostelu a asi ke hřbitovu).
Došli jsme do jedné místní „restaurace“, což byla taková místnůstka s pletivem v oknech se dvěma lavicemi, hned vedle kurníku. Pan domácí si zrovna z plechových dílů stavěl satelit. Večeři prý nám dát nemůže, protože to je pouze na objednávku aspoň 2hod. předem. Tak nám aspoň udělali polívku s čínskými nudlemi. Od rána jsme nejedli, tak aspoň něco. Polívka stála dvojnásobek toho, co v minulé vsi celé jídlo. Jak jedeme proti proudu řeky, vše zdražuje, neb se to po řece dováží (případně složitě terénními auty džunglí). Něčí obývák s gaučem a TV, v rohu plastový stolek a 4 židle. Průchodem do kuchyně bez dveří bylo vidět otevřené ohniště a na něm hrnec. A že nám udělají smaženou rýži s vajíčkem. Byla tak dobrá, že jsme si jí dali dvakrát. Ubytování klasika. Dřevěná dvoupatrová kůlnička, nahoře pokojíčky, dole turecký záchod a „sprcha“, složená z nádrže na vodu a plastového nalejváčku. Po celém dni jsme ulepený jak prasata a tak se rádi nad záchodem poléváme. Protože mezitím dorazila vládní delegace se zdravotní osvětou, musíme se sestěhovat do dvou pokojíčků. Tentokrát vyšla Rhema na mě.

Další část cesty směrem k ještě nevypálenému pralesu je nutné absolvovat na kánoi. V řece je tak málo vody, že nic jiného už neprojede. Naštěstí nenafasujeme pádla. Kánoi má na zádi šíleně hlučný motor s výfukem bez tlumiče, na který je nasazená asi m dlouhá oj s malou vrtulkou na konci. Ta se ručně dle potřeby noří pod hladinu. Horší je, že v kánoi se sedí v řadě za sebou a to na holé podlaze. Jízda po řece je zajímavá, míjíme jednu zlatokopeckou osadu za druhou, občas nějaká vesnice s koupajícími dětmi. Jenže z původních tří hodin (tropického času) je hodin pět a vzpomínám si na repliku z Pulp Fiction: „Tvoje prdel pozná středověk!“. Jak sedíme velmi těsně v řadě za sebou, není moc způsobů, jak si na tvrdou mokrou zem sednout. Nakonec ze zoufalství sedím i na petlahvi.
Ještě ke zlatokopům. Řeka Mahakam je evidentně zlatonosná. Každou chvíli potkáváme buď na lodi, nebo na mělčině umístěný ohromný stroj. Hlučný motor, klínovým řemenem pohánějící mocné čerpadlo, které ze dna řeky vymílá štěrk a bahno a 15 cm tlustou hadicí ho žene vysoko na dřevěnou konstrukci, ze které je pak voda pouštěná po „lavici“ s napříč natlučenými latěmi, kde se má zachytávat zlato. Zní to jednoduše, až na to, že štěrk a bahno ze dna se k hadici čerpadla hází ručně.
Do rodné vesnice Rhei jsme dorazili až asi v pět. Její táta je evangelický farář v místním kostelíku a Rhea nám nabídla, že můžeme spát u nich. Dům pana faráře je na místní poměry docela veliký, ale zato neobvykle řešený. Vstupní hala je zároveň významně největší místností v domě, táhnoucí se až dozadu. Napravo od haly 3 malinkaté pokojíčky. Vše samozřejmě jen z prken. V hale nám nabídli, ať si sedneme a dáme si čaj. Na tom by nebylo nic divného, kdyby ovšem v hale byl nějaký nábytek. Kromě stolku na TV tam nebylo vůbec nic. Jen prkenná podlaha. No po pěti hodinách sezení na prkenném dně kánoe se nám moc nechtělo, ale sedli jsme si. Bolelo to tak, že jsme začali polehávat. Pan domácí z toho usoudil, že se nám chce spát a tak donesl z postele povlečené polštáře. Asi se divil, že si na ně sedáme.
Po čaji jsme vyrazili na obhlídku vesnice. Ta se rozkládá na obou březích řeky, spojná cca 200m dlouhým visutým mostem z ocelových lan a prkýnek. Dá se to přejet i na motorce. Na jednom břehu jsme si koupili zeleninu a banány, prohlédli oba kostelíčky, kasárna armády, kde vojáci hráli (výborně) volejbal a radnici. Na druhém břehu jsme koupili rýži. Ta už je tu dost drahá, údajně 4-5x dražší než dole ve městě. Na obou březích jsme fotili spousty dětí, které se rády vystavují focení, ale zároveň se trochu stydí.
Jelikož jíst v restauraci už je tu drahé (relativně), Rhea se nabídla, že uvaří. Z toho nákupu vykouzlila něco tak dobrého, že jsme tu nic lepšího ještě neměli. Celou dobu nám tvrdí, že se nemůže vdát, protože neumí vařit. No, možná to bude spíš tím, že je na místní poměry příliš emancipovaná. Její největší zábava prý je pít pivo. To ovšem pro samotnou ženu v Kalimantanu není tak snadné. Do baru, kde se pivo prodává, chodí jen prostitutky. Doma se ze zákona (!) alkohol pít nesmí. Takže jí nezbývá, než si zaplatit pokoj v hotelu a tam si ty svoje 3 piva vypít úplně o samotě!
Ještě před večeří se nás Rhea ptala, jestli se chceme sprchovat ve sprše, nebo v řece. Nevím, proč poléváním se hrnkem nad tureckým záchodem říkají sprcha. Zvolili jsme bez váhání řeku. Šla tedy s námi k řece a zahalená do sárongu (široký šátek omotaný kolem těla) se tam „sprchovala“ a mydlila s námi. V řece nejde plavat, protože přesto, že je pořád asi 70m široká, je v ní pořádný proud. Přesto to byla lábuž. Na rovníku prý několik miliónů let neklesla teplota pod 25°C (ani v noci) a tak je voda parádně teplá. Možná až moc. Než jsme se vrátili (už za úplné tmy) domů, byli jsme zase zpocení.
Po večeři jsme naplánovali další postup. Rhea nás chtěla vzít na „túru“ na skálu za vesnicí. To jsme zavrhli, že chceme až do džungle. Na to že prý potřebujeme rangera, čili průvodce. Tak hned pro něj šla a přivedla 2. Nebyla nám schopná vysvětlit, proč 2, ale stáli jen 400 Kč/den, tak OK. Domluvili jsme se, že vyrazíme ráno v devět.

