Vstali jsme dost pozdě za hroznýho vedra, čekali jsme v kanclu na jakýhosi člověka, co měl donést naše pasy na místní úřad pro razítko, že jsme vstoupili do země, či co. Mimochodem, dost často jsou na silnicích policejní kontroly se závorou, něco jako v Rusku. Jednou chtěli dokonce vidět pasy.
Asi v poledne přišel dobře anglicky mluvící průvodce, který nás zavedl do Starého Ghadámís, což je asi nejúžasnější stavba, co jsem kdy na celém světě __(ale, ale…)__ viděl. Protože je tu vedro furt a pořád, je tohle městečko vystavěný celý třípatrově. Z hliněných cihel postavené domy tak, aby uličky mezi nimi byly kryté stropem,, čili se chodí po celém městě v katakombách, i když nad povrchem. Pod povrchem jsou vodní kanály, pro rozvod pouze vody.
Ve spodním patře domu je jedna místnost, fungující jako sklad nářadí. V prvním patře je obývák a kuchyně v jednom, až po strop vyzdobená měděnými hrníčky a ručně dělanými ozdobami z palmového listí. Všechno do červena. Ve stejném patře jsou dvě ložnice a malá místnost 1 x 2 m používaná pouze pro defloraci po svatbě a uložení mrtvého před pohřbem L
O patro výš je ještě dílna a výlez na střešní terasu, kde se spí celé léto. Odtud je také přístupná síť obchodníků po střechách domů, po kterých smí chodit pouze ženy a chlapci do 15 let. Na střechách domů se ženský setkávaly na drby (něco jako “pavlačový drby”). Do spodních uliček směly ženy jenom v určený čas ráno a večer, aby mohly nanosit vodu. Celé město má údajně rozměry 10 x 10 km, i když podle mapy v muzeu je mnohem menší. Celý tento úžasný komplex (ve spodních uličkách je jako v klimatizované místnosti) je napájen kanály zásobovanými z jedné studny. Součástí města jsou i zahrady, kde rostou hlavně datlový palmy a nějaká zelenina.
Každý dům a každá zahrada má k dispozici několik desítek minut denně, kdy si může pustit vodu. Čas se odměřuje na náměstí odkapáváním vody.
Pro světlo a větrání spodních uliček je každých cca 15 m průduch až na střechu, cca 7 – 8 m vysoko. Město se rozrůstalo postupně, první mešita je z roku 67 po Kristu! Růst města byl zajištěn jednoduchým pravidlem, totiž, že každý muž musí před svatbou postavit nový dům, do kterého si může přivést nevěstu, pokud souhlasí oboje rodiče. Dále musí mít peníze na kompletní výzdobu domku (cca 100 kg mědi J ). Se stavbou domu mu pomůžou všichni sousedi.
Prohlídka města nás dost vyčerpala, takže jsme uvítali povalování v kanclu na kobercích. Ali – řidič – kuchař – zpěvák nám uvařil místní tradici – Kus-Kus. Hlavní komponent asi jáhly, pak takovej bramboro-meloun, jehněčí a omáčka, všechno v míse o průměru 60 cm pro všechny, navrch meloun na kousky. Když se druhej den vyměnily jáhly za rejži, bylo to super jídlo.
Večer nás navlíkli do Tuaregských hábitů (kluci širokánský kalhoty a širokánskou noční košili, na hlavě turban z prostěradla 6m dlouhého, holky bez kalhot a místo turbanu velkej lesklej šátek). Naskákali jsme do aut a vyrazili na Tuaregskou svatbu.
Jako u Arabů, i Tuareg musí splnit podmínky před svatbou. V časech pouštního putování musel mít svůj vlastní přístřešek (upletený z ovčí a velbloudí srsti, podepřený kůly a zajištěný kameny, postavený tak, aby skrz něj proudil vítr) a samozřejmě náležitě vyzdobený a vybavený. Dnes platí to samé, jenže s domem. Tuaregové už většinou žijí ve městech, ale pořád se zde necítí doma a s Araby se zrovna nemilují.
Takže pokud má mladý Tuareg dostatečný majetek včetně velbloudů, může požádat nejvyššího v rodině (otec, matka, nejstarší bratr), aby se zeptal v rodině nevěsty. Rodina nevěsty předloží své, či nevěstiny požadavky a pokud všichni souhlasí, oznámí datum svatby.
V den svatby večer přivede matka nevěstu do nového domu, kde už čeká ženich, hrdý na svůj majetek jako lev. Poté svatba odejde a pár spolu stráví první noc. Příštích 6 dní neopustí nový dům ani na vteřinu, jídlo a pití nosí příbuzní.
Mezitím se každý večer sejde celá vesnice na pláni v poušti, všichni nastrojení v Tuaregských hábitech a turbanech, nejdůležitější mužové kmene zahalení na nastrojených velbloudech,. Ženy s oddělí přísně oddělí od mužů a utvoří kruh kolem bubnů. Zpívají a tančí speciální Tuaregské tance na pomalé rytmické melodie. Mezitím se muži projížděj kolem na velbloudech, střídajíce se pravidelně na určitých místech jako na stráži.
Když se začne stmívat, začnou jezdit muži na velbloudech ve stále se zužujících kruzích kolem tančícího hloučku žen. Ženy jsou v tuto dobu velice rozverné a málo zahalené, muž naopak kromě úzké štěrbiny pro oči (v černé bitce) a bosých nohou, jsou zahalení celí, což je v silném protikladu s Araby.
Jízda na velbloudech se stále zrychluje, až donutí ženy usednout . Až do setmění (což je zde cca 15 min) ještě ženy vsedě zpívají, velbloudí jízda (většinou sněhobílí velbloudi v kontrastu s černým hávem Tuaregů) se pomalu rozchází domů.
S příchodem tmy je slavnost rozpuštěna, pokračovat s bude zítra odpoledne po celých šest dní. Rituál oslav se den ode dne trochu liší, takže Tuareg přichodivší pozdě lehko pozná, který den svaty probíhá. Celou dobu slaví kmen aniž by spatřil nevěstu a ženicha.
Poslední, sedmý den, svatby je největší a nejdelší oslava, jíž se účastní i mladý novo pár.
Mezi pravými Tuaregy jsme se v jejich oblečení cítili krapet nesví, tím spíše ,že jsme pro ně a hlavně jejich děti byli větší atrakcí, než oni pro nás. Naštěstí s velice rádi fotí, takže máme víc fotek, než jsme snad i chtěli. Trošku problém vznikl, když jsem se snažil vyfotit si nádhernou malou černošskou (jak jinak, tady J ) holčičku. Pánům se totiž během svatby nedovoluje s ženami komunikovat, natož fotit.
Po svatbě jsme ještě zašli do místní hospůdky ( je sranda, říkat tomu hospůdka, když jediný alkohol v celém Ghadámís je u nás v rakvi :) ). Dali jsme si Arabský čaj (přeslazený magorák s lístkem máty). S Esamem jsme zase trochu probrali byznys, už začínáme nalézat možnosti.
