Ráno jsme brzo vstávali, plán byl 9 00 hranice 11 00 Petrohrad 21 00 Finsko a žádné nocování v Rusku. Nám se to s Martinem nelíbilo, chtěli jsme být v Rusku co nejdéle, ale přehlasovali nás.
V Narvě jsme byli asi v deset, natankovali jsme plné nádrže ( Bůh ví, co je v Rusku ) a stoupli si na hranicích na značku asi 10 m před první budkou. Byli jsme první, tak to vypadalo v pohodě. Asi po hodině čekání, kdy se nepohnulo ani kolo, jenom vojáci se samopaly hlídali závoru, jsme se s Andrejem sebrali, že zjistíme jak je to s těmi vízy. Jeden pumpař nám řekl, že do Ruska se bez víz jet nedá.
Po několika dnech v Sovětských republikách už jsem si byl dost jist svou ruštinou (příjemně jsem se překvapil) a tak jsem se šel rovnou zeptat do první budky. Ženská uvnitř věděla o vízech prd, ale hnedka mi oznámila, že za vjezd do historického centra Naroj jí musíme zaplatit 15 místních šprdliků za auto. Když jsme se ohradili, že do žádného centra nechceme, že jedeme do Ruska, s neochvějnou logikou nám vysvětlila, že do Ruska musíme přes historické centrum, protože v něm právě jsme. Okolo byly akorát paneláky a kiosky. Chtěli jsme jí teda zaplatit v dolarech. Řekla, že jo, ale neví kurs. Dávali jsme jí 5-ti dolarovku, to se jí líbilo. Když jsme chtěli vrátit zpátky drobné, podala nám ji zpátky se slovy “Chadítě paměnjáť v bank!”. O vízech nám poradila zeptat se těch vojáků se samopaly . Šel jsem tedy rovnou k jednomu z nich. Vypadal asi na 16 a samopal byl určitě těžší než on. Začal jsem na něj rusky a on mi vyrazil dech, že neumí rusky, že teda anglicky. To jsem mu zase vyrazil dech já přechodem bez varování do plynné americké angličtiny ( tu jednu větu zvládnu...). Nerozuměl mi ani slovo a poslal mě do jakési budovy opodál, před kterou stála fronta spousty lidí s narvanými síťovkami. Byl to přechod pro pěší, co chodí nakupovat do Evropy. V této budově jsem z dalšího vojáčka se samopalem vyrazil akorát, že neví, ale ve městě je prý ruská ambasáda a taxík tam stojí 1 dolar. Pak mě tím samopalem vyhnal.
Opustili jsme vyhřáté místečko ve frontě a rozjeli se na ambasádu. Cestou jsem si asi 6x pocvičil ruštinu přesně o učebnicové situaci, “rovně, doleva, doprava apod.” Asi po půlhodině bloudění jsme konečně našli ruskou ambasádu. Slovo ambasáda vyvolává pocit honosné vily. Ne v Rusku. Mezi chudinskými oprýskanými paneláky byla lebedou zarostlá bývalá školka. Špinavá přízemní budova s opadanou omítkou, lebeda do půli oken, jako hlavní vchod garážová vrata s vylomeným zámkem. Před budovou strážní budka, jak jinak s vojákem. Nechal si vysvětlit celý náš problém, což bylo rusky dost práce, pak ukázal rukou směrem na vrata a pronesl “Tam”. Když jsme kolem vrat bez všimnutí prošli zavolal nás zpátky a řekl, že musím zaklepat. Po zaklepání se ozvalo zevnitř něco hodně sprostého rusky. Voják z budky nám tedy vysvětlil, že mají přestávku na oběd do 15 00. Na otázku, co máme tedy do tří dělat, když je 12 30 : “Guljájtě po górodě ”. Prostě pohoda. Tak jsme si před ambasádou vybalili vařiče, polévku a jali se vařit. Z paneláků se na nás chodili dívat jak na televizi.
Naproti ambasádě byla jakási kdysi honosná velká stará budova, šli jsme se tedy podívat, co je uvnitř. Našli jsme tam pouze bordel a jednou znuděnou úřednici, která nám prozradila, že je to jakýsi dům umělců, či co. Od Rusáků z Teplic jsem věděl, že do Ruska je potřeba buď pozvání, nebo jakýsi “voucher”, který lze získat v cestovní kanceláři, něco jako že s tou cestovkou jedeme na zájezd do Ruska.
Kde je cestovka nám poradila právě ta baba v té budově. Byla to stará ošuntělá vila uprostřed parku plném domorodců, za zrezlými železnými vraty byla ale opravdu docela moderní cestovka. Byl jsem tam s Martinem a s úřednicí jsme se snažili vymyslet jak se dostat do Ruska. Pořád jsme nemohli pochopit jedno ruské slovo, kvůli kterému stojí vízum 8x více než normální. Zkusila tedy, jestli nerozumíme anglické “urgent”. Přešli jsme tedy do plynulého hovoru anglicky, a dozvěděli se, že “normální” vízum znamená do 4 dnů a urgent asi do 2 hodin, stojí 8x více. Čtyři dny jsme čekat nemohli a 8x více zaplatit nechtěli. Nezbývalo než doufat v bezvízový styk. Kromě toho jsme si v Tallinu zjistili ceny trajektu Tallin-Helsinki, pro všechny případy. Byl drahý jako prase, asi jako urgentní víza. Na víza ale byly potřeba také 3 fotky a voucher. Ten i v případě bezvízového styku. Ženská v cestovce říkala, že za 15 dolarů za kus to není problém.