Ráno se ukázalo, že 9:00 nebylo našeho času, ale tropického času. Vráželi jsme v 11, do té doby se furt na něco čekalo. Z vesnice se musí ještě proti proudu řeky a to zase na kánoi. Když Rhea řekla, že je to jen dvě hodiny, rozbolely nás mozoly na zadku. Navíc jsme (správně) odhadli, že 2h = 3h tč.
Ještě větší sranda nastala, když jsme po pěti minutách odbočili do malého přítoku a po 200m jízdy narazili na mělčinu a zůstali viset za dno. My dlouhé kalhoty a na nohách trekové boty Salomon Speedcross 3, ve kterých máme jít 8h těžký trek džunglí. Tak jsme si začali v té kánoi zouvat boty a ponožky, vyhrnovat nohavice a naboso jsme vlezli do řeky. Místní na nás dost divně čuměli. Honzík zůstal v lodi, protože si včera ve „sprše“ pekelně rozříznul palec u nohy o kámen. Jako jediný měl sice zodpovědně do „sprchy“ boty, ale sklouzla mu ze žabek noha a bylo. Vzápětí jsme pochopili, proč máme ssebou ty rangery dva. Hbitě naboso vyskočili z lodi a 6m dlouhou dřevěnou kánoi i s motorem přetlačili přes mělčinu a vytlačili proti proudu menšího přírodního jezu s peřejemi. Takhle to pokračovalo další tři hodiny. 200 m v lodi, vyskočit, přetlačit přes peřeje, mělčinu či jez, čili100m pěšky, naskočit 200m na kánoi, vyskočit a tlačit. Hned u druhého opakování nám bylo jasné, že boty suché neudržíme. Nejsme místní, abychom po dně plném lávových ostrých kamenů mohli běhat stovky metrů naboso.
Po třech hodinách proti proudu jsme odbočili do ještě menšího přítoku a tam už jsme přistáli. Kole nás už divoký původní tropický prales, tak jak tu prý existuje bez větších změn přes 5 miliónů let. Po pěti dnech trmácení přes spáleniště toho, co býval ještě před 5 – 15 lety prales, po pěti dnech v permanentním kouři a mizivé viditelnosti konečně cíl naší cesty. Všude dokola, včetně známých rozmanitých zvuků pralesa či džungle. Úplně jako z Verneovky.
Nahodili jsme bágly na záda a vyrazili. Na začátku bylo ještě kakaovníkové pole a dřevěný domek. Pak ještě malé rýžové pole na rovném kousku vypáleného pralesa u řeky. Dál už jen divočina. Párkrát jsme ještě překročili říčku (Honzíka jsme přenášeli) a když jsme přešli poslední brod, byl čas na oběd. Ukázalo se, že k obědu je ryba na ohni, ale ani Rhea, ani oba zkušení sedmnáctiletí rangeři nemají sirky. Tomu říkám spolehlivá příprava . Tak jsem to musel zachránit, náhodou jsem měl sebou zapalovač. Honzík měl navíc na noži křesadlo, s tím nám to ale moc nešlo . Kluci teda rozdělali na břehu říčky oheň, nařezali klacky a na klackách upekli ryby. Rhea mezitím z obřího banánovníkového listu utrženého v džungli vyrobila talíře a nandala s sebou nesenou rýži. Ryba byla výborně upečená, i když samá kost, ale byla to taková parádní romantika u potoka v džungli .
Po obědě jsme šli ještě kus cesty podél různých potoků, pak pěšinka začala prudce stoupat a klesat dost prudce. V džungli je úplně stejně, jako v tropickém pavilónu pražské ZOO či v páře na plavečáku. 30 °C a 100% vlhkost. Jediná nit nezůstane suchá, obočí nestíhá. Jelikož musíme mít plátěné kalhoty s dlouhými nohavicemi a košile s dlouhým rukávem, je těch 10km těžkým terénem docela záhul.
Kluci původně tvrdili, že džunglí půjdeme 8h, ale to nás naštěstí hodně podcenili. Jelikož jsme díky nim vyráželi v 11, místo v 9 a jelikož tu slunce prudce zapadne přesně v šest, byl by pochod noční džunglí dost adrenalin. Zvládli jsme to ale asi za 4 hod. A do cíle jsme dorazili asi 10 min. před setměním. Cílem byla pohádková zlatokopecká osada, jako vystřižená z Klondaiku . Netušíme jak a kdy, ale někdo zjistil, že tento přítok řeky Mahakan je zlatonosný a že dobré naleziště je zrovna tady hluboko v džungli. Jediné vodítko je, že je tu mezi všemi okolními prudkými kopci výjimečně docela rovinaté údolí.
Osada vybudovaná na soutoku dvou potoků má asi 20 malých chatrčí na muřích nohách. Kluci nás dovedli do jedné z nich. Nemohli jsme být ohlášeni, protože tu přirozeně není signál a rozhodli jsme se spontánně včera večer. Přesto nás paní, obývající se synem tuto chatrč ochotně přijala. Usadili jsme se na zemi, Rhea zmizela v „kuchyni“ a udělala nám hned čaj. Vodu už jsme dlouho nesehnali (balenou) takže pijeme hlavně čaj, případně vodu ošeřenou chemií.
Ještě k té „kuchyni“. Domek s dřevěnou podlahou, která je cca metr nad zemí, kuchyně malý koutek v rohu s velkým otevřeným ohništěm. Jak to, že nepropálí skrz? Běžím se tam podívat, ve tmě prd vidím, jen dřevěné uhlíky na dřevěné podlaze. Údajně je ohniště vysypané pískem.
Rhea si ještě přišla pro zapalovač, rozdělávala druhý oheň (benzínem). No lepší, než když včera přikládala pod ty ryby igelitové pytlíky. Musel jsem jí sdělit to sladké tajemství, že kouř z pálení plastů je karcinogenní. Koukala na mně, asi jako bych jí právě sdělil, že na Marsu je život. Voni vůbec nemají k tomu prostředí bezvadnej vztah. Nejenže si už vypálili 80% plochy ostrova, aby mohli pěstovat olejové palmy (a dýchat u toho většinu roku ten kouř na celém ostrově), ale ten zbytek zlikvidují pomocí odhazování odpadků všude, kudy projdou.
No nicméně Rhea asi za hoďku vykouzlila naprosto luxusní večeři. Od zlatokopů dostala kus čerstvého divočáka, donesla si různé druhy zeleniny a koření, k tomu čerstvá rýže, pohádka! Naprostý kontrast s místem, na kterém se nacházíme. Kluci s námi nejedli, až ráno jsme se dozvěděli, že měli vlastní hostinu z čerstvě uloveného dikobraza! Ještě z něj mám bodlinu, ráno jsme dostali i ochutnat. Po výborné večeři a čaji s čerstvou limetkou jsme si na zemi rozložili karimatky, od stropu zavěsili protikomáří sítě a já si ji ještě přepečlivě sichrhajskama přidělal dole ke karimatce. Patrik to podcenil, v noci mu ze sítě vylezly nohy a ráno je měl od komárů jako řešeto. Je tu docela riziko malárie, tak snad ho to nepotká!
Já se tu vyspal zatím nejlíp. V noci se ochladilo, takže v nejtenčím Spacáku na světě jsem se konečně nepotil jako kůň a nafukovací karimatka je pohoda. Ráno se dokonce konečně spustil pravý tropický liják. Tak snad nám pomůže rozehnat ten kouř a mlhu, co nám od začátku kazí fotky (a plíce). Mluvili jsme s místním doktorem ve vsi Long Panaghai. Říkal, že teď je nejčastější věcí co řeší zánět dýchacích cest ….

Ráno se po dešti vstávalo výborně. Než jsme vylezli ze spacáku, Rhea měla hotovou další rýži a divočáka na jiný způsob. Přeci jenom na týhle kultuře bez emancipace něco je . Nejdřív jsem myslel, že vepřové s chilli a s rýží po ráno nemůžu, ale po návštěvě studánky na ranní hygienu jsem si to rozmyslel.
Po snídani jsme vyrazili na foto – obhlídku osady a hlavně nalezišť. To byl zážitek!! Chvíli mi trvalo, než jsem celý systém pochopil. Ve štěrkovém, či spíš křemenovém podloží měli vykopanou jámu, tak 4metry v průměru,3m hlubokou, plnou kalné vody. U toho hlučný benzínový motor, řemenem připojený na kalové čerpadlo. Tím čerpali vodu hadicí vedenou do druhé jámy podobné velikosti, kde tlakem vody podemílali břehy a jámu tak zvětšovali. Hlínu a štěrk uvolněnou z břehu pak druhým silnějším čerpadlem nasávali a vypouštěli na vrchol dřevěné konstrukce, na které byla šikmo položená dřevěná lavice pobitá příčnými latěmi. Jak se voda se štěrkem valí po lavici dolů, těžší částečky (kamení a zlato) se zachytávají za ty latě.
Celé to obsluhují 4 lidi, ne vždy chlapi. Ručně vyhazují velké balvany, odkopávají porost na břehu, tyčemi narušují břeh. Nejhorší to má ten, co obsluhuje sání kalového čerpadla. Plastová hadice o průměru tak 15-20cm mizí ve strašně kalné vodě se žlutou pěnou na povrchu. Zpočátku je tam dost vody, tak se kluk naboso v trenýrkách občas ponoří, či potopí celý pod hladinu. Odstraňuje ze dna balvany a obecně zajišťuje, aby se nasávalo co nejvíc zlatonosného štěrku.
Celá parta za celý den úmorné dřiny v tom vedru, bahně a špíně, vzdáleni od veškeré civilizace, si vydělá cca 10 gramů zlata denně. Za zlato se tu platí 400,000 rupií za gram. Každý si tedy vydělá za den cca 2000 Kč. Jenže je potřeba odečíst náklady, které nebudou malé. 2 čerpadla, benzín do nich. Lodní motor sežral za 4 hod. 10 litrů, které ve vsi stáli 400 Kč. Sem je někdo na zádech musí donést džunglí a předtím vyvézt kánoí proti proudu. Ještě mně na zlatokopecké mašinérii zaujala jedna vychytávka. Od prvního čerpadla vedl motouz, který byl v oblasti druhé jámy omotán kolem klacku zapíchnutého v zemi. Točením klacku se přidával pln u motoru, čerpajícího vodu o 50m dále .
Po focení zlatokopů ze všech úhlů všemi objektivy jsme se došli rozloučit s paní domácí, nasadili batohy a pomalu vyrazili zpět do džungle. Paní taky vyrazila a za chvíli už jsme ji našli sedící v jedné jámě, jak ručně vyhazuje kameny.
Pochod džunglí byl podobně úmorný, ale jelikož bylo jednak ráno a druhak se obloha po dešti konečně vyčistila, bylo lépe vidět.
V džungli žije asi 3000 druhů rostlin ve vzácné rovnováze. Základ tvoří obří stromy se zvláštním vertikálním tvarem kořenů. Po nich se do stometrové výšky plazí liány. Nevím, proč jsem si myslel, že liána je zelená a ohebná jako stonek kopretiny. Je hnědá a dřevnatá, od tloušťky tak 1 cm už vůbec není ohebná a vypadá jako kmen habru . Jednu ještě měkkou a ohebnou jsem testoval na pevnost, že se na ní zhoupnu jako opice. Někde vysoko nade mnou to křuplo a už se na mně liána sypala z výšky. Přeměřil jsem si jí a měla přes 20 metrů! V korunách stromů ještě žijí spousty dalších rostlin. Nejčastěji byl vidět trs jako kosatec, pár desítek metrů nad zemí a klidně 3m v průměru. Díky bujné vegetaci v tolika vrstvách je i v pravé poledne b džungli přítmí a foťáky měli co dělat. Tak přišel na řadu i Patrikův věčně vláčený stativ.
Protože bylo po velkém dešti, dost to klouzalo. Chodí se hodně korytem potoků, přes které jsou často popadané kmeny obřích stromů. Podlézal jsem jeden takový obrstrom a šup, už ležím na zádech v potoce. Foťák jsem ale z ruky nepustil a v podstatě jsem po zádech spadnul do krásného zákoutí s průhledem na padlý strom a tůňku, kde jsem udělal pár fotek.
Kánoi jsme našli na svém místě, kluci namontovali motor, který měli schovaný mimo „přístav“, udělali jsme závěrečné společné foto a vyrazili po proudu dolů.
Kupodivu to nebylo o moc rychlejší. Vody po dešti přibylo jen pomálu a tak jsme zase většinu času (i když menší vzdálenost) šli pěšky. Zpátky do vsi k Rheiným rodičům jsme dorazili zase přesně před setměním.
Nevím, jestli už jsem to psal, ale jsme tu prakticky přesně na rovníku, konkrétně asi 100km pod ním. To má několik zajímavých dopadů. Den má celý rok přesně 12 hodin, rozednívá se 5:55 a slunce zapadá v 18:05 každý den. V poledne je slunce fakt přesně nad námi a vypadá to divně (teda pokud je vůbec přes kouř vidět …). A satelitní antény, kterých jsou tu stovky. Ono obecně, čím chudší země, tím víc televizí a mobilů. Zřejmě je to pro ně okénko z té mizérie ven. No a ty satelitní antény míří kolmo vzhůru! Nejsou nijak naklopené jako u nás, prostě leží na zádech .
Večer jsme se zase došli do řeky vykoupat, to je vždycky po celodenním koupání v potu děsná lábuž. Chtěli jsme se jít najíst někam do hospody, aby Rhea zase nemusela vařit, ale přesvědčila nás, že je to moc drahý (asi 200 na osobu) a ženám uvaří. Zase to bylo výborný a tak jsme jí chválili. Rozvinula monolog na téma, jak jsou bílí muži milí, že chválí ženu, i kdyby měli lhát .
Spaní na zemi v protikomářích sítích už jsme měli vyzkoušené, chtěli jsme vstávat brzo, abychom zítra za jeden den zvládli 2 etapy.