Vrátili jsme se zpátky před ambasádu, oznámili čekajícímu zbytku situaci, Andrej už byl rozhodnut valit na trajekt, my bychom víza koupili. Ve tři hodiny vylezl z vrat jakýsi vyholený poskok v triku se slovy “........” Vysvětlili jsme mu co a on to evidentně nepochopil a zase zabouchl vrata a zmizel. Dost dlouho se nic nedělo a my jsme jenom stáli venku a královsky se bavili, povětšinou naší oblíbenou rušťo-češtinou, úrovní zdejší ambasády. Za námi ve frontě stáli dva Holanďané a očividně jim situace nepřipadala tolik k smíchu. Salvy našeho řevu zřejmě vylákaly ven samotného soudruha konzula, protože vylezl ven a ptal se, co máme za problém. Ani jeho přítomnost nás nedokázala ukáznit natolik, abychom se mu přes rameno nebavili o vnadách ruských děvoček.... (Holky seděly celý den u auta a drbaly. S Martinem jsme se shodli, že si pak zapíšou do deníku “ .... a tam jsme na ambasádě zařídili (nebo snad zařídily?”))
S konzula nakonec vypadlo, že máme bezvízový styk, takže v pohodě. Ještě jsme zaskočili do cestovky, nechat si vystavit hromadný voucher, byla tam už jiná ženská a stálo to 5 dolarů/kus. Na stole měla mrtvou kočku a hrozně to tam smrdělo.
Ještě jsme potřebovali vyměnit peníze na zaplacení vstupu do města. JV místní bance brali dolary pouze r. v. 1990 a víc, italský liry vůbec a na dolary neměli zpátky.Než jsme si mezi sebou povyměňovali drobné dolary, zavřeli nám před nosem a Andrej musel do jiné banky
Pak jsme se znovu postavili do fronty před hranicemi a odolávali náporu dvou žebráků. Jeden malý bosý kluk a starý pán s holí. My jsme mu dali jeden místní šprdlík a Martin jablka. Malý kluk dostal od holanďanů chleba s máslem a vypadal šťastně. Asi po 40 min. čekání samopalníci laskavě vpustili do celního prostoru mě a Martina. Do jedné budky jsme museli donést pasy, do druhé OTP ( blonďatá milá Estonská slečna u počítače) a mezi budkami nám zkontrolovali kontraband. Pak nás vypustili dál. Zatím to vypadalo jednoduše. Kousek jsme popojeli a tam byl přes řeku dosti dlouhý most. Na každé straně středověká pevnost a hradby, uprostřed dva vojáci, jak jinak než po zuby ozbrojení, na ruské straně mostu ploty s ostnatými dráty. Hlavě ale, k našemu zděšení celý most plný stojících aut a zavřená závora. Na to, že jsme chtěli být v 1100 v Petrohradě, nebyl mezičas 1700 nic moc. Když už jsme tam čekali 2 hodiny, šel jsem se zeptat, kde mají záchod. Záchod tam prý mají, ale pouze služební. Na námitku, že už tam stojíme 2 hod. a že prostě musím, se mi dostalo klasicky ruské odpovědi: “Čto sděélať ”. Pak nám voják - úředník u závory zase napsal jakýsi lísteček s razítkem komentovaný slovy “Nádo ždať…”. Tak jsme stáli ještě půl hodiny a pak nás pustili na ruskou stranu mostu. Asi po 500 m byly další budky. Tam jsem se šel rovnou podívat po záchodech. V budově mě odchytil jakýsi celník a odvedl mě k jinému celníkovi venku (..... mladík s obuškem), aby mi ukázaly ty záchody. Ten počkal, až první zaleze do budovy, pak vystrčil hlavu z prohlíženého auta a ukázal obuškem na moje auto a téměř zařval: “Sadítěs v mašínu! Ťualét zakrýt ! ” Vypadal očividně nasrán tím, že někdo má tu drzost po tříhodinovém čekání na hranicích ještě chtít toaletu. Pak se opakovala šaškárna s dvěma budkami, před oběma fronta, jedna na OTP, druhá na pasy. Při prohlídce kontrabandu ten s obuškem vykázal Petru 20 m od auta a mě přikázal zůstat. Naštěstí byl malá ryba a na prohlídku přišel jiný, neozbrojený. Nejvíc ho zajímalo, kde máme pivo, když jsme češi. Obdarovali jsme ho pivními tácky, což ho moc nepotěšilo. Pak nám ještě vystavili papír na auto, který nutno odevzdat při výjezdu z Ruska a jeli jsme. Už to vypadalo, že je to všechno, ale chyba lávky. 150 m od těchto budek další budka se samopalníkem, který vybíral papírky.