Budíček 6:15, sbalit, smažené nudle k snídani, rozloučit s farářem a jeho druhou ženou a šup do kánoe. Poučeni z minule už jsme si dali mezi sebe bágly. Sedíme na dřevěné zemi za sebou a mít se o co opřít je základ. Cestou jsme se stavili v nějaké vsi pro jídlo a bylo potřeba vystoupit z vody. Sundal jsem si boty a vyhrnul kalhoty. V restauraci jsme si koupili trs místních výborných minibanánů, k to jsme dostali 9 obalených smažených a sebou rýži a omáčku z bambusu. Při nastupování do lodi už slušně svítilo sluníčko, protože vrstva kouře se ztenčila. Vytáhl jsem si brejle a namazal si xicht. Usadil jsem se zpět dozadu lodi, obložen 4 batohy ze 4 stran, nohy natažené na boky lodi kolem Patrika sedícího přede mnou, sedíce na pet lahvi. Stabilizované, relativně pohodlná poloha, neumožňující ovšem jakýkoliv pohyb. Než mi to stihlo dojít, tropické slunce vykonalo dílo zkázy. Vyhrnuté nohavice, holeně na troud. Po dalších 2h jízdy jsme přesedali zpět na terénní Toyotu. Zatím co všichni jedli, já přidělával na masku Toyoty kameru. Cestou sem to byly takové terénní zážitky, že by z toho mohli být bezva záběry. No. Mohly. Jenže lodí jsme tentokrát dojeli o dost dál a proto ta nejnáročnější část už je za námi. Kamera na přední masce vydržela hrdinně natáčet 47 minut, pak se přehřála a vypnula. Takže máme 47 minut celkem nudné polní cesty s občasným brodem.
V Long Bagun už to známe, tentokrát ale přespíme u majitele lodi, kterou jsme jeli. Evidentně místní úspěšný podnikatel, velký dům na hlavní „třídě“ u řeky, nahoře asi 10 pokojíčků pro návštěvy, přespíme zadarmo. Po pěti dnech tělo konečně překonalo odpor k místní verzi záchodu a odložilo přebytky . Po náročném dni jsme utlučení více, než po túře v džungli. Je vedro, jsme spálení a až do večera se ani nedokážeme přimět k procházce po fotogenické vsi. Nakonec si akorát koupíme melouna a po krátké procházce (kde obdivujeme prsty nahrávače místní volejbalové party) si dáváme stejnou smaženou rejži (nasi goreng) jako minule. Na ubytovně je s námi partička místních a Rhea s nimi vypila tři piva a jakýsi míchaný ovocný nápoj, takže kecá nesmysly. Před spaním si ještě na chodbě fotím švába, kobylku a toho muzikálního brouka, všechno velikosti naší myši.

V noci je šílený vedro, takže prakticky hned po rituálu polévání kelímkem na záchodě už jsem zase zpocenej. Jen co se místnost k ránu trochu vychladí, začnou se střídat kohouti s muezinem, křikem na ulici a křikem sousedů. Když konečně usnu pořádně, zvoní budík, je 6:20.
K snídani dojíme buchty, co sebou vláčíme už týden a melouna. Lehce po sedmé už vyrážíme lodí po řece dolů. Loď má bohužel nejen hlučný motor, ale ještě hlučnější aparaturu se zesilovačem s hrdým nápisem 15,000Wats. Mám sebou velká sluchátka Beats, většinou je používám nezapojená, pouze jako protihluková…
Na oběd stavíme už v 10. Moc se mi nechce, ale nakonec je to bezva. Samoobslužná restaurace $ „Sežer co můžeš“, 60Kč/osobu. Obalované kuře, jatýrkový gulášek jak od maminky, vepřové kousky, dušená zelenina, smažené nudle, samozřejmě rýže a nakonec kakaová kobliha a čaj.
Zajímavý je i výlet na záchod. 3 budky, v každé jen díra do řeky. Napravo od budek jen prkno na močení do řeky. Na trámu pod prknem hovno. A přímo nad hovnem visí čerstvě vyprané (v řece) prádlo. S fotbalovým dresem Manchester United v čele.
Zbytek cesty lodí už proběhl v pohodě, hlavně poté, co se konečně přehřál ten zesilovač. Toho hluku už je tady fakt moc, všechny dopravní prostředky tady mají motor s výfukem bez tlumiče, tenhle vynález sem asi ještě nedorazil. A nakonec ani v tý džungli jsme si neužili ticha. Po večeři se rozezněli zvuky džungle, tak už jsem se chystal vyrazit ven a něco nahrát, načeš si zlatokopové hned vedle nás pustili generátor! A to kvůli TV na plný pecky (akční film v indonéštině).
V přístavu Tering se z nějakého důvodu přestupuje na auto, které nás dovezlo do Melaku. Rhea navrhla navštívit jednoho kámoše, který sice měl dobrou práci „v kanceláři“, ale štvalo ho to, tak dal výpověď a pořídil si domek u řeky a rybaří. Přijel si pro nás lodí, bydlí opravdu přímo na řece. Dům, nebo spíš 2, protože kuchyň je zvláštní „budoár“ doopravdy plave na řece. Hladina řeky se v období dešťů zvedne o několik metrů, takže vše u řeky je buď na dlouhých kůlech, nebo postavená na voru z tlustých kmenů tropického dřeva. To je tak mastné, že nehnije a nenasákavá vodu. Návštěva se vydařila, hrozně nás to bavilo. Na molu (terase) seděla živá sova, po lávkách mezi domy pobíhalo spoustu fotogenických dětí, dostali jsme čaj a sušenky, museli jsme ocenit důmyslnou plovoucí kadibudku s dírou do řeky, nakonec m děti zlákaly i ke koupání. Utěšoval jsem se tím, že řeka je tak strašně obrovská, že to z těch kadibudek už e dávno rozpustilo. Stejně jsem viděl rybářovu milou drobnou ženu, jak nám oplachuje hrnky na čaj přímo v řece . Nakonec jsme ještě dostali výbornou večeři a pak nás rybářova asi 12tiletá dcera odvezla zase přes řeku na loď. Tentokrát je to už obrovská dvoupatrová loď, tak pro 200 lidí. Pojedeme s ní 18 hodin až do Samarindy. Autobus to jel sice 10 hodin, ale tahle loď je proti tomu super luxus. Celé horní parto je noclehárna, každý máme vlastní matraci a skříň na věci. Dole je i hospoda, záchod a na podlaze se přepravuje spousty rodin s dětmi.

Chrápali jsme na lodi až do devíti, jedno z nejlepších spaní vůbec. Jen jsme trochu budili pozornost tlučením protikomářích sítí do stropu .
Honzíkovi se bohužel přes noc neudělalo úplně dobře, takže zůstal ležet s teplotou. My s Patrikem jsme si dali nejdříve rýži s nudlemi a pak jsme se usadili vedle neuvěřitelně vonících pytlů s mangem v nákladní části lodi. Hospoda byla přímo nad strojovnou, tam se fakt sedět nedalo.
Jelikož je tu na každé pracovní místo tak 5 lidí, i obsluhu lodi zajišťuje menší armáda. Jeden z milých pohůnků nám vytáhl 2 manga z těch pytlů a ukazoval nám, že se to jí. Takhle strašně dobrá čerstvý, zralý mango jsem ještě neměl!
Do Samarindy jsme dorazily asi v půl druhý a taxíkem za 80 Kč jsme dojeli do hotelu Amaris. To se ukázalo jako velká výhra. Přestože stojí stejně jako parkování u mého oblíbeného hotelu v LA, tak je to moderní, krásný a čistý hotel. Sprcha, normální záchod, klimatizace, parádní snídaně, totální komfort k relativně posledních 10ti dní.
Večer jsme vyrazili na pivo. To je mnohem větší anabáze, než by se mohlo zdát. V hotelu pivo neprodávají, nemají licenci. Ta totiž stojí ročně 75 – 100 mil. Rupií. Ve městě jsou jen asi tři bary, kde se prodává alkohol. Honzík se léčí (odpoledne jsme byli na vyšetření v nemocnici, dostal prášky na chřipku) a Patrik moc na pití není, tak že vyrazíme s Rheou a Meryem, což je manažer hotelu. První bar na řadě se jmenuje Dejavu. Je to taková hogofogo restaurace, designovka. Láhev tvrdýho (panáky nevedou) by stála od 2.400Kč. My naštěstí jdeme jen na pivo. Džbánek točeného Heinekenu za 700Kč, ale Meryo vyjednává slevu . Rhea pije, ne chlastá jak nezavřená. Za chvíli už skoro nemluví, jen občas vytrousí nějaký moudro. (došla propiska, moc kecám…)
Tak například tvrdí, že vláda je moc moudrá, že podporuje pálení pralesa a vysazování olejových palem, protože tím se Borneo stane zdrojem energie pro celou Indonésii.
No a pak je taky moudrá vláda proto, že povolí těžbu uhlí jen tam, kde už je „zralé“. A to ostatní, že nechává „dozrát“. Na mou námitku, že z hnědého uhlí to černé „dozraje“ za cca milion let nereaguje. Zato ještě tvrdí, že ten prales nehoří kvůli lidem, ale že to je přírodní proces způsobený hlavně tím uhlím pod pralesem. Meryo je naštěstí výrazně chytřejší a méně opilý a tak se spoustu zajímavých věcí dozvídám od něj. Mý ženu a dětina Javě, ale pracuje tady a jezdí domu jednou za tři měsíce. Jeho žena taky dělá manažerku hotelu, ale žijí na farmě za městem. Vtipný je, když mi vypráví, že jeho žena studovala 2 roky v Amsterodamu a cestovala po Evropě. Vytáhne telefon a říká: „Co je tohle?“ Eifelovka. „A tohle?“ Coloseum v Římě. „A tohle?“ Katedrála v Barceloně .
Přesouváme se do Muse entertainment. Na střeše v osmém patře je krásný Beer House. Točený zas jen Heineken, pár dalších v láhvi. Pořád žádní turisti. 12 dní nepotkáte bílou hubu! Nakonec se v Muse přesouváme do 2. Patra, kde hraje živá kapela. Rhea si místo doporučené vody zase objedná pivo. Cestou domů se bojí, že by sousedi poznali, že je opilá. (sotva chodí) a tak chce odvézt do hotelu. Jinak by přišla o dobrou pověst křesťanské dívky. (Je to tu s muslimy tak napůl). V Aramisu mají plno, tak ji vysadíme v náhradním hotelu cestou. Na cestě z auta do pokoje 3x upadne, prakticky ji neseme.
Ráno jsem jí písemně popsal, jak dopadají alkoholici. Slíbila svatosvatě, že s tím pitím už definitivně skoncovala.

Protože Honzíkovi stále není dobře, prodlužujeme si pobyt v Amarindě a před odletem na ostrovy s potápěním ještě počkáme, jestli se Honzíkovi neudělá lépe.
Dopoledne se válíme na pokoji a doháníme resty. (deník, fotky, čtení a tak dále).
Na oběd s Patrikem vyrážíme do města, koupíme letenky do Berau, dáme si skvělou smaženou rýži s krevetami (za 40 Kč) a pak jdeme pěšky a taxíkem přes město do největší mešity ve městě. Protože do mešity se chodí naboso, necháváme boty a 3kg manga na schodech (kde mají boty všichni). Asi po hodině se vracíme, manga a Patrikovo sandály tam jsou, ale moje starý sešlapaný kecky jsou v prachu. Co v zemi, kde největší chlap nemá ani 160 cm bude kdo dělat s pětačtyřicítkama? Do hotelu jdu bos, celkem bizarní zážitek. No kluci rangerský prošli 2 dny pralesem naboso, tak co .
Večer ještě vyrážíme na místní tržnici. Je krytá, nad ní vyrostl obchoďák, a výborná je tím, že se v ní nakupuje z motorky. Taková drive-in tržnice . V sekci ovoce nakupujeme banány, manga. V sekci hotového jídla si dáváme kuřecí špíz (8ks za 20 Kč), palačinky s bílkovou (nebo rýžovou?) náplní a banánem/čokoládovou za 2Kčúks, oloupaný ananas za asi 40 Kč a pak znova jiné palačinky smažené s banánem a marmeládou (taky 2Kč/ks). Cestou domů ještě malý kebab. Co se jídla týče, ráj na zemi.