Pak už jsme byli v Rusku, ale ještě nebylo všem peripetiím konec. Za dalších 200 m uniforma s plácačkou u desolátní buňky. Naše zelená karta prý neplatí ani v Rusku, a proto musíme zaplatit pojištění i tady. 20 dolarů 1-5 dní za jedno auto. Chlapíci u stařičkého počítači byli ale docela milí a do sbírky chtěli nějaké české mince. Pak už to vypadalo, že je to všechno. Rozjeli jsme kolonu, zapnuli vysílačky a vyrazili směr Petrohrad. Po dalších 300 m čekal nalevo fízlácký žigulík. Okamžitě nastartovali a vyrazili za námi, Když viděli, že míříme správným směrem, opustili nás. Správný směr byl totiž na GAI. To je taková věc, která je na celém globusu asi jedině v Rusku.(Letos už můžu říct, že ne. Vlibyi to maj taky...) Na rovném úseku místní “dálnice” najednou čtyřicítka, potom budka, závora a policajti s Kalašnikovama. Průměrný výskyt asi jednou za 10 km. Tady jsme to viděli poprvé, takže jsme měli pěkně nahnáno. Já s Andrejem jsme projeli, pak mi Andrej říkal, že na mě mávali, abych se vrátil. Já to neviděl, naštěstí nestříleli. Horší bylo, že nám Lenka roztřeseným hlasem do vysílačky oznámila, že je zastavili. Čekali jsme na ně kus dál a nebylo nám do smíchu. Naštěstí se jenom ptali, jestli nevezou drogy a zbraně.
Takže to byl přechod ruských hranic, který trval od 10 00 ráno, do 2115 večer. Mohlo to být i horší , ale nevím jak.
Shodli jsme se, že už toho máme dost, plán nenocovat v Rusku nevyšel (hahaha) a až se začne stmívat, najdeme rozumné místo na spaní a zapíchneme to.
Když jsme asi v jedenáct hodin v noci zjistili, že se jen tak stmívat nebude, protože bylo pořád světlo jako v sedm večer, museli jsme najít místo hned. Už jsme zase jezdili všichni od krajnice ke krajnici.
Práskli jsme to první odbočkou do vesnice, která byla. Samozřejmě pan Murphy zařídil, že ač byla předtím jedna odbočka za druhou, teď jsme museli čekat asi 15 km.
Nikdy jsem si nedokázal představit, jak vypadá totální chudoba. Ruské vesnice mi to předvedly v plné šíři. Vesnice se skládá z mnoha “domků” či spíš kůlen, stlučených z prken různého původu, nenalakovaných a deštěm zešedlých. Mezi tím 150 cm vysoká lebeda, vraky zemědělských strojů, vyhublé krávy a sem tam bosý člověk.
Do jedné z takovýchto osad jsme přijeli, kdo nás spatřil, ten se nestačil divit. Tři hi-tech auta, průměrný věk pouhých 13 let, to tam jen tak nevidí. Našli jsme nejhonosnější chaloupku ve vsi (všude smrad od kravských sr...ek). Honosná byla tím, že byl na ní ještě vidět oprýskávající nátěr modré barvy a skoro ve všech oknech bylo sklo. Před baráčkem bylo akorát pěkný místo pro tři auta, teď už to jenom vyjednat. Šli jsme tam s Martinem zkusit ruskou pohostinnost. Nejdřív na nás zle křičeli: “što vy chatítě”, ale pak nás pustili ke slovu, a když zjistili, že jsme Češi zase rychle změkli. Byli dva, starej bezzubej mužík, kterej byl za války v Praze a tlustá vousatá babka. Oba byli bosi, babka pěkně zčernalé nehty, dědkovi v puse asi bouchnul granát a byl úplně hluchej. Mluvili oba naráz, dědek něco mlel o válce a Němcích, babka zase celkem rozumně o současné situaci v Rusku. Nemají se prý o nic hůř než za komunistů. Doporučila nám několik pěkných míst okolo Petrohradu (Puškin, Petropavlovsk), která jsme pro posranost většiny posádky neviděli. Nakonec teda laskavě dovolili, že můžeme u nich před domem nocovat, babka nám dokonce nabízela čaj. Mnohokrát jsme poděkovali a díky materiálně podložili (kafe, cigárka, vodka). Pak už jsme bez obav rozložili tábor, holky uvařily večeři a všichni zároveň jsme nevycházeli z údivu. Byla už půlnoc a pořád světlo. Já jsem obešel vesnici s foťákem, okolo šla nějaká mládež oblečená na diskotéku. Výskyt oblečení nás dost překvapil. Uléhali jsme totálně mrtví, ale celkem klidní. První noc v tom “strašidelném” Rusku.
P.S. Ještě před spaním se přišla ujistit sousedka se psem, jestli jsme se zeptali, zda tam můžem spát.