Ráno nám Meryo zařídí odvoz na letiště hotelovým autem. Řidič odmítne i dýško. Letišťátko je jen 8 min. od hotelu, uprostřed městské zástavby. Lidi mají okna z obýváku přímo na letištní plochu. Voda v tašce nikoho nezajímá, jen si nás zváží. Jelikož vážíme dvojnásobek než místní, musí nás v malém vrtulovém letadélku posadit doprostřed, na křídla.
Z Berau se musí ještě 3hod. autem přes vypálený prales do přístavu a pak 40 min. lodí. Místní nám říkali, že musíme ještě půl hoďky počkat, protože bude pršet. Pršet? No, spustilo se pravý tropický peklo. Ještě, že jsme do toho nevyrazili na volné moře. Malým motorovým člunem až na ostrov. Čirá voda, řady domků nad hladinou na trámech, palmy, nikde žádní turisti, pokoj přímo na pláži (či spíš nad pláží) za 270Kč/osobu.
Vesnička vypadá, že je připravená na stovky turistů. Desítky hospůdek, krámků, půjčovny kol a potápěčských potřeb, spousta hotýlků a ubytování v privátu. Ale turisti jen jediní 2. My. Ještě je tu ale parta bílých rodin s velkou spoustou dětí. Ti jsou tu ale místní. Již deset let provozují neziskovku (křesťanskou) a pomocí vlastních malých letadel dopravují co je potřeba do malých odlehlých vesnic v pralese. Patrik usíná v půl sedmý, taky mu není hej. Snad nemá to samé co Honzík.
Sám se vydám hledat hospodu, kde mají pivo. Neúspěšně. Kupodivu ta ale mají chlazené pivo Bintang v plechovce a tak si ho donesu spolu s kuřecím špízem k nám do hotelu na molu nad mořem.

Dle rady od Amíků hned po ránu vyrážím na pláž za městečkem, kde začíná korálový útes. Z pláže vybíhá dřevěné molo, na kterém jsou chatičky k bydlení, krásná hospoda s kulatým barem uprostřed, ve kterém je díra do moře a pak půjčovna potápěčských potřeb. Všude pusto a prázdno a to i přesto, na rozdíl d zbytku Indonésie tady je vše nové, čisté a hezky uklizené. Napoprvé lezu do vody jen s vlastními plaveckými brýlemi a plavu k útesu z pláže. Na pláži nechávám batoh s foťákem a vším ostatním. Tady se nekrade (prý- až na ty boty). Protože je zataženo, radši batoh balím do nepromokavého obalu.
Ještě nejsem ani v půli cesty a spustí se zase tropický liják. Ve vodě to nevadí, plavu dál a začínám natáčet podvodní kamerou GoPro. Do hladiny buší voda, ale pod hladinou nádhera. Barevné korály všech nepředstavitelných tvarů, ryby všech barev a tvarů, krása.
Pře obědem dorazil Patrik, tak si zajdeme na Naší goreng (smažená rýže) za 44 Kč i s čajem.
Cestou zpátky si půjčím potápěčské brýle, šnorchl a ploutve a vyrážím zpět na korály. Podaří se mi natočit i obří želvy, rejnoka a další rarity. Jsem z toho úplně u vytržení (korál jsem ještě nikdy naživo neviděl) a dokonce přemýšlím, jak sem dostat celou rodinu, třeba přes vánoce. Je mi líto, že jsme tu jen na jeden den a nestihneme navštívit další ostrovy. Celé mi to jen kazí myšlenky na Honzíka, který zůstal v Samarindě a nakonec se přesunul do nemocnice. Ve vodě jsem nonstop až do tmy, potápění nakrátko přeruší až to, že na molu najednou vidíme vystrčený bílý krásný zadeček v plavkách – tangách. Při bližším ohledání se ukáže, že kromě toho zadečku je tam i celá mladá Polka s partičkou potápěčů. První turisté, co tu po 13 dnech vidíme!
Patrik jde zase spát asi v sedm a tak sedím na naší terásce nad mořem, popíjím Birtang, čtu Respekt a použitými stránkami vykládám boty, které mi v tom lijáku zmokly. Chvíli ještě přemýšlím, jak si pobyt tady o den prodloužit. Je to tu opravdu tropický ráj. Nádherný ostrov, bílý písek, potápění, levné dobré jídlo a ubytování, celý den se živím mangama a papájou, a nic mi nechybí. Nakonec ale radši vyrážíme za Honzíkem a snad i s ním na orangutany do nár. parku KUTAI.

Loď má pro nás přijet až v devět, tak si přivstanu a už v sedm ještě vyrážím na korály. Včera bylo cel den zataženo (a přesto 28°C), teď svítí, doufám v lepší záběry. Přesto že běžím, než vlezu do vody, zataženo. Stejně je to ale nádhera a jsem ve vodě až do odjezdu.
Včera tu bylo hodně obřích želv, počítám, že mají tak 80cm. Plavaly klidně a nechaly se natáčet, ale když se rozhodly prchnout, byly rychlé jako svišť. Ani s ploutvemi nemám šanci je stíhat.
Přesun do Samarindy zase strašný vopruz. 30min. člunem, 3 hod. autem přes spálenou zem a děravou silnicí. Jediné zajímavé bylo, že jsme vylezli z člunu a než jsme se stihli domluvit s taxikářem, přijíždí po mostě to auto, kterým jsme předevčírem přijeli! Vůbec to nebylo domluvené, ani jsme mu neřekli, kdy se vracíme. Přesto se tvářil, že je tady pro nás a že můžeme rovnou jet. 3hod. drncání, letiště, přímo v hale oběd za 44Kč, kafíčko, dost slabá kontrola, 40 min. zpoždění a jsme v Samarindě.
Letiště v Samarindě je přímo uprostřed obytné čtvrti a tak přistání sledují děti sedíce na zdi asi 50 m od přistávací dráhy. Batohy jsme vyložili v hotelu Amaris a hurá za Honzíkem.
Má vlastní pokoj v pěkné zahradě (tomu pokoji do „pěkného“ leccos chybí). Dostává kapačky s minerály (byli jsme z džungle dost dehydrovaný) a antibiotika. Má nízkou hladinu bílých krvinek a krevních destiček. Malárie to není, teoreticky možná horečka denge. Nemají tu na to test, ale stejně se to léčí antibiotiky.
Jelikož se Rhea o Honzíka celou dobu vzorně stará (dokonce v nemocnici přespává) vzali jsme ji na večeři do místní vyhlášené krabí a krevetí restaurace. Nesmíte so ovšem představovat Alcron! Na rohu ulice přístřešek, v kotlích na zemi vaří kraby, kolem pár plastových židliček, lemováno je to pouliční stokou. Přesto jsou krabi a hlavně krevety luxusní. Sice nám tvrdí, že jedna porce je myšlená pro dva, ale už je známe. Nakonec 4 porce pro tři. K tomu parádní koktejl z čerstvého manga. Sice je to nejdražší večeře za celej pobyt, ale pořád asi desetkrát levnější, než by stejné jídlo stálo v civilizaci.
Návrat do hotelu je vždycky jako přelet na jinou planetu. Venku vedro, hluk, špína odpadky, tisíce skútrů. V hotelu ticho, uklizeno, čisto, klimatizováno. Sprcha. Je to sice mastňárna, ale po všech těch ubytovnách se špinavým tureckým záchodem si to zasloužíme. Chlastání s Meryem se navíc projevilo v ceně, takže už platíme jen asi 419 Kč/noc . Vždycky ke konci expedice se projevuje únava z běžných cestovních drobných nepříjemností. Už se nám nechce drkat se busem, víc nám vadí hluk a špína, sníme o chvilce bez propoceného oblečení, studeném pivu či chleba s máslem.

Ráno se projeví Indonésie v plné síle. Rhea volá, že má pro nás lístky do VIP busu do parku. Za hodinu volá znovu, že bus je plný a lístky nemáme. Po návštěvě nemocnice se tam vydáme osobně. Velmi pečlivě slečně vysvětlím, nakreslím a napíšu, že potřebujeme dva lístky na bus ve 12:00 do Sanghatai. Všechno odkývne, že jo a že lístky stojí 175.000R.Pak řešíme další busy zpět na letiště, vypočítá nám kolik to celé bude stát, odpočítáme peníze a jsme rádi, že to nakonec přece jen klaplo. Hovno! Až při placení si slečna vzpomene, že ve 12 není místo!! Rhea pak tvrdí, že je to nedorozumění, protože nerozumí dobře anglicky. Kulový! Blbá je jako vrata od chlíva!
Nakonec jedeme obyčejným veřejným autobusem a není to tak hrozný. Mám naštěstí dvousedačku a tak nakonec usnu, protože mi dojde audiokniha. Na západní frontě klid. No a tím pádem jsem prospal svůj první pozemní přejezd rovníku! A zároveň jsem neviděl krutou apokalypsu v okolí silnice. Cesta vede po hřebeni a tak je prý do dálky vidět ta spálená, či ještě hořící pláň, kvůli které je celý ostrov již 5 měsíců zahalen kouřem. Místní pálí a pálí jako o život, aby mohli vysejt rýži či olejové palmy. A další rok vypálí další kus. Protože je tak lepší úroda. No tak snad to uvidím cestou zpět. Hlavně ten rovník.
Cestou v buse se se mnou dal do řeči chlápek za mnou. Mluví slušně anglicky (což je tu výjimka). Je to učitel, speciální pedagogika se zaměřením na děti s autismem. Prý jich je tu hodně, údajně proto, že matky v těhotenství pijí špatnou vodu. Kupodivu mu za to neplatí vláda, dokonce mu za to neplatí nikdo! Pochází z Jakarty a tak si přivydělává dovozem různého zboží. Je to vášnivý fotograf, ukazoval mi na notebooku fotky z nově objevených jeskyní v pralese, kde se našly 2 tis.let staré kresby (rukou). Nakonec se domluvíme, že na orangutany pojede s námi. Telefonem zařídil odvoz, cestou si nakoupíme jídlo, protože v pralese si máme vařit sami. Měli nás do parku odvézt lodí, ale nakonec kvůli padlým stromům jedeme na motorce. Já na malinké terénní Kawasaki 150, Patrik na staré a podobně malinkaté policejní motorce.
Lodge, neboli chata v pralese je tragická špinavá kůlna s nejhorším možným záchodem a strašně smradlavým pokojem (smrdí chemií, co se za války používala proti molům. Nemůžeme si zaboha vzpomenout, jak se to jmenuje). ((naftalín, pozn. přepisovatele)). Vedle nás je ještě pár turistů z Holandska. Asi v devět večer vyrážíme na noční procházku džunglí s průvodcem. Tarantule ani škorpion nejsou doma, takže za dvě hodiny pochodu vidíme pár pavouků, spícího oranžového ptáka a malou ještěrku. Džungle je ale plná zvuků a tak to stojí za to. Vracíme se zase totálně promočení potem.

Ještě ráno mám vztek, kde jsme se to octli. Špinavý záchod, kde se poléváme špinavou vodou. Smradlavý pokoj, síť na komáry s dírami na krokodýli, vedro, hluk od pařících průvodců. Po snídani (buchty, co jsme koupili v Teringu před deseti dny) vyrážíme do džungle. Vidíme pěknou sovu, brzy narazíme i na pěknou rodinku orangutanů. Vůbec si nás nevšímají, skáčou či leží ve větvích tak 3 – 10m nad námi. Požírají liány, je tam těhotná samice a matka se dvěma dětmi, 7 let a 10 dní! Miminko se jí drží, i když skáče z liány na liánu. Probíhá tu výzkum, takže s námi chodí i mladá dívka s dalekohledem, stativem a zápisníkem. Pak se spustí liják a celý promočení se vracíme na ubytovnu. Sušíme věci a pozorujeme z terasy nejdříve makaky (ráno ukradli pytel rýže) a pak 4 varany, tak od 80 do 150 cm. Procházejí se pod terasou a hledají zbytky.
Odpoledne jsme se přemluvili ještě jednou vyrazit do džungle. Největší přemlouvání stálo navlíknout se do mokrých kalhot a plátěných košil, které neuschly. Máme sebou jen malé batohy, plné spíš foťáků a objektivů, než náhradní oblečení. Velké batohy jsme nechali v Samarindě.
Procházka džunglí odpoledne byla bez větších zoologických překvapení, zato nás ale průvodce zásoboval překvapeními botanickými. Tak například usekl mačetou asi metr dlouhý a 5cm tlustý kus liány (ta je dřevnatá v této tloušťce) a dal nám z ní napít! Vnitřek toho tvrdého kmene je tak porézní, že z něj proudem tekla voda několik minut! Pak nám ukazoval semena a stromy Iron Wood (železné dřevo). Semeno má velikost menšího manga a dřevo je tak pevné, že ani neplave. Největší zážitek byl asi Král stromů. Šířka kmene u paty možná 5m (není kulatý spíš hvězdicovitý) výška možná 80 m. Má strašně malinké lístky, tak 2 – 3cm. Je kupodivu, že tak velké tělo dokáže zásobit. Větve vypadají jako pahýlky po amputaci. Sedíce na kmeni jsme si říkali, jakou škálu Richterovy stupnic asi zaznamená seismografická stanice, když takový strom padne stářím. O to více jsme byli večer překvapeni sedíce na terase u knížek. Nejdříve zdálky ohromný rachot, vypadalo to na bouřku. Pak strašná rána následovaná jasně znatelným otřesem půdy a terasy. Asi jakoby někdo prudce kopnul do lavice, na které jsme seděli. Noc byla o něco méně strašná, než včera, touha po návratu do civilizace se nezmenšila.

Ráno se přišla rozloučit smečka makajů. Hodil jsem jim zbytek buchty, přišla i matka s miminkem a starý samec. Nakonec se dostavil i menší kajman, tak 1m. Převezli nás loďkou přes špinavou říčku (údajně plnou krokodýlů?) a tentokrát policejním autem dovezli až do cestovky, která provozuje bus VIP. Opravdu luxusní mikrobus, teď v něm sedíme a já mám plně natažené nohy před sebou. Bohužel cesty stejně děravé a řidič blb. Vysvětloval jsem mu, že chceme zastavit na rovníku a udělat si fotku. Odkýval to, jakože jasně, rozumí a pak ten rovník přejel. Bohužel k místní (nebo obecně asijské) povaze patří to, že odkývají všechno. I když nerozumí, nevědí či nesouhlasí. Hrozná vlastnost. Celou dobu zase jedeme krajinou buď ještě hořící, čerstvě pálenou nebo spálenou a již osázenou olivovými palmami mezi ohořelými pahýly a padlými kládami. Ani se neobtěžují dřevo vytěžit.
Honzík už se pakuje z nemocnice, aby k nám přistoupil v Samarindě. Cestou si ještě s Bridget, sedící v LA, blokujeme letenky na lyžování v Salt Lake City v prosinci. Celkem vtipná činnost v buse na rovníku . V Samarindě na nás již čeká Honzík d Rheou. Rhea v ruce třímá igelitku, v níž je vlastnoručně vyrobený obraz, který jsem si vysloužil tím, že jsem jí vzal na pivo, kde se ožrala do němoty. Obraz je příšerně depresivní vyobrazení jakési víly, unikající z modrého bahna. Údajně je to zobrazení indonéské ženy, která je vězněná v manželství a snaží se uniknout. Obraz velikosti A3 se bezva balí do batohu.
V Balikpappanu nás bus doveze až do hotelu. Luxusní mrakodrap na pláži s nekonečným bazénem a cukrárnou. Apartmá se dvěma koupelnami. Parádní steak k večeři, pivo. Jako kontrast ke hnusu a špíně v národním parku Kutai dokonalé. Z hotelu už ani nevylezeme, válíme se u bazénu a v pokoji, bordel venku už jen pozorujeme z okna. To co nám původně připadalo vzrušující a ryzí je teď už jen hluk, chaos a špína. Ideální na to, těšit se domů.

Přelet do Singapore bez událostí, jen na letišti jsme stihli nakoupit dárky. ( Trička a cibetkovou kávu).
V Singapore jsme měli cca 10 hod., ideální na prohlídku centra, kam jede z letiště rychlovlak.
Singapore je nejmodernější, nejčistší a vlastně na pohled nejbohatší město, co jsem kdy viděl! Cesta vlakem trvala tak 45 min, celou cestu nebyla vidět jediná stará, neopravená či špinavá budova, žádná skládka, vrak či špína na ulici. Proti tomu je Praha, Londýn nebo San Francisco úplná stoka.
V centru jsme si prohlédli kolonádu podél řeky, dali si parádní vietnamské nudle v podzemním labyrintu restaurací a obchodů a pak se vydali do botanické zahrady. To je velký park na okraji centra, kde se snoubí šílená architektura barevných kalichů 20m vysokých s přehlídkou opravdických tropických rostlin. Vrcholem je návštěva dvou pavilonů, jeden simulující tropický deštný prales ve vysokých horách a druhý tropickou zahradu či co. Navštívili jsme s Honzíkem ten první. Je to vlastně ve skleníku vytvořená 50 m vysoká homole, po jejíchž stěnách padá vodopád a rostou orchideje. Vevnitř je labyrint chodeb a výstav na téma: „Lidstvo si ničí deštný prales a přitom se moc množí a proto do 50 let vyhyneme“ .
Po návštěvě botanické jsme si vyrazili na prohlídku nedaleké šílené stavby – Hotel??? Dva mrakodrapy spojené na střeše cca 300m dlouhou „loďkou“, na níž rostou palmy a je tam park a bazény.
Hotelem jsme prošli do moderního nákupního centra, ve kterém byla umělá řeka s loďkami. Venku před ním v zálivu se srocoval dav a začínala světelná show. Z několika lodí a břehu tryskaly řízené vodotrysky a do vodní tříště promítali barevnou show doprovázenou hudbou. Parádní zážitek.
Pak už jen zmrzlinu a kafe v podzemním městě a vlakem zpět na letiště.

Podařilo se nám ukecat sedadla v řadě u nouzového východu, takže jsme měli místa na nohy habakuk. Celou cestu jsem prospal. V Amsterdamu jsem na letišti nakoupili čerstvé tulipány pro ženy a šup domů. Honzík už je v pohodě, takže se vracíme v cajku.

Objednali jsme sena vyšetření na odd. cestovní medicíny. Chceme vědět, co to Honzíkovi vlastně bylo a jestli to nemáme taky. Taková horečka Dengue se určitě v pralese vyskytuje.
Paní primářka Malinová se dost divila, co tam děláme, když nám vlastě nic není. Nakonec nám teda laskavě vzali krev s tím, že test na Dengue udělají jen Honzíkovi.